Hurikán 14 2/2

Strach pohřbil ten den, kdy jej zradil ten poslední člověk od kterého by to neočekával ani v těch nejděsivějších snech. Od té doby vždy věřil jen sám sobě a nezměnil to ani fakt že pocit který se důvěře alespoň nepatrně podobal začal pociťovat v té době, kdy potkal JEHO.
Zpočátku ho chtěl jen využít, naučit ho co znamená loajalita, ale okolnosti všechno změnily.
Začal jej brát jako člověka, který bude schopný po něm převzít zodpovědnost za předchozí činy. Ale zároveň mu chtěl zanechat čistou cestu, nechtěl aby musel trpět tím, že musí nést jeho štít, který byl zašpiněn zlem, které on sám způsobil.


Utíkal temnou uličkou.
Nemusel se ohlížet ani naslouchat zvuku kroků, aby věděl, že jej někdo pronásleduje. Cítil pohled ostrý jako ledové jehličky zapichující se mu do zad. Podvědomě tušil, kdo jej sleduje, ale odmítal tomu uvěřit. On by přeci nemohl vyzařovat tak jasnou téměř vražednou auru, touhu po pomstě.
Vždy byl ten rozumný až téměř naivní – věřící, že lidé jsou v podstatě dobří. Věřil i po tom co z něj udělali jeho nejbližší, co mu dokázali udělat lidi kterým svěřil vše.
Ohlédl se a to byla první chyba, kterou dnes udělal a mohla být také tou poslední, ale štěstěna se k němu neotočila zády, prozatím.
Vběhl do postranní uličky, běžíc a nevnímajíc značku, které značila - „slepá ulice“. Znovu se ohlédl a zakopl, aby padl hlavou do hromady odpadků. Poposunul se do kleku a rozkašlal se, dech mu začal pamalu docházet, musel se nad absurditou celé téhle situace rozesmát. A ne, nebyl to veselý smích, spíš rezignovaný, ale stále měl v sobě sílu na to se postavit a bojovat o svůj život.
Levou rukou se chytil pletiva, které vedlo na sousední zahradu, přelezl několik metrů aby na druhé straně přeskočil do vysoké trávy.
Udělal několik kotrmelců a začal přerývavě dýchat. Při dopadu si lehce vyrazil dech, ale neměl dost komfortu k tomu aby se aklimatizoval. Musel utíkat dál.
Rozhlédl se kolem sebe a pohled mu padl na opuštěný dům. -Možná tam bude v bezpečí.- Svitlo mu malé nepatrné světýlko naděje. Tam jej ON nebude hledat. Snad!
Znovu se rozběhl netušíc, že se dostal do připravované pasti.

„Proč tohle děláš?“
„Protože můžu!“
„Mstíš se mi za to co jsem ti udělal?“
„Ne,“ s úsměvem zavrtěl hlavou, „tohle všechno je moje poděkování. Děkuji ti za to žes to všechno udělal, tímto se mi splnil můj sen. Konečně mu můžu dokázat, že stojím za víc než jen TEN jeho pohled. Nikdy ve mě neviděl bratra. Vždycky chtěl....“
„Takže je to nakonec všechno jen o něm. Zase!“ tentokrát se druhý rozesmál. Už ho neděsila ta zbraň v ruce mladšího. Věděl, že tohle je jeho konec, ale už se s tím smířil. Teď už viděl, že jej druhý nikdy nemiloval. Ne tak jako jeho, nemiloval jej tak jako svého bratra. Necítil k němu ani to, co cítí právě teď k Henrymu. Viděl v něm jen někoho, kdo mu pomohl se přiblížit k bratrovi. Být mu blíže než kdykoli předtím, i když z něj vlastní bratr udělal děvku pro potěchu svých podřízených.
„Stále ho omlouváš! I po tom všem!“
„Je to můj bratr!“ vyhrkl jako kdyby to vše vysvětlovalo. „Vždycky,“ vzlykl. Právě teď se choval jako malé dítě. Poprvé si dovolil chovat jako dítě i když jím už dávno nebyl. „vždycky jsem ho miloval. Dělal jsem to proto abych pocítil jeho uznání, lásku a...“
„Jsi blázen! On miloval jen sám sebe. Miloval, když mohl lidem kolem sebe ubližovat a nejvíc jej těšilo, že to byli ti, kteří mu věřili.“
„Možná,“ tady se odmlčel a podivně se usmál, „určitě máš pravdu! Tohle já všechno vím. Pamatuješ si cos mi kdysi dávno řekl?“
Starší se na chvíli zamyslel.
„Nevadí!“
„Po-počkej!“
„Miluju, když to bolí!“ opět se pousmál, aby se na okamžik zamyslel. „Kdys mi to vlastně řekl? Ano, už vím! Ten den, kdys mě poprvé znásilnil – bylo mi jen patnáct, byl jsem jen dítě!“
„Ale to bylo všechno jen...“
Nenechal jej domluvit, možná ani nevnímal co říká. „Pamatuješ? Myslíš, že tě bude bolet muset mě zabít, ukončit tu agónii plnou bolesti?“
„Cože?“ vykřikl nechápavě.
Štěkavě se rozesmál. „Mám pro tebe životní roli. Poděkování za to cos ze mě udělal. Víš, já jsem si kdysi dávno myslel že tě miluju, ale tys mi otevřel oči, sice dost krutě, ale i za to ti ze srdce děkuji.“
Zaslechl další, tentokrát šouravé kroky. „Pane?“ Otočil se po hlase. Chlapce, který stál ve dveřích nepoznával, jistě by si takovouhle tvář pamatoval. Kdyby hoch nepromluvil myslel by si, že se jedná o dívku. „Kdo je to?“
„Longinus.“
Mladík se pousmál. „Už chybí jen jeden jediný! Který z těch dvou to bude? Pane?“

