I Love You I Hate You (2. kapitola)

Milá Blair.

Přeji Ti vše nejlepší k Tvým
narozeninám. Vyrostla jsi a tak je na čase, aby jsi se dozvěděla největší tajemství naší rodiny.
Před 15-ti lety jsi se narodila do královské upíří rodiny.
Tahle ta knížka, kterou jsi ode mne dostala byla původně moje. Ted Ti předávám stejně, jako jí moje matka dala mě. Takhle se dědí z generace na generaci už dobrých 1 500 let.
Představí Ti etiku a základní historii našeho rodu. Bude se Ti opravdu hodit, když si jí přečteš. Nebudeš to potom muset dohánět ve škole.
Brzy se odstěhujeme. Náš nový domov bude zapadlé městečko, kde všichni obyvatelé žijí nocí, Budeš chodit i do noční školy mezi další upíry.
O příštích narozeninách projdeš rituálem proměny. Staneš se plnohodnotnou upíří slečnou a převezmeš korunku princezny.
Doufám že si narozeniny užiješ.

Tvůj táta.

Povzdechla jsem si.
"Mami,co je tohle za blbost? Na upíry jsem přestala věřit už v deseti."
"Zlato, tohle není hloupost, ale pravda."
"No určitě," ohradila jsem se.
Mamka mě však rázně čapla za ruku. Podívala se mi zpříma do očí. Zamrazilo mě.
Místo mé matky, ženy s hnědými vlasy, modrýma očima a nevýraznou postavou, jsem viděla ženu úplně jinou.
Ta žena měla fialové oči a vlasy bílé jako sníh a mnohem delší než předtím a její postava byla jako modelky.
Otevřela ústa a vevnitř se zaleskly dva dlouhé bílé špičáky.
A pak mě kousla. Ano, kousla mě. Nevymýšlím si!
Ucítila jsem prudké projetí bolesti. Viděla jsem dva úzké pramínky krve. Rubínově červená tekutina stékala po mém zápěstí, až několik kapek dopadlo na zem. Dvě ranky po jejím kousnutí se až podezřele rychle začaly hojit. Během asi půl minuty po nich nebylo ani stopy.
Vyjeveně jsem se koukala na mámin úsměv, který mi naznačoval, že to není legrace.
Zbrkle jsem vstala a utekla do pokoje.

Konec minulosti

Mám pocit, že jsem to přehnala, ale…
"Héj Blair!!! Posloucháš mě?" šťouch do mne. On něco říkal? Vůbec jsem nepostřehla, že promluvil…
"Promiň Chrisy, přemýšlela jsem o…" honem najít výmluvu, " … seznamu věcí, které musím koupit na zítřek. Co jsi říkal?"
"Jenom jsem ti chtěl připomenou, žes dostala náhradní práci za to, jak jsi spala o hodinu."
"Dík, nebýt tebe, zapomněla bych," omluvně jsem se usmála. Upřímně řečeno, jsem nemám chuť vypracovávat jakýkoliv referát o derivátech uhlovodíků. Mám jiný starosti.
"Kdyby jsi si s tím nevěděla rady, rád ti pomůžu," nabídl se. Ne ze slušnosti, ale z důvodu, že ví o tom, jak v chemii lítám. Od pololetí jsem z chemie lepší známku jak 3- v žákovský neměla…
"Pokusím se to zvládnout nějak sama. Děkuju."
"Ale stejně, kdybys nevěděla, moje číslo máš ne?"
"Mám."
Před námi se začala rýsovat naše čtvrť. Byl to krásný pohled. Všechny malé domky i velké domy byly schovány pod vrstvou prvního sněhu.
Kit bydlí od 3 domy dál, než já. Každé ráno na mě čeká u vrat a do školy jdeme společně. Cestou ještě nabíráme Katty.
Vždycky se strašně nasmějeme a podle učitelů jsme pohroma školy.
"Blair?" zastavil se. Otočila jsem se k němu. Pohled zarytý do země u něj nebyl častý. Chris překypoval sebevědomím, málo kdy jste ho mohli vidět, jak neví co říct.
"Ano?"
Jeho zelené oči upírající se k zemi, se zvedly a podívaly se do těch mích. Ty oči, které mám tak ráda.
"Chodila bys se mnou?"