Kořist 07.

Londýn, soukromý salonek, pozdě večer

Schůzka se konala v jednom ze soukromých salonků na Madisonské ulici, která byla schovaná ve změti jiných, na vlas stejných uliček.
Na zdi vedle dveří nevisela žádná tabulka upřesňující program jakéhokoliv setkání, nebo vůbec čehokoliv, co by se v salonku mohlo zrovna dít. Nebylo to ale nutné. Podstatné bylo, že Ti, kdo o téhle schůzce měli vědět, o ní věděli... I běžný pozorovatel by pochopil, že jde výhradně o uzavřenou společnost, a i kdyby se zeptal, oč tady jde, nebylo by mu to k ničemu. Odpověď, i kdyby se jí dočkal, by určitě nesouvisela s tím, co se tu odehrávalo.
Na nezvyklou situaci upozorňoval jen nadměrný výskyt mužů v dokonale padnoucích oblecích, a často se slunečními brýlemi na nose, přestože byl tento čas již považován za blízký noci.
Bylo těžké vysvětlit přesnou podstatu a význam tohoto klubu. Byl založen o něco později, než podobné podniky v přilehlém okolí, i když měl nadevší pochybnost bohatou minulost.
Na 364 dní v roce to byl podnik, jakých jsou kolem desítky s tím rozdílem, že si do něj mohl chodit každý, bez ohledu na rasu, sexuální orientaci či náboženské vyznání. A tak se tam často objevovala různorodá směsice lidí a různorodá směsice jazyků.
Ovšem na jeden v roce, pouze na ten jediný den, přesněji jediný večer, se tenhle podnik měnil k nepoznání a sloužil k úplně jiným účelům.
A ten den byl právě dnes.
V salonku vládlo přítmí, tak jak to hosté vždy vyžadovali. Personál tvořil jen jeden muž za barem a jeden číšník, který čekal na každý nepatrný náznak přání hostů.
Také vybavení salonku se výrazně změnilo. Všechny stoly a sofa byli uklizeny a v místnosti byl pouze jen jeden velký stůl, kolem něhož bylo úhledně srovnáno jedenáct židlí, které se pomalu zaplňovaly.
Vše probíhalo v naprosté tichosti.
Muži, z personálu měli zakázané mluvit, nebo se na cokoliv ptát, dokud nebyli vyzváni. Pokud by tenhle příkaz porušili, hrozilo by jim přinejlepším vyříznutí jazyku a oni si toho byli plně vědomi. Taky nebyli svědky schůzky téhle podivné společnosti poprvé. Za to, že se na nic neptali a jen dělali svou práci, dostali slušně zaplaceno. Kdo by si nechtěl vydělat za jediný večer tolik co jiní za celý rok? Stačilo jen pár hodin držet klapačku.

