SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Fotka

Zamilovala jsem se do senpaie, když jsem byla v osmičce na základní. On byl v devítce a byl to jeho poslední rok.
,,Mám tě ráda, senpai." řekla jsem mu a čekala na odpověď.
,,Hm... Já tebe ne."
Zprvu jsem stála ohromená, ale pak jsem se usmála. ,,Tak od teď budu dělat vše, abys začal."
Taky se usmál. ,,Na to se těším."
Od té doby jsme spolu trávili hodně času. Chodili ven nebo byli schovaní v koutu knihovny a četly a spoustu dalších věcí. Měli jsme toho hodně společného.
Já ho začala mít čím dál víc ráda.
Nakonec senpai ukončil školu a podal přihlášku na střední, kde ho vzaly. Ještě ten den jsem se ho zeptala jestli mě má už rád.
Na chvíli jeho výraz ztvrdl, nevěděla jsem proč, a pak řekl: ,,Ne."
Já se ovšem nehodlala vzdát.
Potom co zas začala škola, já v devítce a on na střední, mi začal posílat fotky. Nevím proč. Vždy na ní bylo něco hezkého a každá byla jiná. Ke každé fotce poslal zprávu jako: Tohle jsem dnes viděl. Nebo: Není to hezký?
Já mu vždy odpověděla dlouho zprávou v tomhle stylu: To je tak hezký. Fakt hezky fotíš. Nejradši bych chtěla stát vedle tebe a dívat se na to s tebou. Snad se to někdy povede. Mám tě ráda <3.
Teď jich mám čtyřicet devět a taky už chodím na střední a to na tu samou jako on. Hledám ty místa, kde byly fotky vyfoceny a taky je fotím, jako úkol od senpaie, který mi dal v jeho poslední zprávě. Pak ho budu moc vidět.
Zrovna teď stojím nad řekou na okraji mostě a fotím zapadající slunce, které se v řece odráží a jehož paprsky oslňují zbytky sněhu.
,,Tak a hotovo." stisknu tlačítko a vyfotím scenérii, která se mi uloží do telefonu. Fotek mám už čtyřicet tři, teda teď už čtyřicet čtyři.
Se spokojeným úsměvem se otočím a seskočím na most pode mnou. Naneštěstí mi to uklouzne po zmrzlé vodě a já to jen tak ustojím. Narovnám se, ale zas mi to podjede a já cítím, jak padám. Najednou mě zachytí silná ruka a mě na chvíli napadne, že to je senpai, ale to je nemožné.
,,Cccc..." narovnám se a otočím se. ,,Děkuji." řeknu klukovi přede mnou, jestli si dobře vzpomínám chodí do mojí školy a je dokonce v mé třídě. Jeho jméno je Hakushi Agami.
,,Co tady děláš?" řekne.
Otočím se. ,,Fotím." odpovím a rozejdu se pryč. Ještě jednou za sebou zavolám: ,,Děkuji" Nechci, aby se na něco vyptával.
Zajdu do jedné uličky a rychle jí projdu, vyjdu kousek od malého parku. Rychle do něj zamířím a sednu si na jednu lavičku, začnu prohledávat fotky od senpaie, když v tom uslyším nad sebou křik ptáků. Vzhlédnu a uvidím nad sebou hejno. Pozvednu telefon a vyfotím to. Vím, že jedna z fotek, které mi chybí je hejno ptáků při západu v parku. Senpai mi poslal stejnou.
Znovu otevřu složku s fotkami, ale tentokrát v ní zalistuji hloub, až najdu fotku usměvavého senpaie. Vyfotila jsem to při školním festivale. Na té fotce celý září. Sice jsou jeho blonďaté vlasy rozcuchané a své krásně modré oči má zavřené, ale jeho velký úsměv ho dělá zářivým.
Miluji ho.
Najednou mi telefon v ruce zazvoní a já se leknu až ho málem upustím. Podívám se na display. Přišla mi zpráva. Kéž by byla od senpaie, ale je od mámy. Otevřu ji a čtu: Miyu pojď domu, kde se touláš? Vždyť už je pozdě a zítra máš školu.
Povzdychnu si a odpovím. Jo, jdu.

