Konec pro nový začátek

„Jak dlouho se tím ještě budeš užírat?“ klepl mě po rameni kolega, až mi vypadla tužka.
„Co?“ podíval jsem se na něj mírně nechápavě.
Mlčky jen ukázal prstem do monitoru.
„Aha… no… já jen … musím udělat pořádek v kompu a procházím soubory, co všechno můžu vyhodit,“ otočil jsem se zpátky ke stolu a zavřel soubor fotek, které jsem si právě prohlížel.
„Je to skoro rok, a tebe to ještě nepřešlo?“ přitáhl si ke mně John druhou židi.
„Ale ne, je to v pohodě,“ brblal jsem, zatím co jsem zavíral jednotlivé fotky, na kterých se usmívali dva lidé. V různých pózách, na různých místech… ale jedno bylo na všech fotkách společné – úsměv, objetí dvou lidí. Mně a mého bývalého přítele Ronyho.
„Pořád na něho myslíš?“ naklonil se ke mně John tak, že mi ty slova skoro šeptal do ucha.
Mírně se mi naježily chloupky na zátylku. „Víš, že u mě máš dveře otevřené. Víš co k tobě…“
„Vím, Johne,“ nenechal jsem ho domluvit. Trošku jsem ho od sebe odstrčil. „Jsme v práci…“ upozornil jsem ho na to, že je moc blízko.
„Proč si už nedáš s tím pokoj?“ lehce se zamračil, pohodlně se opřel a zkřížil ruce na prsou. Zadíval se na poslední dvě fotky, než jsem je stihl zavřít. „Měl by ses na to už vykašlat a všechno to smazat.“
„Jsou to jen vzpomínky. Mazat to nebudu. Taky nemažeš fotky třeba z dětství,“ postavil jsem se a tentokrát se zamračil já. „Měl bys něco jít dělat. Máme toho dost. A jestli chceš jít večer do toho kina, tak to musí být dneska všechno hotové.“ Chytl jsem opěradlo a odtlačil ho i s celou židlí k jeho stolu. „Tady hezky seď a pracuj,“ zasunul jsem ho k jeho stolu, že tam neměl ani milimetr škvíru.
„Dobře,“ rezignoval John. „Ale opovaž se to odříct. Žádné výmluvy nechci slyšet,“ zapnul si svůj počítač a pustil se do práce.
Vrátil jsem se zpátky ke svému stolu. Chvíli jsem se ještě na složku fotografií díval, než jsem ji chytil a přetáhl na flešku. Tam nikomu vadit nebude.


John stál vedle mě a usmíval se. Nevěděl jsem, co vybral za film, ale doufal jsem, že to nebude nějaká kravina. Ale podle jeho úsměvu to nejspíš bude nějaká romantika nebo komedie.
„Proč se pořád tak tlemíš?“ kroutil jsem hlavou, když jsme našli ten správný promítací sál. V rukách jsme si nesli velké kyblíky popcornu a každý jednu velkou colu.
„No, mám obavy, že tam asi moc lidí nebude. Vypadá to nakonec na soukromé promítání,“ kývl hlavou ke dveřím, kde kromě uchazeče nebyl vůbec nikdo.
„Možná už sedí vevnitř, stejně jdeme na poslední chvíli,“ podal jsem tomu chlápkovi naše lístky. Když je zkontroloval, vešli jsme dovnitř, abychom se prodrali mezi lidmi a našli si to svoje místo, přesně uprostřed hlediště.
Chystal jsem se, že se budu muset omlouvat polovině řady lidem za to, že po nich šlapeme, ale nakonec jsem zůstal stát s otevřenou pusou. V celém sále nebyl nikdo. Teda skoro nikdo. Jen o dvě řady pod námi seděli tři lidé.
„Fakt je to soukromé promítání,“ zasmál jsem se nahlas a vykročil k našim místům.
Nejspíš jsem byl až příliš hlasitý, protože ti tři se najednou všichni po mně otočili. Hodil jsem po nich omluvný úsměv, který mi však vzápětí ztuhnul ve tváři. Zmrznul ve vteřině, stejně jako můj krok.
„Nestůj tady a běž, za chvilku to začne,“ narazil do mě John, když jsem zničehonic zastavil. „No tak… Co je s tebou?“
Pak se ale otočil směrem, kde jsem se právě díval já.
„Do pr***e‘“ uslyšel jsem jeho tiché zaklení, které mně konečně probralo. „Chceš tu zůstat, nebo půjdeme pryč?“
Ještě pár vteřin jsem nehnutě zíral na Ronyho, stejně jako on na mne.
„Tak co, Andrew?“ ozval se znovu John. „Andy!“ řekl už o něco hlasitěji, když jsem se k ničemu neměl.
„Jo, promiň,“ vzpamatoval jsem se. „Zůstanem tu, je to v pohodě,“ lhal jsem sám sobě, když jsem ty slova říkal.
Usadili jsme se na svá místa právě včas. Než světla zhasla, zaznamenal jsem ještě jeden Ronyho pohled.

