Je to, to, co chci 03

3. Nové začátky?

Roky výcviku, utekly jako voda a všechny vzpomínky na bezproblémový život byli skryty hluboko v mysli. Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, byl již několik let mimo, zapomenut, odsunut do nejhlubších hlubin mozku. Většina lidí z kouzelnického světa, byla přesvědčena, že je mrtvý, že se již nevrátí. Našlo se však pár takových, které naopak jejich přesvědčení ujišťovalo v tom, že se vrátí. Že se vrátí, a najde své věrné, kteří se dobře schovali, převlékli plášť, a pak bude jeho moc ještě silnější.
Tentokrát by se nemuselo stát to, co jej stálo „život“, naposledy.
Nikdo si nemohl být jistý tím, že jeho přátelé nepatří k Smrtijedům, kteří se schovali za svoji moc, rodinu, kletby. Nevymluvili se snad ti, kteří byli jeho nejvěrnějšími, na to, že je očaroval, že na ně použil jednu ze zakázaných kleteb, Imperius?
Vzpomínala i mladá bystrozorka. Její mysl se zabývala tím, jestli udělala správně, když,…

Mladá pobledlá dívka, se třásla v rohu místnosti. Každou chvíli se obezřetně rozhlédla kolem. „Proč?“ zašeptala slabým hláskem. Věřila, doufala v to, že co dělá je správné. Celá její rodina o tom byla přesvědčena, všichni věřili, že je Temný pán ochrání, že to dělá pro ně. Dělá to proto, aby očistil svět od ….
Zavřela oči. Věděla, že za chvíli přijde její čas. Doufala, že to bude rychlé, bezbolestné. Ne takové jako,…
Ne, oni nemohli a nesmí být jako oni, my.
Zavrtěla hlavou.
Postavila se na roztřesené a zesláblé nohy. Chlad ji celou prostoupil.
Dříve pohledná a silná, nyní zlomená a slabá. Její dříve lesklé mahagonové vlasy, dávno ztratily svůj lesk, barvu. Nyní to byly vlasy protkané šedinami, vlny bílé barvy si pohrávaly se zbytky tmavých vlasů. Modré oči, plné odhodlání a s jiskrou. I ty ztratily svoji bezstarostnost. Zpočátku bezelstné, poté nenávistné a nakonec, apatické. Snad zpočátku plné naděje a snů.
Zastavila se u mříží. Všechny dny splynuly v jeden. Nepamatovala si, kolik let již ztratila, jak dlouho,…

Kdysi dávno měla jméno, kdysi byla někým. Dnes? Co je dnes? Jen jeden z mnoha, jen jeden z těch, kteří,… Věděla proč, věděla za co. Jediné, co netušila, bylo. Na jak dlouho?
Sevřela dlaněmi chladný kov mříží a přitiskla na ně čelo. „Jak dlouho!“ zařvala.
Kroky, které se pomalu ozývaly chodbou, začaly přibývat na intenzitě a pak, z ničeho nic, utichly. Zastavily se v temnotě, jen několik metrů před její celou. „Shirley Thomsonová?“ ozval se tichý hlas.
„Ano,“ zašeptala. Její tak málo používaný hlas, skoro zanikl v kvílení jednoho z nešťastníků. „Já jsem, Shirley Thomson. Kdo jste a co,…“
„Chcete napravit své chyby? Chcete žít?“