Ráno brzo vstanu. Dnes musím najít další fotku. Už zbývá jen čtyři fotky a budu moc senpaie vidět. Konečně.
Do školy přijdu, jako jedna z prvních, ale nejdu dovnitř. Někde kolem školy má být stará omšelá svatyňka, kterou mi poslal senpai a já se rozhodla ji dnes najít. Proto začnu prozkoumávat okolí.
,,Co hledáš, Miyu Neko?"
Uslyším za sebou a leknutím spadnu. Pohlédnu nad sebe. Stojí tam hnědovlasý Hakushi Agami. Úplný opak senpaie. Vstanu a oklepu se. ,, Nic." řeknu.
,,Když mi to řekneš, pomůžu ti."
,,Nestojím o to. Navíc proč bys to dělal?" otočím se a dál hledám.
,,Protože heslo mé rodiny je: Vždy pomáhej ženám. Proto." odpoví a jde za mnou.
,,Fajn, ale jak jsem řekla NESTOJÍM O TO!" zajdu do malého školního lesa.
,,Řekni mi to."
,,Ne!" odpovím a jdu dál, když v tom mi vytrhne telefon z ruky.
,,Jo, tak tohle hledáš. Proč to hledáš?"
,,Neřeknu a vrať to. Zloději." vyštěknu a natáhnu se po telefonu.
,,Ale řekneš, protože já ti potom řeknu, kde to najdeš."
,,Ty víš, kde to je?"
,,Jasně, ale první mi řekni proč."
,,Mam to za úkol od svého milovaného." odpovím a bojovně se mu podívám do očí. Jak jen může.
,,Milovaného? Takže spolu chodíte?" vyzvídá dál.
Sklopím pohled a podívám se lehce stranou. ,,Ne." připustím.
,,A má tě rád?"
Teď už určitě jo, jinak by mi to neposílal. ,,JO!"
,,Jsi si jistá? Kdyby tě měl rád neposílal by tě tohle dělat. Dnes tohle a včera most. Vážně?"
,,Jsem si jistá a teď mi to vrať a ukaž." řeknu naštvaně. Co se do toho míchá.
,,Jasně, ale pod jednou podmínkou." zvedne jeden prst.
,,Co zas?!"
,,Budu ti pomáhat." usměje se.
,,Odmítám."
,,Okej, ale stejně to budu dělat." podá mi telefon a já ho vytrhnu a pak mě odvede ke svatyňce, opravdu to je ona. Stoupnu si do úhlu, ze kterého to to fotil senpai.
,,Miyashi-senpai. Už jen tři." zamumlám si pro sebe a přitisknu si telefon ke hrudi.
,,Takže se jmenuje Miyashi."
Kruci, řekla jsem to před ním. ,,No a co?"
,,Nic. Co je další?"
,,Město vyfocené z támhleté hory." ukážu za školu na jednu menší horu.
,,Fajn, tak tam po škole jdeme."
,,Cože?"
,,Říkala jsi, že to je od tvého milovaného. Sice nevím proč, ale je to pro tebe důležité." Otočí se a odejde.
Já za ním jen překvapeně stojím a hlavou mi víří myšlenka: Je milý. Ale vím, že si musím dát pozor.

