Jsem tu pro tebe

Ten večer byly hvězdy královny noční oblohy. Jako ty nejlepší zlodějky ukradly slávu všem těm světlům a neónům, zářících v oknech vysokých domů. Tam dole, kde ještě stále město vířilo čilým ruchem, se vzduch ani nepohnul. Zhluboka jsem se nadechl. Vítr se mi prohnal kolem tváře a zvířil prach, ve kterém byly znatelné otisky podrážek pánských bot. Tady nahoře, na vrcholu stopadesátipatrové budovy, bylo vždy takové ticho, bez jediného náznaku zvuku životem tepajícího města. Jen vítr, hvězdy a já.

A ON.

Měl ruce svěšené podél těla. Rozepnutá košile mu divoce vlála kolem bledého hrudníku a vítr se mu ji snažil strhnout a vzít si ji sebou. Zvednul hlavu ke hvězdám a nechal si hladit svými tmavými dlouhými vlasy obličej a kůži na zádech. Neviditelným rukám se nakonec podařilo zmocnit se bílé látky, svléknout mladíka a pohrávat si s ní celou cestu dolů, než dopadla pod kola aut do prachu velkoměsta. Stačil by pouhý krůček, aby mohl následovat svou košili a vymazat tak všechny myšlenky, které se mu v té chvíli honily hlavou. Stříbrné světlo hvězd se mu vsakovalo do odhalené kůže na zádech a dlouhého štíhlého krku, na kterém tancovaly prameny vlasů.

„Nepokoušej se mě zastavit,“ zašeptal do ticha, aniž by se na mě podíval.

Smutek v jeho hlase, smířený s koncem, který si vybral, mi vlezl pod kůži a zamrazilo mě. Taková beznaděj a zklamání.

„Zastavit před čím?“ udělal jsem pár kroků a zastavil se.

Otočil ke mně pomalu hlavu. Oči zelené či světle modré? V tom slabém světle jsem nebyl schopen odhadnout přesně jejich barvu. Donutily mě však udělat pár kroků, blíž k NĚMU.

„Už jsem se rozhodl,“ řekl přesvědčivě a stočil svůj zrak zpět k vyhlídce ozářeného města.

„Určitě jsi se rozhodnul správně, Kanashi Yuuichi,“ pronesl jsem tiše.

Opět jsem ho zaujal, tím, že znám jeho jméno. Nepohnul se ani o kousek a nechal mě dojít až k němu.

„Neříkej mi jménem,“ sklonil hlavu. „Nic o mě nevíš.“

„A kdybych chtěl?“

„Už je pozdě.“

Jemně jsem ho objal a položil mu dlaně na holé břicho. Zachvěl se. Přitiskl jsem mu svou tvář na záda a poslouchal doposud klidné srdce odhodlané následovat svého pána do propasti neomezené prázdnoty. Slyšel jsem, jak to životem unavené srdce začala pohlcovat panika z přítomnosti mého tepla a zvyšovalo své údery.

„Pozdě na lásku?“ zeptal jsem se opatrně.

„Mé srdce je děravé bez kapky lásky,“ odpověděl zklamaně.

„Chtěl bych ti dnes večer pár kapek darovat,“ otřel jsem rty o jeho kůži těsně vedle páteře.

Cítil jsem ve svých dlaních opět to chvění, brnící mě do konečků prstů.

„Prosím odejdi,“ řekl skoro prosebně. „Chci to udělat sám.“

„Odejít sám.“

„Co jsi zač? Ani tě neznám.“

„Ten, co tě opustil, toho jsi znal? Je to pro tebe důležité, někoho znát, abys ho mohl milovat?“

Otočil se ke mě. Stál tam na tom betonovém okraji, s prosebným výrazem potřeby zachránit ve tváři, očima ve stínu plnýma bolesti a shlížel na mě z té výšky jako nahněvaný Bůh. Musel jsem zaklonit hlavu, abych se mohl dívat do jeho bledé tváře, orámovanou stříbrným světlem zářících nadějí noční oblohy. Horká kapka mi dopadla na tvář a ihned se rozeběhla dolů kolem nosu a zastavila se na mých rtech. Setřel jsem tu slanou slzu jazykem a dychtivě čekal na další. Druhá slza zkopírovala vlhkou dráhu předchozí slzy a opět uvízla v koutku mých úst. Dotkl se jí něžně prstem a rozetřel ji pomalu po linii mých rtů, jako když si dívka nanáší rudou růž.

„Co po mě chceš?“ zeptal se nechápavě a nespouštěl ze mě oči, snažíc se z nich vyčíst pravdu, kterou bych chtěl snad před ním utajit.