Oliver Rӓfling, stál ve svém domě. Neměl již nikoho, jen svůj život. Stálo ho to tolik sil, tolik peněz. Jediné, co zachránil, byla svoboda, jeho svoboda. Mnoho z jeho „přátel“, již nežilo. Několik jich bylo zavřeno v Azkabanu, většina však zemřela, až na jednoho.
Jeden jediný jeho přítel žil, ale nenáviděl.
Jeho nenávist byla namířena na něj, na Olivera, na přítele, kterému věřil. Svěřil by mu celý svůj život. A on? Byl jedním z nich. Stál při nich, chtěl celý svět očistit od těch, kteří byli jako jeho snoubenka. Od těch, kteří podle nich neměli právo na plnohodnotný život. Na stejný život jako Smrtijedi, čistokrevní.
I jeho život byl v troskách. On však měl důvod proč žít, pomstu! Spravedlnost na tom, který zradil důvěru.
Ano, věděl, že si zaslouží jeho nenávist. Nechtěl to však připustit. Pro něj už přátelství nic neznamenalo, ztratilo cenu. Jediné, co je věčné a má cenu, jsou peníze.
Tak to viděl on a nechtěl na tom nic měnit, i kdyby mohl.
„Přátelství,“ odfrkl si a vyklonil se z okna. „Za to si nic drahý příteli nekoupím. Měl jsi možnost, Royi. Ztratil jsi ji, když ses spolčil s nimi. Až se můj pán vrátí, až,…“

Stála před dveřmi, dlaně položené na vystouplém bříšku, čekala, doufala a věřila. To všechno jen proto, že nesla ve svém lůně nový život, naději na lepší zítřky.
Nenáviděla je, všechny. Vzali ji všechno, jen duši, jen tu ji nechali. Prodali ji jako kus hadru, jako cosi nepotřebného. V srdci skrývala žal. Musela však žít, pro něj, pro dítě. To nebožátko nemůže za to, kdo nebo co, je jeho otec.
Zády se opřela o kamennou zeď, kameny příjemně chladily. Horko bylo nesnesitelné, jen tichý větřík jej činil alespoň trochu, snesitelným.
Vynucený sňatek, početí dítěte a pak? Co potom?
Zadívala se do dálky a vzpomínala. Myšlenky ji zabloudily do těch chvil, okamžiků, kdy byla šťastná, kdy ještě doufala v lepší zítřky. V minulosti milovala a byla milovaná.
Proč se všechno muselo zvrtnout, změnit? Proč nechtěla znát jeho vysvětlení? I ona dřív byla taková, přelétavá. I ona nikdy nezůstala déle než jednu noc. Nikdy nezůstala na snídani, nikdy,…
Zavrtěla hlavou, odlepila se ke zdi a vydala se do příjemně vyhřáté vily, do domu rodiny Werrenů.
Ve dveřích se naposledy ohlédla, spočinula pohledem na nedalekém kopci a myšlenky se jí opět ztratily v minulosti. V ne moc daleké minulosti.

„Nat, ten bastard mě tam nechal samotnou. Sprostě mě využil a pak mě odkopl. Odkopl jako prašivýho psa.“ zaštkala její mladší sestřička a položila jí hlavu do klína. Hladila ji po hebkých vlasech a šeptala slůvka, která ji měla utěšit a uklidnit.
„Nancy, ten hlupák za to nestojí. Pšt, utiš se.“
Dívka se ještě několikrát otřásla vzlyky. Zvedla obličej směrem ke své starší sestře a přes slzy v očích na ni pohlédla. Skrz clonu vlasů. „Nat. Já… mám tě moc… ráda.“
„Vždyť já tebe taky, hlupáčku.“ Opět počechrala její vlasy. „Já toho zmetka najdu a pomstím se mu. Neměj strach, já sliby plním.“
„Já vím, já vím,…“ odvětila a zahleděla se v dál.

Zatřepala hlavou, otočila se a vešla dovnitř. Dveře se za ní neslyšně zavřely a ona se mu ztratila z dohledu.