Dva měsíce jsem ho neviděl. Proč zrovna teď a tady? Vždyť měl být úplně na druhém konci států. Kdy se vrátil? A proč? Vrátil se napořád? Nebo zase odjede pryč?

Spousta otázek bez odpovědí se mi v tuhle chvíli honila v hlavě a já – snad i nepřítomně, stále zíral do tmy do místa, kde Rony seděl.
„Andrew,“ naklonil se ke mně John. „Já vím, že reklamy jsou nic moc, ale mohl by ses tvářit aspoň trochu, že tu jsi kvůli filmu a dívat se na plátno?“
„No, hm…“ zamručel jsem a vzal do ruky colu. Usrkával jsem přes to brčko a snažil se svůj zrak nechat upřený před sebe na plátno, kde právě běžely upoutávky na nové premiéry. I přesto jsem občas zabloudil pohledem o pár centimetrů níž, kde trčela Ronyho hlava. I kdyby byl sál plný lidí, nešel by se svou vysokou postavou přehlédnout.
„Srrrk…!“ ozvalo se hlasitě z mého kelímku.
„Andy,“ vyrval mi John už prázdný kelímek z ruky. „Jestli chceš, tak půjdeme pryč. Nemusíme tu zůstat.“
Dobře na mně viděl celou tu moji nervozitu, i když v sále byla naprostá tma, přerušovaná jen záblesky z promítacího plátna.
Ani jsem si neuvědomil, že jsem z toho všeho mírně mimo. Co jsem strčil slámku do pusy, abych se napil, tak jsem ji už nevytáhl. A teď mám kelímek prázdný, jak jsem nervózně tahal a upíjel colu.

Nebudu mít co pít. Skvělé. A to nemluvím o tom, že se mi začíná chtít na záchod.

„Tak co?“ položil mi John ruku na koleno.

Měl velké ruce. Ruce, které byly pro mne oporou, když mi bylo nejhůř. Ruce, které mně dokázaly přátelsky poplácat po ramenou, nebo obejmout, když mi bylo smutno. Když jsem se propadal v zoufalství nad tím, jak mně Rony z ničeho nic opustil. Ruce, které mi setřely slzy, když jsem celou noc brečel jako malé děcko, protože jsem nechápal, proč mi ON řekl sbohem. Ruce, které mi pak dopřály potěšení, když jsem se vzpamatovával a toužil po něčí něžnosti. Ale víc si ke mně nedovolil. Neměl odvahu. Viděl, že stále myslím na toho druhého. Jen tiše snášel mé nálady, aniž by jednou jedinkrát vyslovil, co ke mně cítí. Zda jsem pro něj jen přítel, nebo něco víc.

„Ne, zůstaneme, jsem v pohodě,“ poplácal jsem ho po té ruce a pak ji z mého kolena položil na opěrku sedadla. „Jen si ještě musím skočit na záchod a pro nové pití,“ zvedl jsem se. „Hned jsem zpátky.“
John se na mně jen krátce podíval, ale pak hrábnul do kyblíku s popcornem. Bez jediného slova otočil hlavu zpět k promítacímu plátnu. Jen na chvilku jsem zaváhal, jestli ještě něco říct, ale ozvala se ta vypitá cola, která strašně chtěla ven.