Po škole si mě opravdu odchytí. ,,Tak jdeme?" zeptá se Hakushi.
,,Co?" zarazím se.
,,Tam." ukáže na horu.
,,D... dobře, ale proč mi pomáháš?" Vážně mě to zaráží.
,,Protože chci."
Je vážně hodný.
Vyrazíme a asi po dvou hodinách stojíme na vyhlídce na hoře.
,,To je krása! Už chápu proč sem senpai šel." Rozplývám se a hned vytahuji telefon.
,,Myslíš Miyashi-senpai?"
,,Jop." Pozvednu telefon a zaostřím. Naštyluji ho tak, aby byla fotka stejná té senpaiové a vyfotím město pod námi. Už jen dvě.
,,Mám na tebe jednu otázku."
,,No?" otočím se.
,,Proč to děláš?"
Zakloním hlavu a podívám se na nebe. ,,Protože ho pak budu moc vidět." odpovím.
,,Ale když ti dává takovéhle podmínky, tak to přece nemá smysl. Navíc ve škole se směješ, ale zároveň, jako by ne. Vypadá to, jako by tvoje srdce bylo jinde a ty se díváš někam daleko, kam nikdo jiný nevidí."
Nic na to neřeknu. Vyjdu z vyhlídky a zajdu do lesa. Hakushi mě následuje se zamračením.
,,Další je kočka se srdcem." řeknu.
,,Tu jsem viděl po cestě sem." poznamená jako by nic Hakushi.
,,Kde?" dychtivě se otočím.
,,Pojď." řekne Hakushi a zavede mě k nějakému ohraničení. Dojdu blíž a přečtu si ceduli na plotě: Vstup zakázán. Školní pozemek.
,,Vážně jsi ji viděl tady?" zeptám se znepokojeně.
,,Jo." pozvedl a ukázal. ,,Přesně tamhle. A teď jí tam taky vidím."
Podívám se tam. Opravdu tam je. Černá kočka s bílým srdcem na zádech.
,,Ale je to na pozemku školy." zanaříkám.
,,To je v pohodě, já tam vlezu." odpoví.
,,Jak?" zeptám se překvapeně.
,,Takhle." ukáže na díry v plotě.
,,Tím tam jdu taky."
Prolezeme dírou, i když si roztrháme školní uniformy, ale co. Opatrně přistoupím ke kočce a namířím na ní foťák. Vyfotím jí tak, aby bylo vidět to krásné srdce na zádech.
,,Fajn, už jen jedna a uvidím Miyashi-senpai."
,,Co to tam děláte?!" uslyším za námi hlas. Rychle se otočím. Spěchá k nám naštvaný učitel.
,,Ehm... No... My... Já... Totiž." začnu, ale nedokážu zformulovat souvislou větu.
,,Výmluvy mě nezajímají. Jste po škole." řekne rozhořčeně učitel, popadne nás a odtáhne pryč.