Muži se pomalu usazovali, nikam nespěchali, měli na to celou noc. To co potřebovali probrat, nevyžadovalo zase až tolik času a jiný účel tahle schůzka neměla.
Ne. Nebylo to přátelské posezení.
Většina z nich se viděla jen jednou do roka a to právě tady, mnozí z nich se navzájem nesnášeli, ale na tenhle jediný den bylo nutné překonat svoji averzi vůči druhým a dodržet tradici, kterou založili jejich dávní předchůdci.
A ani jeden z nich by si nedovolil tuhle tradici porušit.
I když byl každý jiný, jiná země, jiná rasa, jiný věk, jedno měli společné.
Práci.
Důležitou práci.
A téma dnešní schůzky bylo obzvlášť důležité.
Nejdříve se však proberou běžné záležitosti, jako obvykle. Úspěchy, neúspěchy, výdělky a jiné zbytečnosti.
A po „předkrmu“ konečně následoval „hlavní chod“.
"Pánové. Doufám, že vám nemusím zdůrazňovat závažnost celé situace a fakt, že se něco takového stalo v naší historii pouze dvakrát," promluvil muž, který seděl v čele stolu.
Ne snad proto, že by byl nejvýše postavený, ale proto, že tohle bylo jeho území a tudíž na to měl výsostné právo.
"S tvým rozhodnutím souhlasíme. Jen nevím, jestli je nejlepší nápad, dát o tom vědět všem členům a zadat jim to jako úkol," promluvil starší muž, který seděl po jeho pravici a nepříjemně se mračil.
"Souhlasím. Dřív jsme se s něčím takovým dokázali vypořádat jednodušeji a proto i mnohem rychleji. Tohle je zbytečné poutání pozornosti," zavrčel další muž, který seděl po levici o několik míst dál.
"Výjimečně souhlasím i já. Tohle není hra na honěnou. Pokud to uděláme podle tvého, nastanou jatka. To je ti doufám jasné. A co se stane, když se to dostane na světlo? Ohrozí nás to a my tak budeme nuceni se do toho plést. Jsem si jistý, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že to není právě lákavá vyhlídka," řekl tiše další muž, který seděl na konci stolu.
"Chápu všechna rizika, ale situace je vážnější než obvykle, on není jen tak někdo a zbavit se ho nebude jen tak," odvětil muž v čele stolu.
"Přesto je přehnané do akce posílat všechny. Pokud je tak dobrý jak říkáš, co když se mu podaří někoho z nich zlikvidovat? Sám víš, jak nákladné a těžké je někoho najít a vycvičit, každá ztráta je jen zbytečné plýtvání" oponoval tvrdě muž, který seděl dál po levici.
"Ať si dělá, co chce, pokud to považuje za rozumné a je přesvědčen, že je to nejlepší řešení. Myslím, že on sám ví nejlíp, jak jsou na tom jeho členové," zastal se muže v čele stolu, ten, který seděl po jeho levé straně.
Chvíli se ještě dohadovali o tom, kdo má pravdu, ale nakonec se stejně museli shodnout na něčem, co danou situaci vyřeší.
"Dobrá tedy. Rozhodnutí je jednohlasné, tímhle končím naši schůzi. Po vyřešení problému vás všechny budu informovat," prohlásil muž v čele stolu a zvedl se na znamení, že je tenhle večer u konce.
Ostatní ho postupně následovali, a zanedlouho byl salonek prázdný a připravený k běžnému používání.
Muž, který seděl v čele stolu, nastoupil za rohem do nenápadného, tmavého sedanu, a pousmál se. Šlo to líp, než čekal, i když se zpočátku bál, že nebudou souhlasit.
Teď vytáhl z brašny ležící na sedadle vedle něj laptop a jal se odesílat první z devíti zpráv.

