Jak Choi potkal Lucifera 09

~JongHyun ~

Ten včerejšek mi nedal spát. Socka mi nedala spát. Zajímalo by mě, jestli k tomu lékaři šel. Jestli je v pohodě. Bylo to strašný. Myslel jsem na toho parchanta celou noc a dokonce i teď, u snídaně. Otravoval moji hlavu jako nějakej virus. Nelíbilo se mi to.
Nacpal jsem do sebe housku a pomalu začal žvýkat. Snídal jsem spolu s otcem, kterej byl dneska taky ranní ptáče. Listoval novinama a pil u toho kafe. Scéna, jak z nějakýho filmu. Bylo fajn ho mít doma zdravýho, i když to, že se rozhodl jít na ten večírek se mi nezamlouvalo. Měl by v klidu odpočívat, ale on je tak tvrdohlavej, že když se rozhodne, že půjde, tak prostě půjde.
Vzdychl jsem a při vstávání od stolu ještě dopil mlíko. Olízl jsem tu dobrotu ze rtu a zamířil si to ke dveřím. Na chvíli vypadnu pryč, vyčistit si hlavu.

"Jdu ven," ohlásil jsem otci, aby věděl. "A neboj, před sedmou budu zpátky," dodal jsem, když se ke mě otočil s pozvednutým obočím.

Procházka tak časně zrána mi prospěla. Bylo hezky. Ani nefoukal moc vítr.
S rukama v kapsách jsem chvíli jen tak šmejdil po okolí, než jsem došel k budově s krásným malým hřištěm. Znal jsem to místo dobře. Bejvávala to moje školka. Najednou se mi vracelo tolik dětskejch vzpomínek. Šťastnejch vzpomínek.
Nakoukl jsem přes plot a díval se, jak si nějaký děti hrajou na pískovišti. Stavěly si bábovičky a hrady z písku. Bavily se a smály jako já před několika lety. Rád jsem na ostatní házel písek. Byl tam takovej malej kluk, nepamatuju si jeho jméno, říkali jsme mu Keroro. Hrál si vždycky stranou a byl ve svým vlastním světě. A já jsem na něj jednou hodil trochu písku. Nechtěl si s námi hrát, tak jsem si přišel hrát já s ním. Byl to fakt zvláštní kluk. I teď jsem si dokázal živě představit jak osamoceně sedí na tý houpačce pod stromem a kouká do země. Zajímalo by mě, jak asi dnes vypadá. Je pořád stejně tichej a uzavřenej? Přemýšlel jsem, než kolem mě proletěl míč přímo na cestu. Ohlíd jsem se a všiml si malý holčičky, která za ním běžela. Rychle jsem pro míč zaběh dřív, než tam mohla vběhnout ona a nechat se přejet autem.

"Takhle vběhnout sama pro míč je nebezpečný, mohla z tebe bejt placka," ukázal jsem na projíždějící auta, když jsem jí podával míč. Zahanbeně přikývla a vzala ho do svejch malejch ručiček.

"Děkuju, sunbae-nim, příště si dám pozor," usmála se a udělala bezvadnej úklon. Přikýv jsem a počechral jí vlasy. Byla roztomilá. A tak malá. Někdy bych chtěl mít takový dítě. Nebo sourozence.

"Slibuješ?" Vztáhl jsem k ní malíček.

"Slibuju," přikývla a zahákla o něj ten svůj.

