Jak Choi potkal Lucifera 07

~ JongHyun ~

Stál jsem v prázdný šatně a netrpělivě vyťukával matčino číslo. Už předtím mi nějaká ženská tím svým robotím hlasem sdělila, že "volaný účastník je dočasně nedostupný" a opakovala se pokaždý, když jsem se matce snažil dovolat. Začalo mě to štvát. Otec byl v nemocnici s infarktem a samozřejmě, že jsem chtěl vědět jak na tom je. Včera jsem ho byl doprovodit na letiště, ale u východu to s ním nějak seklo a skácel se k zemi jak podťatej strom. Ještěže záchranka dorazila rychle, jinak by z matky rázem byla vdova.
Celou noc jsem pak proseděl u jeho lůžka a oka nezamhouřil. Mohl se kdykoliv probudit a já chtěl bejt první koho uvidí. Sice jsme spolu netrávili hodně času a vídali se většinou jen u večeře, to ale neměnilo nic na tom, že to byl můj otec. Mám ho rád, i když to nejsem schopnej dát najevo.

V reproduktoru párkrát zapípalo a když už jsem se to chystal vzdát, z druhý linky se ozval matčin hlas.
"Jak mu je?" zeptal jsem se, aniž bych jí odpověděl na pozdrav. Ruce se mi třásly, jako bych trpěl Parkinsonem a netrpělivě čekal. Modlil jsem se, aby se jeho stav nezhoršil. Od dnešního rána, co jsem odešel z nemocnice jsem na něj musel myslet. Na předešlejch hodinách jsem se nemoh soustředit a vynechal jsem dokonce hodinu kreslení, protože jsem ze sebe musel vylejt ten šílenej stres. Štěstí, že ze mě lidi maj takovej strach. Měl jsem záchody celý pro sebe a moh objímat mísu, aniž by mě kdokoliv viděl nebo slyšel. Nezvracel jsem od svejch čtrnácti. Vůbec to nebylo příjemný. Moje banda se naštěstí na nic neptala a o přestávkách šla šikanovat beze mě. Což bylo možná dobře. Na žábu bych asi neměl nervy a už jen pohled na ty hnusný brejle by mě donutil ohodit ho v ten nejmíň očekávanej okamžik. Dneska to se mnou bylo fakt špatný. I zrcadlu jsem se vyhejbal, věděl jsem, že bych v odraze uviděl blond zombieho. Snad ten tělák nějak přežiju. Je to poslední hodina ...

"Uklidni se, Jongie. Otci se vede dobře, k večeru by ho měli pustit domů," ujistila mě a já se úlevou složil na skříňku. Ani neví, jak velkej kámen mi spad ze srdce.
"Díkybohu. Po škole se za ním stavím, půjdem domů společně," řekl jsem jí ještě a slyšel jen huhlavej souhlas.
"Dobře, ale teď už utíkej nebo zmeškáš tělocvik a to přece nechceš, když ho máš tak rád," zasmála se tiše, přičemž se rozloučila a než zavěsila, ještě jsem slyšel mlaskavej zvuk jejího "bye bye" polibku. Jen jsem si težce povzdechl a vypnul mobil. Když se budu plně soustředit na tělák, tak mi čas uteče mnohem rychlejc.
Vyšel jsem z šatny a zamířil si to rovnou do tělocvičny. Abych přišel o pět minut po zvonění, to se mi ještě nestalo. Tělák spolu s ájinou a kreslením patřil mezi nejlepší hodiny tady na škole.
Ve spěchu jsem si všiml prváků vedle našich, jak stojí v jedný řadě. Až později mi došlo, že jsme měli spojenou hodinu. Poznal jsem mezi těma šprtama mýho nadrženýho bratránka. Lepil se na nějakýho vysokýho hezounka a pořád křičel, že si chce už házet. Těžko věřit, že ten spratek měl už dva roky občanku.
