Double Gravitation II - Bonus - Chybíš mi

Od jeho odjezdu jsem se do našeho bytu nevrátil. Vyhýbal jsem se vzpomínkám, vyhýbal jsem se místu, které mě s ním spojovalo. Dokonce jsem nevstoupil ani do jeho kanceláře. Až moc vzpomínek. Jen když jsem šel kolem, zastavil jsem se ve dveřích a snažil se zahnat všechny ty pocity, které ve mně to místo vzbuzovalo.
Zamluvil jsem si malou kancelář a poté, co jsem se několikrát vzbudil uprostřed noci na židli celý polámaný, jsem si nechal přivést menší pohovku, abych měl kde spát.
Všechen svůj čas jsem věnoval firmě, protože konkurence se ihned snažila přetáhnout Richardovy klienty k sobě.
Každý večer jsem mu psal dopis. Každý den jsem na papír vypsal to, co k němu cítím a jak mi chybí. Pokaždé jsem dopis dal do obálky, nadepsal ji a olepil známkou.
Nikdy jsem žádný neposlal.
Ráno jsem dopis vzal a uložil ho do posledního šuplíku. Nechtěl jsem, aby z mých citů nanesených na papír měl špatné nebo smutné pocity.
Každý den jsem se probudil uprostřed noci, zíral do tmy a poslouchal ozvěnu jeho jména, které se ještě odráželo od stěn. Nikdy na moje zavolání neodpověděl. Protože tu nebyl. Byl jsem tu pokaždé sám, v pomačkaném obleku a s rukama sevřenými mezi stehny.
Začal jsem spávat bez kalhot, protože jsem se budil pokaždé s tím samým problémem. S nepříjemným vlhkem na kůži, bez emocí, bez cítění něčí přítomnosti, jen bolestivé bušení srdce z prodělaného orgasmu.
Mé sny byly prázdné… Nezabývaly se ničím, co bylo, ani co bude. Nebyl jsem schopen si ani vybavit jeho tvář, jak jsem ji chtěl vystrnadit ze své hlavy, aby to tolik nebolelo.
Ale nešlo to.
Myslel jsem na něj pořád. Každé pípnutí smsky, každé zazvonění telefonu mě rozhodilo a já se bál, že jsou to špatné zprávy. Někdy jsem nepřítomně zíral na dveře a čekal někoho ve vojenské uniformě, který mi přijde oznámit, že už se nikdy nevrátí.
Nevím, proč jsem žil v neustálém strachu.
Můj hlas se stal roztřepaným a ke konci prvního měsíce jsem nebyl schopen ani v klidu udržet hrnek s kávou, aniž by se mi ruka netřásla.

Ten den jsem se zhroutil uprostřed jednání. Bez varování sama sebe, natož někoho jiného. Během jednoho okamžiku jsem přestal vnímat okolní svět a než jsem se svezl na zem, přál jsem si, abych už se nikdy nevzbudil, protože ta samota byla nesnesitelná. Paní Thomsová mě vzala k sobě domů, když zjistila, že nechodím spát do bytu a ponocuji v kanceláři. Nebyl jsem schopen jí ani říct, co jsem měl naposledy k jídlu.

Toho dne jsem poznal Fredericka Thomse. Dvoumetrového chlápka, plného energie a optimismu. Až na to, že byl na vozíku a od kolen dolů mu chybělo toho půl metru ke kompletní výšce. To odpoledne jsem s ním byl donucen hrát šachy. Vyprávěl mi, jak ho zavalila s několika dalšími horníky suť v dole. Absolutní tma, naříkání ostatních a nesnesitelná bolest celého těla. Vědomí, že se odtud nikdy nedostanou a nestačí říct svým nejbližším své sbohem. Polibek na rozloučenou. Milé slovo. Možnost zavolat a ještě naposledy slyšet milující hlas. To všechno chtěl zpátky. Tak moc, že tam odmítl umřít a vzdát se naděje.

Mlčel jsem.
Stovky polibků rozsetých na jeho kůži. Nevynechal jsem jediné místečko, kde by nezůstal obtisk mých rtů. S každým milimetrem jeho pokožky jsem se rozloučil. „Miluji tě,“ jsem mu řekl před každým dotekem. Vryl jsem si každý detail jeho těla do své mysli, do svého srdce. Na rozdíl od pana Thomse jsem měl šanci tohle všechno na rozloučenou udělat. Miloval jsem se s ním, dokud jsme oba stačili s dechem.
Tak proč jsem to všechno zahodil?
Proč jsem se těch vzpomínek dobrovolně vzdal?
Bolely?
Hloupost.

Zvedl jsem se od rozehrané partie a poděkoval za všechno. Venku pršelo, když jsem brouzdal bosýma nohama kalužemi na chodníku cestou domů. Držel jsem své boty v ruce jako tolikrát a dovolil dešťovým kapkám dostat se mi až na kůži. Na zvonku jsou jen naše jména. Já a on. Náš byt.
Upustil jsem boty uprostřed chodby.

