Hlas větru - 9. kapitola - Kroky do neznáma

S tácem snídaně v rukou se Ren rozhlížel, kde je volné místo. Neušlo mu, že na něj mává Saki od téměř obsazeného stolu. Jen na moment zaváhal a vyrazil ke skupině, s níž se seznámil včera u večeře.
Seijiho a Haruova parta, jak je pro sebe v duchu nazval. Líbilo se mu mezi nimi a rád by se mezi ně počítal. Stále si připadal poněkud cizí, ale oceňoval, že se všichni snaží, aby ho tenhle pocit rychle opustil.
Trochu ho překvapovalo, že nikdo neodsuzuje jeho orientaci, kterou díky Saki neutajil… A taky mu neuniklo, že si ho Nori-kun nenápadně prohlíží.

Norimu zase neunikl jak Renův příchod, tak jeho mírné rozpaky, když na něj Seijiho sestra zamávala, aby se k nim přidal. Vytušil, že je z nového prostředí a neznámých spolužáků nejistý, ale byl ochotný mu se zapadnutím mezi ostatní pomoci… Sám sebou přesvědčený, že je to jen profesionální zájem předsedy ročníku o nového studenta, žádný jiný, se na něj přátelsky usmál… a okamžitě byl připraven o své iluze, protože potěšení, jaké cítil z Renova opětovaného úsměvu, nemělo nic moc společného s jeho pozicí předsedy. Začínalo mu docházet, že je ze své sebezničující lásky k Oshovi už vyléčený.
Rudovlásek s intezivně zeleným pohledem byl prostě kus, to si připustil už při prvním setkání. Ale nechtěl se spálit, takže se rozhodl nechat první krok na něm, jak slyšel od svých dvou přátel, Ren je ve vztazích se stejným pohlavím přecejen zkušenější než on.
Ale nedalo mu to, chtěl se o něm něco dozvědět, tak se zeptal: „Ren-kun, už víš, na kterou univerzitu odsud půjdeš? Víš, co bys chtěl dělat?“
„Asi budu studovat práva,“ zamyslel se Ren. „Chtěl bych být polda, detektiv.“ Po tomto přiznání se vyhnul chápavému pohledu Saki, ta si to rychle domyslela.
„Proč?“ zajímal se Nori živě. Nedovedl si představit, proč by syn z bohaté obchodnické rodiny, která patří mezi těch ‚horních deset tisíc‘, chtěl dělat tak obyčejnou, i když prospěšnou, práci.
„Asi je to výchovou,“ pokrčil rameny mladík. „Vyrostl jsem mezi zástancema zákona.“
„Já myslela, že tvůj táta je obchodník, Ren-kun, aspoň tak to ta tvoje sestřička prezentuje,“ podivila se Chiyo. „Nebo je to jinak?“
„Můj pravý táta obchodník je,“ přikývl Ren. Všiml si, že se Seiji na zvědavou dívku zamračil, ale potřásl hlavou. „V pohodě, Seiji, to nevadí. Já jsem adoptovanej. Vyrostl jsem v rodině soudce. Když rodiče nedávno umřeli,“ sklonil hlavu a na vteřinu se odmlčel, Norimu neuniklo, jak pevněji sevřel hůlky v prstech, „dověděl se o mě táta a vzal mě k sobě.“
„A tvoje máma?“ nevzdávala se Chiyo. Zasykla, protože ji naproti sedící Miho kopla do kotníku. „Co je?“ šeptla. „Jsi moc zvědavá,“ pošeptala jí kamarádka do ucha. „Jako vloni s Haru-kunem.“ Dívka zrudla jako na povel.
„Máma umřela… po porodu,“ odpověděl. „Stačila mě dát k adopci. Bylo jí sedmnáct. S tátou se nesměli vzít.“
„Můžu se zeptat, proč?“ zajímal se Nori. „Nemusíš mi to říkat, jen… jsem zvědavej.“ Rudovlásek ho moc zaujal. A… ano, líbil se mu. Přitahoval ho.
„Dědeček - z tátovy strany – už měl pro tátu domluvenou nevěstu. Kamičinu a Ayuminu mámu.“
„A tebe to štve?“ vyzvídala Chiyo neoblomně. Teď do ní šťouchly její spolusedící z obou stran, Saki a Miho. „Au!“ zasykla zvědavka.
„Jsi neomalená, Chiyo-san,“ upozornil ji Haru. „Zkus si napřed věci promyslet, než se na něco zeptáš.“ Dívka zrudla, po vyslýchaném chlapci střelila zahanbeným pohledem.
„Nelituju, že jsem vyrostl tam, kde mě měli rádi, měl jsem nádherný dětství. Ale mrzí mě, že nepoznám svou mámu. Vím jenom, jak vypadala. Prý jsem jí hodně podobnej.“
„To musela být kočka,“ poznamenala Saki. „Co je?“ rozhlédla se po překvapených tváří svých přátel. Ren její poznámku pochopil, jen zčervenal a sklopil hlavu. Haru a Seiji se na sebe pousmáli. Dobře viděli Noriho zaujaté pohledy.