Spěšně jsem se omluvil učiteli, štěstí, že to přešel bez řečí a já mu pak daroval ještě jeden úklon. Začal jsem se rozhlížet po svojí bandě, ale nějak jsem skončil u Taeminovy vysoký hračky. Dlouhý nohy, hubenej jak by vyšel z koncentráku a velký zářivý oči ... Zaostřil jsem a když se to bidlo ke mě otočilo, nemoh jsem ze sebe dostat ani slovo. Socka? Nepoznal jsem ho. Plácl jsem se v duchu do bedny. Neměl brejle, to proto. Navíc, ty oči bych nepřehlíd. Nikdo takový nemá.
Promnul jsem si ještě ty svoje, jestli mě nechytly halušky, ale on tam pořád stál a znuděně dribloval míčem, než přišel Taemin a už si ho bral s sebou na druhou půlku tělocvičny. Majetnický zvíře. Vždycky se ke svejm kámošům choval přitepleně. Nechápal jsem to. Ale socku jsem ani v nejmenším nelitoval. Jen ať si ho dosyta užije, bude z nich skvělá dvojka.

"JongHyunnie ~" zahulákal NichKhun a mával na mě s míčem v druhý ruce. "Pojď si házet," smál se a já jen s hlasitým povzdechem k němu šel. Házení si s míčem? Pěkná nuda.
Půlhodinu jsem strávil odbíjením mičudy a sem tam hodil okem na druhý konec místnosti. Ten parchant mi nedal pokoj. Musel jsem se na něj dívat, i když jsem se snažil to nedělat, ale on prostě přitahoval moje oči.
Když si NichKhun odběhl pro pití, pozorněji jsem si ho prohlíd. Zpytoval bych svědomí, kdybych to neudělal.
Začal jsem odspodu. Nohy měl v těch kraťasech fakt výstavní, hubený ruce jako tyčka od lízátka, dlouhé prsty ... Čím výš jsem se posouval očima, tím větší se mě zmocňovala panika. Nechtěl jsem pokračovat dál, ale ono to prostě šíleně lákalo. Semknul jsem rty a pokusil se prozkoumat zbytek, ale to už k němu šel učitel a něco do něj mlel, přičemž ukazoval na lavičku. Kruci a zrovna když jsem byl skoro u konce. Ten parchant beztak vycítil, že se na něj dívám a podělanej strachy se radějc hodil marod. Odfrkl jsem si, ale jako naschvál mi přes spánky projela brutální bolest. Jako by mi skrz hlavu někdo protáh elektrickej drát. Zaskučel jsem, třouc si spánky a složil se na zem.
"Pane Kim, je vám dobře?" Zakroutil jsem hlavou a chytil se učitelova lokte. Pomoh mi se zvednout a když mě namátkově zkontroloval, ustaraně si povzdechl. "Nevypadáte vůbec dobře. Běžte si sednout na lavičku, tu poslední čtvrthodinku fotbalu bez vás kluci nějak přežijou," poplácal mě s mírným úsměvem po zádech a doprovodil mě k mantinelu. Fotbal? Kruci, pitomej bolehlav. Proč jsem tak měkkej?
Ztěžka jsem si sedl na kraj lavičky a ta jen nechutně vrzla. Pěknej kus dřeva. Zavrtěl jsem se a dlaní se opřel o bradu. Ta čtvrthodina nicnedělání bude nuda.
Trochu jsem odvrátil pohled do strany a málem ztratil rovnováhu. Úplně jsem přes tu bolest zapomněl na socku, která lavičku okupovala už nějakou tu chvíli. Schválně se ode mě kousek poodsunul na ten druhej kraj, jako by se mě štítil nebo co. Jen jsem nad tím protočil oči v sloup a pak zasténal bolestí. Stihl jsem jeho letmej pohled a na okamžik jsem v něm viděl jakousi lítost. Kruci, nepotřebuju, aby mě někdo litoval. Kdybych nebyl dneska tak mimo, zostra bych si ho podal, ale teď jsem byl rád i za to, že jsem moh změnit úhel pohledu, aniž by mi vypadly oči z důlků.
