Kouzlo první noci

„Jak mi to jen mohla udělat?“ odplivl jsem si tiše, když jsem procházel ztemnělými a poloprázdnými ulicemi. Pak jsem nakopl nějaký kamínek a sledoval, jak se odráží do tmy.
„Promiň, Tatsuki, už s tebou nechci být…“ Jo, tuhle větu mi dneska řekla.
„Proč?“ zeptal jsem se jí. Neodpověděla, jen odvrátila hlavu, když jí skápla slza.

Já to nechápal. Vždyť jsme měli bezproblémový vztah! Já vydělával, abych nás uživil, pomalu jsme začali i plánovat potomka, ona mohla být doma a teď tohle. Nakonec jsem z ní to ‚proč‘ vytáhl. Prý, že to není už ono, že už ke mně nic necítí. Tak proč se rozplakala? A utekla? Dokonce se mi nedívala ani do očí! Budu si s ním muset ještě promluvit.

Nakopl jsem další kamínek a sledoval ho. Ale při jeho posledním dopadu začalo poprchávat. Podíval jsem se na setmělé nebe, ale bylo tmavší, než obvykle. Začalo pršet. Solidně. Ale jen jsem pokrčil rameny a šel dál. A co jako, že zmoknu. Nezáleží mi na tom. Opravdu teď na vše kašlu.

Nakonec mě ale déšť donutil ustoupit. Už mě nebavilo si z čela a očí odhrnovat stále mokřejší a mokřejší vlasy a začal jsem i mrznout, jak jsem byl promočený na kost, takže jsem zapadl do prvního baru, který mi padl do oka. Uvnitř to vypadalo útulně, nebylo tu ani narváno. Stáhl jsem si u dveří ze sebe kabát a pověsil ho na věšák tak, aby nezašpinil ostatní kabáty a došel jsem k baru, kde obsluhoval celkem vysoký černovlasý muž, který musel být idolem všech žen.
„Copak byste si dal, pane?“ zeptal se mě slušně.
„Grog na zahřátí,“ zadrkotal jsem zuby, barman se zasmál a odešel. Za chvíli se vrátil i s mým grogem, ze kterého jsem si vděčně upil.
„Náročný den?“ zeptal se mě barman.
„Co? Jo…“ zamumlal jsem.
„Mohu se optat, co?“ vyzvídal barman.
„Proč se ptáte?“ upřel jsem na něj oči.
„Uleví se Vám, když se z toho vypovídáte,“ odpověděl mi s úsměvem a nabídl mi sklenku s whisky.
„Čtete mi myšlenky,“ poznamenal jsem.
„Haha, ani ne, spíš intuice,“ zasmál se barman.

Chtěl jsem si z whisky jen popít, ale nakonec jsem to do sebe kopl. Barman mi dolil a pak někam odběhl. Po chvilce se ale vrátil a tiše mi dělal společnost. Z nějakého důvodu mi nevadil, obvykle ale nijak nemám rád toto chování. Dopil jsem i druhou skleničku a pobídl barmana, aby mi dolil.
„Smím nabídnout i něco jiného, lehčího? S takovým tempem se akorát opijete,“ staral se při dolévání.
„Třeba mám v plánu se opít,“ uchechtl jsem se. Tak jen pokrčil rameny. Čas ubíhal a mě alkohol už začal stoupat do hlavy, takže jsem začal trochu brzdit. Nemám rád kocovinu ani okno.
„Za hodinu a půl budu zavírat,“ oznámil mi barman. Jen jsem přikývl. Cítil jsem se celkem malátně, doufám, že se dostanu domů. Proč ale musím bydlet až na druhé straně města?
„Víš, že ženský jsou hrozný?“ zeptal jsem se znenadání potichu.
„Ne všechny,“ uchechtl se barman.
„Živíš je, staráš se o ně, kupuješ jim vše, co chtějí a stejně tě nakonec opustí,“ zavrčel jsem, ignorujíc jeho poznámku.
„Také jsou takové ženské,“ zamumlal barman.
„Pět let jsme byli spolu! Dokonce jsem jí chtěl požádat o ruku!“ vykřikl jsem, ale hned zmlkl. Nechci na sebe příliš poutat pozornost.
„Z toho si nic nedělej, však si najdeš někoho lepšího,“ usmál se barman. Kdy mi začal tykat? Ale neřešil jsem to a zbytek whisky jsem kopl do sebe. Tiše jsem barmana pobídl o další, ale odmítl mi nalít. Upřel jsem na něj oči.
„Zavírám,“ oznámil mi jemně.
„Co“ nepochopil jsem a on jen ukázal na hodiny za sebou.
„Ou…“ zklamaně jsem si povzdychl.
„Kde bydlíš?“ zeptal se mě barman.
„Na druhé straně města,“ zabrblal jsem otráveně.
„Hmm, a nechceš se stavit ještě ke mně? Můžeš tam i přespat, pochybuji, že dojdeš,“ nabídl mi.
„Nechodím k cizím lidem,“ zahuhlal jsem jako malý.
„Jsem Sai a ty?“ zeptal se mě náhle barman Sai.
„T-Tatsuki, proč?“ odpověděl jsem mu otázkou.
„Vidíš? Už nejsme cizí lidé,“ zasmál se Sai.
„Tak fajn,“ souhlasil jsem s ním.

