Double Gravitation II - Bonus - Stýská se mi

Pozorně sleduji okolí. Připravený kdykoli vyskočit a bránit konvoj, který doprovázíme. Už jsem se přizpůsobil současné situaci. V těchto chvílích vypínám mozek a dělám jen to, co se po mně chce.
Nesmím si dovolit, aby se něco stalo. Nesmím dovolit, aby kdokoli pod mým dohledem přišel o život.
Nesmím dovolit, abych přišel o život já. Slíbil jsem Danielovi, že se vrátím.
Už dva měsíce jsem ho neviděl. Dva dlouhé měsíce a jsou přede mnou ještě další tři. Jen doufám, že to rychle uteče a já se budu moct vrátit živý a zdravý zpátky.
Jsme na cestě zpátky do Kábulu. Odvezli jsme pomoc červeného kříže tam, kde je jí teď nejvíc potřeba. A teď se vracíme s prázdnými auty. Mělo by to být všechno v pohodě, cestu už nám zkontroloval Jeff s klukama.
„Je to čistý,“ ozve se ve vysílačce. „Ale hlídejte to. Jistíme vás.“
Oči jako ostříž. Neustále v napětí. Únava teprve přijde. Až dorazíme zpátky, podáme hlášení, odevzdáme co je třeba a uklidíme se na ubikaci.
Dva dny jsem se už nemyl. Dva dny jen tak zhltnu rychle jídlo a i přitom neustále sleduji, co se děje kolem. Dva dny jsem se pořádně nevyspal. Na základně nás čeká vydatná večeře a konečně se budu moct jít natáhnout a nesvírat přitom v ruce M16. Sundat si tu zatracenou helmu a volně si prohrábnout vlasy. Sundat si celou výstroj a výzbroj. Neprůstřelnou vestu uložit a místo ní si obléct jen suché triko, které není propocené skrz naskrz.
Základna. Jsme „doma“, chce se mi zvolat, šťastný, že jsem zpátky živý a zdravý.
Děkujeme bohu, i ti co jsou ateisté, že jsme přežili další den bez ztráty.
Stojím ve sprše a únava už se začíná hlásit. Je pro mne těžké zvednout i ruce, abych se pořádně umyl. Jen podám houbu tomu, kdo právě stojí za mnou, a poprosím, aby mi umyl záda.
„Ty jizvy jsou teda něco…“ uslyším za sebou a cítím, jak mi o ně houba drhne.
Už to dávno nebolí. Už se mi ten grizzly ani nemíchá do mých nočních můr. Dávno bych na to zapomněl, nebýt těch jizev. Daniel mi kolem nich chtěl udělat svoji ozdobu. Ale už jsme se k tomu nedostali. Rány se zahojily, ale stesk po Danielovi zůstává. A právě teď, když se někdo dotýká mých zad a touhle nevinnou větou mi připomene, že tam tu nesmazatelnou připomínku stále mám, na mě ten stesk vyskočil, jako divé zvíře. Zakousl se do mě a já začínám propadat zoufalé náladě.
Vyškubnu mu houbu z ruky, rychle se doumývám a bez jediného slova vypadnu ze sprchy ven.
Už ani nemám chuť na jídlo.

Stýská se mi.

Právě teď, kdy všechno napětí ze služby povolilo a nemusím myslet na to, jestli se mi právě někdo nechystá ustřelit palici.

Stýská se mi.

Stejně jako i dny před tím, kdy jsem neměl službu a jen jsem se tak válel na palandě.

Stýská se mi.

Teď, když ležím sám, na ubikaci, protože se ostatní vrhli na jídlo jako hladová zvěř.

Stýská se mi.

Ruce položené na břiše, oči upřené do tmy.

Stýská se mi po Danielovi.

Po jeho krásných očích. Po jeho jemných rukách. Po jeho hebké pokožce.

Stýská se mi po jeho dotycích, po jeho polibcích.

Stýská se mi, po jeho laskání všude po celém těle.
Jen on ví, co mě láká. Co mě vzrušuje. Co mě rozpálí. Jen on vždycky zkoumá tu jizvu. Jemnými tahy prstů, jemným otíráním jazyka, až dojde k místům, kde mě to silně vzrušuje. On ví, co na mého přítele platí. Jak ho vzít do ruky. Jak silně stisknout. Jakým tempem ho protáhnout v dlani. Jen on ví, jak ho vzít do úst a polaskat, aby ze sebe vydal to, pro co si přišel. Aby celé mé tělo uvedl do extáze probíhajícího orgasmu.
Jen jeho krásný zadek mě láká. Jen jeho těsnost je pro mne ta jediná a já ani nemám chuť to zkoušet na někom jiném.
Ruce už dávno nemám položené v klidu na břiše. Mezi prsty mi protéká výsledek všech těch představ a vzpomínek. Jen pouhá vzpomínka na Daniela, mě dokáže srazit na kolena. Toužit po něm. Kňučet jak ztracené štěně toužící po pohlazení.
Rychle oddychuji a snažím se uklidnit silně bijící srdce. Zavírám oči a snažím si představit Danielovu tvář, aniž bych musel vytáhnout fotku ze skříňky. A s tou představou, si roztírám sperma po břiše, tak, jak to vždy dělá on, aby na mě co nejdéle uchoval své poděkování za skvělý sex.
Schovám si přítele zpátky do bezpečí, otřu si ruce do deky a natáhnu se k lampičce, abych rozsvítil. Slabá žárovka malinko ozáří jen kousek celého pokoje. Ale i to mdlé světlo mi stačí k tomu, abych viděl na to, co nosím pořád s sebou. Kromě srdce, které mi Daniel dal a já ho opatruji dnem i nocí, leskne se mi na prstě připomínka toho, jak moc mě miluje a jak moc miluji já jeho.
Zvednu ruce před oči. Dívám se na ten prsten. Protáčím prostřední kruh a stále dokola si čtu, co je tam vyryto.

Navždy… Daniel…

Dívám se na ty písmena tak dlouho, dokud mi ruce neklesnou zpátky na břicho a vlhké oči se zavřou únavou.
Zdá se mi o něm. Chtěl bych, aby se ten sen stal skutečností.
Ale musím si ještě počkat. Tři měsíce...

Tři dlouhé měsíce...