SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jak se zaplést do historie, jen náhodou Kapitola 6. 2/2 Probuzení

Zase to strašné bodání. Bolí mě celé tělo a nechce to přestat.
Pomalu otevírám dosud zavřené oči a první co vidím je mlha a za ní někdo v kápy. Snažím se zaostřit okolí a taky trochu začínám poznávat muže v kápí skrývající tvář. Milian. Ale kde to vlastně jsme. Sedám si a rozhlížím se. Příjemně fouká vítr, ale nedaří se mi se vzpamatovat, stále se vracím k tomu snu, k té ženě v tom lese.
Proč mi připadala tak zvláštní? Tak jiná? Možná, že to bylo těma očima nebo tím co řekla o tom stromě.
Nemá důvod kvést. Dvě království, dvě města, spolu proti sobě bojují. Ale no tak to přece nemůže být pravda. Byl to jen sen. Divný sen. Zahledním se do země.
„Už je ti líp?" Očima se přesunu k němu a přikývnu na souhlas. ,,Když jsem ve vesnici k tobě šel, znenadání ses skácel k zemi a vůbec se nehybal." v jeho hlase jsem zaslechl záchvěv starostí.
„Jak dlouho jsem spal?"
„Dva dny." rychle řekl a hned na to se opatrně zeptal. „Můžeš vztát?"
„Jo, myslím, že jo." odpovím a pomalu se škrábu ze země na vlastní trochu zdřevěnělé nohy. Milian se ke mě přiblíží a za ruku mě vyhoupne z... dalo by se říct sedu na nohy, ale asi to bylo moc rychlé. Jen co jsem se ocitl na nohouch tak jsem byl málem v ještě kratším čase spátky na zadku kdyby mě Milian nepřidržel na nohouch.
„Dobrý?"
„Jo, v pohodě."
Skusil jsem pár kroků a jen co jsem měl malinkou jistotu, že možná nespadnu, otočim se na něj a při tom pohybu jsem se i pustil a překvapivě nespadl. Asi jsem musel pít ve spánku jinak si tu kocovinu nedokážu vysvětlit. Hlava mi třeští z každého slova nebo pohnutím s ní. Tohle nomohlo být jen pádem.
„Kde to jsme teď?"
„Jen kousek od řeky Lilo," zamumlá zvláštním tónem a na vteřinku umlkl než opět promluvil, „když půjdeme po jejím břehu měli bychom se bez problémů dostat k horám Sireky." Dívá se na mě spříma a já mám opět možnost spatřit v jeho kápi ty oči. Ty jeho zářivě červené oči. Mám zase ten pocit. Jako... jako by mě jimi propaloval. Jako bych byl jen vzduch.
„Pojď! Támhle máš baťoh a koně tak přidej nebo se k řece nedostaneme ani do večera." Řekl až nepříjemě tvrdě. Asi ho štvale, že se kvůli mě tak opozdil. O pouhý jeden den. I tak mě to dokázalo docela rozhodit. Hlavně ten tón. Jako bych byl hmyz co ho jen otravuje.
„J-jo u-už j-jedu."