Je tu takové ticho. Tolik mi to místo chybělo. Stojím ve dveřích jeho pracovny. Vyklepnu cigaretu z krabičky a zapálím ji. Převracím ji jen mezi prsty a pak ji odložím do popelníku. Sednu si na židli a pozoruji ten tenký pramínek vznášející se do stropu.
Chybíš mi.
Chybí mi ta dávka nikotinu, dopovaná z tvých úst. Zavřu oči. Otočí vždy hlavu na bok, aby na mě nefoukl kouř. Přitom mě drží kolem pasu a nechce se vzdát mé přítomnosti. Nesnáším, když kouří v bytě. Mám rád, když mu kradu tu hořkou pachuť z úst.

Svlékám si mokré oblečení a beru jeho tričko, přehozené přes židli, které jsem mu sundal těsně před tím, než si mě vzal. Voní jeho potem, cigaretami. Všechno tohle mi chybí. To tělo, kterému tyhle pachy patří. Sevře se mi žaludek. Mazlím se s látkou, otírám si ji o kůži, aby i ona pocítila zbytky jeho přítomnosti.
Miluji tě!
Slyším ho, jak mi šeptá těsně o ucha, protože ví, že mu neodolám.
„Taky tě miluji!“ zašeptám do ticha.

Nikdo tu neustlal. Peřiny jsou na jedné hromadě po naši bouřlivé noci plné vášně a sexu. Pokládám se na záda, tak jak naposledy, kdy mi mapoval břicho svými polibky. Přejíždím si dlaněmi po kůži, hrnu tričko nahoru a jen lehce se otřu o své bradavky.

„Zajímá mě, jestli jsi opravdu tak háklivý na své uši,“ naklonil se nade mne a usmíval se ďábelským úšklebkem.
Šeptal mi oplzlá slůvka, co všechno by se mnou udělal, co všechno by do mě nastrkal a tlačil mi prsty dovnitř. Jeho břicho třelo můj penis a jeho jazyk se dobýval do ucha, olizoval mi lalůček a ruku držel ve vlasech, aby mu ani jediný pramen nezavazel v jeho hrátkách. Přímo jsem škemral, ať toho nechá, ale pak mi došla slova, jak jsem se pod jeho horkým dechem a vlhkým jazykem na mém uchu svíjel slastí, a do několika vteřin se trapně udělal. Odstrčil jsem ho od sebe a nadal mu, ať už to nikdy nedělá, že je to trapné. Snad poprvé jsem se opravdu červenal. Jen se usmíval, a zatímco jsem si třel ucho, abych se zbavil toho vtíravého pocitu vzrušení, mě náhle políbil. Ruku sejmul z ucha a uvěznil ji na polštáři. Bez varování se do mě natlačil svým penisem až na doraz. Nenechal mě nadechnout, plenil jazykem má ústa, a aniž by rozdýchával svůj prvotní nájezd, bral si mě tvrdě, bez možnosti protestů. Donutil mě křičet a do několika minut přidat další várku k ještě nezaschnutému semenu na mém břiše.

Prohnu se slastně pod tou vzpomínkou. Celou dobu se na mě usmíval, líbal mě a zároveň doháněl k orgasmu třením svého penisu uvnitř mě. Tak nádherný, když se soustředí na to, aby nás oba uspokojil. Natáhnu ruku před sebe.
Chybíš mi, Richarde, bylo to nádherné.
Zírám na své prsty, potřísněné mazlavou hustou tekutinou.
Chci tě ochutnat. Slízat všechno to, co bys byl ochoten mi dát. Nic by nepřišlo na zmar.

Řekl jsem mu, že ho nesnáším.
Nebyla to pravda. Miluji ho.
Roztírám své sperma do třísel, po stehně, napájím hladové tetování, které vyjadřuje vše, co teď cítím. Jak moc ho potřebuji. Aby mě někdo uklidnil. Naslouchal mému srdci, které divoce buší. Jsem tak šťastný, že ten sen měl konečně tvář. Vůni. Nádechy. Výdechy. Sténání. Jeho přítomnost je tu všude hmatatelná. Jak jsem mohl tak dlouho bez toho existovat? Proč jsem to nechtěl přijmout?

Ztěžka jsem se zvednu z postele a zamířím do kuchyně. Ještě je tu nedopitý hrnek kávy z naší snídaně a šedivá plíseň si vesele bují na povrchu. Chytnu ho a nesu ke dřezu, když si všimnu lístku na stole.

DANIELI, TY JSEŠ TEN, ZA KÝM SE CHCI VRÁTIT. PROTOŽE JSEŠ MŮJ ŽIVOT A JÁ JSEM BEZ TEBE NIC. MILUJI TĚ. RICHARD.

Klepe se mi ruka.
Miluji tě.
Proč jsem tohle nečetl dřív? Vím, že se vrátíš. Už brzy. Slíbil jsi mi vrátit část mého srdce, protože teď bije jen na půl a to ještě pro tebe.

Tolik mi chybíš.

Chybíš tomuhle domu.

Tomuhle tělu.

Mému srdci.

Mým rtům.

Vrať se brzy.

Já stále čekám.

Potřebuji tě.

Miluji tě.

Budu ti navždy patřit, Richarde.