Double Gravitation II - Kámen pro tebe - část 28

Mít šéfa jak na talíři. Vidět ho ležet na břiše a odsouvat choutky na tu skvělou polohu. Naštěstí může Richard ležet i na boku. Naštěstí mě na chatě hlídají čtyři chlapi. Naštěstí… se mnou chodí i na záchod. Mít čtyři osobní bodyguardy. Myslel jsem si, že to nepřežiji. Ale...
„Nudím se, půjdeme na bobovou dráhu?“
„Ve městě je super aqua park…“
Vidět jejich neochotné obličeje, jak se jim nikam nechce jít a přesto mě musí následovat. Myslím, že za dva dny mě mají plné zuby.
„Richard už by mohl jít s námi,“ nadhodím ráno. „Ještě mám zamluvenej ten lom. Vymyslel jsem si, že chci na svůj snubní prsten kámen. Můžeme si zahrát hru, kdo najde něco vyhovující, bude oproštěn od mého hlídání.“

Byl jsem rád, když mě pustili z nemocnice. Odmítl jsem tam být déle, než bylo nutné. S ujištěním, že se má o mě kdo postarat, mě nakonec doktor propustil. Prý jestli si budu chtít příště popovídat s medvědem, mám si zajít do cirkusu.
Nemůžu říct, že je to v pohodě. Párkrát jsem se v noci vzbudil, celý zpocený, když mě ze snu probral pocit, že na mě medvěd útočí. Můžu si připsat další noční můru k mému seznamu. Bolí to pořád a já jsem nucen spát hlavně na břiše. Pro mne to znamená, že se pořádně nevyspím několik dní. Aspoň, že se můžu položit na bok.
Daniel se snaží, jak může. Někdy mám pocit, jestli to s tou péčí nepřehání. Stejně jako ostatní. Pořád je mu někdo za zadkem, stejně jako mně.
Chris mi pravidelně ošetřuje rány, mění obvazy a Daniel mu skvěle u toho asistuje. Ještě že si na ty záda nevidím. Asi by mě z toho kleplo.
Scházím dolů do haly, protože už mám ležení plné zuby. Už po schodech dolů, slyším živou diskuzi o tom, co se bude dneska dělat.

Zaměřím svůj pohled na Richarda, jak schází po schodech. Jsem rád, že už vypadá líp. Má dokonce svou barvu. Stisknu rty a pokusím se o úsměv. Tolikrát jsem ho mohl ztratit. Snažím se ho dotýkat co nejméně, jen se s ním mazlím, přes látku, abych se vyhnul přímému kontaktu s jeho kůží. Moc dobře vím, že bych chtěl víc. Obětí v noci mi stačí. Má nejspíš špatné sny, kolikrát se za noc vzbudí a já nemůžu nic. Nemůžu rozehnat ty chmurné myšlenky, jen vedle něj můžu tiše ležet a masírovat ty rýhy uprostřed čela. Chtěl bych mu tak moc pomoct, ale nevím jak. Nejspíš není špatný nápad brát ho do temného dolu, když tak špatně spí.
„Richarde,“ mávnu na něj. „Bavíme s chlapama, že bychom sjeli do toho dolu. Říkal jsem si, že bychom tě vzali sebou, ale je tam tma, vlhko, netopýři,“ přistoupím k němu a propletu svoje prsty s jeho. „Vlastně je to pěkně blbej nápad.“

Políbím Daniela a pohladím ho po zádech.
„Možná bych šel, už mě nebaví pořád ležet. Nacpu si batoh plný léků.“
„Vy dvě hrdličky nemusíte být pořád spolu na každém kroku,“ zavrčí Jeff. Evidentně se mu nechce hlídat ještě i mně.
„A to jako chcete jít sami? A nechat mě samotného?“ posadím se v kuchyni ke stolu a přitáhnu si talíř s jídlem.
„Já klidně zůstanu s tebou,“ ozve se Mathyu, nahne se přese mne a sebere mi z talíře ten největší kus masa.

Zatnu pěsti. Málem jsem kvůli takovým nevinným hrátkám, náznakům a dvojsmyslným větám přišel o srdce Richarda.
Chytnu Mathyua za zápěstí a pevně stisknu.
„Tohle už nikdy nedělej!“ vykroutím mu maso z ruky, až dopadne na stůl. „A nebudeš ani jednomu z nás dělat návrhy!“
Přitlačím ho zadkem na hranu stolu a zapasuji mu koleno mezi nohy.
„Podbízíš se jak nějaká ku**a, ale já už ti na to neskočím!“
Zesílím stisk na jeho rozkroku a než ho pustím, ještě zavrčím:
„Pokusíš se o něco na Richarda a předvedu ti, jak se kastrují koně.“

Musím se usmát, když vidím, jak Daniel vyletěl. Všichni jsou tak překvapeni, že jen zírají s otevřenou pusou.
„ku**a!“ vykřikne Mathyu a chytne Daniela za ruku. „Do hajzlu, jen jsem chtěl zůstat na chatě, ale jestli se tě mám zbavit, tak klidně půjdu a najdu ti ten největší šutr!“
Otočím se ke svému talíři zpátky a začnu jíst. Jen natáhnu ruku k Danielovi a pohladím ho po zadku. „Půjdu s vámi, to zvládnu.“

„Od tebe bych nikdy nic nevzal!" řeknu už spíš pro sebe.
Stoupnu si blíž k Richardovi a položím mu ruku na rameno. Lehce ho promnu a nakloním se k jeho uchu, aby to slyšel jenom on:
„Nemůžeš mě takhle hladit po zadku, víš, že mě to vzrušuje," a dál nevraživě sleduji všechny okolo.

„Já vím,“ odpovím mu taky šeptem. „Chtěl jsem, abys ho pustil a nerozmačkal mu koule.“
Znovu ho pohladím jednu rukou po zadku a vyjedu s ní výš mezi lopatky a chci si ho přitáhnout pro polibek. Místo toho jen sprostě zakleju a spustím ruku dolů.
Když rozdýchám bolest, vstanu a otočím se na Chrise.
„Než půjdeme, asi bude dobré vyměnit obvazy a podívat se jak to vypadá.“
V ráně mi škube a jakákoli úleva je teď pro mě vítána. Aspoň na chvíli sundat obvazy.
„Pojď ke mně do pokoje,“ vstane Chris. „Nechce se mi pořád všechno tahat sem a tam, jako kočka koťata.“

Nikomu už nevěřím. Všichni jsou tady pro záchranu Richardova zdraví do něj napíchat nějaké oblbováky, aby nemohl ani chodit ani se semnou milovat. Sleduji Chrise, jak mu vyměňuje obvazy. Pořád mám ten divnej pocit, že by s námi Richard neměl nikam chodit. Už jen to, že je na něm vidět, jak mu sebemenší pohyb dělá potíže.
„Možná bys měl opravdu zůstat na chatě...s někým," opatrně to nadhodím.

„To bude v pohodě, chodit můžu,“ otočím hlavu k Danielovi. „Jen bych potřeboval oholit, levou rukou to nějak nedávám.“
Netrpělivě čekám, až mi Chris dokončí převaz, protože musím mít zvednuté ruce a to mi dělá potíže.
Vstanu a jdu se do pokoje převléct.
Čekám na Daniela, až dorazí a oholí mně a zatím si vybírám věci, které si obleču. Daniel byl tak skvělý, že mi i zajistil novou bundu. Mám se aspoň do čeho obléct. Tu starou, když jsem po návratu viděl, jsem hned hodil do koše. Vypadala hrozně. Rozervaná, rozpáraná a celá od krve. Kdo ví, jak jsem vypadal já.

Do koupelny jsem přisunul stoličku, abych měl k Richardovi přístup ze všech stran a aby se nemusel o nic opírat.
„Zůstaň jen v kalhotách," řeknu ode dveří. „Než tě oholím."
Nezbývá mu, než souhlasit. Sedne si tváří k zrcadlu a já si stoupnu za něj. Sleduji naše odrazy ve skle a usměji se.
„Náhodou ti to sekne," projedu nehty jeho strniště, až cítím, jak drhne. "Vypadá to drsně a sexy."
Přejedu mu dlaněmi po krku až na hrudník. Políbím ho z boku na krk a otřu se tváří o jeho vlasy.
„Hrozně mě vzrušuješ, nemůžu si pomoct," povzdechnu a raději si dám gel na prsty a nanesu jen na jeho obličej.
Mazlím se s tím kluzkým povrchem a vůbec mi to nepomáhá. Snažím se netlačit na jeho záda, aby necítil své rány, ale také proto, že by mohl poznat, jak moc mě to všechno vzrušuje.

