Good Charlotte - Victims of Love

„Ale no tak, Billy, musím dávat pozor na cestu,“ zasmál se Joel, když jej jeho přítel z vedlejšího sedadla, přikloněn k jeho krku, líbal. Bylo těžké soustředit se na silnici, pokoušeje se nevnímat ty měkké, vláčné rty, jak sají jeho kůži a jazyk opatrně mapuje linii tepen. Byl už večer, jeli ze společné večeře, která, jak oba věděli, byla jen předehrou pro to, co se mělo udát ve zpěvákově bytě, kam měli namířeno. Nedočkavost, s jakou Joel šlapal na plynový pedál byla zjevná a o Billyho vzrušení nemohlo být pochyb, když řidič občas vyměnil v dlani řadící páku, za přítelův naběhlý rozkrok tísnící se v kalhotách.
„Hrozně moc Tě miluju,“ zašeptal mu Billy do ucha, přičemž se jednou rukou probíral Joelovými hnědými vlásky a tou druhou, poženou na jeho vlastní, v oblasti svých slabin, mu pomáhal mnout svou erekci. Byl z něj více cítit alkohol, což také dodávalo tělu potřebnou odvahu, aby takto mohl svého přítele provokovat a nestydatě jej dráždit. Nejraději by už v sobě cítil Joelovu tepající délku, jak si jej podmaňuje a přivlastňuje jeho nitro. Byl divoký, rozvášněný, naplněný touhou po druhém, co se zoufale pokoušel udržet pozornost v provozu.
„Taky Tě moc miluju, Billy,“ odpověděl mu Joel, polkl, když ucítil prsty černovlasého, dobývající se mu pod látku tmavé košile. Hučelo mu v hlavě, sám věděl, jak moc jej nyní potřebuje. „Prosím…“
„Prosíš?“ Usmál se laškovně kytarista, odepnul si pás, aby se mohl k Joelovy více natočit tak, jak potřeboval. „Nemusíš mě prosit, udělám… všechno na světě… pro Tebe,“ vydechl horce chlapec a začal rychle rozepínat knoflíčky na mužově svršku. Držet volant bylo stále obtížnější, už to nebylo daleko. Jak moc ho chtěl, jak moc ho musel mít… srdce řvalo hladem po naplnění tužeb. Krev v žilách vřela, bublala a zvíře v lidském těle se dostávalo na povrch.
„Billy… jsi opilý, zapni si pás,“ pokoušel se jej Joel trochu usměrnit, ačkoliv to valného úspěchu nemělo. Tón nebyl ani tolik přesvědčivý, když se oslovený začal polibky věnovat jeho hrudi. Spěchal, jakoby nebyl čas na nic jiného, než na okamžitou blízkost. Vrčel a občas i kůži hravě skousl.
„Nejsem opilý, jenom…,“ vytáhl se zpět k řidičově obličeji, aby s ním na okamžik spojil své rty. „Jenom už Tě chci. Abys mě šukal,“ zasmál se výsměšně, prohnul se v zádech jako kočka a dlaní surově přejel po Joelově penisu, až muž hlasitěji zasténal. Bylo to k nevydržení, Billy byl tou nejnádhernější múzou i obsesí. Miloval toho štíhlého kluka celým srdcem, jen neměl rád, kdy byli takhle živočišní. Znal svou slabost ohledně mazlení a laskání se se svým milovaným, podléhal příliš brzy. Po těchto drzých, vyzývavých slovech, která z úst černovláska vyzněla tak moc provokativně a eroticky, se neubránil vlně vzrušení. Sám se natáhl po jeho rtech a rukou zabloudil do delších jemných vlasů, aby si jej za zátylek mohl přidržovat.
„Mluvíš jako d***a,“ řekl poté, co jej pustil a oči znovu stočil k vozovce.
„Rajcuje Tě to,“ opáčil mu mladík, aniž by mu to přirovnání vadilo.
„I když jen sedíš vedle mě, tak mě to rajcuje, lásko. Zapni si pás, prosím,“ zopakoval už důrazněji Joel, přestože už tušil, jak negativní reakci tím způsobí. Billy se na něj zamračil. Nelíbilo se mu, že muž nehraje jeho hru.
„Kdybychom se teď vybourali, proletím předním okýnkem a umřu, víš to?“ Začal najednou černovlasý se zvláštním úšklebkem. Zahrával si s Joelem, i když stál na tenkém ledě. Nic takového nechtěl druhý slyšet.
„Přestaň a zapni si ten pás!“ Zvýšil zpěvák hlas, pokoušeje si nic takového nepředstavovat. Nikdy by si to neodpustil. Nesměl jej ztratit, jakkoliv.