,,Je mi líto, že jsem tě do toho zatáhla." pošeptám, mezitím co nás učitel vede chodbou a my držíme v rukou věci na úklid. Náš trest je uklizení knihovny, což mi osobně nevadí, protože tam je poslední věc, kterou musím najít a vyfotit.
,,Já jsem se do toho dostal dobrovolně." usměje se na mě Hakushi
Tak milý.
,,Tak tady." strčí nás učitel do knihovny. ,,Hakushi uklidí knihy a utře prach a Miyu vytře podlahu."
,,Ano." řekneme s Hakushi najednou. Učitel nás opustí a my začneme uklízet.
Podívám se na Hakushiho a když uvidím, že je otočen zády, vlezu si na stoličku a natáhnu se po jedné knize, ve které je umístěn motiv poslední fotky a snad taky něco od senpai.
Knihy se dotknu prstem, ale stolička se zakvrdlá a já sletím na zem a spolu se mnou i několik knih.
Hakushi se překvapeně otočí. ,,Jsi v poho?"
,,Jo." řeknu a postavím se na nohy a začnu skládat knihy, které vypadly, i když doopravdy hledám tu jednu. Hakushi mi začne pomáhat.
Najednou se postaví. ,,Hele tím Miyashi, myslíš Miyashi Keigo?" zeptá se mě potichu.
Překvapeně se po něm podívám. ,,Jak... to?"
Obrátí na mě obsah jedné knihy. Je tam napsáno: 1.7. Miyashi Keigo. Smrt-rakovina.
Vyděšeně se na to zadívám a pak přejdu pohledem na Hakushiho. Jediný co mi v tu chvíli unikne z úst je: ,,Tajemství prozrazeno."
Nějakou dobu proti sobě stojíme a mě se potom začnou po tváři hrnout nekontrolovatelně slzy. Nakonec mu řeknu vše. To jak jsem Miyashi-senpai potkala, jak jsem s ním začala trávit dny, jak jsem se mu vyznala a on mě odmítl, jak jsem přísahala, že udělám vše proto, aby se do mě zamiloval. Jak jsme byli spolu schovaní v knihovně. Jak přešel na školu a posílal mi fotky, jak jsem se rozhodla, že půjdu na stejnou, jako on a jak mi skoro před rokem, první den prázdnin oznámila jedna kamarádka, že zemřel na rakovinu, taky, že to bylo poprvé co jsem o té rakovině slyšela. Jak jsem stála na jeho pohřbu. Jak jsem tomu nemohla uvěřit a to jak jsem hleděla do prázdné díky v zemi, do které ho později uložili. A nakonec to, jak jsem se rozhodla, že vyfotím všechny věci, které mi poslal, protože u nich může být schovaný nějaký vzkaz, protože mi nenapsal ani neřekl své sbohem a nikdy mi nepotvrdil, co ke mě cítí. Cítil.
Nakonec sedím zhroucená na zemi a brečím, jak malé dítě. Po několikátý od jeho smrti. Pohlédnu na Hakushiho. Taky mu tečou slzy.
,,Proč? Proč brečíš?" zeptám se překvapeně a popotáhnu.
,,Muselo to být těžký. Proto tvé srdce tady nebylo." řekne a mě ta slova projedou hrudí, jako šíp.
,,Hm."
,,Ale už na něj zapomeň." začne a utře si slzy. ,,Přenes se přes to. Nemá to cenu."
Naštvaně se na něj podívám. ,,Určitě mi těmi fotkami chce něco říct, vždyť mi nedal slova na rozloučenou."
,,Nechce"
,,Jak můžeš!" vykřiknu.
Obejme mě. ,,Protože tě mám rád."
Nevěřícně na něj zírám. Jak? Jak? Nakonec ho odstrčím a vystrčím z knihovny.
,,Jestli to tak je, tak mě už nech na pokoji. Neotravuj mě." řeknu přes dveře a pak po nich sjedu na zem. Chvilku tam Hakushi stojí a pak uslyším jeho vzdalující se kroky.
Nemůžu na senpai zapomenout, protože, kdo si ho bude potom pamatovat?
Podívám se sklesle na zem a po tváři mi sjede slza. Pohledem pátrám po zemi a najednou zachytím pohledem jednu knihu a v ní poslední fotku. Nešikovně namalovaného lva, který vypadá jako slunce, kterého vždy kreslil senpai.
SENPAI
Rychle se po ní natáhnu a vezmu obrázek. Otočím ho. NIC. Druhá strana je prázdná ani ve zbytku knihy nic není. Senpai, proč? Proč jsi mi nic nenechal? Proč, prosím?