„Chci tu být dnes večer pro tebe,“ políbil jsem ho na kůži doprostřed hrudníku. Jeho srdce divoce bušilo do svých mříží, uvězněné v hrudním koši. „Prosím, dovol mi to.“

„Už jsem se rozhodnul...“

Sama se nabídla. Nesdílela stejný názor svého pána, vyšla vstříc mému jazyku, nechala se polaskat a svou tvrdostí dala najevo, jak moc se jí ty vlhké a teplé dotyky líbí. Jeho tichý vzdech pohltila diskrétně všude přítomná tma. Vjel mi rukou do vlasů a snažil se mě odstrčit, zabránit drancování svých bradavek, ale nehodlal jsem se vzdát těch růžových korálků, až nakonec jeho stisk zeslábl a jen mi pročísl prameny a nechal si je propadat mezi prsty.

„Já už tohle nechci,“ zaprotestoval náhle a hrubě mě odstrčil.

„Další zklamání? Bolest v srdci? Prázdnotu?“ položil jsem mu tiše otázky. „Zamilovat se?“

Nebyl připraven na všechna ta slova, trefující se přesně do černého středu srdcového terče. Jeho slabé zaváhání mi stačilo, abych ho k sobě stáhnul na zem a přitiskl si ho pevně k sobě. Konečně jsem se mu mohl dívat zpříma do očí a ucítit jeho zrychlený dech na mém obličeji. Hvězdy se odrážely v těch očích, ještě plné slaných slz. Chtěl jsem ho chránit. V ten okamžik, co vešel do této budovy. Co jsem ho viděl na bezpečnostní kameře, jak vchází do prosklených dveří a identifikuje se na recepci. Ten smutný pohled, hypnotizující stěnu ve výtahu. Moje tělo se vzbouřilo proti mému rozumu a donutilo mě jít za NÍM.

„Kanashi Yuuichi, prosím, dovol mi to,“ zašeptal jsem mu do ucha a nasál vůni jeho vlasů.

Snažil se vyprostit z mého sevření, ale nedělám tady ochranku jen kvůli tomu, že mám hezké oči. Otřel jsem se nepatrně o jeho ústa. Byla tak horká. Toužící po trošce vláhy jako trs trávy uprostřed nekonečné pouště, po špetce ochlazení, kapičce rosy. Dopřál jsem mu osvěžení, kolik jsem jen byl schopen v ten okamžik dát, vlhkými polibky, rozsévající na jeho tvář a mazlící se s jeho růžovými polštářky, které mi najednou vyšly vstříc, a jeho jazyk se snažil navázat bližší kontakt našich úst. Chytil jsem ho pevně kolem pasu, donutil ho se uvolnit a povalil mladíka opatrně na zem. Zem z térového koberce byla ještě stále vyhřátá sluncem. Uvěznil jsem jeho ruce ve svých dlaních a přisál se mu na krk, vychutnávajíc si divoce tepající žílu, ukrytou pod kůží. Fascinovaně jsem ten dlouhý krk zkoumal jazykem, přejel mu pod bradou až k uchu a popotáhnul jeho konec, ve kterém visela drobná náušnice z chirurgické oceli.

„Jestli to budeš i přesto chtít udělat, odejdi aspoň s pocitem, že jsi tu zanechal jednoho člověka, kterému na tobě záleží,“ podíval jsem se mu do očí způsobem, že to myslím smrtelně vážně. Nevěděl jsem o něm nic. Nebudu se ptát na nic, pokud on sám nebude chtít svůj příběh vyprávět. Mlčel, jen se na mě díval, snažil se popadnout dech a uvolnit napětí. To napětí bylo cítit po celém jeho těle, chvěl se mi pod rukama jako listí topolů ve vánku na břehu jezera. Možná měl ze mě strach. Povolil jsem jeho ruce, aby věděl, že si ho nechci vzít násilím. Přejel mi prstem po názvu „security“ na kapse černé košile.

„Jestli to myslíš vážně, dotáhni to až do konce,“ pronesl tiše, chytil mě za temeno hlavy a přitáhl si mě dychtivě na svoje ústa.