„Věřím Ti, věřím, že mě nenecháš umřít… ale kdyby jo…,“
„Billy, prosím! Prosím, nech toho, sedni si a připoutej se!“
„Kdybych měl umřít… jsem rád, že to bude vedle Tebe. Miluju Tě, Joeli,“ řekl, neuvědomujíc si závažnost svých slov, ani celé situace. Rozhalil více košili svému příteli, aby bříšky alkoholem přecitlivělých prstů mohl studovat jemnost Joelovi kůže. Naprosto nedbal jeho slov. Nemůže se přece nic stát. Usmál se a po několikáté ochutnal jemně slanou pokožku. Cítil se neskutečně, vše bylo dokonalé a nejvíce zpěvák. Vždy si byl Billy dobře vědom toho, že tep jeho srdce se dá do pohybu, kdykoliv jsou spolu. Že všechny ty kradmé pohledy, ty vděčné úsměvy, ty letmé doteky… vždy věděl, že je to víc, než jen přátelství, dokonce možná více, než láska. Užíval si tu blízkost a nelitoval nikdy ničeho, co udělal. Jeho city k Joelovi se nedaly vyjádřit slovy, těžké bylo o nich jen přemýšlet a přitažlivost mezi nimi se nerovnala ničemu racionálně pochopitelnému. Řidič se na chlapce krátce usmál, jakoby jej zlost přešla, když zabočoval do ulice, kde měl byt. Stačilo jen několik desítek metrů, ale… před nimi se objevilo auto. Jelo příliš rychle, nikdo nestihl reagovat. Neozval se ani výkřik, nic… celá situace byla hrozivě němá až na hluk z nárazu a roztříštění předního skla, když bezvládné tělo vyletělo z vozu. A potom jen ticho. Mrtvé, hlasité ticho.

(pro Ryu)

Benji položil sklenici s teplým nápojem na noční stolek, než se opatrně a co nejtišeji položil zpět do postele a zakryl se přikrývkou. Zaculil se, když se zahleděl na spící obličej svého dvojčete, co slintalo na polštář a spokojně se zachumlalo v teple. Byl tak roztomilý, když spal a snad v těch chvílích si oba byli nejpodobnější, když měli stejné zlozvyky a oblíbenou polohu na levém boku. Benji se usmál, podepřel si hlavu dlaní, opíraje se o loket a jen si druhého prohlížel, přestože už svítalo a přes žaluzie dovnitř pronikaly jemné pruhy světla. Nechtěl jej ještě budit, jen smět se dívat do té tváře, co tolik zbožňoval a laskavě si v paměti připomínal všechny její nádhery. Fascinace. A hnědé vlásky, trošku rozčepýřené, by potřebovaly zkrátit, i když Joela rozkošně škádlily na čele. Byl tak klidný, uvolněný, nic jej netrápilo a ze spánku si bezděky olízl rty, což Benjiho přimělo dalšímu pousmání. Těšilo jej, že jeho bratr je v bezpečí, u něho a on mu může snést všechny barvy nebe, jen když na to druhý pomyslí. Vše na světě, jen pro člověka, který pro něho znamenal střed vesmíru.
„Copak děláš?“ Zeptalo se mladší dvojče rozespale, když otevřelo oči a nad sebou spatřilo bratrovu tvář, jak k němu shlíží. Popravdě si neuměl představit hezčí probuzení. Benji se probral se zamyšlení a ihned vtiskl Joelovi první ranní polibek a dal si záležet, aby byl co nejněžnější. Oba byli příjemně rozehřátí a mazliví.
„Dívám se na své slunce,“ odpověděl mu starší z bratrů laškovně, natahujíc ruku, pohladil hnědovláska po tváři a ten se do ní vděčně opřel. Zaculil se, bylo hezké, jak s ním druhý jednal i po těch letech. Benji byl celý jeho život.
„A jak dlouho už se na mě takhle díváš?“ Zajímal se mladší, vytáhl paži z pod peřiny a položil ji na tu, na své tváři. Už věděl, že bude mít dnes příjemný den, protože takto krásné ráno mu už nemohlo zkazit nic.
„Chvíli. Byl jsem Ti ohřát mléko s medem, až se vzbudíš,“ přiznal se Benji, naklonil se k bratrovi a obal jej tak, že se tváří otřel o jeho. Joel se zasmál a gesto mu opětoval. Nečekal to. Druhý byl stále tak pozorný a ohleduplný, vždy na něj myslel, jakkoliv tím upíral sobě. Na světě pro něho nebyl nikdo důležitější, než jeho mladší dvojče.
„Mléko s medem… hm? Tos mi dělával, když sis mě chtěl udobřit, Benj. Takže jsi něco provedl, nebo…
„Hey, to není pravda,“ podíval se na něj rozesmátě Benji. Byl rád, že si bráška pamatuje zvyky z dětství. Nostalgie je nikdy neopouštěla. „Nic jsem neudělal… jen jsem Ti chtěl dopřát sladké ráno,“ upřesnil, než se natáhl k dalšímu, tentokrát už hlubšímu polibku.
„Děkuji. S Tebou je vždycky sladké,“ potěšil jej Joel s dlaní na jeho tváři a palcem mu přejel po obočí. Poté našpulil zamyšleně rty, což mohlo znamenat jen jediné a to, že hodlá s bratrem dovádět. „Pamatuji si večer, když jsi mi ho udělal poprvé. Bylo nám šest a tys mě ten den políbil,“ vyplázl na staršího špičku jazyka a okamžitě se k němu natočil ramenem, neb věděl, že se Benji bude naoko čertit. Nemýlil se, když dostal hravý úder, který jej hlasitě rozesmál.
„Nepolíbil! Bylo to dýchání z úst do úst!“ Ospravedlňoval se vzpomínkami rozveselený Benji, kterému ten okamžik také vyvstal v mysli. Bylo to tak dávno a přece jako včera. Nikdy se od sebe nehnuli ani na krok. Joel se otočil, chytil staršího z nich za zápěstí a pokusil se jej překulit na záda a vlézt si na něj. Těžký boj, bratr měl větší sílu.