Celou dobu jsem myslel na Ronyho. Při cestě na toalety. Při vykonávání potřeby. Při mytí rukou. Už jsem skoro chytal za kliku, že se vrátím zpátky za Johnem, když se dveře otevřely a já zůstal nevěřícně stát, aniž bych byl schopen udělat další krok.
„Ahoj, Andrew.“
Hluboký mužský hlas patřící Ronymu a pohled na jeho vysokou postavu, mně na místě zparalyzoval.
„Jak se vede?“ vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.
Zůstal stát přede mnou, s hlavou mírně nakloněnou na bok a upřeně se na mně díval, jako by chtěl v mých očích přečíst, jak jsem se měl po celou tu dobu, co jsme se neviděli. Jeho husté černé vlasy byly jako vždy neupravené. Ač se snažil, jak chtěl, vždycky si dělaly, co chtěly. I když na ně dal třeba kilo gelu, stejně si pak našly vždy svůj směr a tak jakoukoli jejich úpravu Rony nakonec vzdal. Rád jsem se jimi probíral a stejně i teď, ač jsem stál v šoku se staženým žaludkem a s knedlíkem v krku, měl jsem nutkání zvednout ruce a zahrábnout je do těch jemných hustých vlasů.
Na vteřinu jsem zavřel oči, abych tu myšlenku vypudil z hlavy. Nadechl jsem se a konečně promluvil.
„Ahoj, myslel jsem, že máš být na severu,“ začal jsem si ho zkoumavě prohlížet.
„Vrátil jsem se o něco dříve. Už ten projekt máme hotový, tak nebylo třeba, abychom tam déle zůstávali,“ udělal krok dopředu a vzdálenost mezi námi se o něco zmenšila. Jeho upřený pohled mně začínal vyvádět z míry. Nebyl jsem již tak klidný.

Pohled do jeho očí pro mne vždy znamenal pád do temnoty. Byly tmavé, vše se v nich ztrácelo. Na co se jednou zaměřily, zůstalo už napořád v jejich pasti.

„Jak se daří?“ zvedl ruku a chtěl mi ji položit na rameno. Já však couvl o krok.
„Jo, jde to,“ odpověděl jsem a sevřel ruce v pěst, abych neměl nutkání sáhnout od těch jeho vlasů. Stále jsem se mu díval do těch očí a v hlavě se mi toho honilo tolik, že jsem nebyl schopen to všechno v klidu přebrat. Vynořily se vzpomínky. Na to hezké, co jsme spolu prožili. Na to, co mi pak provedl. Na to, co to se mnou pak udělalo, když jsem to nebyl schopen pobrat a já spadl na samé dno. A kdyby nebylo Johna, nejspíš bych se z toho dna nikdy nezvedl.
„Nezlob se, musím jít, čeká na mně John,“ ukázal jsem rukou na dveře, u kterých stál a zřejmě se nemínil od nich hnout.
„Často jsem na tebe myslel,“ chytl mně za zápěstí a přistoupil až těsně ke mně.
„Hmm,“ pokrčil jsem rameny a chtěl ruku vytrhnout.
Jenže mi ji sevřel ještě víc a druhou mi dal kolem pasu.
„Pusť mně, musím jít za…“ poslední slova přešla v zasténání, když jsem najednou ucítil jeho ústa na mém krku.

Zatraceně. Tohle nesmí. Tím mě vždycky dokonale umlčel. Věděl, co na mně platí. Vždy mě dokonale ovládal a já mu prostě nadobro propadl. Měl mně ve své moci a dělal si se mnou, co chtěl. Byl jsem zcela jeho. Nikoho jiného jsem nechtěl, a proto mě to tenkrát úplně zničilo, když mi řekl sbohem. Bez jediného slova vysvětlení. Prostě jen tak. A pak najednou nebyl. A já byl sám. Ztracen.

Jazykem okopíroval celý můj krk a jemně nasál ušní lalůček. Zachvěl jsem se. Pod podnětem toho, co mi jeho doteky přinášely, nebo pod tou vzpomínkou, která na mně odnikud najednou vyskočila?
Rony si to však vysvětlil po svém.
„Pořád si to pamatuješ? Jak nám spolu bylo dobře?“ zašeptal, a přemístil své rty na mé. Jeho polibek byl nečekaný. Nechal jsem jeho jazyk pátrat v mých ústech.

Pane bože, jak moc mi tohle chybělo. Jak často jsem si tohle představoval. Jak moc jsem tohle chtěl vždycky vrátit. Ale nemůžu. Ublížil mi tím, jak beze slova vysvětlení odešel. Jak mně nechal stát uprostřed prázdného bytu.