Rozhlédl se kolem sebe. Už dlouho nebyl na takovém místě. A také by jej nenapadlo, že zrovna tady se může setkat s nimi. Téměř zapomněl na to, že žil i někde jinde než tady v Čechách, dávno si zvykl na tu atmosféru tolik odlišnou od jeho rodného Německa.
Ten dopis jej hodně překvapil, řekl by že i hodně potěšil.
„Tady si“, vyrušil jej z nostalgie povědomý hlas. Postavil se a otočil se, aby uviděl pět povědomých tváří. „No teda, málem sem tě kámo nepoznal.“
„Sekne ti to,“ odvětila černovlasá žena v temně rudých šatech po kolena.
Kdyby nezahlédl jedno z jejích typických tetování ani by ji nepoznal a tak jen zašeptal: „Santo?“
„Trefa!“ rozesmála se. „Chceš slyšet něco vtipného? Jsem vdaná!“ Ukázala si ukazováčkem na prst – který se leskl, když na něj dopadlo světlo – snubák! „A taky má dvě děti s...“
„Kevine!“ vykřikl s úsměvem. Nemohlo mu ujít jak se muž pobaveně usmíval. „To snad nemyslíte vážně? Vy dva a spolu?“
„Jo, to nám povídej. Když jsem to poprvé slyšel,“ ujal se slova Adolf, „myslel jsem si že se jedná o vtip, ale nakonec se vůbec nedivím. Akorát ta jejich italská domácnost, škoda mluvit!“
„A co je jinak s váma lidi?“
Slova se jako vždy ujal Andrej. Byl něco jako mluvčí jejich dřívější skupinky motorkářů. „Co je s Kevinem a Santou už slyšel. Mark se vůbec nezměnil až na to, že podstoupil léčbu a teď už nehraje, je milujícím otcem a manželem – je zodpovědný. Áda je majitel prosperující firmy a protože mu nechci dělat reklamu tak je její název tajemstvím, jen jedno ti řeknu – je to automobilka. A já? Já jsem pořád já!“
„Jasně,“ rozesmál se a objal jej. „A jinak?“
„Co jinak?“ odvětil. Snažil se znít nechápavě, ale oba dva věděli co tím chce Henry říct. „Proč jsi nepřišel na pohřeb rodičů?“
Henry se zamračil. Tuhle etapu svého života měl už dávno schovanou za bytelně zamčenými dveřmi a za žádnou cenu se k tomu nechtěl vracet, ale co by neudělal pro svého přítele, že? „Nemohl jsem!“
Andrej se okatě snažl převést rozhovor jinam než na svůj osobní život, ale... asi neúspěšně. Henry byl rozený hráč. „Mám přítele se kterým máme dost vážný vztah, ale vzhledem k tomu, kde stojí on a já... máme to trochu složitější.“
„Přítel? A co dělá?“
„Kriminalista!“
Žena vyprskla smíchy. „Promiň,“ omluvně se podívala na Henryho. „My víme, co děláš, ty a tak...“
„Já to chápu. Je to ironie!“
„Jak ses k tomu vlastně dostal?“
„Byla to náhoda a celý můj život od toho dne se dost zamotal! Ale máme času dost...“


Andrej – blízký přítel Henryho bratra, nejspíš jej tajně miloval
Kevin – vymetač večírků, nikdy nenechal napokoji žádnou sukni
Mark – ženáč, který spadl do víru her nejenom na automatech-gambler
Adolf – hlava všeho
Santa – něco jako Kevin, jen v ženském provedení


Bylo něco po půlnoci, když se jejich cesty rozešly. Kdyby zítra nemusel brzy rámo vstávat, aby odvedl Jessova syna podle domluvy do školy určitě by si s nimi povídal až do brzkých ranních hodin. Ty vzpomínky na mládí byly úsměvné i přesto, že musel myslet na bratra a na své rodiče. Všichni vlastně umřeli kvůli němu, jejich život byl ukončen jen proto, že patřili do jeho rodiny.
Nemilovali ho, ale i přesto to byly jeho rodiče. Nemohl je nenávidět.
Povzdechl si a posadil se na lavičku. V zamyšlení nezaslechl tiché kroky a pak ucítil jen zvláštní omamnou vůni – svět s ním zčernal.