Když nedával pozor, rozhod jsem se pokračoval ve zkoumání z minula. Teď, když byl tak blízko, moh jsem jasně vidět jakýkoliv jeho nedostatky. A i když jsem se snažil, žádný jsem nenašel. Přes lem trička šly skvěle vidět klíční kosti. Dvojitej ohryzek se zdůraznil pokaždý, když se byť jen trochu napil a jeho rty vypadaly tak měkce, jak objímaly otvor lahve ... Jen jsem se zamračil nad tím pohledem a nakonec se zaměřil na oči. Už poněkolikátý. Jen jsem zíral jako praštěnej polenem a vsakoval do hlavy každičkej jeho kousek. Tak kulatý a velký oči jsem u chlapů ještě nikdy neviděl a těm holčičím řečem, že mám kukadla roztomilýho štěněte ani v nejmenším nevěřím. Takový oči měl prostě jen on.
Možná to ale kdysi byla holka, co si jednou řekla, že chce bejt chlap Napadlo mě ještě, ale nakonec to svědomí ve mě zavrhlo.
"Prostě se ti začal líbit, to nepopřeš," rýpnul si do mě ďáblík v mojí hlavě. To určitě. Nejsem teplej, vždycky mě přitahovaly holky. "Můžeš bejt bi, což je dost možný," rýpal ďáblík dál a usmíval se. "Znám tvý skrytý myšlenky a touhy a ty se teda ani v nejmenším netýkaj ženskejch," pokračoval. "Ty jsi rád dominantní. Přivázal bys toho nebožáčka k posteli a užíval si jeho těsnost do posledního přírazu, viď? A nezapírej, že jsi na něj v posledních dnech nemyslel. Vím všechno, ty zvrhlíku," dovršil svůj proslov ďáblík a s úsměvem do mě šťouchl vidlemi. Sakra, mám strašně perverzní svědomí.
Složil jsem hlavu do dlaní a pokoušel se ignorovat tu palčivou bolest ve spáncích. Bylo to čím dál horší. Kruci, co se to se mnou děje?

"Není ti dobře?" ozvala se socka zčistajasna. Prohlížel si mě těma svejma očima, až mi přeběh mráz po zádech.
"Co že taková náhlá starost?" protáhl jsem posměšně a pozved obočí.
Zamračil se. "Vypadáš jako zralý zombie. Měl by ses vyspat, s těmi pytly pod očima naháníš hrůzu," řekl tiše, a tak zvláštně se na mě podíval, že mě tím na chvíli rozhodil. Proč se stará?
"Je to moje věc, jak vypadám, nejsi moje matka, aby ses tak staral," odsekl jsem a promnul si spánky.
"Nestarám se, jen se divím, proč jsi šel v takovém stavu do školy," pokrčil rameny a nechápavě zavrtěl hlavou. Snaží se ten parchant vyzvídat nebo co? Jestli jo, tak má smůlu. Nic mu neřeknu.
Bez řečí jsem se otočil zpátky a posledních pár minut pozoroval, jak kluci ve fotbalu drtí prváky. I když to bratránkovi šlo, na moji bandu mu ty jeho zázračný nožičky nestačily. Uchechtl jsem se a když konečně zazvonilo, protáh jsem si záda a vstal. Zato socka s tím měla potíže. Z lavičky se dostával pomalu a skučel při každým kroku, držíc se rukou za bok. Byl nějakej divnej. Měl dokonce problémy přejít mantinel. Zakroutil jsem nad tím hlavou a šel za svou skupinou, když jsem za sebou slyšel jakýsi sprostý slovo. Otočil jsem se a včas zachytil toho parchanta před ošklivou držkou na zem. Zapotácel jsem se s ním a snažil se ho pevně držet za ramena. Vybral si blbej okamžik na padání. Obtočil jsem jeho ruku kolem svýho krku a pomalu s ním šel k učiteli, kterej měl naštěstí dobrý reflexy. Přiběhl k nám společně s Taeminem a pomoh mi se sockou. Ještěže neomdlel, už jsem toho měl ze včerejška dost.