Zapadlé městečko někde na severu Londýna, ten samý den, pozdě večer

Část Loriho spící mysli zaregistrovala v místnosti jakýsi hluk. Probral se z dřímoty.
Nejprve si uvědomil, že usnul v kuchyni za stolem. Poslední dobou se mu to stávalo často. Nejspíš proto, že kuchyň byla jeho oblíbené místo, kde rád sedával se svým bratrem. Ten byl právě teď ještě v práci.
Poté, co jim před rokem umřeli rodiče, se jejich vztah utužil. A vzhledem k tomu, že byl Lori mladší, často ho přepadala úzkost a samota. Proto většinou čekal na svého bratra, než se vrátí z práce.
Ta druhá věc, kterou si po probuzení uvědomil, mu však málem zastavila srdce.
Na židli naproti, která byla obvykle místem jeho bratra, seděl nyní nějaký muž s děsivýma, šedýma očima. S Lorim to škublo, ale strach ho úplně ochromil. Šok z nezvaného návštěvníka rozechvěl celého jeho tělo. Svojí třesoucí se rukou, položenou na desce stolu rozcinkal i dekorativní mísu s romantickým motivem lilií a orchidejí. Chtěl promluvit, ale ten muž byl rychlejší. Bez varování a beze slova, vytáhl nůž a zabodl čepel do stolu.
Nůž projel středem Loriho ruky a on vykřikl bolestí. Pokusil se ruku vyprostit, ale čím víc se ji snažil uvolnit, tím intenzivnější byla bolest. Rozhlédl se kolem sebe ve snaze najít něco, co by se dalo použít jako zbraň. Avšak kromě knihy o masovém vrahovi, kterou tak rád četl, a porcelánové misky, však nebylo v dosahu vůbec nic.
„Pšššt. Hlavně klid. Tiše, prosím. Musíme toho spolu spoustu probrat."
Loriho mozek zaplavila hrůza, a jen stěží ovládl jekot, který se mu tak přirozeně dral z hrdla ven. Chraplavě dýchal a v očích měl slzy zděšení i bolesti. Mezi nádechy, které spíš připomínaly supění, se mu ze sebe podařilo vysoukat: "Kdo jste? Co chcete?"
"Říkají mi Lovec a chci si zahrát hru."
"Proč to děláte?" vzlykal Lori.
Vypadalo to, jako by byl Lovec touto otázkou udivený.
"Proč? Protože je to moje práce? Zábava? Koníček? Nevím. Ptáš se snad, proč každý den vychází a zapadá slunce? Prostě to tak je."
Po tomhle Lovec vstal a přešel ke kuchyňské lince. Vzal si z poličky kuchyňskou minutku. Lori ji dostal od svého bratra, protože rád vařil, ale často se stávalo, že se někde zapomněl a jídlo pak mělo tmavší barvu, než bylo zdrávo.
Zabiják se posadil zpátky ke stolu. Zvedl Lorimu minutku před oči a otáčel jím, jakoby ho zkoumal.
"Miluju tyhle věci," oznámil a zadíval se mu hluboko do očí, jakoby byli dávní kamarádi, nebo snad milenci.