Zakloním hlavu, opřu ji o Daniela a přivřu oči. Nechávám jeho prsty pracovat. Je to příjemné. Nejraději bych se sebral a jel rovnou domů. Ale zůstanu už jen kvůli němu. Chci se ho zeptat, jestli si mě stále chce vzít. Po tom, co to mezi námi zaskřípalo, a ani mi zezačátku nechtěl vrátit prsten na prst a podal mi ho v pytlíku, mám trochu pochybnosti.
Sevřu rty a snažím se zahnat tyhle myšlenky a soustředit se jen na jeho jemné ruce.

Stírám opatrně břity pěnu a s ní i jeho strniště. Vedu tahy díváním se do zrcadla, opírám se mu o ramena a dýchám do vlasů. Druhou rukou si ho přidržím za bradu a dám mu hlavu do záklonu. Na odhalená hladká místa pokládám své prsty a kontroluji letmými doteky, zda je jeho kůže jemná a zbavená všech pichlavých vousů. Další tahy strojkem vedu od ucha k bradě. Zapomenutou pěnu rozmazávám po kraji ucha a snažím se ji setřít.

Danielovy ruce jsou jedinečné. Ať už škrábe, nebo hladí dlaněmi nebo jen bříšky prstů, jsou jemné a já jejich dotek miluji.
Dám levou ruku za sebe a pohladím ho po stehně. Chytnu ho za triko a potáhnu ho, aby mně obešel a postavil se přede mne.
Chvilku se na něj dívám, pak ho znovu chytím za triko a přitáhnu si ho k sobě pro polibek.

Mám jeho tvář přímo proti sobě. Jeho ústa chutnají štiplavě po gelu na holení. Ale nádherně voní a já se nechávám opíjet tou vůní.
„Ještě škrábeš,“ usměji se a přejedu mu prstem po rtech.
Sednu si mu do klína a tvořím v bílém potěru další cestičku. Moje ruka jde skoro po paměti, dívám se mu místo toho do očí a druhou rukou mu natáčím obličej mírně na stranu, abych nic nevynechal.
„Miluji tě,“ zašeptám a mírně si poposednu, protože mě tahle poloha vzrušuje a vůbec nechápu sám sebe, proč jsem se rozhodl takhle se na Richarda usadit.

Položím obě ruce na Danielova stehna a pohladím je od kolen nahoru a zpátky. Odstrčím jeho ruku, aby mně nepořezal. Nakloním se k němu a políbím ho na krk.
„Mám chuť se do tebe zakousnout," zašeptám do jeho kůže. Znovu se na něj přisaju a rukama stisknu jeho kolena.

Můj krk. Proč nejsem nějaká ošklivá mořská hvězdice? Bez krku. Nemusel bych ho teď vystavovat Richardovi na odiv, v hlubokém záklonu, pouštějící rozrušením holicí strojek na zem. Obyčejný polibek, na místo, které slouží jen pro to, aby se měla hlava na čem pohybovat.
Položím dlaň na jeho prsa a drsně přejedu dlaní přes jeho bradavku směrem nahoru, abych se zadrápnul do jeho ramene. Závidím tomu medvědovi, co nechal na Richardovy ty viditelné značky, které pro mě znamenají zákaz dotýkat se tam jeho kůže. Už nejspíš nikdy.

„Úžasně chutnáš," ozvu se, když jazykem objedu jeho ohryzek až k bradě. „A všude," sjedu rukou do jeho klína a otřu se o jeho viditelný hrbolek.
„Nechte toho! Jde se ven!" zahuláká za mnou Jeff a klepne mě po hlavě.
„k***a, neumíš klepat?" málem jsem Daniela kousnul, jak jsem se lekl.

Sakra! Přitisknu se blíž k Richardovi, až si skoro lámu pod tím pohybem svůj penis v 90% velikosti. Jsem se tak lekl a hned na to styděl za svou erekci, tvrdnoucí pod takovým pro někoho nic neříkajícím polibkem. Zabořím svůj obličej do Richardova ramene, aby Jeff neviděl můj obličej v extázi a rozšířené zorničky. Omlouvám se tiše za své otisknuté zuby do Richardovy kůže, jak tlumím své rozpoložení a vzdechy. Takový trapas. Nemůžu se ani zvednout. Mám problém. Viditelný. A Jeff nepatří mezi taktní lidi, co chápou a odejdou z místnosti. Je to druh člověka, co se opře o umyvadlo a počká si, až se udělám.

„No tak, jdeme!" poklepe nám Jeff znovu na rameno. „Chtěli jste jít ven a jste poslední, primadony. Nebudeme čekat věčně."
„Běž do pr***e!" vyjedu na něj. „Jdeš absolutně nevhod, klidně můžete počkat!"
„Dobře, počkám," opře se Jeff o umyvadlo. „Stejně nemáte nic, co bych už neviděl a aspoň budete rychleji." nahodí úsměv a podívá se na Daniela s pozvednutým obočím.

„Jdi pryč Jeffe,“zavrčím, aniž bych zvedl hlavu. „ku**a, znáte mě oba!“
Tohle nedám. Vyskočím na nohy, chytnu se mezi nohy a vyběhnu ven z koupelny.
„Nesnáším tě!“ Křiknu po Jeffovi, než prásknu dveřmi od koupelny.
Skočím na postel a zabořím obličej do peřiny, s rukou stále v rozkroku. Musím se naučit ovládat. Nemůžu to řešit takhle. Nejsem puberťák. Vydýchat. Trochu promnout a vysvětlit, že je to dobré.
k***a, potřebuji mít Richarda uvnitř sebe. Potřebuji jeho ruce! Moje pánev se automaticky tře o polštář, mačkám si koule i penis a tlumím nářky do polštáře.

Sedím a vztekle se dívám na Jeffa. „Nemyslíš, že to už trochu přeháníš?"
„A nemyslíš, že to přeháníš ty?" vmete mi hned obratem Jeff do tváře. „Měl jsi být teď v nemocnici. Ale to ne. Milostpán si myslí, že je kdo ví jaký hrdina, a že všechno zvládne. Nejsi superman, ku**a!"
„A co Daniel? Na něho ohledy vůbec nebereš! Nebo chceš, aby šel zase za Mathyuem? Já teda NE!"
„Tak ať přijde za mnou, když má problém, už jsem mu to jasně jednou řekl," zamračí se Jeff a trochu poodstoupí.
„Za tebou?" postavím se a popojdu k němu. „Daniel už něco naznačil, co to mělo znamenat?"
„Znáš to, babský kecy..."
„Ne! Neznám," začínám zvyšovat hlas.
„Tak se ho zeptej sám."
„Ptám se tebe!" jsem vzteklý.
„Byl nadrženej a já mu jen dones ten váš šuplík z ložnice," odstrčí mě Jeff od sebe, jde ke dveřím a otevře je. „Ani jsem na něj nesáhl..."

Bolí to. Zvednu se a proletím chatou ven. Tohle mi docela pomáhá. Omrzliny. Jestliže máme vyrazit, musím to co nejdříve rozchodit. Proč musím na Richarda tak reagovat? Nikdy jsem na nikoho jiného takhle nebyl závislý. Pomalu vedle něj nemůžu ani v klidu spát, aniž bych měl nutkání se ho dotýkat. Kdy jsem se naposledy pořádně najedl, aniž bych na něj nezíral a nakonec ho nepřemluvil na rychlo sex opřený o stůl či pod stolem? Člověk nemůže být závislý na sexu. Na člověku. Chci ho. Chci ho i potom, kdy už nejspíš nejsem muž, protože mi umrzl.

„Kde je Daniel?" vletím dolů do haly, když ho nevidím v pokoji. Chris jen ukáže rukou ke dveřím. Cestou jen servu z věšáku bundu, hodím ji přes záda a jdu za ním. Leží zabořený ve sněhu a nevím, o co se snaží.
„Vstávej!"