Cesta se táhne tak pomalu. Dneska jedu na koni jen pár minut a už bych šel někam do stínu. Což je dosti zvláštní nemělo by být tak horko, ale stím nic nenadělám.
Zadívám se do předu kde jede Milian. Zdá se mi to nebo zastavil a něco hledá a ke všemu mám zase ten pocit, že se propadám do černoty, ale místo tmy je to světlo a známé místo na louce u prastarého stromu, ale tentokrát tu neni ona, ano ta žena co si říká Kory. I tak je tu... nevim, něco jinak než minule.
Na tom kameni nebýval náhrdelník ani přívěsek na něm.
Myslím, ale, že by se mohl líbit Lauře. Má ráda neobvykle vypadající šperky.
Řekl bych, že měl někdo bujnou představivost, když vyráběl ten přívěsek, nemá žádnej zatočenej tvar ani oblouček. Popouze o devadesát stupňů otočenej čtverec. A ta barva? Je také víc než neobvyklá. Barva vody v jezeru.
Jak ji někdo dokázal získat a uvěznit do stříbrný ohrady táhnoucí se po okrajích toho čtverce.
Náhrdelník už tak zvláštní neni je jako všechny normální a běžně koupitelní náhrdelníky.
Jednoduše to shrnu má vlnkový tvar.
Čí asi je?
Kory? Nějakého obyvatele tohoto místa? Ale proč by to tu nechával? Co by ho k tomu vedlo? Prokletí? Přísaha? Pomsta? Možná bych se tu měl trochu porozhlídnout naposledy jsem toho tu moc neviděl. To bych měl napravit.
Rozhlídnu se kolem sebe.
„Je tu někdó!" zavolám do ticha.
Žásná odezva.
Možná se mě bojí. Vydedukoval mi můj mozek, o kterém měl otec občas obavy, že neexistuje.
Vzal jsem do ruky kámen a hodil ho nad sebe do vzduchu. Dopadl blíž k pravé ruce tak jsem zamířil do prava. Tahle louka je to nejkrásnější místo, které jsem kdy vyděl a proto bych i rád viděl ještě další krásy tohoto lesa.
Přistoupil jsem k jedné větvy stromu stojícího na dva metry daleko ode mě. Měl až neuvěřitelně podobné lístky, lístkům stromu na našem náměstí. Ale tyhle se ve světle slunce třpytili teda myslim, že se leskli, protože jsem je viděl jen pár vteřin než jsem se nevim jak, ale ocitl se zase před tím stromem na louce, uprostřed ní.
Tehdy jsem moc nechápal co se děje a to nechápání trvalo až dokud jsem nepochopil.
Příjemně tu fouká vítr a mně to tu už přestává bavit. Skusil jsem už mnoho pokusů a ani jeden k mé nemilosti dopadl úplně stejně jako ten první.
Jsem unavený a docela bych se rád zbudil. Zarazím se, a jak se otud vlastně dostanu? Ta žena tu není a možná cesta z lesa se vytrácí při doteku či jenom přiblížení na jeden metr ke stromům obepínající tuto louku. Teoreticky by se to mělo týkat i tohoto velkého stromu, ale teorie neni praxe a ta momentálně říká, že se maximálně zadře tříska do ruky. Jinými slovy jsem tu uvězněný...
UVĚZNĚNÝ!!! Co tu budu dělat? Dyť se tu ukoušu nudou k smrti.
Vztal jsem a bezmocni svěsil ruce a sedl si na první vědší kámen v mím dosahu. Nevim co jsem udělal nebo spíš vím, ale nechápu to ten kámen začal zářit a... Prudce jsem otevřel oči a začal se rozhlížet.
„Jsem vzhůru. Probudil jsem se! Už nejsem ve snů!" radoval jsem se potichu tak, aby to Milian neslyšel, ale asi jsem měl ještě snížit volume.
„Ty si mi nějakej šťastnej. To si snad snil o brizích." (briz je něco mezi krysou, pavoukem a blechou. Je dlouhej třináct centimetrů má šest nohou, hlavní rozpoznávadlo je X mezi tykadli na hlavě. Živí se krví menších zvířat, pokud jich je málo, ale stačí aby jich byl malej houf a s klidem jdou pro něco vědšího. Třeba člověka nebo netvora záleží na co narazí)
„Ne, tohle bylo o něco mírumilovnější. O dost mírumilovnější, ale i tak..." Něco mám v ruce. Co to asi je.
Milian se ke mě otočil. „Tak?"
„Jiné i... už ani nevim. Moc si ze snů nikdy nepamatuju." Ale tohle mám do paměti vypálené ohněm. Pamatuji si i pocity, ketré pomalu vychládají pocit zoufalství, touhy, překvapení i doufání, že ji znovu spatřím...
Nespatřím, myslím že ji už nikdy neuvidím, ale ten náhrdelník ležící v mé ruce mi dává naději, že to neni poprvé a naposledy. Ještě ji jednou spatřím cítím to.
Milian už je opět ke mě zády za což jsem opravdu rád, protože si chci prohlídnou líp to co jsem ukradl, nechtěně.
Otevřu ruku v níž svírám náhrdelník a první co uvidím je zelená zář vycházející z něj a nejen to. Má kolem sebe zvláštní skrytou věc. přiblížím se k němu druhou rukou a narazím na něco kulatého tvaru a nedá...se to prorazit. Mlátím do toho, ale drží velmi dobře a zář taky neustává. To neni dobrý jestli se Milian otočí a uvidí to tak mě přinelepším, pro mě, nechá chytat ryby v řece, jen rukama a tím mám namysli MOJÍ večeři, ale v tom případě je i nutné sáhnout do svědomí jestli to nebudu já, ta večeře. Třeba pro mírumilovnýho pěti metrovýho hada (má žalůdek i zuby, je asi padesát centimetrů v pase, na konci má zdvojenej ocas hlavně pro útoky ze zálohy) Při síle té barieri sem pomalu zacal uvažovat o večeři, když v jednu sekundu jsem dostal nápad. V báglu mám přece šípy. Sunda jsem si bágl jen na půl tak abych nemusel hýbat s levou rukou. Vytáhl z něj jeden šít a zase natáhl přesbpravou ruku. Pevně jsem uchopil šíp a co nejsilněji začal mlátit hrotem do bariéri, ale je to pořád málo.
Bude potřeba něco... nevim silnějšího. Jenže co by to mohlo být? Kámen? Ostrý kámen?
„Hej Adriane tam zastavíme." Zvednu oči směrem kam Milian ukázal.
Byli jsme jen kousek od lesa a hlavně jen pár desítek metrů od řeky. Od chladivé vody Lilo. Milian se ke mě otočil, aby se podíval v jakém stavu se nacházím. Bylo to těsně, ale dokázal jsem včas schovat ten šperk.
Řekl bych že to byl spíš reflex. Dobrý reflex. Ukázal mi jednoduchou metodu jak se dostat přes bariéru a dokonce i utlumit světlo. Nevěřil bych, že tohle bude stačit. Při reflexu jsem totiž sevřel ruku v pěst. Ano tu ruku, ve který byl náhrdelník.
Dneska mi to nějak pálí. S těmahle reflexi se nebudu muset ani učit bojovat.
Jupí!!!

5
Průměr: 5 (1 hlas)