Sledoval ji, zase ji musel vidět. Tolik let uběhlo, každý stál na jiné straně. Jako tenkrát. Měla už nový, lepší život. Vypadala šťastně, spokojeně.
Stačilo jedno jediné slovo a vše se změnilo. Miloval, aby byl nenáviděn. Kdyby jen tušil, že si to ona vyčítá. Kdyby věděl, že chtěla splnit slib. Chtěla a také to udělala, i když si zničila život, zlomila si srdce.
Jedno jediné povyražení, které mu od základů změnilo jeho prašivý, a do té doby nudný, život. Naivka, která snad věřila v lásku na první pohled a poté proti sobě poštvala ty, kteří se milovali.
I on se obrátil a vydal se zpátky. Zpět tam, kam patřil. Zpět za tou, které slíbil věrnost. A sliby, sliby se přeci mají plnit. Na vrcholku se naposledy otočil, chtěl si v paměti zachovat poslední pohled na ni. Zahlédl ji v okně, na rtech měla úsměv.
Zvedla ruku a zamávala.
Zamrkal. Pohledem se opět vrátil k oknu. Nikdo tam však nestál. „Tony, Tony, máš jen vidiny, fata morgána.“ Protřel si oči a ztratil se za kopce.
Dívka vyhlédla zpod záclony, setřela si s tváře slzy. Zatáhla závěsy, opět začala věřit, doufat.

Přemístil se před svůj dům, ke svému životu, své rodině. Zanechal za sebou vše, nemohl to sebou tahat jako kouli, jako nepotřebné závaží. Ne! Musel začít znovu, od začátku.
Rozvážně vešel dovnitř, zastavil se před pokojem své ženy a zhluboka se nadechl. Udělal jsem dobře? Zvolil jsem správně? Takové otázky a mnoho dalších, mu kolovaly v hlavě. Natáhl se ke klice, stiskl a zhluboka se nadechl. Na rtech vykouzlil něco jako úsměv, otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
„Antonio, ty už jsi tady?“ vydechla vysíleně a láskyplně se na něj usmála. „Měla jsem o tebe strach, kde jsi byl tak dlouho?“
Přistoupil k ní, donutil se k tomu, aby křečovitě rozšířil svůj úsměv. Nevšimla si toho anebo to uměla skvěle skrývat. „Potřeboval jsem si pročistit hlavu.“
Usmála se a natáhla k němu ruku, dotkly se konečky prstů. „Miluju tě! Pro tebe udělám všechno na světě. Pro tebe, naše dítě a naši lásku.“
„Já vím,“ objal ji a políbil ji do vlasů. „Já taky,“ zašeptal nepřítomně a zahleděl se do dáli. Vzpomínal.

Musel za ní jít, musel vidět, jak vypadá člověk, který vraždí, který se neštítí použít nic pro to, aby dosáhl svého cíle. Potřeboval její pomoc. Doufal, že se ozve její svědomí a ona bude chtít napravit své hříchy. Své chyby, své omyly, které stály život tolik lidí.
Před Azkabanem se zastavil, aby nabral síly, aby posílil své odhodlání. „Pro tebe, Kirsten.“ zakončil své myšlenkové pochody přísahou. „Za tvoji lásku, za spravedlnost.“
Stačilo podplatit strážné, proti Mozkomorům mu vystačil patron, vzpomínka na chvíle štěstí. Na krátké a přece šťastné, okamžiky, s ní.
Několik kroků, pár chvil strachu a stanul před její celou. Vyděšeně na něj zírala, její oči zářily ve tmě. Nemohla jej vidět, jeho srdce však sevřela ledová síla, strach. Zahnal jej však rozhodným trhnutím hlavy. Dělám správnou věc!
Měla strach, viděl to na jejích očích. Byla však odhodlaná tomu čelit, byla smířená s tím, co ji čeká a tento trest vnímala jako opodstatněný.
Chvíli předtím než se jí zjevil, zařvala málo používaným hlasem. „Jak dlouho!“
Otřásl se, ale sebral všechnu svou sílu a promluvil. „Shirley Thomsonová?“ tiše.
„Ano,“ zašeptala. Její tak málo používaný hlas, skoro zanikl v kvílení jednoho z nešťastníků. „Já jsem, Shirley Thomson. Kdo jste a co,…“
Polkl, její hlas jej na okamžik uchvátil, Tak moc mu připomněla jeho lásku, Kirsten. Ona není, nežije! Zabili ji podobní jako ona, on! Zatvrdil se, sevřel v prstech chladný kov mříží. Skousl jazyk, udělal krok zpět. „Chcete napravit své chyby? Chcete žít?“
Teď už nebylo cesty zpět!
Mlčela, ohromená tím, co řekl. Neschopna pochopit, že jí poskytuje druhou šanci. Cestu za novým životem. Poté promluvila, mluvila tiše, ohromeně. „Co mám udělat?“
„Nic. Jen vypijte tento lektvar. Nechci vám ublížit, musíte mě věřit.“
Ustoupila, opřela se zády o chladnou zeď.
„Na co čekáte? Co …“
„V pořádku,“ umlčela jeho slova. „Já už nemám co ztratit.“ Napřáhla ruku, do které jí vložil nepatrnou lahvičku. Stiskla ji, měl strach, že ji rozmáčkne. Nepatrnou chvíli ji zkoumala, odzátkovala ji, přičichla k obsahu a bez dalšího rozmýšlení vypila celý její obsah.
Zavrávorala.
Pozoroval její reakci.
Svezla se po stěně, na tváři se jí mihl úsměv. „To umírání je krásné,“ splynulo jí ze rtů. Zavřela oči, nehýbala se, nedýchala.
Spokojeně si oddechl.
Nyní musel jen čekat, čekat na to, až ji pohodí za Azkabanské vězení.

