Fiat Boban - 7

Zvuky z dálky mě rušily v mém alkoholem uvolněném spánku.
"Ne! Ty"
"Jak se opovažuješ?! Okamžitě vypadni!"
"Ne! Ty!"
"Řikam ti, vypadni z tohohle bytu!"
"Bráško, říkám, že NE!"
"Rene, okamžitě pusť Makiho a vypadni odtud!"
"Držte huby, ste hlučný a mě bolí hlava!" Zavrčel jsem ještě se zavřenýma očima a trochu se zavrtěl. Něco mě tlačilo do zátylku a i ta vůně mi byla neznámá. Otevřel jsem oči a viděl jsem mikinu. To jsem trochu nepochopil. Víc jsem se rozkoukal a zjistil jsem, že ležím hlavou Renovi na klíně na gauči. A co víc, je ráno a ve dveřích stojí můj šéf. Ren měl přese mě ležérně přehozenou ruku a trochu mě k sobě tiskl. Ani jsem nedutal, protože šéf vypadal jako bůh pomsty, rudý jako rak a prskal vzteky. Vypadal, že by mě i s Renem jednou ranou rozmázl o zeď, kdybych jen pípnul. A tak jsem radši nepípal.
"Už jsi vzhůru?" Obrátil se na mě s úsměvem v očích Ren.
Bez jediného pípnutí jsem přikývl.
"Rene vypadni, jinak tě vyhodim osobně!" Obořil se na něj šéf znovu.
Zasténal jsem, z toho večerního vína mě bolela hlava.
"Ale no tak, bráško, o co ti jde? Máš doma krásnou ženu, tři úžasný syny a děláš cucfleky svému zaměstnanci? Jak až moc majetnický jsi?! Přesně to je důvod, proč jsem odešel!" Zvedl Ren jedno obočí. Koukal jsem na to s úžasem. Takové skoro nicotné gesto změnilo jeho tvář k nepoznání a on vypadal rozzuřeně málem víc, než šéf.
Už jsem si nebyl jistý, jestli u něj mám dál ležet, abych náhodou nepřišel k úrazu a radši jsem se pomalu začal zvedat. Motala se mi hlava a točil se mi celý svět.
Chytil jsem se za hlavu a zaskučel. Renovy vytažené obočí okamžite spadlo dolů a objal mi rukama hlavu, kterou jsem si držel v dlaních. Jeho teplo mě uklidňovalo.
Šéfovi ale bouchly saze, rázným krokem vyrazil ke gauči, chytil mě za zápěstí a prudce trhl k sobě.
"Rene, vypadni, zdržuješ Makiho, musíme jet do práce!" Zavrčel šéf, hodil si mě přes rameno a nesl mě do ložnice, kde mám šatní skřín, vyhrabat mi nějaké oblečení.
To dopadlo katastrofálně a tak jsem se radši oblékl sám, i když se značnými obtížemi.
Třeštila mi hlava a já v duchu nadával na zatracenou láhev vína. To, že je moje chyba že jsem to vysosnul celé, to už jsem si nepřiznal. Než jsem se stihl trochu zlidštit v koupelně, šéf se nějakým mě záhadným způsobem zbavil Rena. Z koupelny jsem vyšel v relativně použitelném stavu, tak mě šéf odvedl k autu a odvezl do práce.
Nedovede si představit, co to je být v práci s výstavní kocovinou s nabručenym šéfem za zadkem. Nevšímal jsem si ho a plnil si svoje pracovní povinnosti a i on vypadal, že mě ignoruje. Do doby, než odešla kolegyně na oběd.
V okamžiku, kdy se za ní zacvakly ty těžké bezpečnostní dveře naší kanceláře, odstrčil se šéf na své kolečkové židli od stolu a jel směrem ke mě. Moje smůla, že k němu sedím zády, všiml bych si blížícího se nebezpečí dřív...

"Maki..." Zaznělo mi téměř šeptem u ucha.
Ignoroval jsem to.
"Ma-aki-i..." Protáhl šéf trochu sladší tón a mě rozbolely zuby. Choval se jako jelen v říji.
Avšak já ho stále ignoroval.
"Maki!" Zařval mi do ucha. To bolelo, asi jsem ohluchl.
Nadskočil jsem na své židličce a věnoval šéfovi svou plnou pozornost, po které evidentně tak toužil.
"Coje?!" Odsekl jsem mu ostře, jelikož v hlavě jsem díky jeho křiku měl malého trpaslíčka, co mi do mozku mlátil mega velkým kladivem.
Šéf se trochu stáhl aby nedostal do zubů.
"Maki." Položil mi mazlivě dlaň na koleno.
"To zapomeňte!" Zavrčel jsem.
Šéfik mi ale stiskl koleno tak silně, že mi vyhrkly slzy do očí, jelikož mi drtil čéšku a podvolil jsem se tlaku jeho stisku. Trochu jsem se zkroutil a to stačilo k tomu, abych viděl, že má rozepnutý poklopec.