"Yuri! Yuri!" slyšel jsem hlubokej hlas někdě blízko. Že by vychovatel? Vzhlédl jsem a málem chytil šok, když si bral tu holčičku do náruče.
"Tady jsi! Kolikrát jsem ti říkal, ať si nehraješ tak blízko cesty! Víš, že tady jezdí hodně aut a co kdyby se ti něco stalo? Umma a appa by nebyli rádi," napomínal ji, zatímco ta malá jen horlivě přikyvovala. Já jen jako blb zíral na postavu socky a nevěřícně si ho měřil od hlavy k patě. Culík byl tatam, zelená mikina s potiskem Keroro svítila jako ten panák na semaforu a bílý roury byly těsný i pro jeho vlastní dobro. A nejhorší na tom všem bylo, že na nose neměl ty nevzhledný brejle. Bylo to od něj krutý. Vypadal dobře. Až moc dobře. Kdo by tušil, že tenhle šprt má ve skutečnosti tělo modela a umí kombinovat hadry. Ten hajzl věděl, co mu sluší. Nechal mě tak civět dobrou chvíli, než malá s úsměvem promluvila.

"Sunbae-nim mi zachránil míč!" vyjekla a ukázala na mě, čímž mě vrátila zpátky do reality. Jen jsem si odkašlal, když mě socka probodla podezřelýma očima a nedůvěřivě si mě prohlídla.

"Fakt?" zeptal se nevěřícně spolu s šokem.

"Kdybych náhodou nešel kolem, sbíral bys ji z cesty. Měl bys začít vnímat, vždyť ti utíkaj přímo před nosem," neodpustil jsem si rejpavou poznámku a založil ruce vbok. Socka jen svraštila obočí.

"Náhodou kolem, jasně. Mluvil bys jinak, kdybys měl na starost dvacítku hyperaktivních raubířů." Na to jsem nic neřek a pokrčil rameny.

"Sunbae-nim mi zachránil míč!" vložila se do rozhovoru malá a natahovala ke mě ruku.

"Jo, jo, vím, vím, už jsi to říkala. A Yuri, je to JongHyun sunbae-nim," ukázal na mě a usmál se na ni, ona na něj. Ten parchant si dobře rozumí s dětmi, až je to celý neuvěřitelný.

"Jong ... Jong ..." koktala.

"Prostě mu říkej Jjongie sunbae-nim," zastavil ji a ona přikývla. "Nebo taky Dino sunbae-nim," dodal s malým úšklebkem. "A nebo pedo sunbae-nim," zasmál se a já přimhouřil oči.

"Hej!" trucoval jsem a dupnul nohou. To nebylo vtipný.

"Jjongie sunbae-nim se mi líbí!" vykřikla Yuri a zatleskala. "Jjongie sunbae-nim mi zachránil míč!" smála se. A já taky.

"Už s tím můžeš přestat, ví to snad už celý svět," vzdychla socka, když vtom se ozval něčí hlas.

V domnění, že mi někdo volá jsem spěšně lovil v kapse kalhot, ale mobil nevibroval.

"Yoboseyo?" ozvala se socka s mobilem přitisknutým k uchu. Co? To bylo jeho? Měl stejný vyzvánění. Poslouchá SHINee? Kruci, tolik novinek. Už by mě to nemělo překvapovat.
Zakroutil jsem nad tím hlavou a přešel k Yuri. Hrál jsem si s prstíky na její ruce, zatímco socka konverzovala přes mobil.
"Neboj se, vrátím se v pořádku, včas a celej. Co by se mi ve školce mohlo asi tak stát, když jsou tady samí andílci,“ zamumlal a špulil na Yuri pusu. Ta se usmívala a hrála si s pramínky jeho vlasů. "Jasně, budu doma hned jak tady skončím. Zatím pa," zavěsil a povzdech si. V momentě, kdy mobil strkal někde do kapsy svejch gatí mě sjel pohledem tak zvláštním, až jsem dostal husinu. Ten parchant. Určitě má něco za lubem.
Nahodil jsem výraz typu "vo co go" a zkřížil ruce na prsou. Snažil jsem se mu nedívat do očí, protože by mi snad vypálil díru do těch mejch. Díval se fakt hrozně.

"Myslím, že bych už měl jít..." zamumlal jsem si pro sebe a pomalu se chystal k odchodu.

