Jasmin - padlý anděl

Jasmin. Stálo na náhrobním kameni,
který pod velkým dubem stál.
Hned do oka padl Alexandrovi,
ten náhrobek příliš starý se mu zdál.

Děd mu řekl, že krásná dívka to byla,
každý z vesnice se za ní modlel.
Je to skoro sto let, co na mor umřela,
teď je to náš strážný anděl.

V noci se nebesa blýskala,
sto let od její smrti uplynulo.
Jako by ho volala,
to ho najednou probudilo.

Přišel k náhrobku se jménem jejím,
v tom okamžení jí uviděl.
Vypadala jako zjevení,
ona byla anděl.

Vlasy vypadaly jako z havraního peří,
pleť jako čerstvě padlý sníh,
šaty lehké jako pápěří,
slyšel její krásný smích.

Najednou velká rána padla,
blesk do stromu udeřil.
Jasmin Alexandra na zem stáhla,
do hlubokého spánku se ponořil.

Za raního kokrhání oči otevřel
a ona vedle ležela.
Po kohoutovi skřivan zapěl
a Jasmin se probudila.

Alexandr se do ni hned se zamiloval,
setkání muselo být osudem.
Bůh Jasmin klřídla vzal
a přestala být andělem.

Alexandr Jasmin si vzal,
ještě dítě kdyby bylo.
Alexandr hodně ji miloval,
štěstí jim však souzeno nebylo.

Mladá žena do vesnice přijela,
Alexandr jí byl okouzlen.
Proč si s ním nepohrát si ona pomyslela,
k záhubě byl odsouzen.

Do rána domů nepřišel,
Jasmin vzkaz mu napsala:
Najdeš-li mne zahyneš!
Svou krví napsala.

Pozdě si uvědomil, co udělal.
Jasmin už pryč byla.
Odešel hned, jen nejnutnější si vzal,
kéž by mu byla odpustila.

Rok poté co odešla,
on nikde ji nenašel.
Obloha se začernala,
den jeho zkázy nadešel.

Uprostřed tmavého lesa vidí ji,
černě oděnou a smutnou leč.
On stále miluje ji stále,
ona v rukou dřímá meč.

Vidějíc, ho probodla.
S posledním dechem řekl: "Stále tě miluji."
Ona k němu poklekla a řekla:
"Byl jsi mou životní nadějí."

Jasmin už na věky chodí černým lesem,
je to její úděl.
S černými křídly bloudí světem,
je teď padlý anděl.