„Spadl jsem z houpačky, Benji… první pomoc nebyla potřeba. Kdy už se konečně přiznáš, žes mě chtěl líbat, hm?“ Nemohl si pomoct a stále tím druhého provokoval. Benji mu chtěl dát výhodu vítězství, když se vzdal, nechaje Joela, aby si na něho obkročmo sedl jen ve spodním prádle a paže mu držel zkřížené nad hlavou. Měl sílu, aby mladšího snadno přemohl, avšak nechtěl riskovat, že by mu ublížil. V roli kořisti se neocital příliš často. Udýchaně se zahleděl na bratra nad sebou a zatvářil se vážně.
„Přiznám se… pod jednou podmínkou,“ přivřel oči.
„Jen jednou? Pán je dnes skromný… no tak, co chceš?“ Zašklebil se Joel a dráždivě se otřel zadečkem o Benjiho rozkrok. Měl jej prokouknutého. Druhý na to ihned reagoval.
„Ale tohle není fér! Víš to, ještě než to řeknu… to se nepočítá,“ hrál Benji uraženého, když natočil hlavu na stranu a odmítal i po polibcích na tvář se pohledem k druhému vrátit. Joela nikdy tyhle hry nepřestávaly bavit. Dal si na čas. Natáhl se po sklenici se sladkým mlékem a upil teplého nápoje, který měl tolik rád. Jen Benji věděl, kolik medu má dát, aby mu to chutnalo. Dokonale jej znal. Neexistovala osoba, jíž by mohl více milovat, než právě jeho. Poté se k němu shrbil a nejprve jej políbil na spánek, jak to dělávala jejich matka a až poté šeptal.
„Nemusíš to říkat, Benj. Vždycky chceš mě… a popravdě, zlobil bych se, kdyby to bylo jinak.“ Po tomhle se už druhý nedokázal na něj zlobit a konečně k němu stočil oči. Usmál se. Nikdy nebude chtít nic jiného, než jeho. Víc už nepotřeboval. V tom nečekaném okamžiku napjal svaly, celý se převrátil, čímž shodil Joela a druhou stranu postele a uvěznil jej pod svým tělem.
„Chtěl jsem Tě líbat… tenkrát, i teď. Miluju Tě, Joeli. Navždycky,“ přiznal se nakonec, než se vášnivě vpil do rtů svého bratra.

„Billy!“
„Benji, neotravuj teď!“
„Billy, no tak… pojď!“
„Ještě jednou řekneš moje jméno a…“
„Billy! Billy! Billy! Billy! Billy! Mám pokračovat?“
„Benjamine Levi Maddene… serete mě, víte o tom?“
„Williame Deane Martine… a budu vás s**t dál, dokud se mnou nepůjdete ven!“
„Vzdávám se!“
„Děkuji,“ usmál se na něj Benji, rád, že Billyho konečně vytáhne na první letošní sníh. Benji miloval sníh, i když se tomu těžko věřilo, tak jeho oblíbeným ročním obdobím byla zima a všechno, co k ní patří. Den po Vánocích se už těšil na Vánoce za rok, a čím více stupňů pod nulou bylo, tím měl Benj lepší náladu. Věřil, že zima je proto, aby se k sobě lidé více tulili, když jim je chladno. Považoval to za symbol lásky. S širokým úsměvem na rtech pozoroval Billyho, jak se oblékal do svého teplého gothického kabátu, který mu sám koupil, protože štíhlounký Billy měl s tělesnou regulací teploty problém. Při nejhorším – nejlepším, měl Benji samozřejmě v plánu svého temného prince zahřát vlastním tělem. Jediný problém byl, že Billy zimu nesnášel.
„Nastydnu, Benji,“ zkoušel se z toho černovlásek vyvléknout, ještě než vyšel ze dveří.
„Dám si pozor, aby se to nestalo,“ ujistil jej druhý a podával mu barevnou pletenou šálu. Billy a barvičky! Tragické…
„Uklouznu na ledu a něco si zlomím.“
„Nabídnu Ti rámě, neuklouzneš.“
„Spadne na mě rampouch.“
„Nepůjdeme pod domy.“
„Zasněží a ztratím se Ti.“
„Nespustím z Tebe oči.“
„Nesnáším sníh!“
„Jestli mě miluješ, půjdeš!“
„Vyděrači…“
A tak sněhoplachému Billymu nezbylo, než vylézt ven na mráz, kde ho ohrožovala tisíc a jedna věc, včetně sněhových vloček. Obul se do zateplených vysokých bot, na hlavu si nasadil kulicha a pro jistotu do kabátu zastrčil balíček papírových kapesníčků. Štvala ho už jen ta Benjiho dobrá nálada a jakmile byli venku, nemohl si nevšimnout, jak se druhému rozsvítily oči úžasem a jak fascinovaně vypadal při pohledu na zasněžené předměstí. Benji v tu chvíli byl malým chlapcem, naprosto okouzlený vším tím okolo a úsměv na jeho tváři přiměl Billyho se také trochu zaculit, protože zbožňoval, když se Benji smál. Připustil si, že pokud to jeho příteli udělá radost, mohl by těch pár hodin na mrazu vydržet.