"Jjongie sunbae-nim." Yuri ke mě natáhla ruku a socka se se znechuceným výrazem ke mě musela přiblížit, aby na mě malá dosáhla. Zasmál jsem se nad tím jeho ksichtem. Herec jeden.
"Nechoď ještě," poprosila tím svým pištivým hláskem. "Prosím zůstaň a pojď si se mnou hrát~," zahrála roztomilou. "Keroro sunbae-nim udělá aegyo, jeho je nejlepší, uvidíš," usmála se a hned stočila pohled k socce. "Ukaž Jjongiemu sunbae-nim svoje aegyo, prosím," nasadila něco co by se dalo přirovnat k psímu pohledu. Socka po těch slovech jen zbledla.

"Cože?" vypískl skoro hystericky a důrazně pokýval hlavou v nesouhlas. Malá se však nedala odbýt.

"Prosím, prosím, prosím," kroutila se mu v náručí a snažila se ho přemluvit stůj co stůj. Pěkně tvrdohlavý dítě. Zasmál jsem se. Ani jsem nedoufal, že by se socka odhodlala k něčemu takovýmu.

"Achjo, tak dobře," souhlasil nakonec huhlavě a otočil se čelem ke mě. Yuri nasadila široký úsměv nad svým vítězstvím. Já jen čekal a přemejšlel, jakej druh aegya asi na mě může ten parchant vybalit. Nejspíš něco fakt neúčinnýho a směšnýho, dospěl jsem ke konečnému závěru.

"Uděláme kombo aegyo!" vykřikla s úsměvem Yuri a než jsem vůbec dokázal vstřebat co že tím kombem asi myslela, oba udělali tu "roztomilou" věc.

"JongHyunnie oppa~ Pojď si s námi hrát, prosím~" ozvali se unisono vysokým, prosebným hláskem a já jen jak pecka stál na místě a zíral, jak socka udělala s Yuri bbuing bbuing styl a když oba zamrkali řasy jako panenky, už jsem viděl jen bílou kolem sebe. Tohle ... Tohle jsem nečekal. Absolutně ne. Ne od něj.
Zakýmacel jsem se a málem ztratil balanc. Yuri se smála, spokojená a nejspíš s vědomím, že vyhrála na plné čáře.

"A to ještě nebylo všechno! Keroro sunbae-nim toho umí mnohem víc!" vynášela ho do nebes a já při tý představě jeho roztomilejch ksichtíků skoro zvracel duhu. "Připrav se na druhé kolo!" usmála se a zvedla ruku, ale to už jsem ji zarazil odmítavým gestem. Další várka by mě stála život.

"Možná, možná někdy příště, dneska to fakt nejde, mám ... Mám toho hodně na práci ... doma," snažil jsem z toho nějak obratně vybruslit. Yuri našpulila pusu a zklamaně sklopila oči. Socka pozvedla obočí, ale bylo vidět, že se mu ulevilo. Hah. Tentokrát měl fakt štěstí, že jsem se musel připravit na tu snobskou párty večer.

"Ale přijdeš někdy jindy, že jo?" zeptala se Yuri ještě než jsem odešel.

"Jasnačka," přikývl jsem a rozloučil jsem se s ní vysokým plácnutím našich rukou. Socka odvrátila hlavu s nechutným výrazem v ksichtě, když mi malá pak věnovala mlaskavou pusinu na tvář.
Pevněji si ji přitiskl k hrudníku a beze slova se ke mě otočil zády, míříc si to rovnou zpátky do školky. Zašklebil jsem se. Samozřejmě, proč by se obtěžoval s rozloučením.

"Keroro sunbae-nim," ozvala se Yuri a donutila ho zastavit. Já byl skoro na odchodu, ale to, co malá řekla potom mi doslova vyrazilo dech a nechalo klesnout moji držku na zem. "Keroro sunbae-nim, nerozloučil ses s Jjongiem sunbae-nim," šťouchla do něj a ublíženě se na něj podívala. "Chci, abys mu dal taky pusu, na rozloučenou, prosím," dodala, v obličeji s připraveným roztomilým výrazem, aby ho obměkčila.