Přesto jsem se chvěl po celém těle a nenašel sílu, abych proti němu zapřel ruce a pokusil se ho odstrčit. Pomalu mě tlačil před sebou až do malého prostoru kabinky, kde jen nohou za sebou zabouchl dveře, abychom nebyli nikým rušeni. Natočil mě a zapřel zády o stěnu. Povolil na moment své objetí. Zvedl ruce, pohladil mě po tváři a konečky prstů sjížděl přes krk níž. Jen letmo zavadil o mé, dotyku chtivé bradavky a já se neubránil vzrušenému povzdechnutí.
„Vidíš? I tvé tělo říká, jak jsem ti chyběl,“ šeptal mi do ucha.
Stál jsem jak přikovaný, neschopen jakékoli reakce. Jeho ruce zabloudily pod okraj mého trika.
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.
„I ty jsi mi moc chyběl,“ další šeptaná slova, těsně vedle mého druhého ucha mi stavěly do pozoru chloupky po celém těle.
Otevřel jsem oči a tázavě se na něj podíval.
„Proč?“ vyslovil jsem konečně otázku. „Proč zrovna teď?“
„Není to jen teď. Vždycky jsi mi chyběl,“ šeptal dál a jeho teplé a vlhké rty se otíraly o můj krk.
Přitiskl jsem se na umakartovou stěnu kabinky.

Chci před ním utéct? Chci se někam schovat? Chci…
Co vlastně chci?

Stál jsem tu s rukama svěšenýma podél těla a nechal Ronyho, aby se mne dotýkal tak, jako kdysi.

Co chci? Chci to zpátky? Chci jeho zpátky? Chybí mi. Tohle všechno mi chybí. Ta jemnost, něžnost, krásné slova šeptaná do ucha. Ta slova, kterými mne vždy odzbrojil jako právě teď. Slova, kterými mě ovíjel jako had svou oběť. Stahoval svou smyčku a nepustil. A já se mu vždy podvolil.
Protože jsem ho miloval. Celým svým srdcem.

Celý jsem se třásl a nebyl schopen jakkoli odporovat. Nechal jsem jeho ruku pátrat po mém těle. Jeho ústa se znovu přesouvala po mém krku, až se zastavila u mých rtů.
„Moc ti to sluší. Opravdu mi chybíš,“ znovu zašeptal do mých pootevřených úst.
Ale ta slova mně náhle probrala, jako by byla vyřčena hlasitě a zesílena tlampačem. Zvedl jsem ruce, zahrábl mu je do vlasů a odtáhl jeho hlavu od sebe.
„Chybím ti?“ zeptal jsem se, jako kdybych tyhle dvě slova od něj ještě neslyšel.
Usmál se a přikývl hlavou.
„Nerozumím tomu,“ přivřel jsem oči a přeměřoval si jeho obličej zkoumavým pohledem.
„Co?“ nechápal.
„Miluješ mně?“ zeptal jsem se přímo.
Znovu se na mně usmál a jen sotva znatelně pokývl hlavou, jako by se bál odpovědět na mou poslední otázku. „Opravdu mi moc chybíš,“ přitáhl si mě k sobě blíž, až jsem ucítil jeho vzrušení tlačící se v prádle.

Tak takhle je to.

„Chybím ti jen pro tohle?“ otřel jsem se svým rozkrokem o jeho vydutý poklopec, až ze sebe vydal krátké zasténání.
„Andrew,“ přivřel oči, pod tíhou vzruchů, které proběhly jeho tělem. Olízl si rty a znovu se ke mně přiblížil, ve snaze ukořistit další polibek.
Ještě pevněji jsem sevřel Ronyho vlasy a znovu ho od sebe odtáhl. Stále jsem cítil mírný třas, srdce mi divoce tlouklo a začal jsem o poznání rychleji dýchat.

Chybím mu…
Ale…
Nemiluje mně…
Nejsem a nebudu pro něj hračka, kterou si kdykoliv vezme pro svou zábavu.
Nejsem a nebudu pro něj někdo, za kým si přijde pro svou dávku potěšení kdykoliv si vzpomene.
Potěšení bez kouska citu.
Jen chtíč…

