Já chci žít

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Doslova. A u mě nešlo, u mě jelo přímo buldozerem s ničivými následky. Můj zdravotní stav nešel od desíti k pěti, ale přímou cestou do záporných hodnout. Tou dobou, ve které se odehrává tato vzpomínka, jsem ležel v nemocnici. Bylo mi z toho tenkrát ještě víc zle, všude bílé povlečení, spousta usmívajících se sestřiček a nemocniční strava. To jediné na nemocnici vlastně bylo dobré, výrobně vařili. Ale já tam ležel jako pohozený hadr, napojený na spoustu hadiček a koukal na ten tmavý flek na stěně. Po několika měsících mě to opravdu nebavilo. Střídalo se u mé postele spoustu doktorů, ale žádný z nich mi nedokázal pomoci. Pamatoval jsem si ten den, kdy za mnou přišel lékař středního věku a více než důkladně mě prohlédl, se zájmem si přečetl moji lékařskou dokumentaci a celkově se seznámil s mým celkovým zdravotním stavem. Když jsem ho pozoroval, všiml jsem si, že se mu na čele udělala starostlivá vráska a zachmuřil se. nevypadalo to moc dobře a já už byl opravdu psychicky na dně. On to zřejmě vytušil a jemně mě pohladil po ruce. Jeho dotek byl tak vřelý a teplý. Trochu to rozehřálo mé zatvrzelé srdce, ale na jeho levé ruce svítil na prsteníčku ten zlatý kroužek. Nevím, proč mě tenkrát tak znechutilo, že je doktor ženatý, ale můj postoj vůči němu se tím změnil. Věděl jsem, že budu brzy koukat na kytičky zespoda a tudíž jsem ani neviděl důvod se snažit spolupracovat s lékařem, navíc s ním.
„No tak, Kyoteki, spolupracujte prosím, je to pro vaše dobro.“ Přemlouval mě lékař, abych spolkl nálož pilulí, které mi měly pomoci, ale naopak mi po nich bylo zle jako psovi, i když jsem to nikomu neříkal.
Zavrtěl jsem hlavou a pevně semkl rty. Doktor se ke mě otočil zády a něco si tam chvíli mumlal sám pro sebe. Poté se otočil ke mě a vrhl se mi na rty, začal mě divoce líbat. Byl jsem z toho celý vyjukaný a chtěl jsem vykřiknout, ale otevření mých úst bylo přesně to, na co čekal. Zaútočil jazykem přímo a neústupně. Já už jsem se nesnažil bránit, protože to bylo více než příjemné, ale ve chvíli, kdy jsem se již skoro začínal zapojovat jsem ucítil, že mi do krku vklouzl prášek a já v samotném údivu polkl. Doktor se jen spokojeně uculil.
„No vida, zbytek už spolykáte sám, nebo je do vás budu muset všechny dostat takhle?“
Celý jsem zrudl a vyskočil jako čertík z krabičky.
„Co si to dovolujete?! Co si jako myslíte, že děláte?!“ Vztekal jsem se a rozhazoval rukama, ze kterým mi stříkala krev. Ta skutečnost mě trochu zarazila a podíval jsem se na své paže, ze kterých byly vyrvané kanyly. Oči se mi rozšířily hrůzou a sedl jsem na postel, jen to žuchlo. Zato lékař měl pohotovou reakci. Nejdřív začal jednat aby mi zastavil krev, pak až teprve nadávat. Profík, jen co je pravda...
„Nooo, kam já vám ale teď ty kanyly napíchnu, když jste si na rukách kompletně rozerval žíly?“ Drbal se ve vlasech a bylo vidět, že mu to opravdu dělá starost.
„Ehm, jak dlouho se ty ruce budou hojit?“ Zeptal jsem se s výrazem zašlápnutého kuřete.
„No, dva dny minimálně budou chtít odpočinout, ale možná i déle.“ Přemýšlel.
„Víte, mě už je z těch kapaček delší dobu zle, nemohli bysme ty dva dny prostě vynechat? Slibuju, že budu polykat poslušně prášky, ale nechtě mě už, prosím, od těch hadiček odpočinout.“
Na doktorovi bylo vidět, že opravdu hodně přemýšlel. Pak váhavě kývnul a zapsal mi to do karty. Čekal jsem, že se otočí k odchodu, ale on mi do ruky vrazil plastový kalíšek po okraj nacpaný prášky a s výrazem boha pomsty zavelel: „Polykat!“. A tak jsem sposlušně polykal. Všechno. Prášky zabraly brzy a já upadl do hodně dlouhého spánku.
Možná až moc dlouhého.
Spíše delšího než dlouhého.
Dobře, upadl jsem do bezvědomí...
Hodně dlouho jsem byl v bezvědomí.
Když jsem se probudil, okolo mě to pípalo a nade mnou se zrovna skláněla sestřička. Když jsem otevřel oči, lekla se.
Pootočil jsem hlavu a zjistil, že jsem zase napojený na hadičky. Asi jsem si hodil delší chrupku, než bylo v plánu, protože moje ruce se zdály zahojené a o dost hubenější, než když jsem usínal. Zatímco jsem byl zaujatý svýma rukama, sestra doběhla pro lékaře.
„Jééj, vy jste se nám konečně probral, to je dobře, už jsme se o vás báli.“
Fakt nadšení.
Cítil jsem se hůř než pod veverku, bylo mi zle jako psovi.
Otočil jsem hlavu na doktora.
„Doktore?!
„Ano?“
„Chci...Já chci žít...“
„Budete žít, nebojte se.“
„Chci žít pro vás, doktore.“
Chvíle ticha, víc si nepamatuji, znovu jsem upadl do bezvědomí.
Dál netuším, co se stalo.

Díval se, jak mu zvadl v rukách.
„Chci žít pro vás, doktore.“ Bylo to to poslední, co slyšel z jeho úst. Pak se mu bílý jak stěna opět složil na polštář a upadl do těžkého bezvědomí. Křivka na monitoru byla čím dál tím slabší.
„Budeš žít, Kyoteki, budeš žít, slibuju.“ Šeptal doktor ta slova bezvládné ruce, kterou tak něžně objímal a dával jí vlastní teplo.
Křivka na monitoru se najednou narovnala a vydala táhlý, uši drásající zvuk.
Okamžitě se kolem lůžka seběhla mela, všichni se snažili co mohli, elektrická masáž srdce neustávala, ale křivka se nehýbala.
Po velice dlouhé době marné snahy zakryli akorát prostěradlem nehybné chladnoucí tělo a odešli vyřídit papíry.
U lůžka seděla jen jedna postava a držela chladnoucí ruku osoby, která mu tak přirostla k srdce.
„Budeš žít, Kyoteki, budeš žít. V mém srdci navždy.“
Po tváři stekla jen jediná slza, když pustil bezvládnou ruku a odcházel z pokoje.