Kleknu si na kolena.
„Chci ti patřit! Navždy! Mít na tebe právo! Mít na prstě ten mizernej prsten a vědět, že patříš ty mě! Že mě v takovéhle situaci nesmíš odmítnout! Potřebuji tě! Tady,“ stahuji si kalhoty dolů a odhaluji své tetování. „Vidíš?! Je to tady napsané. Klidně si tam nechám vytetovat tvoje jméno. Udělám cokoliv, aby bylo všem jasné, že jsem jenom tvůj!“

Cítím, jak mi pod nezapnutou bundu leze chlad, a nechápu, že se v téhle zimě Danielovi nezcvrknul. Chytnu ho za paži, postavím ho na nohy a táhnu za sebou do sauny. Není vyhřátá, ale je tam rozhodně tepleji, než tady venku. Zabouchnu za námi dveře a zatlačím Daniela na sedačku na odložená prostěradla. Bez dalších řečí mu porvu kalhoty, abych se dostal k jeho erekci.

„Nemusíš,“ bráním své intimní místo. „Takhle jsem to nemyslel.“ Zasténám. Opravdu to bolí. Netušil jsem, že oholit svého šéfa, bude tak problematické.
„Je to trapné, to napětí za chvíli povolí samo,“ naříkám. „Všichni na nás čekají...budou mít blbý kecy... potřebuji se naučit ovládat... Richarde... prosím... vem si mě...rychle... hned.!“

„Danieli, myslím, že je tu malý problém," ukážu levou rukou přes rameno na své záda. „Jsou dvě možnosti. Buď ti ho vykouřím, nebo si lehnu na břicho a uděláš to ty mně," kleknu si vedle něho na lavici jedním kolenem.

Skousnu spodní ret.
„Ne, nechci to po tobě, nikdy už ti to neudělám!“
Jsem v háji. Nechci vykouřit. Chci ho cítit, uvnitř sebe.
„Běž pryč! Musím se s tím naučit vypořádat sám. Prosím!“

„A co když to tak já chci? Nedopřeješ mi to?" postavím se nad něj. Ještě vteřinu se na něj dívám. Pak jen pokrčím rameny, otevřu dveře a jdu zpátky do chaty. Poslal mě do háje a nezajímá ho, jestli stejný problém mám i já. Jestli nemám chuť obrátit role.
Tři dny jsem se ho nemohl pořádně dotknout. Nemůžu si lehnout na záda. Nemůžu se o nic pořádně opřít. Nemůžu nic pevně chytit do rukou, aby mi neškubalo v zádech.
Vztekle otevřu dveře do chaty, a jdu rovnou nahoru do našeho pokoje.
„To bylo rychlý..." ozve se Jeff od dveří kuchyně.
„Běž ku**a do hajzlu! Běžte do hajzlu všichni!"

Jakmile prásknou dveře od sauny, sesunu se dolů na podlahu na kolena. Jen jsem na něm nechtěl být závislý. Nechtěl jsem si ho vzít za každou cenu. Takovou oběť pro mě nemusel podstupovat. Nechci, aby se kvůli mně ponižoval. Je to tady všechno na ho**o. Cokoliv udělám, stojí za starou bačkoru. Už nikdy nebudu nic plánovat. Mělo to být perfektní. Měl to být úžasný týden plný nezapomenutelných adrenalinových zážitků. Vášnivých nocí. Povídání mezi čtyřma očima. Plánování svatby. Spousta volného času.
„Chci zrušit ten důl,“ říkám do mobilu, který jsem vytáhl z kapsy. „Ano, nevratné výdaje zaplatím. Je mi líto, že jste s tím měli tolik práce. Ten kámen?“ odmlčím se. Takové malé překvapení, nastrčený neopracovaný smaragd hluboko v suti, kde jsme mohli kopat. „Ano, můžete ho nabídnout dál. Těch deset procent zaplatím:
Položím hlavu do dlaní. Nic, nic se mi nedaří. Všechno jsem totálně zvoral.

Tentokrát jsem já, kdo utíká. Rychle se obleču, beru klíče od auta a jdu ven. Musím se někde uklidnit. zas**ný Jeff. ku**a! Kdyby nám to nepřekazil, mohlo být všechno v pohodě. Na druhou stranu nechápu Daniela. Má snad pocit, že on je jediný, kdo má problém? Kdo se chce cítit dobře?
„Ne, nechci to po tobě. Nikdy už ti to neudělám!" znamená to, že mě už nechce? Že jsem mu odporný za to co se stalo v baru? Já jsem ochoten i přijímat, protože ho miluji a občas si chci dopřát i tuhle rozkoš. Ne pořád, ale občas ano...
„Kam jdeš?" postaví se Jeff.
Neodpovídám. Vyjdu z chaty ven a nasednu do auta. Ve zpětném zrcátku už jen vidím, jak vybíhá s Johnem z chaty.

Slyším nastartované auto. Když vyběhnu ven, vidím už jen zpětné odrazky Richardova auta. Z chaty vybíhá John s Jeffem.
„Co jste si ku**a řekli? Co jste si udělali?‘“ vykřikne na mě Jeff.
Sáhnu mu k opasku a vytáhnu lovecký nůž. Hrnu si z ramene košili a šermuji mu nožem před nosem.
„Dej to pryč! Nechci, abys mě sledoval! Chci svoje soukromí! Chci pryč! Vyndej to!“
Myslím, že jsem chytil hysterický záchvat.
„To nejde jen tak!“ zavrčí Jeff a snaží se mi sebrat nůž.
„Udělám si to sám, jestli to hned nevytáhneš!“ na důkaz svých slov zatlačím na kůži, až se vyrojí kapky krve.
Vyběhne ven i Chris.
„Počkej...pojď dovnitř... dám to pryč,“ natáhne před sebe ruku a naznačí prsty, ať mu vydám nůž. „Ale pak nebudeme vědět... proč chceš utíkat?“
„Protože já už nevím, jak mám svůj vztah s Richardem zachránit!“ sevřu rty k sobě a pustím zbraň na zem. „Nejsem schopný udržet svou blbou povahu na uzdě. Jsem neschopný. Vždycky Richarda urazím. Zklamu. Nikdy ho nezískám pro sebe. Nedokážu to!“

Když auto začne vyrovnávat mírný smyk, povolím plynový pedál. Kdyby to auto nebylo 4x4, už bych byl někde v závěji. Trochu zpomalím a začnu se rozhlížet kolem sebe.
Kam vlastně chci jet?
Jsem frustrovaný z useknutého sexu a z toho, že mě Daniel odmítl. Musím se někde uklidnit. Projíždím městem, ale nikde nezastavuji. Jedu dál. Už i ty auta na hlavní cestě mě serou. Odbočím na vedlejší cestu, kde není skoro žádný provoz. Někam prostě dojedu.
Ani si neuvědomuji, že tahle cesta vede někam do hor, dokud neskončí u nějaké dřevěné chaty.

Chris mě vtlačí do sedačky.
„Dám ti lokální umrtvení, tak se nelekni,“ stahuje mi Chris košili přes hlavu. „O Richarda se neboj, bude v pohodě. A ty taky.“
Vyklepne bubliny ze stříkačky a píchne mi ji do ramen. Jen syknu.
„Chvilku počkáme, než to začne působit,“ stojí nade mnou Chris.
Podívám se na něj podezíravě, když se mi začne tmít před očima.
„Chrisi?“ zamžourám očima pod náhlým tlakem, nutící mě se složit na sedačku. „Co jsi to ....“
„ku**a práce!“ vykřikne Chris. „Jsem z těch dvou totálně na nervy! Nechápu, jak mohli tak dlouho spolu vydržet! Kde teď budeme hledat Richarda? Je na tom čím dál hůř a tenhle mu v tom vůbec nepomáhá. Jen to zhoršuje.“

Zaparkuji vedle boudy a vystoupím. Možná je tu někdo s kým si můžu jen tak pokecat. Zabouchám na dveře.
„Dál!" ozve se zevnitř hrubý mužský hlas. Opatrně vejdu. Přeci jen nevím, co mě tam čeká.
Velký pokoj, zařízený vesnickým stylem. Hrubě opracovaný nábytek, pár trofejí na stěně. Na plynovém vařící stojí hrnec a z něj stoupá pára. Na stěně proti dveřím visí velká geologická mapa těchto hor a vedle vitrína plná ukázkových nerostů.
Ve velkém houpacím křesle, potaženém kožešinou, sedí chlapík něco kolem padesáti let. Černý hustý plnovous, tmavé oči, úsměv na tváři. Flanelová košile s vestou a hrubé pracovní rifle doplňují jeho vzhled horala. Určitě je tady jako doma.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tu jen tak vpadnout..." zastavím se kousek od něj. „Jen jsem trochu odbočil...“ Podívám se k vařiči. „Mohl bych poprosit o kávu?"
„Jasně!" zahlaholí chlapík a vstane. „Posaď se," ukáže rukou ke stolu. „Mám spoustu času, právě mi odmítli jednu prohlídku dolu a další přijdou až zítra. Času dost."