Pustil jsem jeho vlasy, rychle se mu zapřel o ramena a prudce ho od sebe odstrčil. Bylo to nečekané a on narazil zády do protější stěny kabinky, až se to rozlehlo po celé toaletě.
„To stačí!“ řekl jsem pevným hlasem. „Už dost!“
Překvapen se pomalu narovnával, přeměřujíc si mně svým podmračeným pohledem.
„Andy, ty víš… já vím… že ke mně stále něco cítíš, jinak bys…“
„Řekl jsem dost!“ otřel jsem si hřbetem ruky pusu vlhkou od jeho polibků, jako bych tím chtěl zdůraznit, že to myslím opravdu vážně.
Zadíval jsem se do jeho tmavých očí, ale neviděl jsem v nich nic. Až na jedno. Zastřený pohled vypovídající o jeho chtíči. O jeho sexuální touze… O touze ukojit svou okamžitou potřebu…

Tohle není pohled člověka, kterému jsem chyběl a který mně miluje. Tohle ne…
To není to samé, jako když se na mě dívá John.

V tu chvíli mi to došlo.

Co tady vlastně dělám? To Johnovy oči vypovídají o touze být s milovaným člověkem. Vypovídají o tom, co ke mně cítí. I přesto to neřekl ani jednou nahlas. Jen trpělivě čeká. Ale v jeho očích to bylo a pořád je. Jen já k tomu byl slepý. Neviděl jsem to. Nechtěl jsem to vidět. Nechal jsem ho sedět v sále před běžícím filmem, trpělivě čekajícího až se vrátím.

Mé srdce zaplavila náhlá touha.

Být s ním. Být s Johnem. S člověkem, který pro mne tolik znamená. S člověkem, ke kterému něco cítím, ale prozatím jsem nebyl schopen si to připustit. Až doteď.

Bez dalšího slova vysvětlení jsem chytil za kliku, prudce rozrazil dveře a vyběhl z kabinky. Jen na okamžik jsem se ještě zarazil. Sáhl jsem do kapsy, vytáhl flešku s fotkami a hodil ji do záchodu.
„Tím jsme spolu skončili. Víc se už ke mně nepřibližuj!“ zavrčel jsem na Ronyho, který stále nechápal ten náhlý zvrat a nevzmohl se na jediné slovo. Jen se podíval do keramické mísy a pak na mé záda mizející za dveřmi toalety.


Ještě před sálem jsem si upravil triko a prohrábl vlasy. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se trochu uklidnil a pak potichu vešel dovnitř.
Zůstal jsem na okamžik stát u dveří a pozoroval Johna. Nesledoval film. Podle mě ani nevěděl, o čem v něm jde. Seděl s hlavou skloněnou a pohledem zaměřeným do kyblíku s popcornem. Vytahoval jedno puklé zrnko po druhém a roboticky vkládal do úst. Nejspíš ani nevěděl, že něco jí. Nejspíš to ani nekousal a rovnou polykal. Byl zamyšlený…

Proč jsem nebyl schopen si toho všimnout dříve? Proč?

Najednou můj mozek zaplavila představa, že bych Johna neměl. Že by prostě nebyl. Pocit, který mně přitom zachvátil a zmáčkl mé srdce do malé kuličky, byl strašný… bolestivý...

Proč? Proč jsem si toho všiml až teď? To musel přijít Rony, člověk, který mně zradil, aby mi připomněl co je láska? A komu vlastně ten cit patří?

Vytáhl jsem mobil a napsal krátkou zprávu. Pak jsem pomalu přicházel na své místo. Na místo vedle Johna.

Tam patřím. Po jeho boku mám být.

John jen nepatrně sklonil hlavu níž a pohyb, který udělal rukou, jako když si otírá slzy, byl sotva postřehnutelný.
Když jsem se vedle něho usadil, dal mi ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě blíž. Opřel jsem se o něj. Políbil mě do vlasů.
„Utekl ti začátek filmu,“ řekl tiše rozechvělým hlasem.
„Nevadí, však mi to potom povíš,“ usmál jsem se na něj. „Přespíš dneska u mě?“ zeptal jsem se s nadějí, že neodmítne.
Jen přikývl: „Uděláme si večeři, dáme si víno a já ti vysvětlím, jak to vlastně začalo, abys pochopil konec.“
„Konec je důležitý pro nový začátek,“ zašeptal jsem.
Zadíval jsem se na prázdné Ronyho místo a pak na Johnovu ruku, ve které svíral mobil. Než displej zhasl, byla na něm ještě jasně čitelná zpráva, kterou jsem mu poslal.
Dvě slova vypovídající o všem, co jsem k němu cítil.

MILUJI TĚ