„Kam chceš jít, Benj?“ Zeptal se ho, aby měl případně ještě čas vrátit se dovnitř. Benji se na něj otočil, rozpřáhl ruce a hlasitě šťastně se rozesmál. Díval se na šedivou oblohu, jakoby čekal, kdy znovu začne sněžit, než opět stočil oči k Billymu.
„Kamkoliv, lásko,“ vydechl mu do tváře, když se natáhl, aby jej mohl políbit. Tolik a mnohem více radosti v sobě skrýval. Od úst mu stoupala pára, ale on se přesto zdál, že je schopný venku vydržet celé dny, ne-li déle. Popadl Billyho za ruku, kterou taktéž políbil a vydobyl si tak úsměv i na přítelových rtech. „Umíš bruslit na ledě, Billy?“ Zajímal se, protože už to byla chvíle, co sám stál na bruslích. Naposledy minulý rok.
„Jenom na kolečkových,“ přiznal se černovlásek, tušící budoucí program. Benjimu se znovu rozzářily oči.
„Tohle je skoro stejné! Pojď!“
„Ale, Benji! Vždyť mě znáš, pomlátím se a…“
„Zlato…,“ oslovil jej důležitě druhý a položil mu prst přes rty. Udělal na něj své smutné oči, co vždy zabíraly, když si z postele poroučel horkou čokoládu. „Vím, jak jsi křehký a v zimě je toho víc, před čím Tě musím chránit, ale… prosím, chci si to dnes užít a to můžu jenom s Tebou. Dám na Tebe pozor, slibuju, hm?“ A Billy věděl, jak příšerně roztomilý umí Benjamin být, když o něco tolik stojí. Mohl mu vůbec odolat? Povzdychl si, bylo to marné. Benji byl neskutečný.
„Ale budeš mě držet,“ povolil nakonec s úsměvem.
„Cokoliv si budeš přát, můj princi,“ nemohl popsat radost, jakou měl, když Billy souhlasil. Políbil jej na tvář a objal. Vzal jej opět za ruku a společně se rozešli k centru. Po chvilkovém hovoru a laškování se vysoký chlapec uvolnil a začal se rozhlížet okolo po té nádherné Vánoční výzdobě a stromečcích s blikající žárovičkami za okny. Bylo to tak magické. Na chodníku se vyhnuli několika sněhulákům, co si je Billy vždy pozorně prohlížel, aby měl inspiraci ke kreslení. Začalo jej to vše zajímat a tak se Benjiho vyptával na to a na ono a na Vánoce, co měli za chvilku přijít. Zastavili se u několika výloh a horlivě debatovali o dárcích, přičemž si neustále připomínali, že jeden druhému jsou tím nejdražším. Drželi se za ruce a Billy zapomínal, že by mu měla být zima, protože s druhým mu bylo tak dobře, že všechny nástrahy zimy najednou měly krátké ruce a nedosáhly na něho. A když procházeli pod bránou ke stadionu, kde na ledě tančili děti i dospělí, Billy si všiml něčeho, co jeho přítel nejspíše přehlédl. Zastavil se.
„Benji… pojď ke mně,“ vyzval jej a stáhl si z rukou rukavice. Druhý trošku neochotně a hlavně nechápavě přistoupil k vyššímu z nich. Bál se, že Billy nebude chtít sdílet jeho nápad.
„Ano? Copak se děje?“ Nerozuměl, ale zvedl k němu hlavu. Černovlasý opatrně vzal jeho tváře do dlaní, naklonil se a vtiskl mu dlouhý, něžný polibek. Benji se potom jemně pousmál. „Za co to bylo?“ Zeptal se.
„Podívej… nahoře,“ ukázal Billy výš a zvedl hlavu ke klenbě brány, kde se na nitce houpala snítka zlatého jmelí. Benjimu se zaleskly oči, když se opět tváří setkal s druhým. V ten okamžik věděl naprosto jistě, že Billy je ten, komu svěřil své srdce právem. A políbil jej znovu. Ne kvůli jmelí. Z lásky.

(pro Ryu)

„Joeli?“
Ticho.
„Joeli!“
Ticho.
„Joeli! Hey, posloucháš, co říkám?!“ Musel nakonec rapidně zvýšit hlas Benji, neb jeho zamyšlené dvojče nepřítomně hledělo z okénka taxíku cestou zpět do hotelu. Jmenovaný sebou nakonec trhl, když ho bratr vytrhl z úvah a zahleděl se na něho, jakoby do té doby vůbec netušil, že s ním sedí v jednom voze. Povytáhl obočí.
„Promiň, neposlouchal jsem, cos říkal?“ Zeptal se tiše Joel, zatímco Benj jen zakroutil hlavou a opřel se do sedadla. Povzdychnul si, bratr ho poslední dobou trápil.