Snažím se posadit zpátky na sedačku.
„Sakra! Jak to děláš! Dal jsem ti dávku jak pro koně! Nemáš o sobě minimálně půl dne vědět!“ vrčí na mě Chris a stlačí mě zpět do lehu.
„Proč jsi to udělal? Nechci spát...,“ moje snaha se zase posadit. „Kde jsou všichni?“
„Oba jste je vytočili, šli pro nějaké pití. Tady už není ani špetka alkoholu,“ odsekne Chris a sedne si na okraj vedle mě.
Sáhnu si na rameno.
„Nevyndal jsi to!“ zamručím nesouhlasně. „Prosil jsem tě, abys mi tu štěnici vyndal!“
„Ale ty pořád zdrháš? Víš kolikrát nám Richard volal, abychom tě našli?“
„Najdete teď Richarda pro mě?“ zvednu k němu oči. „Potřebuji ho vidět. Nebo já už nevím, co potřebuji. Možná další dávku, která by mě poslala do bezvědomí. Taky možnost, jak utéct.“
zvednu se a vrávoravými kroky jak po prochlastaném večeru se vydám ke dveřím.
„Najdu si ho sám,“ řeknu odhodlaně.
Cítím se otupěle. Stejně, jako když mě Mike svázal a chtěl mi zabránit ve schůzce s šéfem. Nikdo mě tenkrát nezastavil. Jako teď.

„Něco tě trápí?" posadí se chlapík naproti mě a oba usrkujeme z velkého hrnku silné kafe.
„Vypadám na to?" pozvednu obočí.
„Upřímně? Ano. Jak se jmenuješ?"
„Richard," natáhnu k němu ruku.
„Já jsem Dan," stiskne mi ruku, až mi zakřupou klouby. Opravdu silný stisk.
„To je snad vtip," povzdechnu si, když slyším to jméno. „Můj..."pátravě se na něho podívám, abych odhadl, jak bude reagovat, nakonec však pokračuji. „Můj přítel... můj životní partner se jmenuje jako vy."
„A před ním utíkáš? Takový velký chlap?"
Ušklíbnu se.
„Vám to nevadí? Že mám poměr s chlapem?" znovu upiju kávy.
„No, nejsem toho zastáncem, ale to je tvůj problém..." Dan vstane a popojde ke mně. "Na starosti je nejlepší fyzická práce," poplácá mě po zádech. "Můžeme zajít do dolu a tam si můžeš vybít svůj vztek."
„ku**a!" zařvu a prohnu se v zádech.
„Říkám v dole! Ne tady!" začne se smát.
„To nic, jen jsem měl malou potyčku s medvědem..." omlouvám se za svoje zaklení.

Nechtěl jsem se tak prudce ohnat. Ale stalo se. Loktem jsem srazil Chrise na zem, přímou ranou do obličeje.
„Promiň,“ omlouvám se, ale dál mu nevěnuji pohled a soukám se do bundy. „Potřebuji vypadnout. Co Richard říkal? Kam jel? Odjel zpátky do Boise? Nebo se vrátí?“
Chrlím ze sebe otázky, abych se měl čeho chytit. Odmítl jsem ho. Chtěl po mně, abych se s ním miloval a vzal si ho. Nedělá to ze soucitu. Jsem takový id.iot. Nejspíš byl taky nadržený a ochotný tohle udělat pro svoje uspokojení a já to tak zvoral. Myslet jen na sebe, to mi jde. Kdy se naučím myslet taky na druhé? Co když už pohár jeho trpělivosti přetekl? Poslední dobou to mezi námi skřípe, nedůvěra mezi námi klíčí jak plevel. Co když si šel někoho najít? Kdo by ho bez výčitek svědomí ojel? Srdce se mi rozbuší strachem. Nikdy bych se to nedověděl.

„Tak to jseš ty?" se zájmem se na mě Dan podívá. „Slyšel jsem to dole v hospodě, byl to pořádný kus. Můžeš být rád, že jsi přežil. Zatoulaný medvěd, který si zabíral nové teritorium. Poklona tomu, kdo ho zastřelil."
Dan jde k věšáku a oblíká si bundu. Bere do ruky krompáč a páčidla.
„Zastřelil ho můj přítel, zachránil mi život, to jo..." postavil jsem se. „Tak já vás nebudu obtěžovat. Pojedu."
„Hele," vrazí mi do ruky páčidlo. „Jdeme do dolu. Sice jsem dostal zaplaceno jen desetinu za zrušenou prohlídku, ale budu rád, když se tam se mnou půjdeš podívat. Možná si odtud něco odneseš."
„Jak se jmenoval ten, co to odmítl?" zeptám se.
„Walker, nebo tak nějak..."
„Chci, abyste mu vrátil všechny peníze a já vám zaplatím celou prohlídku v plné výši."
Pokrčí rameny.
„Klidně, pro mne lepší. Tak jdeme?"
Beru do ruky páčidlo a krompáč a vyrážím za Danem.

Běžím dolů do města.
„Velkej cadillac, nešel přehlídnout!“ zastavuji každého, kdo je ochoten mě poslouchat.
Směřují moje kroky za město. Ale tady mi už není nikdo schopen říct, kam auto jelo. Jsem v koncích. Nemůžu se jen tak pustit do hor a hledat mizerný auto. Zazvoní mi mobil v kapse. Jeff.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ křičí na mě do telefonu. „Člověk se nemůže ani najíst, aby tě nemusel hledat. Zůstaň, kde jsi, a já tě za chvíli vyzvednu. Mám pro tebe místo, kde by Richard mohl být. Nebo aspoň jeho auto.“

„Spodní patro je uzavřené. Vloni se to tam sesypalo, tak tam nikdo nesmí. Je to sice podepřené, ale mohl by se znovu zřítit strop. Půjdeme tady, asi padesát metrů je místo, kde se dají najít hezký šutry."
Nasadí si čelovku a jednu dá mě. Baterie si připneme k pasu a vydáváme se dál do tmy. Daniel měl pravdu. Je tu temno a chladno, ale není to tak strašný. Za chvíli jsme na místě, což vítám s úlevou, protože jsem nucen jít v předklonu a tam se konečně můžu narovnat.
„Tak, začni, kde chceš, musím tu najít jeden kámen, co tu měl ten týpek připravený... Dal jsem ho sem..." zamíří napravo k hromadě sesypaných kamenů.

Vrhnu se doslova na sedadlo spolujezdce, když vedle mě přibrzdí Jeffův rover.
„Odjel daleko? Jel domů?“ zeptám se rychle a zapínám si bezpečnostní pás.
„Jel nahoru do hor. Jeho auto se nepohybuje, taky mohl jít do lesa a ty nejsi tak dobrý stopař...“
Neposlouchám ho. Jel nahoru do hor. Oslabený. Naštvaný. Plný vzteku.
„Není jako ty. Nikdy by si nesáhl na svůj život a neudělal žádnou hloupost, jako ty,“ slyším Jeffa. „Nemusíš se o něj bát.“
Jedeme asi dvacet minut. Richardovo auto opravdu stojí před nějakou boudou.
„To je ten důl!“ vyskakuji z auta a běžím ke dveřím.
„Je zamčeno!“ křičím nervózně na Jeffa. „Kam mohl jít? Jak ten důl našel?“
Rozhlížím se. Mám to místo nastudované. Tenhle výlet jsem plánoval dva měsíce. A úplně k ničemu.
„Tímhle směrem je důl,“ mávnu rukou a rozběhnu se.
„Dane!“ volá na mě Jeff. „Nemůžeš jít jen tak do dolu! Dane!“

Jsem už špinavý, unavený a bolavý. Ale rozhodl jsem se, že tu zůstanu, dokud nenajdu to, co bych chtěl. A pomalu mě přechází vztek. Na chvíli se narovnám, abych ulevil bolavým zádům.
„Trochu nezvyk, co?" ozve se Dan a podává mi felinu s vodou.
Pořádně se napiju a vracím mu ji zpátky. Trochu se znovu prohnu v zádech, protože mě ty medvědí značky začínají dost bolet.
„Buď rád, že jsi přežil," podívá se na mě Dan. „Setkat se grizzlym - tak to jde opravdu o život. Ten tvůj přítel má dobrou mušku."
„No, nebyl to žádná sranda," vzpomenu si, jak se mnou medvěd smýkal po zemi. „Ale Daniel vyrostl na horách. A v těchto věcech se vyzná..." rozhlédnu se kolem sebe. „Chci mu najít kámen do snubního prstenu..."
„Tohle asi nikdy nepochopím," zavrtí hlavou Dan, ale pokračuje v odhazování šutrů. „Co vlastně hledáš?"
„Onyx... je krásný a dá se do něj něco vyrýt..."

