I Love You I Hate You (4.kapitola)

Táta seděl u baru v kuchyni, před sebou měl šálek s kávou, ze kterého se linula jedna z nejúžasnějších vůní, kterou jsem kdy v životě cítila, a četl si noviny.
"Ahoj Blair," promluvil aniž by zvedl zrak.
Nemůžu uvěřit tomu, že je tady! Naposled když přijel, pohádali jsem se, stejně jako když přijel předtím. A něco mi říká, že to dneska dopadne stejně…
Měl by si zůstávat v tom Rumunsku, nebo kde to pracuje, a ne pořád jezdit sem a otravovat mi život. Stejně jsem si už zvykla na život bez otce…
"Čau, co ty tady?" sundala jsem si bundu, pověsila ji na věšák a vstoupila do kuchyně.
"Přijel jsem za tebou," oznámil mi.
"A to jsi přijel za mnou a nebo jsi přijel proto, abys mi zase dávala kázání o tom, jak se mám chovat?" otázala jsem se.
"No… přijel jsem za tebou, abych tě upozornil, že tvé chování není zrovna nejvhodnější…"
"Jasně… A to říká člověk, který mě viděl asi 17 za celý můj život…"
"Blair…"
"Nech mě laskavě mluvit. Ty jsi sem přijedeš jednou za rok místo toho, abys tu žil s námi, tak jako to funguje v normálních rodinách.
A ještě do toho mi začnete s mamkou tvrdit, že jste upíři a tím pádem já taky… Já jsem se o to být upírem nikdy nikoho neprosila. A odmítám jím být!"
"Rád bych tě upozornil, že bohužel pro tebe, jsi se narodila jako upír a holt jím budeš, ať se ti to líbí nebo ne."
"No to teda nebudu… Nikdo mě k tomu nedonutí!"
"Nikdo tě k tomu nenutí… Tvoje tělo se změní samo, až dospěješ."
"Myslím si, že náhodné předávkování česnekem bude v tu chvíli na místě."
"Uvědomuješ si co říkáš?"
"Naprosto," odsekla jsem.
"A to ti je naprosto jedno, že pokud zbiješ toho upíra v sobě, zabiješ i sama sebe?"
"Nechci žít mezi krvelačnými vrahy. Nechci lidi zabíjet pro to, abych sama žila! To radši ukončím svůj život sama… A ještě pro informaci se stěhovat nehodlám. Neopustím své přátele a lidi, které mám ráda…"
"Tak a teď bych byl rád, kdybys poslouchala chvilku ty mě," promluvil s tak ledovím klidem, že mě až zamrazilo.
"Přestěhuješ se, ať chceš nebo nechceš. Upírem budeš, ať se ti to líbí nebo ne. Jako princezna budeš v budoucnu vládnout něm, které si nazvala krvelačnými vrahy. A být tebou, začal bych studovat etiketu, protože stěhování do tvé rodné země se blíží… A s tím klukem se rozejdeš, stejně na něj nebudeš mít čas. Studium teď bude pro tebe přednější…"
"Jak víš, že mám kluka?"
"Měla jsi ho plnou hlavu, když jsi vešla do domu."
"Bezva! Takže ty se mi ještě k tomu všemu můžeš hrabat v hlavě?!?"
"On není v typ pro tebe… Čím dřív se s ním rozejdeš tím lépe pro tebe, alespoň se pak lépe smíříš s tím, že si už od narození zasnoubená se synem jednoho z knížat."
"Tak to bych ti taky měla říct, že mě na tom klukovi záleží víc, než na tobě a tom tvým upířím království dohromady… A pokut mě omluvíte Vaše upírská milosti za pár minut odcházím a ráda bych si ještě zašla po věci."
Dořekla jsem si svoje a odebrala se nahoru do svého pokuje pro věci.
Když jsem sešla dolů, kabelku s věcmi jsem položila vedle dveří a šla jsem si obléknout bundu.
"Kam jdeš?"
"Že zrovna tebe to zajímá. Stejně ti to pude jedním uchem tam a druhým ven…" otočila jsem se ke dveřím a šáhla po klice… ale neotevřela jsem.
O dveře byla najednou opřená mužská ruka a bránila mi odejít.
"Ptal jsem se kam jdeš!" ozvala se těsně za mnou. Byl to úplně jiný hlas, než ten který jsem znala. Otočila jsem se. Stál tam úplně jiný člověk.
Černé vlasy, černé oči, mnohem vyšší a mladší… mohlo mu být asi dvacet… víc ne.
"Ptám se naposled… Kam jdeš!?!" z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech.
V ústech se mu při těch slovech zatřpytily dva zuby ostré jako břitva. Šel z něj strach.
Nechápala jsem, jak se ke mně mohl dostat tak rychle a aniž bych ho slyšela…
DINK DONG
Zachránil mě zvonek... Během ani ne půl sekundy přede mnou stál pětačtyřicetiletý chlap s mírně prošedivělými hnědými vlasy.
Otevřel dveře.
"Dobrej, je Blair doma?"
"Hned jsem tam." Zavolala jsem zpoza dveří, popadla kabelku a vyšla jsem ven.
"Jdu nakupovat. Potřebuji sehnat ještě nějaké věci na oslavu. Ahoj."
S Chrisem jsme ruku v ruce vyrazili do centra na nákup. Seznam je dlouhý a času málo…