„Nic, Jojo, nic jsem neříkal…,“ odpověděl rezignovaně, přestože měl sto chutí vykřičet mladšímu do tváře, aby se vzpamatoval. Neměl ponětí, proč se druhý chová tak divně a více, než v realitě se uzamyká před všemi ve své hlavě, kam nemá v úmyslu kohokoliv pouštět. Benjiho neuvěřitelně mrzelo, že se sobě vzdalují, jenomže neměl tušení, jak s tímto tématem před bratrem začít a zda vůbec o tom Joel bude chtít mluvit. Pokud jej něco trápilo, neexistoval nikdo vhodnější, komu by se měl svěřit, než jeho starší dvojče. Tak proč ty tajnosti a cituprázdno? Cizost se mezi ně vkrádala, ujídajíc jejich společné chvíle tak, že Joel se začínal ve svém pokoji zavírat sám. Srdce staršího krvácelo, snášel to nerad. Znovu si teatrálně povzdychl a otočil hlavu k mladšímu z nich. „Miluju Tě,“ řekl čistě bez předešlého kontextu, doufaje, že Joel se alespoň podívá jeho směrem a bude jej na chvíli vnímat.
„Vím, že ano… já Tebe taky,“ dostalo se mu po několika nekonečně dlouhých vteřinách odezvy, avšak oční kontakt mezi nimi chyběl. Čirý chlad a jakoby láskyplné fráze byly pouze naučené a omílané ze zvyku a ke spokojenosti staršího. Nic, co by nasvědčovalo řečenému. Bez úsměvu, pohledu, doteku… bez citu v hlase a přitulení se pro pocit bezpečí, jako tomu dříve bývalo. Benjiho prázdná náruč a milovaná bytost na vedlejším sedadle. Dokonalé odcizení.
„Víš, že Tě vždycky ochráním, vždy u Tebe budu, vždy Tě budu milovat a…“
„Všechno to vím, Benj… nemusíš o tom pořád mluvit,“ odpověděl najednou Joel, ignorujíc fakt, že bratra přerušil v řeči, která si zasloužila být vyslechnuta. Stále hleděl ven, snad tvář druhého muže byla méně zajímavá, než dění na ulici. Benjiho na hrudi zabolelo a vnímal, jak je Joel odtažitý, přestože zjevně neměl viditelný důvod. Zraňoval přesně tam, kde to bylo znatelné nejvíce. Starší už tohle chování dále nesnesl.
„Musím! Musím o tom mluvit, protože vedle Tebe mám dojem, že jsem se narodil, jako jedináček. Děláš, jako když neexistuju, můžu se přetrhnout, abys mi věnoval pozornost!“
„Neprosil jsem se o to!“ Promluvil úsečně Joel, tvář však neotočil.
„Přestaň, Jojo… přestaň, to mě bolí…,“ zašeptal lítostivě Benja, snažil se rozmrkávat slzy v očích a ruku jemně položil na tu bratrovu. Nerozuměl tomu, co udělal špatně, nechápal nic. Proč?
„Tebe to bolí? Samozřejmě, jak jinak!“ Odsekl znovu mladší, setřást ze sebe cizí dlaň a složil si ruce na klín. Nestál o pozornost ani o otázky.
„Co tím myslíš?“ Zeptal se Benji tiše. Neporozuměl té narážce.
„To je jedno, zapomeň na to.“
„Není to jedno! Sakra, Joeli, co s Tebou je?! Co dělám špatně, řekni mi to, napravím to a…“ Jenže Joel už jej nenechal domluvit a obrátil se na něj celým tělem. V očích měl hněv s lítostí.
„Nenapravíš to! Nemůžeš nic spravit, jasný! Nic jsi neudělal, přestaň se zatraceně pořád obviňovat! Vždycky to tak je, víš? Vždycky vidíš jenom sebe… pokaždé šlo vždycky jenom o Tebe. O to, jak se cítíš, jak trpíš, jak Ti život ublížil, a jak by ses pro mě obětoval, jenže já… o to nestojím, Benji! Nestojím… já…“ Zprvu rozčílený hlas náhle ztratil na intenzitě a do hlasitosti se vkrádala bolest. Už nemohl, nedokázal se tvářit tak ledově a nepřítomně. Joelův výraz zjihl, když pohlédl do bratrových vyděšených očí, které ničemu nerozuměly a marně se pokoušely vypátrat vinu v sobě. Nemožné, Benji nepochybil.
„Joeli…,“ vydechl překvapeně starší, zatímco se po lících mladšího dvojčete rozuteklo hejno slz, co již nestačily být setřeny rukávem. Druhý k němu zvedl uplakaný pohled plný touhy po objetí a utěšení. Potřeboval jistotu, že Benji jej nikdy neopustí, ani když poví, že…
„Benji… jsem nemocný. Rakovina,“ řekl, aniž by se zachvěl, přestože v momentě se tiskl na hrudník bratra, jakoby blízkostí chtěl odčinit všechna slova řečená neprávem. „Je mi to líto… Benj, je mi to tak líto… omlouvám se,“ rozplakalo se naplno mladší dvojče, schované v náruči silnějšího z nich, jako dítě tulící se k matce. Druhý nedovedl tu informaci zpracovat, jeho nitro to neumělo. Hleděl nepřítomně před sebe bez sebemenšího pohybu. Rozbil se.
Ticho.
„Benji?“
Ticho.