Posadili jsme ho zády k mantinelu a učitel na něj cosi mluvil.
"Pane Choi, jste v pořádku?" zeptal se a zjišťoval, jestli nemá horečku. Houby horečku. Musel mít něco se spodkem, proč by se jinak hejbal jak babka?
"Měl byste si zajít na ošetřovnu," pohladil ho učitel po čele, načež Taemin zhrozeně vypískl, až mi zavibrovalo v uších. Ten spratek. Měl by se přestat chovat jako malý dítě.
"Dítě nebo ne, stejně mu závidíš," ozval se ďáblík a ušklíbl se. "Závidíš mu, že s tím hezounkem může trávit tolik času," pochleboval se a já pomalu ztrácel trpělivost. To vůbec není pravda! "Chtěl bys ho jen pro sebe, ale tvůj strach ti stojí v cestě," vyplázl na mě jazyk.
Můj strach? Blbost. Z čeho?
"Z odmítnutí," usmál se jako by nic a čistil si svý vidle. "Bojíš se, že by tě odmítnul, proto sis ho vybral jako oběť svojí šikany, aby jsi měl aspoň záminku ho vidět," zahulákal ďáblík chytře, jako by sežral všechnu moudrost světa. "Takhle se ale náklonnost k někomu nevyjadřuje," poučil mě ještě, než zmizel. Ten má ale plnou hubu keců. Zbytečnejch keců. Dokázal mě tak nehorázně vytočit, že jsem nakonec udělal totální kravinu.
Přistoupil jsem k učiteli. "Odvezu ho do nemocnice, stejně tam mám cestu," nabíd jsem se, přičemž socka jen zavrtěla hlavou a Taemin vykulil oči zděšením. Jen učitel s úlevným úsměvem přikývl.
"To je od vás opravdu hezké," usmál se a otočil se k Taeminovi. "Pane Lee, můžete už jít, váš kamarád bude v pořádku," hnal bratránka ven, když už začínal chytat ten svůj hysterák. Ještěže tak, poslouchat jeho řev by mi roztrhlo uši. Díkybohu, že Taemin nakonec poslechl a s nevolí odešel domů. Slyšel jsem ještě, jak nadával a já se jen pro sebe zasmál. Tentokrát měl smůlu. Chudáček.
"Pane profesore, nic mi není, nepotřebuju lékaře. To spíš on," trucovala socka a ukázala na mě prstem. Nic jsem na to neřekl a na pokyn učitele šel pro jeho věci.
"To vy jste se tu skácel a potřebujete vyšetřit. Nechci, aby mí studenti chodili na hodiny v polorozpadlém stavu, a navíc, pan Kim má auto a ochotně vám nabídl odvoz, měl byste mu být vděčný," slyšel jsem učitele mluvit ještě, než jsem za sebou zavřel dveře a vstoupil do šatny. Nikdo v ní nebyl a já nechtěl zbytečně ztrácet čas, tak jsem popad věci od socky zároveň s těma svejma a pádil pryč. Učitel řekl, že s ním na mě počká před školou.
Ve spěchu jsem hledal klíčky od svýho auta, držíc tu hromadu hader v náručí. Špatně se s tím běhalo. Zaklel jsem, když mi klíčky málem vyklouzly z ruky a zadýchanej doběhl k mávajícímu učiteli se sockou podepřenou kolem ramen. Venku svítilo slunko neskutečně brutálně, že jsem byl chvíli dezorientovanej a než jsem našel svýho broučka, trvalo to dýl než normálně. Tohle se mi stalo poprvý. Najít mý auto mezi těmi šmejdy byla vždycky taková hračka. Jen já jsem totiž do týhle školy jezdil Hummerem.