Najednou mi zazvoní telefon. Podívám se na něj. Je tam zpráva. Rozkliknu ji a v ní fotka sakury, ke které jsme se senpaiem vždy chodili.
Rychle vyskočím na nohy a rozeběhnu se tam. První mě napadne, že to byl senpai. Ale, zřejmě to poslal někdo z jeho rodiny nebo to je jen mail, ale stejně.
Když tam doběhnu stojí tam nějaká osoba. ,,H.. Ha... Hakushi?"
,,Vypadá to, že šel Miyashi fotit, když mu bylo dobře." řekne a ani se na mě nepodívá.
,,Jak... Jak to víš?" zaraženě na něj zírám.
,,Byl jsem u něj doma. Ukázali mi hodně věcí a mail, který nestihl odeslat, zřejmě patřil tobě." řekne.
,,Tos byl ty?"
,,Tak jdeš?" podá mi lopatku a já přikývnu.
,,Děkuji." zašeptám.
Začneme kopat u kmene sakury. Po chvíli na něco narazíme. Vytáhnu to roztřesenými ruky a hledím na to. Je to malá plechová krabička.
,,Tak do toho." pobídne mě Hakushi.
,,Hm." přikývnu a opatrně ji otevřu. Tohle je konec, jestli v ní nic není.
Otevřu ji a na mě vypadne ušmudlaný lístek. Začnu ho číst a po tváři se mi zas spustí proud slz. Je v něm napsáno:
Pro Neko-chan:
Milá Neko-chan,
Mám tě rád. Chtěl jsem tě udělat
šťastnou. Odpusť a buď šťastná.
Miyashi Keigo <3

V hlavě mi uvíznou hlavně slova: Mám tě rád a buď šťastná. Začnu vzlykat ještě víc. Opravdu mě měl rád.
,,Když tě potkal, věděl, že mu už nezbývá moc času." začne Hakushi a podá mi pletený řetízek, který vypadl z krabičky. Dárek na rozloučenou od senpaie. ,,Opravdu tě miloval."
,,Já jeho taky." vyhrknu a zavzlykám. Opravdu. Tak moc. Sbohem senpai. Tohle je moje konečné sbohem, Keigo. Vzlyk. Jsem ráda, že byl mojí první láskou. Vzlyk.
,,No... musím se snažit." řekne zničeno nic Hakushi.
Utřu si slzy. ,,Co?"
Usměje se na mě. ,,Připrav se, naše rande se koná u hrobu."
,,Eh? Rande."
,,Řekl jsem přece, že tě mám rád." Stoupne si. ,,Takže si najdi čas-" Najednou na něj skočí něco černého.
Je to ta kočka se srdcem. Na to se musím usmát. Děkuji senpai.

O osm let později:
Momentálně stojím u hrobu senpai.
,,Co jsi řek?" zeptám se Hakushiho.
,,Neřeknu. Ty?" oplatí mi to.
,,Miluji tě, senpai'" Odpovím.
,,Nepodváděj mě." Usměje se Hakushi, obejme mě a pohladí mi břicho. Už jsme pět let svoji a momentálně čekáme dítě. Na hrob senpaie chodíme celkem často, protože jen díky němu, jsme se dali dohromady. Taky máme kočku. Černou s bílým srdcem. Potomek té z fotky.
,,Nepodvádím." usměji se a na mým velkým břichu si s Hakushim propletu prsy. ,,Jen mu říkám jaký jsem šťastný člověk."
,,Jistě." usměje se. ,,Každý rok jsme spolu a budeme šťastní." Chytne mě za ruku. ,,Je vedro, ne?"
,,Jo." odpovím a spolu vyjde pryč.
,,Chceš si někde odpočinout?" zeptá se mě starostlivě.
,,Ne." odpovím a naposledy se otočím k hrobu. Zdá se mi, jako bych tam viděla senpaie. A pak k tomu uslyším jeho hlas, který říká: Prosím, buď šťastná.
Vím, že to bylo jen mým uším a tak na hlas nic neřeknu.
Děkuji, senpai. Slibuji, že budu. Usměji se a znovu vyjdu pryč.

Konec!

______________________________________________________________

Žij okamžikem, protože ta chvíle, kterou prožíváš, se už nevrátí *_*

Dodatek autora:: 

Moje druhá povídka. Inspirovala jsem se mangou Air Koi. Není to úplně stejné, ale ti kteří to četli to v tom uvidí. Je to stejné téma.
Omluvte moje chyby či překlepy. Psala jsem to v rychlosti.
Doufám, že se bude líbit.
Užijte si to.Laughing out loud Tongue Wink

5
Průměr: 5 (1 hlas)