Dneska ne, miláčku!

Aki
Bylo poledne a já šel za svým přítelem na střechu, kde jsme se každý den scházeli, abychom si mohli v klidu sníst oběd. Když jsem stoupal po schodech, přemýšlel jsem nad tím, jak moc bych ho chtěl políbit a možná i něco víc… Ale dohodli jsme se, že se ve škole budeme vyhýbat všemu, co by napovědělo, že spolu chodíme. Bohužel je moc poctivý, a dokud nepřijdeme domů, tak se ke mně chová jenom jako ke kamarádovi. O to víc mi ale projevuje lásku doma. Jsem opravdu moc rád, že spolu bydlíme, protože kdyby ne, asi by náš vztah nevydržel tak dlouho.
Došel jsem ke dveřím, otevřel je a oslnilo mě sluníčko. Šel jsem k našemu místu, kde už seděl Shin a čekal na mě s připraveným obědem. Jakmile jsem ho uviděl, poskočilo mi srdce radostí. Nikdy mě neomrzí se na něj dívat, na jeho ostře řezané rysy ve tváři, tmavé, delší vlasy a dokonalé tělo samý sval.
„Ahoj Shine.“ Pozdravil jsem a sedl si vedle něho. Měl jsem obrovské nutkání ho políbit, ale ovládl jsem se.
„Ahoj.“ Odpověděl a dal mi misku s mým obědem.
„Díky, chceš nalít čaj?“ zeptal jsem se, zatímco jsem si naléval sobě.
„Budu rád.“ Usmál se na mě. Když se usmíval, udělaly se mu kolem očí malinké vrásky, které jsem měl opravdu moc rád, protože jeho oči pak byly vřelejší. Nalil jsem mu čaj a vzal si hůlky.
„Itadakimasu!“ zvolal jsem a pustil se s radostí do jídla. „Mmm… Fakt to máš dobrý.“ Pochválil jsem mu oběd, protože ho včera vařil on.
„Itadakimasu. A díky.“ Znovu se na mě usmál a začal pomalu jíst.
„Obědy musíš vařit častěji, jsou mnohem lepší než moje. Jak ses dneska měl?“ zeptal jsem se.
„Když ti to udělá radost, tak klidně vařit budu.“ Vřele se usmál a pohnul rukou, jakoby mě chtěl pohladit, ale zarazil se a podíval se zpět na jídlo. Trochu mě to rozesmutnilo, chtěl bych, aby se mě dotknul. „A ve škole? Nic moc. Jak ses měl ty, Aki?“ všiml jsem si, že je trochu červený.
„Docela dobře. Proč se mě nechceš dotknout ani tady, kde nikdo není a ani nepřijde?“ řekl jsem smutně, možná i trochu podrážděně.
„Náhodou by někdo přijít mohl a jak mu to pak chceš vysvětlit?“ odpověděl skoro šeptem. Vím, že mu tohle téma není příjemné, ale občas je až moc opatrný.
„Třeba tak, že jsme kamarádi.“ Nevím proč, ale dneska mě to opravdu štve.
„Ne všechno se dá vysvětlit tím, že jsme kamarádi….“ Odpověděl posmutněle.
„Můžu si o tebe alespoň opřít hlavu?“ v očekávání jsem se na něj podíval. Přestal jíst a bylo vidět, že si to promýšlí.
„Jenom na chvíli.“ Když to řekl, opřel jsem se o něj a pokračoval v jídle. Shin zaklonil hlavu a díval se na nebe. Když ji zaklonil, odhalil se mu tím krk, který jsem zatoužil políbit. Nakonec jsem se nevoládl a učinil tak. Cítil jsem, jak se celý zarazil a napnul, za chvíli se ale uvolnil, tak jsem to udělal znovu.
„Co to děláš?!“ zeptal se mě ostře Shin.
„Myslím, že ti to popisovat nemusím.“ Laškovně jsem se na něj usmál.
„Tak to už nedělej a sedni si zase normálně.“ Řekl pevným hlasem.
„Jako by sem někdo někdy přišel. Nevím, co ti vadí na tom, že ti ukazuju, jak moc tě mám rád, ale jestli je to špatně, tak se omlouvám, už to nikdy neudělám!“ začínal jsem být pěkně naštvaný.