Kašlu na Jeffovy rady. Mám to prostě v krvi. V hlavě. V srdci. Jednat. Nemyslet. Až potom litovat. Těch pár metrů do tunelu je sranda. Stále si vidím na nohy. Pak si zapnu mobil a přisvěcuji si displejem. A pak přijde ten okamžik, kdy se mi vybije baterka, zůstanu v absolutní tmě, že si nejsem jist, zda mám vůbec nos mezi očima a říkám si, proč jen jsem toho Jeffa neposlechl.

„Tak ten tu nejspíš nenajdeš, barevný možná, ale ne černý... To bychom museli ven na jiné místo." Dan mávne rukou směrem k východu a pak nadšeně vykřikne. „Mám ho!" V ruce drží smaragd a ukazuje mi ho proti světlu. „Schoval jsem ho tak dobře, že jsem se bál, že ho už nenajdu."
„Tak půjdeme ven? Raději bych našel ten onyx..." zeptám se opatrně, jako by Dan byl otrokář a já ho žádal poníženě o pět minut pauzy.
Ale mě jen začínají ku.revsky bolet záda a už neudržím v ruce ani to bl.bý páčidlo.
„Tak jo, jdeme ven a já tě zavedu na místo, kde by se dal najít, ale nejdříve si ještě venku ohřejeme polívku a dáme si čaj."
S úlevou přikývnu a vydám se za ním k východu.

Jako slepec kopíruji zeď rukou a místo toho, abych se vracel, jdu dál. Jestliže je tady Richardovo auto, musí tu být i Richard. Mohl sem jít úplně sám nebo taky s průvodcem. Není mi jasné, jak se o tom dole dověděl. A proč sem jel sám. Chlapi říkali, že by měl navštívit psychologa. Možná sem jede vyvádět nějakou hloupost.
Udělám ještě pár opatrných kroků, když dostanu ránu mezi oči a sejmu nějaký tvrdý sloupek. Na tu chvilku se mi rozsvítilo, ale i tak to byla pořád bezedná tma, která mě pohlcuje a pohltila. Svezl jsem se na zem přesně jak v těch černobílých komediích, jako sloup, padající na záda.

Cesta zpátky už není tak rychlá. Jdeme pomaleji a já zaostávám za Danem. Nejraději bych to nářadí zahodil, ale nechci, aby to nesl všechno sám. Cítím, jak mi obvaz na zádech vlhne a lepí se mi na rány. Nejspíš budu potřebovat převaz.
„Do pr***e!" zakleje Dan, který je asi deset kroků přede mnou.
Přestanu se dívat pod nohy a zvednu k němu hlavu. Dřepí a natahuje k něčemu ruce. Nejspíš našel poklad.
„Co se děje?" pomalu se k němu došourám. „Našel jsi po..."
Srdce mi vynechává a nářadí mi vypadne z ruky.
„Danieli!" vykřiknu a přiskočím k nim. „Zatraceně co tu děláš?" odstrčím průvodce. Rychle zkontroluji tep a pak ho začnu propleskávat po tváři. „Do pr***e, prober se! Jak tě mohlo napadnout sem jít jen tak!"
Dívám se na něj ve světle baterek. Shrnu mu vlasy bokem. Čelo má odřené. Jak ho sakra mohlo napadnout jít sem a bez světla? Najednou se ozve zapraskání a kolem nás všechno pohltí světlo žárovek.
„Jo, je tu světlo," pokrčí Dan rameny a s rukou na vypínači. „Vypínače jsou vždy po deseti metrech... Ale s baterkou je to dobrodružnější..."
Nejraději bych po něm skočil. Ale teď musím dostat Daniela ven. Podebírám ho pod rameny a zvednu aspoň do sedu.
„Potřebuji pomoct, neunesu ho...," podívám se zoufale na Dana a snažím se nekřičet bolestí.

Najednou je tu světla a lidí jak na nádraží. Nebo je to brána do pekla, jaký je tu frmol.
„Richarde,“ řeknu tiše a chytnu se ho za ruku. „Prosím, neodcházej. Miluji tě. Nemůžeš mě tu nechat.“
Točí se mi hlava. Ale i přesto vidím, jak je Richard bílý jako stěna. Pustím jeho ruku a kleknu si na kolena.
„Jsi v pořádku? Nic ti není?“

Když se Daniel probere, oddychnu si. Musela to být ale pořádná šupa, když ho to složilo až do bezvědomí. Pohladím ho po bouli na čele.
„Nechci tě tu nechat, jen tě nezvednu, můžeš vstát?“ postavím se na nohy a podávám mu ruku.
Dan mě odstrčí a chytne Daniela za paži a postaví ho. „Co to je za blbý nápad sem chodit sám jen tak!“ začne nadávat.
Teď zas odstrčím já jeho a obejmu Daniela a políbím ho. Nehledím na to, jak se průvodce tváří. Asi mu není příjemné vidět dva chlapy se líbat.
„Nikam neodcházím, jen jsem se potřeboval uklidnit. A v chatě plné zvědavých a ukecaných mariňáků to jaksi nejde,“ mírně se zamračím. „Půjdeme ven, už mě bolí za krkem, jak se tu pořád musím krčit.“
A potřebuji vyměnit obvazy. Bolí to jak sviňa a kdo ví, jak to vypadá. Beztak mě za to seřvou.“

„Nechtěl jsem ti přidělávat starosti,“ oplácím mu polibek.
Před námi se zjeví Jeff a tváří se přesně tak, jak si ho představuji ve svých snech, když oba s Richardem klečíme na zemi a jeff se chystá vyplnit své výhružky a oběma nám je ufikne. Kupodivu mě nechytne pod krkem, ani mě od Richarda neodtrhne, dokonce i nic neříká. Jen má ten pohled. Podepře Richarda a pomáhá mu ven na denní světlo.
Opírám se o toho neznámého chlápka, co mě hned seřval. Venku je pěkná zima a průvodce dolu nás zve dovnitř na polévku. Prý ji slíbil Richardovi. A divně na něj mrká, jako že mají ještě něco na práci.

Celou cestu do chaty poslouchám Jeffovy nadávky. Jak jsem bl.bý a nezodpovědný a v mém stavu se jen tak seberu a zmizím. Prý přebírám Danielovy manýry. Ať jde do pr**le. Beztak za to může on. Kdyby nás nechal ráno na pokoji, mohlo to všechno dopadnout jinak.
Celou cestu mlčím, a když mám Jeffa plný zuby, odstrčím ho od sebe, že nejsem žádný mrzák, aby mě musel pořád podpírat.
Když dorazíme do chaty, sundávám ze sebe tu špinavou bundu a jsem donucen sednout na stoličku, aby mi mohli udělat převaz. V pohodě to určitě není, tak jen zatínám zuby, když mi sundává Jeff obvazy.
„ku**a jsem ti říkal, že nejsi superman, id.iote!“ nadává a já jen po očku sleduji zakrvácené obvazy dopadající na zem.
„Do pr***e,“ uleví si průvodce, když zvědavě nakukuje Jeffovi přes rameno. „tak to můžeš být rád, že tě neroztrhal.“
Jen se ušklíbnu, sevřu ruce v pěst, když mi Jeff čistí rány a kontroluje šití, protože se mi dělá lehce nevolno. Otáčím se po Danielovi, jak na tom je.
„Do pr***e seď a nevrť se!“ seřve mě znovu Jeff.