"V žádném případě!" vyjekla socka s očima vykulenýma do neuvěřitelných rozměrů. Možná by mu vypadly i z důlků, kdyby se víc snažil. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo křičet. Smát tomu jeho wall-e ksichtu nebo křičet z toho, co po něm malá chtěla.

"Ale já chci aby ses s ním rozloučil! Jestli to neuděláš, tak se s tebou už nikdy nebudu bavit!" vyhrkla se slzami v očích a začala svejma malejma pěstma bušit do jeho placatý hrudi. Viděl jsem, jak socce z polknutí poskočily oba jeho ohryzky.

"To je ale poprvé a naposled, jasné?" vzdal to nakonec a otočil se směrem ke mě. Yuri vypískla a ručkama ho objala kolem krku.
V ten moment, kdy se ke mě blížil a byl ode mě tak pět centimetrů se mi zničehonic udělalo těžko. Srdce mi začalo bušit jako po dvou maratonech a když se sklonil, měl jsem pocit, že mi vyletí z hrudi. Jeho vlasy mě polechtaly na pravý straně tváře a já nebyl ani schopnej udělat krok zpátky, když mi vtiskl skoro vzdušnou pusu na můj spodní ret. Yuri okamžitě vykřikla cosi, co jsem ale nemoh slyšet, protože jsem byl jako zmraženej. Opatrně jsem se prstem dotkl svýho zneužitýho místa a civěl na zem jako zhypnotizovanej. Jeho pusa ... Chutnala jako zelenej čaj s citronem ... Musel jsem bejt rudej jako krab, celej ksicht jsem měl jak v ohni.

"Jjongie sunbae-nim, ty jsi celý červený!" zasmála se Yuri a ukázala na mě prstem. Socka odvrátila hlavu do strany a já tu svoji jen sklonil. Tohle byl fakt trapas.

"Nech už toho, jo? Musíme se vrátit, za chvíli bude oběd," zahuhlala socka a rychlostí blesku si to mířila k brance.

Malá si povzdechla a otočila se na mě. "Přijď si někdy s námi hrát, Keroro sunbae-nim tě může naučit aegyo!" vykřikla mu přes rameno a já letmo přikývl. Zamával jsem na ni a když byli oba pryč, vydal jsem se svou cestou domů. V hlavě mi myšlenky tančily salsu a dělaly pěknej nepořádek. Jak jsem mohl někoho nechat na sebe sáhnout a dovolit tomu zmetkovi takovou věc? A co ten vnitřní záchvat, kterej obvykle mívaj chorobný fanynky na koncertech? Co to bylo?

"Byla to tvoje první pusa s klukem ... No, spíš takový letmý políbení, ale i tak," ozval se ďáblík. Paráda. Ten mi tu chyběl. On a jeho otravný žvásty. "A přiznej si, bylo to příjemný, a hodně," zasmál se. Zatnul jsem zuby a měl co dělat, abych se nerozkřičel a nepopad mě amok. To není pravda! "Oh jistě, ty nejsi teplej, že? Tebe zajímají jen pěkně tvarovaný kozičky a prdelky, co?" odfrknul si s posměškem. Samozřejmě! Jsem na holky, neexistuje nic, co by mě donutilo obrátit se v teplouše. Ďáblík se rozesmál na celý kolo a přivodil mi tím parádní bolehlav. Opět.
"Ale poslyš," změnil náhle téma hovoru. "Ta holka, neříkala tomu tvýmu milenci Keroro?" Zarazil jsem se.
Keroro ... Keroro? A pak mi to došlo. Keroro ... Ten malej kluk z dětství, ten malej kluk, co vždycky seděl na houpačce a žil ve svým vlastním světě, ten malej kluk, který měl pronikavý, velký oči ...
Ten Keroro kluk, je Choi Minho a je oběť mý šikany.
Sakra.