Hezké ráno...

Sedím v proutěném křesle, popíjím kávu a sleduji oblohu. Je čistá, bez jediného mráčku. Slunce už dávno vykukuje a dává vědět, že se dneska jen tak nehodlá schovat a že nám ještě pěkně zavaří. Potáhnu naposledy z cigarety a nedopalek zamáčknu do popelníku.
„Měla bych přestat kouřit,“ pomyslím si, když vidím poslední proužek dýmu, který se rozplyne do prostoru. „Musí to být pro ni nepříjemné, cítit ze mě cigarety.“
Rozhlédnu se kolem sebe.
Kde vlastně je? Proč je tu takové tíživé ticho a prázdno?
Ráno jsem vstala a jen malinko bylo ještě cítit její teplo na prázdném místě. Prošla jsem celý srub a ona nikde. Nejspíš se šla projít k teplým pramenům. Vím, že tam ráda chodí. Vždy tam jen tak leží, napůl ve vodě, napůl na břehu, jako mořská panna. Je vždycky tak nádherná, když se jen tak dívá do nebe a nechává malé vlnky omývat její jemnou pokožku.
Při té vzpomínce se zvednu a vydám se tím směrem.
Chvilka chůze mezi stromy končí na menším otevřeném prostoru, ohraničeném stromy a skálami. Místo uzavřené před okolním světem místo jen pro nás dvě.
Stojím u stromu a nemám odvahu jít dál. Jen se dívám na tu krásu.
Přesně jako v mých vzpomínkách a představách. Leží na břehu, nahá, nohy jen malinko ponořené ve vodě, ruce založené pod hlavou a pozoruje to čisté nebe. Jakoby v něm hledala otázky na své odpovědi. Popojdu potichu kousek blíž.
Nedívá se do nebe. Má zavřené oči. Vyhřívá se na sluníčku jako ještěrka, aby pobrala co nejvíc tepla a energie z toho ohnivého živlu.
Stojím kousek od ní a pozoruji, jak tiše oddychuje. Je tak klidná.
Kde bloudí její myšlenky? Nebo snad jen spí?
Můj pohled sklouzává od jejího obličeje níž. Nikdy toho pohledu na její nádherné tělo nebudu mít dost. Stála bych tam třeba věčnost a pozorovala každou její křivku.
Udělám opatrně pár dalších kroků. Zastavím se vedle ní. Pootevře ústa, vydá menší povzdechnutí a její tělo se mírně zachvěje.
Na co myslí? Nebo se jí něco zdá?
Když zaregistruji další povzdechnutí, neodolám a opatrně si nad ní obkročmo přikleknu. Skloním se až k jejím ústům a jen jemně ji políbím na rty.
Chvilku vyčkávám. Cítím její dech na svých rtech. Je horký, jako slunce, které se opírá do zeleně kolem nás, které vyhřívá ještě víc horké prameny, jako by to vůbec potřebovaly.
Když dále leží, bez hnutí, jako by vyčkávala, položím dlaň na její tvář. Pohladím ji a pak jen konečky prstů okopíruji její čelist a táhnu je níž na její štíhlý krk. Znovu se k ní skláním, abych ji políbila. Jen už její ústa ponechávám svému osudu a své polibky směruji níž. Přes její rameno a krk, políbím ji na klíční kost a zastavím se u jejich prsou. Zvednu hlavu, abych se podívala, zda ještě má oči zavřené, protože její dech se mírně zrychlil. Můj pohled se setká s jejím. Dívá se na mě s úsměvem v očích.
„Dobré ráno,“ zašeptá. „Nechtěla jsem tě budit, nezlob se, že jsem odešla jen tak.“
„Nezlobím se,“ odpovím ji také šeptem a znovu skláním hlavu, abych do nového dne přivítala polibkem i její krásná ňadra.
Jen mírně se zvednu, stahuji si své triko a pak se opatrně pokládám na její tělo, vyhřáté sluncem a teplými prameny. Mé prsa na ten dotyk odpoví vztyčenými bradavkami, které se o ní otírají a nutí i ty její reagovat stejně. Celé tělo mě brní jen z toho doteku. Skláním k ní opět hlavu, abych ochutnala její rty. Červené, jak čerstvě dozrálá jahoda, stejně tak chutné.
Mírně se nadzvednu v lokti a druhá ruka již pátrá po jejím těle. Pohladím ji po rameni a pak směrem dolů vezmu do dlaně její broskvičku, promnu ji a konečky prstů kopíruji její dvorec, abych pak mezi nimi stiskla již vztyčený hrbolek.
„Proč jseš tak krásná?“ zeptám se tichým hlasem, když opouštím její ústa a tvořím vlhkou cestičku po její kůži.
„Proč ti nikdy nemůžu odolat?“ položím další tichou otázku, těsně před tím, než označím svými polibky její hrudní kost.
Přestanu se opírat a ruku vkládám pod její záda. Donutím ji prohnout se a já tak můžu kopírovat její páteř. Každý obratel, každý hrbolek pohladím, aby nebyla o nic ochuzena.