Když jsem k němu konečně došel, otevřel jsem dveře a učitel na nic nečekal a opatrně socku posadil na místo spolujezdce. Snažil se protestovat, ale proti tělocvikáři se svalama kulturisty neměl sebemenší šanci. Zastavil to jeho remcání a tím mi ušetřil další příšernej bolehlav. V klidu jsem si sedl za volant a nastartoval.
"Jeďte opatrně," řekl ještě učitel starostlivě a já jen přikývl.
"To se nebojte, pojedu maximálně padesátkou," uklidnil jsem ho a odjel. Nato se jen socka bolestivě zasmála.
"Nevím, co je tu k smíchu, žábo," pozved jsem obočí. Cítil jsem, jak při tý přezdívce sebou cukl.
"Nejsem si jistý, jestli jsi schopný padesátkou vůbec jet, když máš takového macka. A tu přezdívku si laskavě odpusť, mám jméno," odsekl a opřel se hlavou o okýnko.
Zasmál jsem se. Choval se trochu jako Taemin. Taky tak dětinsky.
"Neznám tě tak dobře, abych ti moh říkat jménem, Choi. A ani nechci," prohlásil jsem s nezájmem a ignoroval ďáblíkův skřehotavej smích.
"Jen mi tu netvrď, že bys ho nechtěl víc poznat, vždyť se podívej, jakej dokážeš bejt, když jste sami. Hotovej milius," smál se jako blázen, načež mi tím přivodil další bolehlav. Byl nesnesitelnej. Potřeboval by něčím dostat po hubě. Slepil bych mu rty sekunďákem k sobě, aby už přestal žvanit.
Socka si jen povzdechla. "Vtom případě na mě vůbec nemluv," pronesl, aniž by přerušil pozorování z okýnka. Ale, hraje si na netykavku? No, jak chce. Stejně se nebylo ani o čem bavit.
Pokrčil jsem rameny a soustředil se na řízení. Provoz odpoledne bylo hotový peklo. Hodně lidí jelo z práce domů a dostat se do nemocnice tak trvalo o něco dýl, než obvykle.
Po zbytek cesty jsem byl zticha stejně jako socka. Divil jsem se, že z toho koukání ještě neusnul.
Věnoval jsem se teda řízení a snažil se přitom neztratit nervy. Tohle odpoledne bylo nesnesitelný. Socka naštěstí neprudila, až jsem se divil, že zbytek cesty ani necekla. Soustředil jsem se natolik na provoz, že se mi konečně podařilo ignorovat ďáblíkovy kecy i bolest hlavy. V duchu jsem si pogratuloval, když jsem v pořádku dojel k nemocnici. Oddech jsem si a podíval se na socku, jestli už zaregistrovala, že stojíme. Hlavu měl ve stejný poloze od doby, kdy jsme spolu naposled mluvili. To bylo divný.
Naklonil jsem se k němu a všiml si, že má zavřený oči. Spal?
Uvědomil jsem si naši blízkost a nevím jak, ale nějak jsem cítil horko ve tvářích. A ďáblík toho hned využil a začal žvanit.
"Tak blízko ... Je hezkej, že? Podívej se na něj, jen si ho pořádně prohlídni, ta ústa, nos, oči ... Má krásnej obličej, viď? Líbí se ti, Choi Minho se ti líbí a chceš mu dát pusu, že jo? Že jo?" rýpnul si a mě opět začala bolet hlava.
"Pusa, pusa!" křičel jako šílenej. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl, jak mě štval, ale nechtěl jsem vzbudit socku.
"Nechceš? Páni, s tebou to jde fakt z kopce, příteli. Odkdy je z tebe takový poslušný štěně?" smál se ďáblík hystericky. Ať už konečně drží tu svou hubu. Na tyhle kecy nemám náladu.
Opatrně jsem sockou zatřásl za ramena. "Vstávej, jsme u nemocnice!" Snažil jsem se nekřičet. Socka se však jen nepatrně pohnula. Zanadával jsem, ten parchant měl zřejmě tuhý spaní. Tak jsem to zkusil jinak.