Jsem ze všech nervózní. Z Jeffa. Z Richarda. Nedostal jsem ještě dnes žádnou dávku sexu, jen jsme něco ráno rozjeli a byli useknuti. A já to pak posral. Mohl jsem si užít a mít Richardův pevný zadek jen pro sebe. Dělá se mi špatně, když vidím, jak byl Richard donucen opět hazardovat se svým životem, protože jsem ho od sebe vyhnal.
„Půjdu na chvíli ven,“ řeknu a nečekám, zda mě pustí. „Budu jen před chatou, nikam se nehnu,“ slibuji.
Kradu Richardovi cigarety a zápalky. Nevím, co mám dělat s rukama. Jak se mám zbavit toho napětí. Opřu se venku o dřevěné stěny srubu a zapálím si. Spíš jen tak ožužlávám cigaretový papír a v druhé ruce převracím krabičku se zápalkami. Možná bych opravdu měl od Richarda na nějaký čas odejít, jak říkal John. Nechat ho vydechnout, pořádně odpočinout. Ať jen pracuje a zabývá se svou firmou a ne mnou. Ale tohle já nedokážu, nechat ho jít, nechat ho být.

Daniel zmizí venku. Já s rukama nahoře jako trestanec čekám, až mi Jeff dokončí převaz.
Hodím na sebe triko a mikinu a jdu ven.
„Kam jdeš?“ vyjede na mě Jeff.
„Jdu si zakouřit!“ vyjedu na něj, protože už mě vážně se.re. Když chytám kliku od dveří, přistane mi na hlavě moje bunda. Jen ji stáhnu do ruky a zabouchnu za sebou dveře.
„Od kdy kouříš?“ zeptám se s úsměvem a vezmu Danielovi cigaretu z pusy. Sám si labužnicky potáhnu. „Omlouvám se, že jsem vyletěl.“ Přetáčím cigaretu v prstech, dívám se do země a přemýšlím.
„Myslel jsem, že ti najdu kámen do prstenu…“ řeknu polohlasně a znovu si potáhnu.

Málem mi zaskočí, když na mě Richard promluví. Nechám si sebrat cigaretu a pozoruji ho, jak kouří.
„Byl jsem jen nervózní. Celý tenhle pobyt tady mi leze na nervy. Nic se mi nedaří. Neumím naplánovat ani týden dovolené, natož si nalajnovat život," zavrčím. „Všichni tady jsou nabroušení... to já se mám omlouvat...nemyslel jsem to tak...jak jsem to řekl. Že tě už nechci .. tak...Prostě jsem ti nechtěl ublížit, tvoje zranění jsou pořád nezahojená a já myslím jen na jedno... na sebe."
Zabořím mu hlavu do ramene a obejmu ho z boku, aby měl ruku s cigaretou volnou.
„Ty jsi šel hledat sem kámen do prstenu?" zarazím se, když si uvědomím, co právě řekl. "Pořád jsi přesvědčen o tom, že my dva...spolu...navždy?"

„A máš snad pocit, že ne?“ skloním k Danielovi hlavu. „Zkus si představit, že bychom od sebe odešli… jde to? Já si to představit ani neumím… nejde to…“
Zmlknu, protože mi hned naskočí vzpomínka na to, jak se nás Jimmy pokoušel rozdělit a málem se mu to povedlo. My dva prostě k sobě patříme.
Pak mi dojde, co vlastně ještě říkal. Přitáhnu ho k sobě ještě víc a skloním hlavu až k jeho uchu a zašeptám: „Bral jsi ohled na moje zranění? Hm… to nebrání v tom, abych mohl ležet na břiše, a dobře víš, že tuhle polohu mám v tomhle případě rád…“

Mám chuť mu při jeho slovech zajet pod kalhoty a pohladit ho na zadku. Při takové šeptané nabídce, v jeho blízkosti, u mého ucha, se mi v poklopci udělá zatraceně těsno. Vždyť o tom celou dobu mluvím! Vzruší mě pouhá slova, obyčejná představa.
„Byl bych raději, aby ses zotavil," řeknu a vyhledám jeho ústa. "Víš, že kdybys mi tohle nabídl, napadají mě podivné choutky a tvůj krásný zadek by mi nestačil. Raději bys měl jít hledat ten šutr, a to s průvodcem..."

Dnes už podruhé odmítnutý. Trochu mě to zamrzí. Nemíním žebrat o sex. Kdybych byl v pořádku, prostě bych si ho vzal. Takhle si ho raději někde vyhoním. Jsem kvůli tomu nervózní už od rána. Pustím Daniela a zašlápnu nedopalek do sněhu.
„Klidně tě můžou napadat i úchylárny…“ povzdechnu si. „Tak dobře. Najdu ten kámen a pojedeme domů. Ne na chatu… domů…“
Pustím Daniela a jdu zpátky do chaty. Sednu si ke stolu, kde už mám připravený talíř horké polévky.
„Najím se a půjdem ještě tam, jak jste říkal, ano?“ podívám se na průvodce.

Zůstanu stát jako opařený. Co jsem řekl? Udělal? Proč ten náhlý odmítavý přístup? Já mu nerozumím. Jasně jsem mu naznačil, jak moc po něm toužím, tak proč? Za takovou dobu nejsem stále schopen číst mezi řádky. Otevřu dveře od Jeffova roveru. Má klíče v zapalování. Pojedeme domů...domů. Hned. Nastartuji a vycouvám k místu, kde se můžu otočit. Celou cestu drtím v ruce volant a snažím se nebrečet. Nechápu. Nechápu!
Vletím do chaty, že ani nezavřu dveře.
„Kde máš Jeffa? A Richarda?“ vyhrkne na mě Chris, když vidí, že do dveří nikdo za mnou nevchází. „Půjčil ti svoje auto?“
„Odjíždíme! Hned. Zabalte si svoje věci. Kdo nechce jet semnou, může s Richardem. Já odjíždím za deset minut!“ štěknu a vletím do našeho pokoje.
Vztekle vyhazuji věci ze skříně a mačkám je do kufru.
Bl.bý hory!
B.lbá dovolená!
B.lbej medvěd!

Vyskočíme s Jeffem na nohy, když uslyšíme zvuk startovaného auta. Než stačíme vyběhnout ven, vidíme jen zadní světla jeho Roveru.
„ku**a! Už toho mám dost!“ začne Jeff řvát. „Vy dva…“ zatíná pěsti a funí jak býk. „Vy dva…“ nenachází slova. „Už vás mám plný zuby!“
„Dejte mi ten smaragd,“ otočím se k Danovi. Vytahuji vizitku a rychle mu ji předávám. „Zavolejte mi a domluvíme ty peníze. Nebojte, nepřijdete o ně, jen nezapomeňte vrátit platbu Walkerovi.“
Vezmu si od něj kámen a běžím do svého auta, kde už čeká Jeff. „Já vás jednou zabiju… oba!“
Nechávám ho řídit. Nevím, co do Daniela zase vjelo. Chtěl jsem jen najít ten blbý šutr a jet domů. Vždyť tady je to jedno peklo od samého začátku. Možná, kdybych se tvářil trochu přístupněji, mohlo to dopadnout všechno jinak. Nejspíš za to můžu já. S tímto pocitem vytahuji telefon z kapsy.
„Ano Chrisi?“
„Daniel chce odjet. Vrazil tu jak velká voda a balí si věci…“
„Zastavte ho za jakoukoli cenu, ať neodjede, už jsme na cestě… za chvilku jsme tam…“
„ku**a! Seberte mu klíče od auta… ať mi na něho už ani nesáhne!“ zařve mi do telefonu Jeff a přišlápne plyn.