„Zájem je oboustranný, zdá se,“ usoudil Seiji, když se s Haru vrátili k sobě do pokoje. „Renovi se zdá Nori zajímavý, Nori kouká po něm… Co kdyby jsme tomu trochu pomohli?“ usmíval se na svého přítele. „Ta láska k Oshovi ho už asi přešla.“
„Chceš si hrát na dohazovače?“ Haru se na něj culil a dráždivě pomalu se k němu přibližoval. „Co kdybys to nechal na nich? Neříkal Ren-kun, že nemá zájem o vztah? Norimu by to mohlo zlomit srdce a to se mu od posledně zrovna zahojilo.“
„Máš pravdu,“ objal ho Seiji kolem pasu a přivinul k sobě. „Trávím moc času se svou sestrou, už mě přepadají její párovací sklony... Ještěže mám tebe, ty mě včas probereš, když to budu přehánět.“ Sklonil se zajal přítelova ústa v jemném polibku. „Jsem tak rád, že jsme zpátky,“ zamumlal. „Mimo školu jsme se prakticky nemohli dotknout…“
„Nepovídej,“ zavrněl jeho ‚andílek‘, „v domě na pláži jsi mě prakticky nepustil z postele.“
„To byl jenom jeden den!“ namítal blonďák. „Kdyby Saki nebyla tak hodná a nevytáhla naše mámy do těch lázní, nedal bys mi ani pusu!“
„Nepřeháněj,“ plácl Haru po ruce, která se mu nenápadně přestěhovala na pevné pozadí. „Ale měli bysme jí nějak poděkovat. Nevadí mi sdílet pokoj s mamkou, ale spát bez tebe, když vím, že ty jsi vedle za zdí… Špatně se mi usínalo.“
„To se teď změní, andílku,“ šeptl Seiji. „Budeš usínat zásadně vyčerpaný, to tě ujišťuju.“
„Neříkej a čím?“ škádlil ho Haru.
„Koleduješ si o praktickou ukázku,“ hodil si ho Nakamura přes rameno a zamířil do ložnice. Ale nebylo jim přáno, sotva svého milence složil na postel a bleskově mu porozepínal košili, aby se dostal na kůži, ozvalo se hlasité klepání.
„To snad ne!“ zaúpěl blonďák a vstal. Na Haruovo popíchnutí, že rušení odpadne až večer, jen zavrčel a šel otevřít. Svoje už znatelné vzrušení zamaskoval svetrem.
„Ahoj, Seiji, neruším?“ vysypal ze sebe Nori. Když za Seijiho ramenem zahlédl Haru, jak se zapínajíc košili opírá o zárubeň ložnice, došlo mu to a zrudl. „Jasně… tak já přijdu pak,“ vyhrkl a chtěl zmizet, ale Seiji ho vtáhl dovnitř.
„V pohodě, Nori-kun,“ uklidňoval ho Haru a dopínal si knoflíčky, aby neprovokoval. Už dobře věděl, jak je Seiji žárlivý, nechtěl ho trápit. „Potřebuješ s něčím pomoct?“
„No, kdybyste vy dva nebyli jediný, kdo mi může odpovědět, šel bych jinam a nerušil vás,“ vysvětlil chlapec. „Asi jsem s tím měl počítat, ale myslel jsem, že jste spolu byli o prázdninách.“
„Pod dohledem dvou matek, který nás ani nenechaly v jednom pokoji přes noc,“ postěžoval si Seiji a Nori se uvolněně zasmál. Pak oba kamarády ujistil: „Hned vypadnu, jen se chci na něco zeptat. Teda na… někoho.“ Zaznamenal, že se na sebe kluci s chápavým úsměvem zadívali a trochu ho to zmátlo.
„Tak, co chceš vědět,“ zeptal se Haru. „Jestli Ren s někým chodí?“
Nori zrudl.
„Jak víš… teda… já přece…“ začal jejich předseda koktat a střídat odstíny červené. Seiji byl skoro ohromený. Znal se s Norim od prváku a nikdy ho neviděl tak rozpačitého, ani když mluvili o jeho citech k Oshovi. I Haru byl překvapen, ale vzpamatoval se dřív.
„Nechodí,“ řekl Haru, Seiji zatím usadil kamaráda do křesla. „Prý mu minulá známost zlomila srdce, jste na tom skoro stejně,“ dodal blonďák.
„Tím skoro myslíš…“ zeptal se Nori, už klidnější. Nevěděl, jak si má tohle jedno slovo v kontextu vyložit.
„Fyzickou zkušenost, jak jsem vyrozuměl,“ vysvětlil Seiji a pobavilo ho, jak mladík zase zčervenal. „Proboha, Nori, přestaň trénovat svůj maskovací reflex, jenom střídáš různý druhy červený,“ napomenul ho. „Nejsi chameleon. Není lepší, že je aspoň jeden z vás ten zkušenej? My jsme do toho vlítli oba naprosto nezkušený a nic netušící. I když to dobře dopadlo.“
„A jak se mám teda…“ Chudák Nori nedokončil ani tuhle větu, aby nezměnil barvu aspoň na lehce růžovou. Vážně nevěděl, jak říct, co vlastně chce, snad to ani pořádně nevěděl. Jeho kamarádi se nad ním ale slitovali.
„Co tomu nechat volnej průběh?“ navrhl Seiji. „Vždyť se znáte pár hodin. Bude dost času se poznat, tady ve škole je spousta možností, jak spolu trávit čas tak, aby jste se pořádně poznali. My s Haru,“ podíval se na svého přítele, „jsme se začali poznávat v knihovně. Když jsem mu dělal dohled, bylo snadný si popovídat. Zkus ho do něčeho zapojit, je společenskej, jak řekl sám, třeba nějakej sport a tak.“
„Nevíš, co ho zajímá?“ napadlo Noriho. „Co čte, jestli sportuje, když už jsi o tom začal…“
„Dělá tai-či,“ vzpomněl si Haru. „Tak to určitě bude hledat místo, kde to půjde. Třeba bys mu mohl pomoct s tímhle. A kdyby tě to třeba učil…“ Tuhle větu nedokončil pro změnu Haru, ale Nori zrůžověl stejně.
„Zkus o to projevit zájem,“ navrhl Nakamura. „Stejně potřebuješ upustit páru. Jseš moc zaměstnanej, tohle by ti mohlo pomoct. A časem si najdeš jiný způsoby upouštění… možná společný,“ teď změnil barvu dokonce i Haru, na kterého mrkl.
„Tak já jdu,“ sebral se Nori, sotva si byl jistý, že má jeho tvář normální odstín, „nechám vás… ehm, upouštět páru… dodal rozpačitě a Haru se rozesmál. „Tak díky… a čau, zatím.“ A rychle odešel.
„V životě jsem ho neviděl se červenat, až dneska,“ prohodil Seiji. „A to ho znám… no, tři roky, skoro. Zdá se, že Ren ho vážně zajímá.“
„Já se mu nedivím,“ poznamenal Haru nevinně.
„Cože?“ zavrčel blonďák a vyskočil. Černovlásek stačil jen vyjeknout, vzápětí byl totiž už podruhé hozen přes rameno a nesen do postele.