Pokusil jsem se ignorovat ďáblíkovo remcání a posměšky a s těžkým polknutím prstem přejel po jeho rtech. Jakej pocit to byl, bych ani slovy nemoh popsat. Jen jsem se ho dotknul a hned moh vyletět z kůže. Tohle ... Tohle se mi ještě nikdy nestalo. To nemohlo bejt normální. Ale nemoh jsem přestat, z nějakýho důvodu. Ruce mě přestaly poslouchat. Ale já přece mám všech pět pohromadě! Tenhle šprt není nic jinýho, než špína! Nelíbí se mi chlapi, ale holky! Jenom holky, kruci.
"No tak vstávej, žábo!" vykřikl jsem mu skoro do ucha a ještě jednou jím zatřásl, tentokrát pořádně. Jo, starej Jongie byl zase zpátky.
Socka sebou trhla a chvíli se rozhlížela kolem. Spokojeně jsem se odtáhl a odepínal si pás. Něco ale bylo špatně.
"Co je? Proč ještě nejsi odepnutej?" zeptal jsem se, když se socka neměla k žádný akci. Jen tam tak seděl s hlavou sklopenou a hrál si s prsty.
"Nikam nejdu," odpověděl se známkou odporu. Ten zmetek.
"Zapomeň, půjdeš ať chceš, nebo ne," sykl jsem a natáhl se k pásu, abych ho odepnul. Ale socka tam zůstala sedět a nehla se z místa. Začal jsem zuřit. Takoví spratci mi fakt lezou krkem.
Vystoupil jsem a otevřel dveře spolujezdce.
"Okamžitě vylez," zkusil jsem to ještě po dobrým, ale hlas mě zrazoval. Málem bych na něj vyjekl. Znova.
"Ne! Nikam nejdu! Nechci tam a o nic jsem se tě neprosil, měls mě nechat ve škole, já bych domů došel! Nic mi není," vykřikl a protestně si zkřížil ruce na prsou. Jako by si myslel, že si prosadí svou. Je to stejný spratek jako Taemin.
Svraštil jsem obočí. Tohle nenechám jen tak.
"Jsi nemocnej! Už v těláku jsi chodil jak chromá k*áva a ty si myslíš, že jsem tak blbej, abych neviděl, jak máš zadek v p*deli?" zařval jsem mu přímo do ksichtu. Paráda, už jsem s ním nadobro ztratil nervy.
"Já nikam-" Snažil se domluvit, ale já ho nenechal.
"Je mi jedno, kdo tě píchal, teď prostě vylezeš z toho auta a půjdeš na vyšetření, ku*va!" zavrčel jsem. Bouchly mi nervy. Řval jsem na něj jak nějaká hysterka. Dlouho jsem takovej záchvat neměl a snad to bylo naposled. Ta hnusná palčivá bolest mi opět projela spánky a byla silnější než předtím.
Zavřel jsem oči a chytil se za hlavu, snažíc se nesložit přímo na parkovišti.
"Fajn," ozval se konečně a vylezl z auta. Vypadal docela šokovaně a třásl se. Asi byl můj výbuch na něj trochu moc.
Narovnal jsem se a ještě vytáh jeho tašku s věcmi. Bez řečí si ji vzal a počkal na mě. Musel jsem se usmát. Nakonec jsem toho drzouna zkrotil. Alespoň na chvíli.

Došli jsme spolu až na recepci, pak už si musel poradit sám. Musel jsem za otcem a ten spratek mě zdržel.
"Trefíš tam snad, ne?" zeptal jsem se ho, než jsem odešel. Přikývl.
"A domů dojdeš?"
Znovu přikývl.
Vnitřně jsem si oddechl, ďáblík vyjímečně držel hubu. "Fajn." Otočil jsem se a zamířil si to k výtahu. Potřeboval jsem od něj co nejdál. Byl v mý přítomnosti příliš dlouho.
"Hyung, díky," slyšel jsem ještě, než se dveře výtahu za mnou zavřely.
"Spratek," zamumlal jsem pod vousy a usmál se.