"Musím přiznat, že mě tyhle věcičky naprosto fascinují. Chci říct, že čas je něco tak neuchopitelného, a přece se ho snažíme uzavřít do těchto krabiček, které můžeme pochopit, změřit a přiřadit jim určitou hodnotu. Neustále kolem nás plyne, a my pro něj nejsme nic, pouze jednotlivé kapky ve velkolepém oceánu času. Čas je relativní, že? Zatímco ty tu sedíš s nožem zabodnutým v ruce a máš pocit, že neutíká, já si naopak tenhle okamžik vychutnávám a přijde mi, jakoby ubíhal neskutečně rychle. Pravdou ale je, že neběží ani pomaleji nebo snad rychleji. Nebere ohledy na to, kdo jsem já nebo ty, kolik jsme toho dokázali, udělali, nebo kolik máme peněz na bankovním účtu. Ne. Čas je spravedlivý. Plyne pro nás všechny stejně. A dříve nebo později nás dostihne. Čas je ten nejdokonalejší a největší zabiják ze všech," ukončil svůj monolog zabiják a stále zadumaně hleděl na budík, jakoby si na něco právě vzpomněl.
Pak, jej postavil před Loriho.
"Takže na počest tohoto nesmírně zajímavého přístroje bude tato drobná hra, kterou si teď zahrajeme. Jen my dva a čas."
Lori se pod tím děsivým a chladným pohledem otřásl, což znovu vyvolalo bolest v ruce. Zabiják si toho ovšem vůbec nevšímal.
"Ze všeho nejdřív nastavím tenhle budík na šest minut a nechám tě, aby ses někde v tomhle domě schoval. Já počkám tady, přesně tři minuty, a pak tě začnu hledat. Pokud tě během zbývajících tří minut nenajdu, jsi volný. Ale když tě najdu, bude to bolet… hodně bolet. Pravidla ale musí být, takže naši hru na schovku omezíme pouze na tenhle dům. Já teď půjdu a zamknu venkovní dveře, aby ses nemohl dostat ven. Když vyhraješ, při odchodu vrátím klíč zpátky do zámku."
S tímhle zabiják odešel a Lori se chopil příležitosti. Snažil se dostat nůž z ruky a doufal, že pokud se mu to podaří, mohl by tím zabijáka překvapit a bodnout ho. Sice pochyboval, že ho zabije, ale mohlo by ho to aspoň zpomalit, a on by tak měl čas zavolat pomoc. Zavolat svého bratra.
Bolest byla nesnesitelná, po tvářích se mu koulely slzy a z hrdla se mu draly bolestné vzlyky. Snažil se to ale překonat a proto dál pohyboval nožem sem a tem ve snaze ho vyprostit.
Byl do toho tak zabraný, že si všiml příchodu zabijáka zpět do kuchyně, až v momentě kdy opět promluvil.
"Ale no tak. Takhle by to nešlo. Je to jako náplast víš?" mluvil k němu jako starostlivý rodič a pak přistoupil a překvapivě jemně mu setřel slzy z tváře a políbil ho na čelo.
Pak se rychlým pohybem chopil nože a prudce ho vytáhl ze stolu a tím i z jeho ruky.
Ten otřes ho málem zlomil. Nahoru do paže mu vystřelovaly jazýčky bolesti. Měl pocit, že každou chvíli omdlí. Ten muž si toho všiml. Přešel k umyvadlu, a do sklenice, kterou vzal s poličky, napustil studenou vodu. Pak se vrátil k Lorimu, zvrátil mu hlavu dozadu a celý obsah sklenice vychrstl na obličej. Na reakci nemusel dlouho čekat. Lori začal prskat a zdravou rukou se snažil vytřít oči, do kterých mu voda natekla.
Zabiják se mezi tím posadil zpátky na židli, nastavil budík na šest minut a položil ho na desku stolu. Lori na něj zmateně třeštil oči. Pořád nějak nemohl pochopit, že se tohle opravdu děje.
"No, tak. Měl bys vyrazit. Čas běží."