Rezignovaně jsem sklonil svojí ubohou, kocovinou ztrápenou hlavu a blížil se hlavou k jeho rozkroku. On mě ale chytil za vlasy dřív, než jsem stihl cokoli udělat a nepříliš šetrně se mnou smýkl na můj pracovní stůl. Závanem vzduchu, který způsobilo moje tělo, mi odletěly všechny papíry a pomíchaly se na jednu úhlednou hromádku.
Zaúpěl jsem, protože při představě jak budu ta okna třídit a zařazovat, se mi zvedal žaludek (a nebo ta kocovina??). Šéf pustil moje vlasy a naopak chytil můj krk. Praštil mi hlavou o zeď za stolem, až to zadunělo a mě se před očima rozběhla notová osnova plná not, hvězdiček, motýlků a lahví od vína.
"Drž!" Zasupěl a já pouze zamrkal očima, když se před mým obličejem objevil ten jeho, rudý vzteky.
Na to, aby mě dokonale paralyzoval mu opravdu stačilo mačkat můj krk. Při tom urputném boji o vzduch jsem opravdu na obranu neměl jedinou myšlenku. Pouze jsem zaznamenal, jak jedna jeho ruka rozepla můj pásek u kalhot a mučivě pomalu ho vytahovala. Klepal jsem se a v očích se mi musela zračit hrůza a strach. Šéf se jen pousmál a lépe si chytil můj vytáhnutý pásek. Před tím, než mi pustil krk a dovolil mi nadechnout se, dal mi velice hrubý polibek, kdy já neměl na jakoukoli reakci nárok a na konci polibku mi prokousl spodní ret. Cítil jsem kovovou chuť krve a také jsem cítil, jak se šéfova ruka pomalu přesunula z mého krku do mých vlasů a opět s nimi prudce trhla. Hlavou i celým tělem jsem následoval směr tahu, dokud jsem se neocitl na stole břichem a svého malého ubožáka jsem si nedrtil o kraj stolu. Krev z úst mi kapku po kapce dopadala do klávesnice.
"První!" Nesl se šéfův zvučný hlas místností, když vzduchem zakvílel můj pásek, plesknutí ohlásilo dopad na můj zadek a moje zaúpění informovalo o tom, že to opravdu bolí. Zachroptěl jsem a položil si hlavu na ruku tak, abych skryl oči, ze kterých se mi draly slzy. Těžce jsem vydýchával první ránu netuší, kolik jich ještě bude.
"Druhá!" Dopadl pásek o kus vedle než předtím. Prohnul jsem se tou bolestí v zádech a tlumeně vykřikl, ale šéf stále pevně držel moje vlasy a nedovolil mi jakýkoli jiný projev.
Cítil jsem, že mi naskakují rudé krvavé šrámy a bylo mi naprosto jasné, že budu mít zadek jako zebra, jen v jiných barvách...
"Třetí!" Dostal jsem další ránu. Přišla mi tvrdší než ty dvě předchozí. Mé slzy už se nekontrolovatelně roztekly z očí přes ruku po stole a do klávesnice. Ta už celkem plavala. Kapala do ní má krev, slzy, sliny. Modlil jsem se, abych nedostal další ránu, zadek jsem měl jako v ohni.
Vzlykl jsem.
Asi mi chtěl dát čtvrtou ránu, ale s rukou nad hlavou se zarazil a tahem za vlasy si moji hlavu otočil na bok. Viděl moje slzy.
Chvíli se na mě jen díval, než upustil můj pásek na zem, sedl si na mou židli, pustil moje vlasy a stáhl mi kalhoty pod kolena. Nebránil jsem se, byl jsem totálně zničený a bylo mi jasné, že jakýkoli odpor bude mít za následek ještě víc bolesti.
Slyšel jsem, jak si trochu stáhl svoje kalhoty. Otočil jsem hlavu. Vzal mě rukama za půlky a zmáčkl, až se mu do mé kůže zaryly nehty. Bolestí jsem se prohnul v zádech a trochu se nadzvedl. Využil toho a posadil si mě na špičku svého naběhlého údu.
"Ne!" Vykřikl jsem ve chvíli, kdy mě chytil za boky, prudce mě zatlačil proti svému údu a sám mi vyšel vstříc.
Muselo ho to bolet stejně jako mě, měl ho suchého, já byl nepřipravený, poloha byla pro oba nepohodlná. Zajel do mě až po kořen a chvíli se nehýbal. Po čele mi stékal pot a bylo mi opravdu špatně. Klepal jsem se strachy, zimou, bolestí. Znovu zmáčkl mé půlky aby mě donutil nadzvednout se a vyjel ze mě. Slinami navlhčil svůj úd i můj otvor, nedbajíc na mojí krev a znovu do mě tvrdě zajel celou svou délkou. Přes rty mi přelétl bolestný výkřik, než jsem konečně upadl do konejšivé náruče mldob a mé tělo se sesulo šéfovi v náručí.
"Maki!!" Vykřikl.
"Maki!!" Vystoupil ze mě.
"MAKI!" Proč ta bolest v tom hlase?
Chci teplo.
Bolí to.