Nemohl jsem ovládnout své vzrušení a zatlačil mu svým ztopořením do břicha. Dostal jsem povolenku tak překvapivě rychle. Zaplavil jsem jeho odhalený hrudník polibky, zkoumal jeho dlouhé jizvy, po úrazech, po operacích. Moje ruce prozkoumávaly zbytek jeho křehkého těla, chtěl jsem se aspoň o povrchu této bytosti dozvědět co nejvíc, hladil jsem ho po stehnu přes drsnou látku džínsoviny a pak zajel rukou za kožený pásek kalhot. Vyšel mi roztouženě vstříc, předal mi do dlaně své lidské teplo a já ho propustil ven z těsného vězení. Nesnažil se zadržet rychlé nádechy a výdechy, mísící se s tlumivými výkřiky, mohl si tu několik stovek metrů nad zemí křičet, jak chtěl. Můj jazyk přejížděl křížem krážem po celé délce jeho vzrušení, mazlil jsem se s tou hebkou kůží a pomalu mu stáhnul kalhoty, abych měl lepší přístup tam, kam jsem měl povoleno vstoupit. Zapřel se mi chodidlem o rameno. Pokaždé, když jsem si naplnil ústa jeho chloubou, věnoval jsem pár kapek vláhy nanesené na mých prstech i vstupu do jeho nitra. Byl všem těm podnětům otevřený, jen se chvěl a bez zábran dával najevo své rostoucí vzrušení. Překvapilo mě, jak rychle byl připravený, nedočkavý, až si ho vezmu. Neustále mě vyzýval očima, ať už to udělám, ať ho víc netrápím. Vzal jsem si ho zároveň s vášnivým polibkem, abych ztlumil svůj výkřik a zakryl tím své vzrušení, když mě ten úzký prostor sevřel do kleští a rozlil mi do krve nezadržitelnou touhu se s tím chlapcem milovat do všech koutů mého těla. Musel jsem opustit jeho ústa, protože jsem nestačil s dechem, vlna rozkoše mě vzala rychlým útokem valící se povodně, které nestály v cestě žádné překážky. Zatoužil jsem po větší hloubce, kterou mi ten prostor nabízel. Stlačil jsem i jeho druhou nohu a něžně do něj klouzal. Musel jsem se hodně ovládat, abych neskončil hned na začátku, oddaloval jsem svůj vrchol věnováním se jeho penisu, zkoušel na něj všechny techniky, které mě v tu chvíli napadly, abych našel tu pravou, která ho nejvíc vzrušuje. Prsty sjíždějící dolů a odhalený žalud narážející do vlhké dlaně ho dováděla k šílenství, zakloněnou hlavou dával na odiv svůj krk, ústa otevřená do nekončícího stenu. Zůstal jsem u tohoto tření a už mě nemohlo nic zastavit, nasadil jsem pro mě i pro něj vraždivé tempo. Rozdíral si kůži na zádech pod tvrdými přírazy o ostrý asfaltový povrch střechy budovy, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Přestal jsem ho na těch pár sekund vnímat, vyslal jsem ke hvězdám přes stažené hrdlo tlumivý výkřik a do reality mě přivedla zpět teplá tekutina, protékající mi mezi prsty. Několikrát jsem do něj ještě přitlačil, abych ze sebe vyplavil vše, co jsem mohl dát. Pak jsem se složil na jeho zpocený rychle se zvedající hrudník a přisál se mu na kůži.

Nevím, kdy mi vytáhnul zbraň z pouzdra, ale ten pach kovu jsem poznal hned. Zvedl jsem hlavu, abych se přesvědčil, že si ten mladík, který se ještě ani nevyrovnal s právě prodělaným orgasmem, míří na spánek.

Chytil jsem ho za zápěstí a přiložil svůj ukazováček k jeho na spoušť. Vpil jsem se do těch jeho zeleno-modrých očí, z jejichž barvy nezůstalo skoro nic, jak měl zorničky doširoka otevřené.

„Jestli to stále chceš udělat, musíš napřed zabít mě, protože já ti to nedovolím,“ zašeptal jsem. „Myslíš si, že jsem to udělal jen pro svůj chtíč? Myslíš si, že jsem ti lhal, že bych tě mohl milovat? Nevěříš mi, že jsem se zamiloval hned, jak jsi sem vešel? Jestli tu nechceš zůstat pro mě...“

Odjistil jsem pojistku a vložil si hlaveň do úst. Jeho horké polibky a hbitý jazyk výměnou za chladnou kovově chutnající pistoli. Zatlačil jsem na jeho prst, položený na spoušti. Jeho ruka se začala třást a v očích se zaleskly slzy. Nezavřel jsem víčka, ani je nepřimhouřil. Byl jsem ochoten pro něj zemřít. Hltal jsem každý jeho pohyb, aby mi neunikl ani kousek jeho tváře, který jsem si chtěl vrýt do paměti, než to zmáčkne a z pouhého rozmaru mě odešle do nicoty. Pojistka cvakla a zbraň tiše dopadla na zem.

„Chci ti věřit. Potřebuji někomu věřit. Prosím, neubližuj mi,“ řekl skoro neslyšně, polykajíc slzy, které se mu nezadržitelně draly z očí.

Chytil jsem jeho obličej oběma rukama do dlaní.

„Nikdy bych ti neublížil. Navždy tě budu chránit, Kanashi Yuuichi,“ a schoval jsem jeho tělo do své náruče, hladíc jeho kůži, abych ho zahřál a polibky ztvrdil všechny svoje sliby, které jsem nehodlal nikdy porušit.