Již neleží tak klidně. Její dech se výrazně zrychlí, místy vydá tichý povzdech a ruce už nemá položené pod hlavou. Jsou na mých ramenou, vzápětí se však přesunou do mých vlasů, když se má ústa zastaví na jejím podbřišku, který se pod těmi jemnými polibky chvěje a napíná. Jednu ruku zanechávám počítat obratle její páteře, druhou rukou pohladím její koleno, vnitřní stranu stehna k jejímu klínu a znovu zpět nahoru. Ohnu její nohu tlakem pod kolenem a položím ji na ty malé oblázky, které tvoří hranici mezi vodou a břehem.
Pohladím ji opět po stehně, ale ruku již pak nechávám v jejím klíně. Otírám se dlaní o její vlhkou jeskyňku a jen mírně zasunu dva prsty dovnitř, abych pohladila její vzrušení a zjistila, zda se jí to líbí.
„Chci…“
Zvednu hlavu a tázavě se na ni zadívám.
„Tohle chceš?“ zajedu s prsty víc dovnitř.
Zavrtí mírně hlavou. Vytáhnu prsty ven, a když se víc prohne pánví proti mně, pohladím její zadeček a mírně zatlačím na její druhý otvůrek.
„Tohle chceš?“
Pod tím dotekem jen nahlas vzdychne a kývne hlavou. Její volně položená noha se nadzvedne a otře se o můj klín. Zavřu oči pod tíhou všech pocitů, které se na mně v ten moment vyhrnou, a bezděčně zasunu prst tam, kde si to přeje. Její hlasité zasténání se spojí s mým. Ještě víc pokrčí nohu a já se na ni přitisknu svým horkým klínem, kdy i přes tu jemnou látku lehkých kalhot musí cítit, jak moc po ní toužím.
Jen na vteřinku ponechám prst nehybně. Vnímám to teplo a svírání, než ho mírně povytáhnu, abych vzápětí přidala druhý a dopřála ji to, na co tak toužebně čeká. Skloním hlavu, dívám se na její vyzývavou mušličku. Její dokonalé tvary nemohou zůstat bez povšimnutí. Zatím co líbám její bříško, které se nadzvedává pod rychlými nádechy a výdechy, zatímco mé dva prsty jí dopřávají tu rozkoš, palcem kopíruji tvary její úžasné jeskyňky, až narazím na vyzývavý hrbolek. Mírně na něj přitlačím a jemnými tahy ho dráždím.
Její výkřik protne šumění vody, ptáci překvapeně utichnou. Začne se celá třást a nohu ještě víc přitlačí na můj klín. Je jako živý vibrátor. Již nejsem schopná ji líbat na břiše. Dolehnu na ni celým tělem a se zavřenýma očima po paměti hledám její ústa. Jen z posledních sil se snažím neustávat v dráždění, když se její tělo dostává do křeče. Prohýbá se, jednou rukou svírá oblázky tak silně, až slyším, jak o sebe skřípou. Druhou ruku přesune do mých vlasů. Sevře jednotlivé prameny mezi prsty, až mě to zabolí. Ale v tuhle chvíli jejího absolutního odevzdání, kdy není schopna ovládat své tělo, přijímám vše s pokorou.
Ani jedna nevnímáme co se děje kolem nás. Jsme tu jedna pro druhou.
Ve chvíli, kdy se nad námi čisté nebe velmi rychle zatahuje, my prožíváme své vlastní proměny počasí. Zasouvám volnou ruku pod její ramena, abych ji mohla k sobě přitisknout. Ani jedna z nás není v tuhle chvíli schopna ničeho jiného, než prožívat tu nádheru. Pouští oblázky ze sevřené pěsti a posílá ruku na pomoc té mé. Jen pár chvilek a poslední její výkřik dokazuje, že je právě někde, kde je nádherně.
Jen pomalu, zvolna ustávám v dráždění. Opouštím její nitro, celou dlaní hladím její horký klín a roztírám to vlhko po ještě třesoucích se stehnech. Líbám ji na všech místech, kde to má ráda. Vím, že to potřebuje. Vím, že to miluje. A já ji to chci dopřát.
Tak moc ji miluji, tak moc ji chci všechno tohle dát, že v těch chvílích zapomínám na sebe.
Ale ona na mě nezapomíná. I přesto, jak moc by se chtěla objímat, jak moc by chtěla tyhle doteky, uklidňující její tělo po krásném prožitku, chytá mě do objetí a přetáčí pod sebe. Hladí mě a líbá na mých odhalených ňadrech. Polaská ty růžové hrbolky a jednu ruku zasune do mých kalhot, aby se otřela o mé vzrušené místečko, které netrpělivě čeká na její dotek.
"Krásně voníš," usměje se a olízne špičky svých prstů, na kterých ulpěla trocha mé vlhkosti.
Pohladí mě po tváři a zadívá se do mých očí. Nemusí nic říkat. Vidím to v nich.
I přesto však zašeptá: „Miluji tě.“
Chvilku vstřebávám její slova a než se její ruce a ústa vydají na průzkum mého těla, přitáhnu si ji pro polibek.
Předávám ji ústy všechno to, co slovy říct nedokážu.
Jak moc ji miluji. Že bez ní nedokážu být. Že když není vedle mne, když nemám její slova, cítím se prázdná. Že jen pro ni žiju a nikomu jinému bych nebyla schopná dát, to co dávám jí. Že pro ni se usmívám.

"Miluji tě," odvážím se nakonec říct nahlas to, co k ní cítím v hloubi své duše.