Jak Haru správně předpovídal, Ren začal brzy přemýšlet, kam si může jít každé ráno zacvičit, aby nerušil spolubydlícího, protože vstával brzy. Proto, jakmile spatřil Noriho vycházet z pokoje jejich společných přátel, využil toho.
„Nori-kun, máš chvilku?“ oslovil ho. Poněkud ho překvapilo, když blonďák po zjištění, kdo na něj mluví, mírně zrudl.
„Jasně,“ přikývl Nori. „Půjdeš dál?“ pozval ho k sobě, tak Ren zjistil, že mají pokoje ob jedny dveře od sebe. Souhlasil, byl zvědavý na bydliště toho ‚zajímavého‘ předsedy ročníku.
Pokoj byl ve stejné barvě, jako ten jeho, i když si stačil všimnout, že Seiji a jeho přítel mají místo zeleného koberce a závěsů tohle všechno v barvě cihlové červeně. I nábytek byl stejný, stejně rozmístěný, ale každý obyvatel na místnosti prostě působil svou osobností. Rena napadlo se zeptat na Noriho spolubydlícího.
„Teď ještě bydlím sám, ale ředitelka mi dneska říkala, že poslední třeťák dorazí trochu později. Prý byl v cizině a nestačil přijet včas. Takže náš ročník bude plně obsazenej, učitelům to nezávidím. Budou mít mnohem víc práce než vloni.“
„Čím ty chceš být, Nori-kun?“ zajímal se Ren. „Když už to víš o mně…“
„No, táta je architekt, ale do toho co chci dělat, mi naštěstí moc nemluví. Já bych… docela rád byl doktorem. Myslím, že zachraňovat životy je důležitý… Navíc nemám tu tátovu kreativní povahu.“
„Nemůžeme být všichni po rodičích,“ usoudil Ren. „Můj pravej táta je podnikatel, máma chtěla být zpěvačka. Tak se poznali, nahrávala v dědově studiu písničky. Můj adoptivní táta byl zase soudce, hodně ovlivnil můj pohled na spravedlnost.“
„Proto chceš být polda?“ zeptal se Nori. Pomaličku si připouštěl, že chce o novém spolužákovi vědět všechno, chce ho líp poznat… Aby se nespálil podruhé. I když, svou minulou lásku znal od dětství… a nebylo to k ničemu.
„Dřív by mi to bylo jedno, na práva bych šel určitě, ale možná bych byl právník nebo tak. Asi je to hlavně proto, že… nechci… aby bylo víc dětí, co najdou… svý rodiče zastřelený.“
Nori zatajil dech. Klouzal očima po hezké tváři svého nového kamaráda, neušel mu jistý lesk v očích. Tušil, že je ta otázka zbytečná, ale otevřel pusu a vyslovil ji. „Tím myslíš… ty…“
„Jo,“ kývl Ren smutně. „Stalo se to těsně před koncem druháku. Vrátil jsem se z víkendu u kamaráda, naši měli být v lázních. Od policie jsem se dověděl, že vůbec neodjeli. Nejdřív si mě vzala moje opatrovnice, policejní psycholožka. Znám ji odjakživa. Pak mi právník oznámil, že o mě informovali mýho pravýho tátu. Když jsme se tak nějak poznali, vzal mě k sobě. Jsem rád, že znám svůj pravej původ, jen…“ zvedl trochu zvlhlé oči k blonďákovi, který s tím cítil.
„Dal bys přednost jiným okolnostem seznámení, tomu rozumím,“ dodal Nori. „Omlouvám se, že ti to připomínám. Upřímnou soustrast.“
„Děkuju.“ Oba chvíli mlčeli, Ren se dával dohromady a Nori zvažoval vhodnější téma. Pak si vzpomněl, že s ním chtěl zelenooký mladík o něčem mluvit.
„Ren-kun, ty jsi chtěl předtím o něčem mluvit?“ zeptal se váhavě. Něco kolem žaludku se mu zatetelilo, když se na něj chlapec podíval.
„Jo, vlastně bych potřeboval poradit… Říkal jsem si, že ty, jako předseda ročníku, budeš mít ten pravej přehled. Nemáš představu, kde bych mohl po ránu cvičit?“
„Tai-či?“ usmál se Nori a říkal si, jaká je to náhoda. Zato Ren vykulil oči, než mu došlo, odkud to nejspíš ví. „Jak moc brzo ráno?“
„Vstávám tak v pět, v půl šestý,“ mínil Ren. „Doma jsem chodil na zahradu. Je to skvělej způsob, jak začít den. Uklidňuje to.“
„A když prší?“ zajímalo Noriho. „Tady na podzim prší docela dost, i když teď bude léto… Takže bys vstával za úsvitu. Já taky vstávám brzy, i když ne tak moc. No, jestli teď máš čas, můžu ti ukázat pár míst, máš zájem?“
Ren samozřejmě zájem měl, a sám sebe přesvědčujíc, že mu jde jen o místo ke cvičení, víc než ochotně přikývl.