„Není to špatně, jenom ne tady….“ sklonil hlavu
„Jenom doma, kde nás nikdo nevidí a ty se za to nemusíš stydět, že?!“ vstal jsem, vzal si tašku a měl se k odchodu. U dveří jsem se ještě otočil a řekl: „Dneska už končím, takže se nemusíš obtěžovat s čekáním.“ Shin vypadal, že chce něco říct, ale to už jsem zabouchnul dveře a šel dolu ze schodů. Mrzí mě, že jsme se pohádali, ale jsme spolu tak dlouho, že by se nemusel stydět být se mnou na veřejnosti. I když to odůvodňuje tím, že nechce, aby mi ostatní kvůli tomu nějak ublížili, občas by to přeci nevadilo… Když tam nikdo není….

Shin
Byl jsem opravdu rád, když přišel. Tak moc jsem ho chtěl políbit na uvítanou, a když se o mě opřel a políbil mě, skoro jsem se neudržel. Opravdu mě mrzí, že jsme se kvůli tomu pohádali. Tolikrát jsem mu vysvětloval, že to dělám jenom proto, aby mu ostatní neublížili nebo mu nenadávali. I já bych byl rád, kdybych ho mohl políbit pokaždé, kdy bych chtěl.
Zvednul jsem se a začal si balit. Přemýšlel jsem, jestli jít za Akim nebo na hodinu. Tak moc jsem chtěl za ním a urovnat to, ale také jsem nechtěl zameškat hodiny. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu na ošetřovnu s tím, že mi není dobře, chvíli tam pobudu, a pak poprosím, jestli bych si nemohl jít lehnout domů.
Když jsem vyšel ze školy, měl jsem nutkání se rozběhnout, ale ovládl jsem se. Po cestě jsem přemýšlel, co Akimu říct, ale nic pořádného mě nenapadalo.
Došel jsem ke dveřím, odemkl si a první, co jsem viděl, byly Akiho rozházené boty. Zamířil jsem do obýváku, ale Aki tam nebyl. Šel jsem se podívat do kuchyně, koupelny i ložnice, ale nebyl nikde. Nakonec jsem se šel podívat do pokoje, který je oficiálně Akiho pokoj, ale od chvíle, co jsme se nastěhovali, tam nespal.
Otevřel jsem dveře a na posteli ležel do klubíčka schoulený Aki.
„Můžu dál?“ zeptal jsem se mírně. Aki neodpověděl, jenom se zavrtěl. Vstoupil jsem do pokoje, zavřel dveře a šel pomalu k posteli. Sedl jsem si vedle tak, abych viděl Akimu do tváře, ale on se schoulil do klubíčka tak, že ji měl celou zakrytou rukama. Dokonce i přes ruce jsem viděl, že plakal.
Natáhl jsem ruku a pohladil ho po vlasech.
„Nebuď naštvaný, Aki, taky mě netěší, že tě nemůžu políbit kdykoli bych chtěl.“ Aki se skoro neznatelně zachvěl. „Víš, uvědomil jsem si, že jsem to i já trochu přehnal, takže se omlouvám.“ Znovu jsem ho pohladil.
„P-promiň.“ Řekl potichounku Aki.
„Nemusíš se mi za nic omlouvat. Chápu, že tě to musí štvát.“ Pořád jsem ho hladil a snažil se ho uklidnit.
„Štve…“ zašeptal a utřel si oči od slz.
„Víš… Já jenom nechci, aby nás někdo viděl, protože by ti pak mohli nadávat a ta představa mě moc děsí, protože bych tam nejspíš nebyl, abych tě mohl chránit. Nechci, aby ti kdokoli ubližoval kvůli mně.“ Povzdechl jsem si. Kdybychom alespoň chodili do stejné třídy….
„Já vím, že to je kvůli mně. Už toho ve škole nechám. Musím se chovat jako dospělý, že?“ pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo, jenom mu ukápla další slza.