Věděla, že odešel za tou,… Odfrkla si a položila ruku na své břicho. Já nosím jeho dítě, na ona. Uklidnila se v duchu. Opatrně vstala z lůžka a vyhlédla z okna.
I ona, jako všichni ostatní, vzpomínala. Vzpomínala na to, kdy zradila. Vzpomínala na to, kdy se rozhodla hrát na obě strany. Chtěla vyhrát, vždy chtěla jen jedno jediné. Chtěla, aby ji někdo miloval. Udělala by pro to všechno, cokoli.
Nikdy neměla žádné zábrany. Možná zpočátku, pak však šlo vše tak, jak si přála. Všichni věřili tomu, že je milá, sladká, naivní, nevinná.
Nikdo neviděl její pravou tvář, ani ON.
Zradila své přátele. Věděla však, že jestli se Temný pán vrátí, opět bude stát na jeho straně. Vždy, navždy! On jí dal to, co tolik let hledala.
Dal jí, moc! Moc rozhodovat o životě a smrti.
„Kdyby jen ti hlupáci věděli!“ usmála se vypočítavě. „Kdyby věděli, čeho jsem schopná já, já – Susan Hagerty-Smith.“

Po několika dlouhých minutách, nebo snad hodinách, ticha, se obrátila zpět do pokoje. Znovu si lehla do postele, zavřela oči a poklidně oddechovala.
Zvenku bylo možné zaslechnout hlasité PRÁSK. Usmála se a čekala.
Několik minut bylo ticho, poté se ozvaly kroky, které utichly před prahem pokoje. Opět ticho, klika se nepatrně zachvěla a následné se otevřely dveře.
„Antonio, ty už jsi tady?“ vydechla vysíleně a láskyplně se na něj usmála. „Měla jsem o tebe strach, kde jsi byl tak dlouho?“
Přistoupil k ní, křečovitě rozšířil svůj úsměv. Myslel si, že si ničeho nevšimla? Anebo,… „Potřeboval jsem si pročistit hlavu.“
Usmála se a natáhla k němu ruku, dotkly se konečky prstů. „Miluju tě! Pro tebe udělám všechno na světě. Pro tebe, naše dítě a naši lásku.“
„Já vím,“ objal ji a políbil ji do vlasů. „Já taky,“ zašeptal nepřítomně.
Usmála se, ale uvnitř zuřila. „Všechno!“