„Na, mapa školních pozemků,“ strčil Nori Renovi do ruky složený arch papíru. Vyšli z hlavních dveří a Nori se zkušeností průvodce ukazoval chvíli do mapy, chvíli kolem nich a Ren se pokoušel všechno zapamatovat. A snažil se ignorovat, jak je jeho nový spolužák… sexy.
Jak stáli vedle sebe, měl docela problém nevnímat blonďákovu osobitou vůni a soustředit se. Ale dělal, co mohl. Když ho Nori nakonec odvedl do parku a u tělocvičny ukázal hezký plácek, byl rozhodnutý. O dvou věcech.
Zaprvé: objevil místo, kde bude cvičit… A zadruhé: Nori se mu víc než líbí. Ren bojoval s touhou ho pozvat na rande. Chtěl, ale jako argument si udával fakt, že je pro své blízké nebezpečný.
‚Ale tady by to nemělo vadit, ne?‘ napadlo ho. ‚Tamura-san chtěl, aby mě poslali pryč, hlavně proto, aby se ke mně ti vrazi nedostali… Navíc, tady by mě nikdo nehledal… Třeba je tady vážně bezpečí.‘
Přemlouval sám sebe, ale až do návratu se neodvážil… Pořád si nebyl jistý, jestli si to smí dovolit… Bál se riskovat.