„Nebreč.“ Setřel jsem mu rukou slzy, naklonil se a políbil ho. Zprvu to byl jemný polibek, jenom něžné dotknutí rtů, ale vzápětí jsem ho zatoužil políbit mnohem vášnivěji. Pevně jsem mu chytl hlavu a přitáhl si ho blíž, což ho donutilo si sednout a i já si sedl na kraj postele. Naše rty se spojily ve vášnivém a hlubokém polibku. Aki mi omotal ruce kolem krku a já své přesunul na jeho záda. Pomalu jsem postupoval dolů, až jsem nahmatal lem jeho trička. Vjel jsem pod něj rukama a hladil ho na holých zádech. Nakonec jsem mu tričko sundal a donutil si ho lehnout na postel. Znovu jsem si ho přitáhl k polibku, vjel rukou do jeho vlasů a druhou ho hladil po odhalené hrudi. Pomalu jsem mu přejel po břiše a Aki potichounku zavzdychal. Potom jsem pomalu postupoval výš. Aki mi vjel rukama do vlasů a potom mě začal hladit na zádech. Netrvalo dlouho a svlékl mi tričko. Přitáhl si mě k polibku a přitom mě hladil po zádech, rukou postupoval stále níž a zastavil se až na zadku. Mezitím jsem mu přejížděl rukou po bradavkách. Občas mezi polibky zavzdychal a stiskl mě pevněji.
Přestal jsem mu líbat rty a pomalu se přesunul na krk a stále níž. Doputoval jsem k bradavkám, začal jsem jednu jemně sát a občas ji i trochu skousnul. Aki se vždy mírně prohnul a zavzdychal, zatímco mi rukama vískal vlasy. Chvíli jsem se věnoval jeho bradavkám a potom jsem zamířil níž. Líbal jsem ho na břiše a rukou mu přejížděl po noze, stále blíže a blíže jeho rozkroku. To, že se to Akimu líbí, neprozrazovaly jenom jeho vzdechy…. I já jsem byl velice vzrušený a nejradši bych si Akiho vzal hned teď, ale chtěl jsem, aby si to pořádně užil a hlavně se na mě nezlobil.
Když jsem mu chtěl rozepnout zip u kalhot, vzal moji hlavu, zvedl ji, zadíval se mi do očí a řekl zastřeným, ale pevným hlasem: „Dneska ne.“ Díval jsem na něj jako opařený a chvíli mi trvalo, než jsem tu informaci zpracoval.
„P – Proč ne?“ nechápavě jsem se zeptal.
„Trest.“ Odpověděl pouze.
„ Za co?“ pořád jsem ho nechápal.
„Za dnešek.“
„Tohle mi přeci nemůžeš udělat. Vždyť tobě přeci taky…“ Povzdechl jsem si, ale bylo na Akim vidět, že je pevně rozhodnutý.
„Zase nepřeháněj. To přežiješ.“ Zasmál se mojí reakci. Alespoň se směje, za což jsem byl opravdu rád. Taky jsem se usmál a posunul jsem se, abych si mu mohl lehnout na hruď. Aki mě objal a stále jsem cítil jeho i mé vzrušení.

Aki
Byl jsem opravdu šťastný, když za mnou přišel místo toho, aby byl ve škole. Přemýšlel jsem o tom, a byla to i moje chyba, ale mohl mi něco říct, když jsem odcházel ze střechy. A opravdu mi dalo hodně práce a přemlouvání, říct mu, aby přestal. Tak moc jsem ho chtěl, ale také jsem ho chtěl potrestat za to, že mi tam nic neřekl. Vím, že mě má opravdu moc rád, ale tu starost občas opravdu přehání.
Jak mi ležel na hrudi, jemně jsem ho políbil do vlasů a měl jsem co dělat, abych nepokračoval. Tak moc jsem byl vzrušený, tak moc jsem ho chtěl….
Začal jsem ho hladit po zádech a Shin spokojeně zamručel.
„Takže už nejsi naštvaný Aki?“ zeptal se po chvíli.
„To víš, že ne, ty hlupáčku.“ Usmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
„To jsem rád. Miluju tě, Aki.“ Druhou větu zašeptal, ale přeci jsem mu rozuměl. Moc mě potěšila, protože tuhle větu od Shina moc často neslyším. I když mi lásku projevuje všemožně, tahle slova neříká moc často, a proto si toho moc vážím.
„Já tebe taky.“ Sklonil jsem se a přitáhl si ho k polibku. Shin mi ho vášnivě opětoval. I když mé vzrušení trochu pominulo, tenhle polibek ho znovu umocnil. Začal mě líbat na hrudi a rukama hladit všude po těle, kam dosáhnul, nejvíce však v rozkroku. Zavřel jsem oči a plně se odevzdal jeho polibkům a dotekům, nedovedl jsem ho znovu zastavit, a tak jsem jenom vzdychal vzrušením.