Nenáviděl se za to, jaký je. Nebo snad…? Byl? Zavrtěl hlavou, až jeho vlasy provlály kolem jeho souměrného obličeje. Na tváři měl jizvu, která jeho obličej hyzdila. Ošklivá a deformující.
Na co mu byla ta jeho zpropadená schopnost, když ji neuměl využít. Empatie, telepatie? Odfrkl si, svázal si vlasy stuhou a vyšel před hrad. „Zatracená práce! Proč já idiot bral to místo! Já a učit? Jaká to ironie.“
„Pane O´Briane, pan ředitel by s vámi chtěl mluvit,“ ozval se její přísný hlas z hradu.
Nikdy mu nevěřila, snad ho i nenáviděla. Proč? To nevěděl a ona také ne. Prostě to bylo v něm. Jejich neochota spolupracovat, byla vzájemná a někdy i dost svazující a omezující.
„Jistě, děkuji, paní profesorko!“
Můra jedna!

„Pane řediteli? Chtěl jste se mnou mluvit?“ Stanul před jedním z největších kouzelníků všech dob. Lehce se uklonil a po vyzvání se posadil do jednoho z pohodlnějších křesel. „Děkuji,“ odvětil a vzal si nabízenou cukrovinku.
„Kevine, musím Vám říct, že jste mě překvapil. Příjemně překvapil,“ dodal, jako by na vysvětlenou. „Minerva nevěřila tomu, že to dokážete.“
„To my bylo jisté hned,“ zamumlal kousavě.
Starší kouzelník se shovívavě usmál a spojil ruce ve stříšku. „Jsem hrdý na Vaše pokroky a chtěl bych Vám představit,…“
„Na co tolik formalit? Řekněte mi rovnou, co ode mě chcete!“
„Dobrá,“ usmál se Brumbál nervózně.
On je nervózní? Zamyslel se Kevin. Tahle okolnost jej malinko rozhodila. Lehce se zpotil.
Ředitel se postavil a počal se procházet po pracovně. „Jde o to,“ nervózně se usmál a zastavil své kroky. „Přijal jsem nového profesora a od vás bych chtěl, aby,“ konečně přestal chodit kolem horké kaše a vyhrkl. „… chci vědět, jestli mu mohu věřit.“
„Ano,“ zašeptal a čekal na pokračování. Musel ho přeci vybídnout k tomu, aby pokračoval. Určitě to stále nebylo vše. „Kdo je ten neznámý?“
Albus Brumbál se posadil, nyní vypadal staře, dost staře. „Bývalý Smrtijed, zapřísahal jsem se, že je na naší straně. U soudu jsem…“
„Dobrá. Přiveďte jej a já si s ním promluvím. Nic nepozná, nemějte strach,“ dodal, když uviděl, že se starší kouzelník chystá k tomu, aby něco dodal.
„Je skvělý v Nitrobraně, dokázal to i před Voldemortem!“
Mladší kouzelník uznale pozvedl obočí. „Tak to mám před sebou rovnocenného partnera, konečně,“ dodal spokojeně. Na tváři se mu rozlil úsměv. „Rád si s ním pohovořím.“
„Děkuji,“ usmál se potěšeně Brumbál. „Severusi, pojďte dál.“
Otevřely se dveře a v nich stanul černovlasý muž, s hákovitým nosem a upřeným pohledem.

„Adri, Adri! Kde sakra jsi?“ ozval se mírně navztekaný hlas.
Volaná žena, se usmála a vyskočila na nohy. „Co je Mary, Mary! Snad tě moje děti nezlobí?“ rozesmála se svému poznatku.
„Ne, ale… Mark chtěl vědět, kdo je jeho otec a …“
Adriana Mancini, jedna z elitních Bystrozorek, nervózně polkla. Už je to tady. Její jedenáctiletá dvojčata, se začala ptát na svého otce. Jak jim může říct, že neví, kdo jím je? Jak? „Co jsi jim řekla?“
„Nic. Řekla jsem jim, že se na to mají zeptat tebe. Já přece nic nevím, nikdy jsi mi neřekla.“ Adriana zbledla. „Je ti něco?“
„Ne, já, …“ omdlela.