Scházím dolů s kufrem a vidím, jak Chris telefonuje.
„Jste takový drbny! Musíte vyžvanit každý prd!“ odhodím kufr a přiskočím k Chrisovi, vytrhnu mu mobil a mrsknu s ním směrem ke krbu. „Nemůžete se normálně sbalit a vypadnout? V čem vidíte problém! Pojedu klidně sám a vy se v tom autě mačkejte jak sardinky!“
„Já už mám sbaleno!“ hlásí Mathyu a ukazuje svůj baťůžek, přehozený přes rameno. „Taky toho tady mám plný zuby.“
„Nemůžeš odjet s Jeffovým autem!“ zastoupí mi cestu Chris.
„Jiný autu tu není.,“ odseknu. „Klidně si počkej na Richarda.“Odjíždím!“
Zase nechávám dveře otevřené. Mathyu si chce sednout vedle mě, ale u dveří se zjeví John a gestem ho odpálkuje dozadu.
„Já pojedu taky,“ řekne a sedne si na místo spolujezdce.
„Nemáš zavazadlo,“ sjedu ho pohledem a nastartuji.
„Nemám řídit?“ zeptá se opatrně John.
„Jeff ti svěří auto?“ ušklíbnu se a už ho neposlouchám. Chci být co nejdříve doma.

Chatu už máme skoro na dohled. Když se zaměřím na cestu před sebou, vidím, že se k nám blíží Jeffovo auto.
„ku**a! Řekl jsem jim jasně, ať ho nenechají jet…!“ začne se rozčilovat Jeff.
Aniž by mně varoval, stočí volant a zastaví auto napříč silnice. Vystoupí z auta a postaví se před něj, jako by chtěl vlastním tělem zabránit Danielovi v odjezdu.
Jen na něho rezignovaně hledím. Jsem už z toho všeho taky unavený a ztrácím chuť cokoli dál řešit. Mám pocit, jako by to všechno bylo ztracené. Možná jsem to pokazil všechno v momentě, kdy jsem požádal Daniela o ruku. Od té doby se to všechno s**e na jednu hromadu…
Ze zamyšlení mě vytrhne zvonění mobilu. I přesto, že se mi to nechce zvedat, naučeným pohybem vytáhnu telefon a přijmu hovor. Hned po první větě se proberu, jako bych dostal elektrický šok.
„Nadporučík Richard Kinney…“ hlásím se podle předpisů.
Žaludek mi ztěžkne, hrudník se mi sevře a srdce začne zběsile a silně tlouct.
Pomalu otevřu dveře a jako náměsíčný vystupuji z auta. S mobilem v ruce hledím v šoku na Jeffa, kterému už taky začíná zvonit telefon. Čekal jsem to. Jsme ve stejné jednotce.
„Nadporučík Jefferson Shyness…“ slyším jako ve snu hlásit se Jeffa.
Zůstaneme stát naproti sobě.
„ku**a… už jen rok… myslel jsem, že už to bude v klidu…“ řekne tiše Jeff.

Kruci! Richardovo auto! A Jeff přes celou silnici. Jediná možnost nabrat ho na kapotu a táhnout ho až do Boise. Myslím, že by se vydržel celou cestu za stěrače udržet. V té šílené jízdě by si nejspíš několika údery dokázal rozbít přední sklo a vytáhnout mě ven, přes volant až k sobě.
Dupnu na brzdy, když k němu dojde i Richard. Oba dva mě chtějí zastavit? Sakra, oni si klidně telefonují? Co s tím mají? Sdělovat si informace o všem, co kdo udělá! Mají divný výraz ve tváři. Dívají se na sebe a já pro ně přestal v jediný okamžik existovat. Podívám se na Johna. Má taky divný výraz ve tváři. Nelíbí se mi žádný jejich obličej.
Měl bych kurvovat a nadávat. Místo toho se mi sevře žaludek, jako by mi oznamovali, že někdo umřel. Můj mozek šrotuje a vymýšlí scénáře, co se mohlo stát. Drtí mě na ta nejistota. Svírám volant a okusuji si spodní ret. Něco je špatně. A já na tom kupodivu nenesu žádnou vinu.

Přestal jsem sledovat Jeffovo auto. Kdyby mě teď Daniel smetl ze silnice, nejspíš bych mu ještě poděkoval.
„Do pr**le, proč? Proč zrovna teď?" dívám se Jeffovi do očí. Jen pokrčí rameny. Jeho vztek na nás dva je rázem pryč. Vidím na něm, jak se snaží všechny nové informace ustát v klidu. Ale moc mu to nejde. V ruce drtí telefon, stejně jako já.
„Jak... jak to řeknu Danielovi..." mluvím tiše. Snažím se skrýt svou nervozitu. Ruce se mi třesou, srdce silně bije a dýchám, jako bych právě prožil orgasmus. Zcela jsem i zapomněl na bolest ze zranění.
„Do hajzlu!" otočím se k autu a vztekle kopnu do kola. „ku**a!" zařvu si z plných plic a nadávka se roznese do ticha okolních hor.
„Uklidni se Richie, možná to nebude tak horké..." položí mi Jeff ruku na rameno.
„Sám tomu nevěříš!" odstrčím ho.
Za zády se ozývá skřípění brzd Jeffova auta.

„Co se stalo?“
„Autem to nebude,“ odpoví mi John a já si uvědomím, že jsem svou otázku řekl nahlas.
„Já jsem v tom taky nevinně,“ ozve se zezadu Mathyu. „Richard si chce buď pořídit novej lak nebo zrasovat zbytek svýho těla kopáním do svýho fára...“
Neusmívám se. Všichni mlčky sledujeme ten výjev přes přední sklo. Jak dva tygři v kleci. Jen čekající na kořist, která se k nim přiblíží a roztrhá ji na kousky.
„Co mám dělat?“ zeptám se do toho ticha.
„Šlápl bych na plyn,“ položí mu Mathyu ruku na rameno. „Mají dost blízko k tomu nás všechny v tomhle autě povraždit.“
„Mám stejný pocit,“ řekne John. „Nelíbí se mi to. Nejspíš to ještě víc zhoršíme. Pusť mě za volant.“
Vylezu ven a sednu si dozadu. John přeleze na místo řidiče a rozjede se. Pomalu míjí Richarda a Jeffa, kteří se náhli ocitli v jiném světě. Jen položím dlaň na sklo a doprovázím svým pohledem své „miluji tě“ němě k Richardovi, než mi zmizí z dohledu.

Jen zvednu hlavu, když si uvědomím, že kolem nás projíždí auto. Úplně jsem na ně zapomněl. Jen se dívám na Daniela za sklem. Naše pohledy se na moment střetnou. Píchne mě z toho u srdce. Nemám ani sílu se za autem rozjet nebo rozběhnout.
„Nasedni, jedem si sbalit věci a pak musíme hned domů. Víš, že nemáme moc času všechno zařídit."
Beze slova nasednu a nechám se odvést na chatu. Celou dobu mlčíme. I když si balíme věci.
„Napsal jsem Johnovi, co se děje, ale Danovi nic neřeknou. Je to na tobě. Stejně na mě musí počkat u tvého domu, aby mě mohli odvést,“ řekne Jeff jen pár vět, když vyrážíme na cestu domů. Pak zase mlčíme.
Čtyřicet osm hodin. Tak málo času, abych Danielovi všechno vysvětlil a zařídil si všechno potřebné v práci.

Dorazili jsme do Boise před večerem. Chtěl jsem všechno naházet do pračky. Chtěl jsem udělat večeři. Chtěl jsem kluky pozvat nahoru. Nešli. Jsem sám v prázdném bytě, s netknutým kufrem. Lehnu si na pohovku a zírám na obrazovku vypnuté televize. Do pokoje se pomalu vkrádá tma. Umět všechno pokazit. Moje přednost. Zavřu oči. Ani nemám chuť se ožrat. Dokonce se ani vyhonit. Nemám náladu na nic. Mám jen jeho kravatu, ovázanou kolem zápěstí. To mi vždy pomáhá.

