Hudba deště

Kapky deště dopadaly na mokrý chodník čím dál hustěji. S tichými pleskavými zvuky se rozprskávaly o tvrdý beton a čeřily hladiny louží. Zpívaly svou smutnou píseň.

Malý černý ptáček dosedl doprostřed chodníku. Pomalu přihopkal na okraj louže a naklonil hlavu. Jako by něco zkoumal. Otevřel a zavřel svůj oranžový zobáček, a pak bez varování skočil doprostřed kaluže. Na hladině vody se vytvořily jemné vlnky a ptáček se začal spokojeně cachtat. Ponořil hlavu pod hladinu a vyskočil nahoru. Po těle mu stékaly kapky nahnědlé vody. Spokojeně zapípal a chystal se pokračovat v koupeli, když tu najednou-

Černá teniska s cáknutím dupla doprostřed louže. Ptáček vydešeně roztáhl křídla a s hlasitým vypísknutím vystřelil nahoru. Velké boty se lekl.

Dívka s černými teniskami běžela uprostřed chodníku. Spěchala, až voda stříkala všude kolem. Oči upírala přímo před sebe a vyděšeného opeřence si vůbec nevšimla. Jediné, co ji zajímalo, byl autobus.

Pneumatiky rozstřikovaly zkalenou vodu všude kolem. Zvuk motoru přehlušoval pleskající kapky. Autobus pomalu brzdil na zastávce. Dívka zrychlila. Pokud tenhle autobus nestihne, přijde pozdě!

Vozidlo zastavilo. S tichým zasyčením se otevřely dveře. Dívka doběhla na okraj chodníku a zahleděla se na číslo autobusu. S úlevou vydechla. Její autobus to nebyl.

Rozhlédla se na obě strany. Silnice byla, až na odjíždějící autobus, volná. Dívka rychle přeběhla silnici a usadila se na zastávce. Vytáhla telefon a zkontrolovala čas. Měla ještě dvě minuty.

Rozhlédla se kolem. Spatřila mokrou silnici, na kterou dopadal čím dál tím víc houstnoucí déšť. Jemný deštík přecházel v pořádný slejvák.

Dívka znovu zkontrolovala čas. Bylo devatenáct třicet devět, a právě měl přijet autobus. A kde nic, tu nic. Žádný autobus nejel.

Sklopila oči ke svým botám. Její původně růžové tkaničky získaly vlivem cákance z louže našedlou barvu. Povzdychla si. To má z toho, že se nedívá na cestu. Natáhla nohy a ťukla špičkami o sebe. Nudila se. Sice pojede autobusem jen tři stanice, ale i to by vystačilo na přečtení jedné kapitoly. Měla si tu knížku vzít s sebou.

Uslyšela zvuk motoru. S nadějí zvedla hlavu a spatřila blížící se autobus. Pomalu zaostřovala na číslo. Sto třicet sedm. Se zklamaným vzdychnutím sklopila hlavu. Opět to nebyl ten správný.

Autobus pomalu zastavil. Skřípění brzd na mokré vozovce přeťalo píseň deště. Dveře se otevřely a do nevlídného počasí vystoupili dva lidé. Jedna žena v červené bundě a druhý muž se sluchátky v uších. Muž téméř neznatelně pokyvoval hlavou do rytmu hudby.

Dívka si povzdychla. Měla si vzít sluchátka, aspoň by mohla poslouchat písničky. Milovala hudbu. Bylo jí líto, že neumí na nic hrát. Tedy kromě nervů ostatních.

Dívka se pomalu sesouvala k okraji kovové lavičky. Když byla těsně u konce, tak se rychle vytáhla zpět nahoru. Chodník byl mokrý a ona rozhodně být mokrá nechtěla. Znovu si povzdychla. Byla opravdu znuděná a nemohla s tím nic dělat.

Zaklonila hlavu. Škoda, že střecha nebyla prosklená, mohla by aspoň pozorovat dešťové kapky. Takhle viděla jen černou plochu.

Zavřela oči a zaposlouchala se do symfonie deště. Kapky dopadly na střechu zastávky ve zvláštním rytmu nerytmu. Ťukaly, pleskaly a cinkaly. Bylo to krásné.

Dívka překvapeně otevřela oči. Netušila, že obyčejná voda může znít tak krásně a melodicky. A pak jí to došlo. I bez hudby může mít koncert.

Znovu zavřela své modré oči a ponořila se do hudby deště. Kapky zpívaly svou píseň - někdy smutnou, někdy veselou. Vyprávěly o své cestě. Vyprávěly, kde všude byly a co zde spatřily. Vyprávěly svůj příběh.

Dívce se po tvářích kutálely slzy. Slyšela smutné příběhy o smrti, šťastné příběhy o lásce. Zasáhla ji nezměrná vlna emocí, které patřily lidem na druhém konci světa. Tiše seděla na lavičce - oči zavřené, na tvářích slzy - a naslouchala.

Zničehonic se ozvalo zavrčení motoru. Dívka sebou trhla a s leknutím otevřela oči. Hudba zmizela a ona slyšela jen přijíždějící autobus. Rychle vyskočila na nohy a rozhlédla se kolem. Vše vypadalo úplně stejně, jakoby se nic nestalo. Sáhla si na tvář. Byla vlhká od slz. Zmateně se podívala na svou ruku. Takže se jí to nezdálo?

Autobus přibrzdil na zastávce a dívku tak vytrhl ze zamyšlení. Spěšně popoběhla ke dveřím a nastoupila dovnitř. Dveře se s zasyčením zavřely. Autobus odjel.

Kapky tiše dopadaly na mokrý chodník. Rozprskávaly se o tvrdý beton s jemnými plesknutími. Malý černý ptáček si spokoně dopřával koupel v bahnité kaluži. A po dívce s růžovými tkaničkami nebylo ani stopy. Vypadalo to, jako kdyby nikdo nikdy neposlouchal hudbu deště.