Lori vyskočil a vyběhl z kuchyně. Hned na chodbě se bolestivě uhodil do malého stolku, na který odkládali klíče a podobné blbosti, přepadl přes něj a rozplácl se na podlaze. Bolestivě se přitom uhodil do zraněné ruky a ta bolest ho znovu málem připravila o vědomí. Věděl ale, že musí zůstat klidný. Pokud to má přežít, musí si zachovat chladnou hlavu.
Proto se zaťatými zuby vstal. Ze stolečku vzal čistý kapesník a omotal si ho kolem krvácející ruky.
Po tomhle se snažil vymyslet, kam by se schoval. Přebíhal z jedné místnosti do druhé a snažil se najít nějaký úkryt. Jenže najednou jim jejich dům přišel neuvěřitelně cizí. Nemohl přijít na žádné místo, kde by se mohl schovat, tak, aby ho ten šílenec nenašel.
A čas mu utíkal.
Zničehonic mu to bliklo, dokonalý úkryt. Místo, kde si ho ten zabiják nikdy nemůže všimnout.
Okamžitě zamířil k přednímu schodišti. Snažil se pohybovat co nejtišeji, ale schody byly dřevěné a jemu připadalo, že ten příšerný vrzot, který vydávaly při každém jeho kroku, musí být slyšet až ven. Nikdy si neuvědomil, že takhle skřípou, jenže to taky nikdy neměl potřebu plížit se vlastním domem.
Jakmile vyšel nahoru do prvního poschodí, spěchal do ložnice jejich rodičů, do které od jejich smrti nevkročil.
Zatlačil za kliku, vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. Jakmile byl vevnitř, dopřál si trochu času na vydechnutí, i když věděl, že mu ho rychle ubývá. Pak přešel k posteli, vylezl na ni a natáhl se ke stropu, kde se dal stáhnout skrytý panel a vysunout žebřík na půdu. Jejich táta to zamaskoval schválně, aby to nerušilo estetický dojem ložnice, takže pokud by ho chtěl zabiják najít, musel by si stoupnout přímo na postel, aby viděl nepatrný rozdíl ve spojích mezi jinými panely.
Teď za to byl tátovi nesmírně vděčný a v duchu mu děkoval.
Vylezl na půdu, a co nejtišeji zatáhl žebřík zpátky a panel dosadil zpátky na místo.
Pak se po půdě začal rozhlížet a hledal nějakou zbraň pro případ, kdyby ho přece jenom našel. Jenže jediné co na půdě bylo, byl velký starý kufr, kam nandali věci po rodičích.
Najednou uslyšel dusot, rány a za chvilku slyšel jak se rozrazily dveře ložnice.
Málem se zadusil, jak mu docházel dech.
Jak ho proboha našel tak rychle?
Zahryzl se do ruky, jak se snažil ztlumit své vzlyky.
Pak uslyšel, jak zabiják se skřípěním odtáhl panel a jak rozkládá žebřík.
Slzy mu už naplno stékaly po tvářích a vpíjeli se do prachu na půdě. Modlil se jako nikdy v životě, protože umřít rozhodně nechtěl.
A pak, jako blesk z čistého nebe, se mu v hlavě vynořila myšlenka.
Spásná myšlenka. Naděje na záchranu.
A on ji rozhodně nehodlal promarnit. Popadl velký kufr a vši silou, která mu ještě zbývala ho mrštil proti zabijákovi, který stoupal nahoru po žebříku.
Trefil se.
Zabiják teď ležel rozpláclý na posteli u paty žebříku a měl zavřené oči.
Toho Lori hodlal využít a začal opatrnými krůčky sestupovat dolů po schodech.
Když slezl dolů a opatrně překročil zabijákovo tělo, oddechl si.
Vypadalo to víc než dobře a jemu začala svítat naděje.
Proto se vrhl ke dveřím ve snaze je otevřít a pak co nejrychleji utéct. Sice si byl vědom toho, že hlavní dveře jsou zamčené, ale některým oknem by se prolézt určitě dalo.
Už, už tiskl kliku, když zezadu ucítil tvrdý úder, který mu z plic vyrazil všechen vzduch.
Zabiják si ho otočil k sobě a znovu přitiskl na stěnu.
Na krku cítil jeho horký dech.
Hrůza Loriho zaplavila natolik, že ztratil schopnost racionálně myslet a bránit se.
Pak se zabiják přiblížil k jeho rtům a zašeptal do nich:
"Našel jsem tě."
Za jeho zády se ozval bzučivý zvuk. Budík ležel na podlaze, kam ho zabiják upustil a právě se rozezněl.
Na chvilku se otočil, aby se na budík podíval, ale stále Loriho pevně držel.
Pak stočil pohled zpátky a zadíval se mu hluboko do očí.
Znovu se přiblížil k jeho rtům a zašeptal do nich podruhé:
"Čas vypršel."
Než ale mohl jakkoliv pokračovat dál, rozezněl se mu v kapse kalhot mobil.
Zamračil se, jakoby snad Lori mohl za tohle nepříjemné vyrušení.
Smýkl s ním tvrdě na podlahu, břichem na zem, skroutil mu ruce za záda a jednou rukou je přidržel. Pro jistotu si na něj ještě obkročmo sedl a vytáhl mobil z kapsy.
Chvilku se na malý přístroj mračil jako bubák a vypadalo to, že zprávu, kterou dostal, úplně nechápe. Pak se najednou ale jeho výraz začal měnit. Nakonec zaklonil hlavu a rozesmál se smíchem psychopata.
"Vypadá to, že dnes máš šťastný den. Nebude to pro tebe tak nepříjemné, jak jsem původně zamýšlel" zašeptal poté a surově se mu zakousl do ucha, až mu z něho vyteklo pár kapek, které slízl.
O několik minut později vyšel zabiják ze dveří s širokým úsměvem na tváři.

V momentě, kdy Lovci dorazila zpráva, která ho tak potěšila, se na osmi místech Anglie, rozezněly mobily i osmi dalším mužům.
Každý ustal ve své práci a potěšeně vstřebával tohle nezvyklé sdělení. A každému z nich se dřív nebo později, rozlil po tváři škodolibý, radostný úsměv.

Hon právě začal...

Beta: Haar