„Benji?!“

(pro Arzeny)

Vysokému černovlasému muži, stojícímu nad dětskou postýlkou s lahví sunaru se rozezvonil v kapse mobil. Bylo těžké určit, která z činností je v tu chvíli přednější, neb hovor mohl být důležitý, avšak on tušil, čí jméno svítí na displayi telefonu. Usmál se na dítko v postýlce, odložil lahvičku a jal se z kapsy lovit aparát. Maličký chlapec se zatím nedočkavě vrtěl v peřinkách, vydávaje roztomilé zvuky miminka nadšeného z pohybu člověka nad sebou. Kopal nožičkami v dupačkách a zatnutými pěstičkami mával kolem sebe. Modré oči upřel na svého otce, kterému se konečně podařilo přijmout hovor.
„Benji? Jo… pojď dál, jsem nahoře,“ zaklapl mobil, schoval jej a znovu maličkému věnoval pozornost. Jen velmi opatrně jej vzal na hruď podpíraje mu hlavičku, zaculil se na něj a s polibkem na čelo začal syna krmit z lahvičky. Posadil se na pohovku tak, aby oběma zajistil pohodlnou polohu, přestože mu ještě dělalo problémy držet dítko správně. Potěšeně poslouchal hlasité nádechy a sání nápoje, než idylickou představu rodičovského vztahu narušil příchod někoho dalšího.
Benjamin pomalu otevřel dveře, jak čekal, že druhý bude s dítětem, nebo že ono samo bude spinkat, aby jej nevyrušil. Rty se mu roztáhly v široký úsměv, když spatřil ty nejmilovanější spolu, jak jsou pro sebe potěchou. Neznal krásnější pohled, než na ně a naplnilo jej to celého něžností.
„Ahoj,“ řekl tišeji, když za sebou zavřel, přecházejíc k nim, aby se mohl posadit vedle.
„Ahoj… promiň, že jsem Ti nešel otevřít, měl hlad,“ ospravedlňoval se Billy, zatímco Benji s dojetím hleděl na chlapečka v jeho náruči.
„To je v pohodě,“ usmál se a natáhl ruku po lahvičce. „Můžu?“ Zeptal se, neb nemohl odolat touze si aspoň na chvíli přivlastnit tu maličkou dokonalost, co nesla rysy i geny jeho otce, jehož miloval nadevše. Zander byl přenádherné dítě.
„No… jo, jasně… počkej, podám Ti ho,“ souhlasil nejistě Billy, natočil se k druhému a miminko mu předával. „Pomalu, pozor na hlavičku… takhle… a tu máš lahev. Měl by to dopít všechno,“ usmál se, když se Benjimu podařilo dostat do maličkého gumový dudlík a on zase spokojeně sál. Díval se, s jakou něhou a opatrností Benji zachází s jeho synkem a přál si, aby situace, co mezi nimi panovala, byla jiná, než na venek čistě přátelská. Všechno to předstírání, iluze šťastné rodiny, a jakmile Linzy odjela, byl Benj první, komu Billy volal. Celé ty roky, radostný život ve lži a manželské polibky na veřejnosti se stávaly nutností. Dítě spící ve vedlejší místnosti, zatímco v ložnici se odehrává divoký mužský sex za doprovodu frází: miluju Tě… nikdy Tě neopustím a jednou budeme doopravdy spolu. To – jednou – trvalo už šest dlouhých let, kdy Benji doufal, kdy gratuloval Billymu k svatbě, kdy miloval jeho děti, jako by byly jeho vlastní a chodil si k němu domů pro vlastní dávku lásky, co mu právem náležela. Nikdy si nestěžoval, nehádal se ani nenaléhal na druhého, nejspíše ze strachu, že jej ztratí úplně.
„Je tak nádherný…,“ prohodil Benji při pohledu na krmící se dítě. „Ahoj, kluku… dlouho sme se neviděli, že? Strejda Benja na Tebe myslel,“ usmál se, když k němu Zander natáhl ručku a Benj jej políbil do dlaně. Musel uznat, že malý je Billymu podobný, i když ne tak, jako jeho druhý, starší syn. Opět se zahleděl na Billyho. „Kde je Linz?“
„Jela s Dreavynem na nákupy, brzo půjde do školy, tak…“
„Tak hlídáš, co, taťko?“ Zasmál se, odložil prázdnou lahvičku na stolek a opřel si jemně Zandera o hruď. „Mám Ti pomoct dělat chůvu? Proto jsi volal?“ Benji věděl, že tohle rozhodně nebudou ty pravé důvody, proč je zde. Těmito narážkami se dostával na tenký led, ale dělalo mu stále větší potíže se tvářit, že se nic neděje. Spal s Billym. Joel to věděl, Paul to věděl, dokonce i Deano to věděl. Věděli to všichni, až na Billyho manželku, neustále obelhávanou vlastním mužem a jeho nejlepšími přáteli. Dokonale šťastný život.