Zastavíme před naším domem. Kluci postávají u auta. Sem tam se některý podívá nahoru k našim oknům, anebo na hodinky. Mathyu nervózně potahuje z cigarety. Jen zaparkujeme, hned jsou u nás. Nemám sílu jim něco vysvětlovat. Jen mě opatrně poplácají po rameni.
„Drž se," slyším už jen za sebou, když vcházím do domu.
Nahoru jdu pěšky, jako bych chtěl co nejvíc oddálit ten moment, kdy to budu muset Danielovi říct.
V bytě je ticho. Jen za mnou klapnou dveře. Chvíli stojím v chodbě, vedle našich tašek. Po chvíli udělám pár kroků do bytu. Nahlédnu do pokoje, Daniel leží na pohovce. Nevím, jestli spí. Neslyším ho ani dýchat.
Otočím se a jdu do šatny. Otevřu skříň v rohu a posadím se na stoličku před ní. Vytáhnu telefon z kapsy.
„Omlouvám se, Thereso, ale je to urgentní. Potřebuji, abyste zítra byla k dispozici. Zrušte všechny schůzky na další dva dny, anebo je přeplánujte na někoho, kdo je schopen to vyřídit. Je to nutné, budeme mít hodně práce. Řekněte manželovi, že se omlouvám, ale je to urgentní a budu teď potřebovat váš veškerý čas. Vysvětlím vám to zítra. Hned ráno. V sedm."
Rozloučím se, schovám telefon a dál tiše zírám na uniformy.

Slyším, jak klaply dveře. Richard už nejspíš přijel. Bude naštvaný. Nejsem schopen s ním mluvit. Stisknu víčka k sobě. Budu dělat, že spím. Neunesu dnes už žádné konflikty, ani výčitky. Bojím se slov, která mi chce říct. Otočím se tváří k polštářům a stáhnu své ruce mezi nohy.

Potichu vejdu do obýváku. Chvíli stojím nad Danielem. Když se nehýbe, posadím se před něj na zem. Chci si tenhle pohled zapamatovat. Kdo ví, jak dlouho se neuvidíme. Natáhnu ruku a opatrně mu shrnu vlasy z čela. Je mi z toho tak těžko. Tak mě to bolí. To, že ho tu budu muset nechat. To, že já budu bez něj, kdo ví kde. Už teď mě z toho bolí srdce.
Ať už spí nebo ne, veden svým bolestivým pocitem se k němu nahnu a obejmu ho. Stisknu ho tak silně, že cítím bít jeho srdce.
„Miluji tě, Danieli. Strašně tě miluji," jen silou vůle zamačkávám slzy v očích.

Cítím to napětí ve vzduchu. Ten smutek je všude hmatatelný a je těžší než tma. Jsem zmatený. Udělal jsem něco hrozného! Richard mi dvakrát po sobě řekl, že mě miluje.
Otočím se a sjedu mu rukou za kalhoty, abych se dotkl jeho kůže.
„Omlouvám se za všechno, co jsem ti provedl,“ zašeptám. „Nechtěl jsem tě znovu naštvat. Mrzí mě to.“
Otřu se rty o jeho tvář, protože se ho neodvážím políbit.
„Taky tě miluji.“

„Posaď se," poprosím ho po chvíli. „Musím ti něco říct." Pustím Daniela a kleknu si, abych na něho viděl. Položím mu ruce na kolena.
„Víš... budeme muset..."
Proč to nejde. Proč to prostě neřeknu?
„Budeme muset odložit svatbu..." znovu se několikrát zhluboka nadechnu, aby nebylo poznat,, jak se mi třese hlas. „Já... Jeff... musíme..."
ku**a, nejde to! brečí mé vnitřní já a není schopno mě donutit to říct.

Nelíbí se mi, co říká. Nelíbí se mi tón, jakým to říká. Svírá se mi žaludek, srdce vynechává údery a těžce polykám. Richard..Jeff... spolu...musí...Co? Nejsem schopen se pohnout, jen na něj zírám a čekám, co z něj vypadne. Nevím, jestli to chci slyšet. Co ale vím je, že mi to vyrve srdce z těla.

Není možné to protahovat. Musí to ven. Musím najít odvahu to říct. Musí to slyšet. Ještě jednou se zhluboka nadechnu.
„Dostali jsem s Jeffem rozkaz... Do čtyřiceti osmi hodin se musíme hlásit..."
Nemůžu se na Daniela dívat, jak moc to bolí. Už teď se mi hrozně stýská. Zavřu oči a složím hlavu Danielovi do klína.

„Co to znamená?“ svraštím obočí. „Odjíždíš? Za dva dny? Na jak dlouho?“
Stále se ho neodvážím dotknout. Snažím si utřídit myšlenky,co to pro mě znamená. Co to znamená pro nás.
„Hlavně na mě mluv!“ zvyšuji hlas. „Co obnáší slovo: hlásit se?“
Zatnu ruce v pěst.
„Prostě mi to řekni všechno!“

„Za dva dny už budu spát v kasárnách," zvednu hlavu a konečně se na něj podívám. Vidím tu zmatenost v jeho tváři. Nedivím se. Je to těžké pobrat pro kohokoli. A je jedno jestli je člověk voják, nebo rodina, která ho bude postrádat.
„Na jak dlouho ještě nevím, přesné rozkazy dostaneme až po nástupu. Teď..." na chvíli se odmlčím a trochu víc stisknu Danielovi kolena. „Teď mám jen dva dny na to, abych si vyřídil potřebné a hlásil se ve službě."
Zvednu se a posadím se vedle něj na gauč. Svěsím hlavu mezi ramena a ruce nechám složené na klíně.
„Musím ještě zavolat Lauře..."

Takže ho povolala armáda. Může ho poslat kamkoliv. Za dva dny tu nebude. Musí si zařídit potřebné. Já v tom nejsem. Musí zavolat Lauře. Já musím jít stranou. Pořád nejsem někdo, kdo by byl na prvním místě. Je to sestra, jediné, co mu zbylo z rodiny. Jeho firma. Budoval ji léta a dva zaplatili životem. Musí ji zabezpečit. To nelze udělat jen voláním z telefonu. Nadechnu se.
„Jestli budeš chtít s něčím pomoct, tak víš, na koho se obrátit. Dva dny je málo času na to, to sám zvládnout. Začneš ještě dnes? Mám někomu ještě zavolat? Zrušit schůzky nebo se podívat na nějaké smlouvy? Potřebuješ něco vyprat? Vyžehlit? Uvařím ti něco teplého na večeři, ať můžeš v klidu pracovat.“
Nadechnu se.
„Určitě to zvládneš, neboj,“ vyprostím se z jeho sevření a zvednu se. „Nechám tě pořádně si promyslet, co je potřeba udělat jako první,“ snažím se uklidnit rychlý dech. „Máš nějaké přání, co by sis dal?“

Nechávám Daniela mluvit. Bolí to. Jako bych mu řekl, že jedu na týden na výlet. Jako bych byl někdo cizí. On je ten, na kom mi teď nejvíc záleží. On je ten, po kom se mi bude nejvíc stýskat. On... vůbec nejsem silný. Jsem slabý. Nejsem schopen to zvládnout. Co když mě pošlou někam... A on mluví o žehlení... Jako bych se chystal jen do práce...
Mlčím a už se ani nesnažím přemlouvat slzy, aby se netlačily ven.
Už jednou jsem se málem nevrátil a on mi chce jen připravit večeři...

Vidět jeho slzy je tak bolestivé. Chci být silný. Nechci před ním ukázat, jak jsem totálně v háji a chce se mi zvracet. Že mi dýchání nepomáhá.
Kleknu před něj a chytnu ho za ruce.
„Pojeď semnou hned zítra ráno k nám na farmu. Do hor. Ukážu ti to místo. A vezmu si tě. Znamená to pro mě víc než říct ti ano v kostele nebo na úřadě. Když mi tam slíbíš své srdce, dám ti já svoje. Už navždy bude patřit jen tobě. Je to pro mě důležité. Vezmeš si mě? Hned zítra? Jen my dva? Pro sebe?“
Beru jeho hlavu do dlaní a přitáhnu se k němu. Laskám ho polibky na ústa a smývám mu slzy u očí.
„Miluji tě. Nemůžeš přede mnou ukázat slzy. Ty jsi přece ten, kdo má být silný. Já na tebe budu čekat,“ přitisknu se k němu a otírám se vlasy o jeho tvář. „Prosím, hlavně nebreč. Nedělej mi to těžší. Miluji tě. Miluji tě.“
Převracím ho svou váhou na záda a zapomínám, že je raněný.
„Chci ti zítra před západem slunce říct svoje ano,“ a znovu mu polibky mapuji obličej.

Ležím a tisknu Daniela k sobě. Chci udělat to, co mi navrhuje. Chci to udělat. Protože patřím jen jemu a chci mu to slíbit.
„Dobře," pohladím ho po zádech. „Udělám to. Pojedeme na farmu."