„Ale, ale.“ Ozvalo se jí za zády.
Ohlédla se, nikoho však neviděla. Pevněji sevřela hůlku v ruce a přidala do kroku. Chtěla být odsud co nejdříve pryč.

„Crucio!“ zavřískal zezadu hysterický hlas.
Dívka se zhroutila a začala se svíjet na zemi. Křičela, nikdo ji však neslyšel. Nebo snad, nechtěl slyšet?
„Už dost!“ vykřikl jeden z mužů. „Chceme si to s ní užít, že jo, chlapi!“

„Kdo jste?“ zašeptala zajíkavě.
„Smrtijedi.“
V tu chvíli se ji zatmělo před očima. Nic nevnímala. Upadla do bezvědomí.

…My tě zabít, ale nechceme. Náš cíl je jiný, necháme tě žít s vědomím, že to byla tvoje vina. Ty můžeš za to, co se ti dnes stane.“
Blížil se k ní, slyšela jeho zrychlený dech. Cítila horkost jeho dechu, ze kterého se jí zvedal žaludek. Snažila se odsunout co nejdál z jeho blízkosti, narazila však do zdi.
„Ani se nehni!“ přikázal jí, jako psovi. Přitlačil jí hůlku ke krku a zasyčel. „Říkal jsem, že tě nezabijeme. Já sliby plním. Nenuť mě k tomu, abych to měnil.“
Tiskl se k jejímu tělu, jeho zpocené ruce, ji bloudily pod šaty. Jedním trhnutím je z ní serval. Ležela na zemi, jen ve spodním prádle a třásla se vzlyky.
Odtahoval její stehna od sebe, bránila se, neměla však šanci. Hůlkou ji pohladil přes kalhotky. Otřásla se odporem.
Pustil ji a ona sevřela nohy k sobě. Teď se k ní začal chovat ještě neurvaleji.
Nalehl na ni a strhl jí i poslední část oblečení, kterou měla na sobě. Podprsenka následovala kalhotky a v mžiku před ním ležela nahá.
„Prosím, nechte mě. Nikomu nic neřeknu, jen mě nechte. Prosím.“
Neodpověděl jí, přitiskl se k ní ještě těsněji. Hladil ji hrubýma rukama a v prstech jí sevřel bradavku
a poté ji kousl do rtu, až vytryskla krev.

Rozletěly se dveře a v nich stál druhý muž. „Idiote!“ zaječel. „Takhle, se nechová muž našeho postavení ani k té nejhorší děvce, ignorante.“ Odhodil ho od nebohé dívky. „Chovej se, jak se sluší
a patří, aby se jí to líbilo. I když to nedělá dobrovolně. Dívej se a uč se.“
Sklonil se k omdlelé dívce, zašeptal kouzlo, které ji ihned probralo.
Políbil ji na rty, jemně a něžně. Odtrhla se a odklonila hlavu. Líbal ji po celém těle. Jazykem jí obkroužil bradavku, palcem jí přejel po klitorisu, až vyjekla a hladil ji na vnitřní straně stehen. Vyrazila mu pánví vstříc, po chvíli však ucukla.
„Já nechci, prosím.“ zašeptala vzrušeným hlasem.
„Jsi si jistá?“ zašeptal jí do ucha. „Tvé tělo mluví jinak.“

Vstoupila do ordinace a zůstala stát ve dveřích.
„No tak, posaďte se. Mám pro vás radostnou novinku.“
„Díky, já postojím.“ Ušklíbla se kysele, věděla, co bude následovat.
„Budete maminka.“
„Děkuji.“ zamumlala, otočila se a odešla.

Probudila se, celá zborcená potem, s výkřikem na rtech. „Kdo je otec? Kdo?“