„Tak, to je všechno, co mě napadlo,“ řekl Nori, když znovu vešli do školní haly. „Vybral sis nějaký místo?“
„No, líbí se mi to vedle tělocvičny…“ zamyslel se Ren. „Ale myslíš, že budu moct chodit takhle brzo ven?“
„Víš co, ještě mě něco napadá,“ poškrábal se Nori na bradě a zamířil zpět na chlapeckou kolej. Jen se ohlédl, jestli ho rudovlasý spolužák následuje.
Ren blonďáka sledoval na jejich patro, napůl čekal, že se vrací do pokoje. Trochu ho překvapilo, že u dveří pokoje nezastavil, ale pokračoval dál, na konec chodby, k požárnímu schodišti. Renovi začínalo svítat. Už pomalu tušil, kam ho Nori vede.
A taky ano.
Vystoupali po schodišti nahoru na střechu. Tam se Ren rozhlédl.
Takový výhled. Připadal si jako na vrcholku světa. Škola jako malý kamenný plácek uprostřed zeleně. Ren se nadechl, pak pohlédl na spolužáka.
„Tohle je ono.“

Nori se musel usmát. Tahle tři slůvka stačila. Měl radost, že pomohl, i z toho, že výsledek toho sexy rudovláska potěšil. Napadlo ho, jestli by nestálo za to, zkusit cvičit s ním… Opravdu potřebuje upustit páru… A upouštět páru s tímhle klukem… Nestojí za to, to risknout?
Lákalo to. Ale Nori stejně váhal. Nedávné zklamání ho drželo zpátky. Po očku se díval na Rena, který se procházel po střeše, občas zabrousil ke kraji a v tu chvíli se Nori napnul, jakoby čekal, že mladík spadne… Neudržel se.
„Prosím tě, nechoď moc ke kraji… Nechci pak klukům vysvětlovat, proč jsi sletěl dolů, když jsi byl se mnou…“ Nori se kousl do rtu, uvědomil si, jak to vyznělo. A neubránil se červenání. Sklopil oči, tak si nevšiml, jak Ren při pohledu na něj stiskl rty a celý se napjal.

Ren se nadechl a riskl to: „Nechtěl bys… někdy… kdybys třeba měl zájem… zacvičit si?“
Nori zvedl oči. Přikývl. „Jo, docela rád. Pokud by ti nevadilo… dát mi pár lekcí.“
„Nevadilo. Budu rád. Kdy chceš začít?“
„Kdy se ti to hodí.“
„Tak… ráno?“ navrhl Ren. Já si dávám budík na pátou. Není to na tebe moc brzo?“
„Ne,“ Nori zavrtěl hlavou. „Zhruba v tolik taky vstávám. Mívám dost práce.“
„Nebude tě cvičení zdržovat?“ zajímalo Rena, jestli není jeho společnost na obtíž… „Nechci ti dělat potíže.“
„Bez obav,“ usmál se Nori. „Já si to umím zorganizovat.“
„Nemohl bych ti třeba s něčím pomoct?“ nabídl se Ren. Neodolal nutkání zařídit si pobyt v blonďákově společnosti.
„Možná by se něco našlo.“ Nori už se usmíval taky. ‚Flirtujeme,‘ uvědomoval si. ‚Znamená to, že má zájem?‘ Usmívali se na sebe, trochu rozpačití, ale dobře si vědomí zájmu toho druhého.

„Vážení cestující, připoutejte se, budeme startovat,“ ozvalo se z amplionu v letadle. Dva muži ve střízlivých, šedivých oblecích se na sebe podívali a poslušně se na svých místech připoutali.
Za malou chvíli se malé letadlo vzneslo. Mladší muž se podíval z okénka a pak se otočil ke svému staršímu společníkovi. „Satou – san… Kdy se dozvím podrobnosti?“
„Jste nedočkavý, kadete Matsuno…“ poznamenal muž a usmál se tak, že připomínal žraloka. „To je poprvé každý. Tady máte podklady, prostudujte si je během cesty, v hotelu probereme detaily, abyste ve škole zapadl a nebudil pozornost. Tady je příliš mnoho uší.“
„Ano, pane,“ přitakal poslušně mladý muž, asi dvacetiletý. Otevřel složku, hned navrchu se na něj z velké fotografie usmívala tvář mladíka s rudohnědými vlasy a zelenýma očima.