„Benji, vždyť víš, že já… nemůžu…,“
„Já vím, že ne, Billy. Ale já taky ne… taky už nemůžu, rozumíš?“ Podíval se na černovlasého, pomalu vstal a přešel k němu. „Vezmi si ho, myslím, že už bude spinkat,“ řekl, než mu opatrně chlapečka podal a Billy jej uložil zpět do postýlky. Přikryl jej, přičemž ho nezapomněl prstem pohladit po tvářičce a naklonil se k polibku na čelo. Miloval své syny více, než sebe, víc než cokoliv. Slyšel Benjiho kroky vedoucí z místnosti, aby při tomto jistě hlasitém rozhovoru dítko nebudili. To bylo poprvé, co Benj jasně projevil svůj nesouhlas s tímto vším, přestože jindy se pokoušel tvářit tak chápavě a mile. Nikdo by nesnesl více bolesti a byl to Billy, co ubližoval. Mohl to ukončit už dávno, ne dávat falešné sliby a přísahy. Nevkládat sny o společné budoucnosti do Benjaminovy hlavy, co si to přála stejně tak. Ale byl příliš slabý… neuměl se jej vzdát. Sobecky chtěl příliš…
„Benji,“ oslovil jej tiše, když sešel schody z patra do obývacího pokoje, kde jmenovaný seděl u barového pultu se sklenkou tvrdého, o kterou se ani neobtěžoval požádat a sám si nalil. Upíjel zvolna, hrál si s tekutinou uvnitř, když pohyby zápěstí kroužil se sklem. Neodpověděl. Billy se po chvíli váhání, zda je teď blízkost na místě, posadil na vedlejší stoličku, jedním loktem se opřel o pult s tváří natočenou k druhému. Tolik bolesti v očích, co rozdávaly radost. „Benji, já Tě…“
„Jestli řekneš, miluju Tě, praštím tě,“ předběhl jej starší z nich. Billy si povzdechl.
„Ale je to pravda,“ konstatoval, snaže se situaci jakkoliv zachránit. Možná začínal naivně doufat, že si druhého udrží navždy. Bezohlednost, když dostával lásku od rodiny, upíraje ji Benjimu, co marně čekal, že jednoho dne mezi nimi nebude nic stát. Naděje prý umírá poslední, jenže zde nikdo nehleděl na to, že její hrob je dávno zapomenutý. „Nemůžu to Linzy říct, nepochopila by to,“ zašeptal černovlasý, když si Benji nalil další skleničku.
„Jo… nepochopila by, že spíš se svým nejlepším kámošem. To jo… tomu věřím. Je těžký pochopit, že její manžel si to nechává dělat už roky do zadku, že jo… Máš pravdu, to by nepochopila. Ale proč já, Billy…,“ zahleděl se na druhého. „Proč to mám chápat já? Jednoho z nás to přece musí bolet, ale proč já?“
„Myslíš si, že mě to nebolí? Že mi to není líto? Myslíš, že to takhle chci?!“ Zvýšil hlas mladší, položil dlaň Benjimu na rameno, jakoby se pokoušel přimět jej dotekem k uklidnění.
„Jdi do pr**le!“ Rozčílil se najednou Benji, ačkoliv takhle nikdy dřív nejednal. Smetl ze sebe Billyho dlaň, postavil se před něj a upřel na něj své unavené, slzami skleněné oči. „Chudáčku malej, Billy… mám toho už dost, nejsem Tvoje hračka, jasný! Pane Bože, vzpamatuj se! Vidíš, co děláme?! Šukáme spolu, zatímco Tvůj syn má sladký sny! Ježíš! Ne… ne, ne… já už ne… já končím, Billy, už na to nemám. Už nemůžu žít ty lži,“ prohlásil pak rezignovaně Benji, jakoby si uvědomil svou prudkost a oklopil do sebe druhou sklenku. Někde uvnitř sebe se trhal na kusy a duši stravoval plamen pochybností, zda jedná správně. Musel… jednou v životě musel. Odpoutat se od toho, co milujeme a žít dál? Ne… to nejde, na nové začátky je pozdě. Chystal se k odchodu, avšak černovlásek jej nechtěl nechat.
„Ale miluješ mě, přece!“ Zavolal za ním, avšak krok neudělal. Domem se rozlehl hlasitý dětský pláč, jak křik z přízemí chlapečka vzbudil. Benji se ohlédl.
„Miluju. Ale ty, Billy… ty miluješ sebe,“ odpověděl mu naprosto klidně a lehce se pousmál. Bolelo to více, než si v té situaci byl ochoten připustit, avšak každá bolest jednou přejde. Čas je relativní. Nezlobil se na nikoho, věděl, že takhle je to nejlepší. „Měl bys jít nahoru… Tvůj syn pláče,“ řekl, než se otočil a vyrovnaným krokem odešel ze života, který nikdy nebude jeho vlastní. Zbyl jen osamělý muž, dětský pláč a pravda.

„Jak dlouho už jsme spolu?“ Zeptal se mladší Madden svého přítele, zatímco měl jednu ruku položenou na jeho hrudi a prsty druhé se jemně probíral v jeho vlasech. Billy už skoro usínal. Příjemná poloha s hlavou na Joelově klíně za tlumeného zvuku televize a opečovávaný jeho přítomností. Zkusil se zamyslet, avšak nebylo to těžké. Ne těžší, než přinutit se mluvit, když mu bylo tak mrzutě na spaní. Zívnul si, otočil se pohovce tak, aby na druhého viděl a jednou rukou si promnul oko. Joel se musel jeho roztomilosti pousmát.
„Tři měsíce, dvanáct dní a… kolik je hodin?“
„Půl sedmé,“ odpověděl Joel se zaculením. Věděl, že Billy to vypočítá přesně.
„Tři měsíce, třináct dní a půl hodiny… plus mínus deset minut,“ konstatoval černovlásek přesvědčeně a konečně se mu podařilo rozlepit i druhé ospalé oko. Vřele se na Joela nad sebou usmál, když jej viděl tak potěšeného, že si to pamatuje. „Proč se ptáš? Mám se začít bát, že nám odpočítáváš čas, než se rozejdeme?“ Zajímalo jej, přestože jen škádlil. Stulil se víc pod deku, kterou jej druhý před tím přikryl a začal přes látku džín nehtem lehce škrábat Joela na stehně. Zlobil ho tak.
„Nerozejdeme se, jen mě zajímá, jak dlouho už Ti dovoluji si ze mě dělat svého plyšáka na spaní.“ A byla pravda, že Billy takhle usínal často. Naučil se využívat svého přítele jako pohodlnou náhražku hračky, k níž se přitulí, aby se cítil bezpečně a mohl spokojeně snít. Joel nikdy netušil, že Billy je takový mazel.
„Vždyť ještě nespím,“ bránil se tiše tmavovlasý, co měl znovu zavřené oči, a aby jej nic nerušilo, tak si přitáhl Joelovu ruku, co jej laskala ve vlasech na hruď a tam ji sevřel v dlaních. Starší se při pohledu na něho pousmál.
„Ale za chvíli budeš… Vím, že si myslíš, že je to kouzlo zoubkové víly, co Tě vždy přenese do postele, ale pravdou je, že všechny ty schody, s Tebou v náručí musím vyjít já,“ řekl muž, avšak to už se Billy mrzutě zavrtěl. Měl by raději ticho, cítil se unavený.
„Nekaž mi moje představy… zoubková víla nevypadá jako ty a já vím, jak vypadá… včera jsem ji viděl, když mě nesla nahoru,“ zakňoural Billy s jistou dávkou hravosti v hlase. Starší muž našpulil rty a povytáhl obočí.
„Opravdu? Neříkej… no a jak tedy vypadá, když ne, jako já?“
„To ti přece nemůžu říct…,“ zašeptal tichounce černovlásek a koutky úst mu cukaly.
„A proč ne? Myslíš, že bych na ní žárlil?“ Zajímal se Joel, přičemž opatrně vymanil ruku ze sevření a znovu si na prsty natáčel Billyho delší vlásky. Bavilo ho to.
„Ne, ona žárlí, protože jsem jí pověděl, že chci, abys mě už do postele nosil jenom ty… jsi hezčí, než ona…,“ prozradil přece jen mladší a vyslechl si hlasitější smích. Nerad rozlepil oči a pohlédl nahoru na druhého. „Čemu se směješ?“ Zamračil se, protože nerozuměl.
„Myslím, že sladší kompliment jsem nemohl dostat, Billy,“ zakroutil nad ním hlavou a sklonil se k něžnému polibku na rty. „Když jsem tedy hezčí, než ona, tak si myslím, že dnes bych Tě do té postele mohl výjimečně odnést já,“ mrkl na něho spiklenecky. „Nemůžu přeci dovolit, aby má rytířská čest utrpěla, že ne?“ Začal se pomalu zvedat, neb tušil, že mladík už dlouho při vědomí nebude a on se již také cítil zralý ke spánku. Nadzvedl Billymu hlavu, aby se z pod něj dostal a opět mu ji položil na pohovku.
„To jsem jí ale taky říkal… že mám raději rytíře, než víly,“ povzdychl si tmavovlásek, než ucítil jednu silnou paži pod koleny a druhou na zádech. Přisunul se blíže k Joelově hrudi, aby jej mohl snadněji vzít.
„Tak Tě tedy rytíř nesmí zklamat,“ vydechl starší, vyzvedl si Billyho zabaleného v dece do náruče a jistě s ním mířil ke schodům. „Počkej, až tady tu zoubkovou vílu chytím, povím jí, že jsi jenom můj a nikoho jiného,“ laškoval s ním stále Joel, přestože nebylo nejsnazší vyjít do patra a každý den mu Billy připadal těžší. Pousmál se, věděl, že ho tam bude nosit, i kdyby si s ním mladší takhle nehrál. Nenechal by jej spát v obýváku.
„Jsem tvůj,“ zahuhlal si už jen spokojeně černovlasý, když byl opatrně uložen do postele a přikryt měkkou peřinou. Zachumlal se do ní a druhý se ještě chvíli díval, jak klidně spí, než se vrátil dolů vypnout televizi a převléknout se do trika na noc. Poté si za ním vlezl, objal jej kolem pasu a políbil ho na krk.
„Dobrou noc,“ zašeptal mu do ouška, ačkoliv tušil, že Billy dávno spí a nemůže jej slyšet.
„Sladké sny, můj rytíři,“ opověděl po chvíli mladší a přitulil se k němu. Rytíř, nebo plyšák na spaní… v Joelově blízkosti byl v bezpečí a nešťastnější na světě.

Dodatek autora:: 

Oběti lásky aneb Co dělám, když nic nedělám...
Šest krátkých momentek na tři páry:

Joel / Billy
Benji / Joel
Benji / Billy

Nejdříve jsem vám je sem nechtěla dát, protože jsou mé a tři z nich jsou s věnováním. (Věnuji většinou čtenářkám na FB, co si o momentku řeknou... taky můžete...) ale nakonec jsem se rozhodla se o ně podělit. Některé jsou slaďoučké, jiné více vyhrocené. Snad si každý najde to své.
Já osobně miluji Benji / Billy...
Přeji příjemné čtení.