Vyšli jsme ven, on s úsměvem, já nervózní jak pes. Ani nevím, proč. Po cestě jsem občas zavrávoral, ale Sai mě jistil a semtam mě opravdu chytal.
„Todle už jsem dlouho nezažil,“ postěžoval jsem si a chytil se za hlavu.
„Stává se, tady bydlím,“ popostrčil mě Sai a ukázal na nízký panelový dům.

Byt měl útulný, ale moc jsem to nevnímal. Byl jsem rád, když jsem si mohl sednout. Sai někam odběhl a pak nám přinesl kávu.
„Možná tě to trochu probere,“ řekl mi a posadil se vedle mě.
„To si takhle normálně pozíváš lidi domů?“ zeptal jsem se a opatrně usrkl z horkého kafe. Brr, hořké.
„Ani ne,“ odpověděl, „jsi výjimka“
„Moc hezké,“ zamumlal jsem. Sai na mě upřel své černé oči.
„Co je?“
„Chceš to vědět, Tatsuki?“
„Jo.“
Sai se ke mně naklonil, chytil mě za kravatu, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Ztuhl jsem šokem. Co? Chtěl jsem ho odstrčit, ale on si mě ještě víc přitáhl. Přesto mi to nezabránilo k tomu, abych s vynaložením větší síly ho od sebe odstrčil?
„CO?“ vykřikl jsem zmateně.
„Nekřič… Sám jsi to chtěl vědět a lepší vysvětlení mě nenapadlo,“ zavrkal Sai. Zavrkal?!
„Jsem na ženský!“ bránil jsem se.
„To něčemu brání? Také mě přitahují ženy… Ale muži víc,“ usmál se Sai, já na něj jen zíral. On mi pohled oplácel, viděl jsem v nich ten jeho chtíč. Proč se mi, dohře, zrychluje tep? Snad…!
„Ale no ták, nebraň se… Zapomeň na dnešek,“ zašeptal Sai a zas si mě přitahoval kravatou. Zrudl jsem, když se ke mně nahýbal. Chtěl jsem ještě uhnout, ale on si mě chytl za tvář a znovu mě políbil. Tentokrát ne tak jemně jako poprvé. Donutil mě se mu poddat, nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Právě že naopak. Začal jsem se do toho také zapojovat a on toho využil tím, že mi jazykem pronikl do úst. Opravdu líbal skvěle, líp než kdejaká žena. Ale vždyť je to chlap! Znovu jsem se mu rukama zapřel o hruď a snažil se od něj odtáhnout. Podvolil se, ale nepustil mě od sebe. Slyšel jsem jeho zrychlený dech.
„Vždyť… toto… není normální…“ vydechoval jsem.
„Proč?“
„Jsme oba muži…“
„No a?“
„No a??“
„Mně to nevadí.“
„Mě jo!“
„Nepřipadá mi to tak.“
„Tobě!“
„Ale no táák.“
A znovu mě políbil. Ale teď mě donutil i vstát a někam mě popostrkával. Rukama mi stáhl sako, pak mi jednou zajel pod košili. Neměl jsem čas na zareagování, když jsem pod nohama ucítil překážku a Sai mě na ni něžně položil. Postel. Postel?! Začal jsem se zmítat, tak daleko to nenechám dojít. Nemůžu! Sai se ode mě rychle odtáhl, prokousl jsem mu ret. Díval se na mě ublíženým pohledem a prstem si stíral krev. Já se na posteli třásl jak osika ve větru.
„Čeho se bojíš?“ zašeptal a nahl se ke mně.
„Já… já…“ nemohl jsem se vyžvýknout.
„Chápu tě, a proto na tebe nejdu zrychla,“ zamumlal mi do ucha a lehce ho skousl. Nejde zrychla? Vždyť jsme před chvilkou seděli v kuchyni a vůbec! S chlapem jsem to ještě nikdy nedělal. Jsem opravdu vyděšený!
„Neměj strach, vše bude v pořádku, jen se uvolni,“ políbil mě Sai a rukama mi odepínal knoflíčky u košile. Kdy mi sundal i kravatu? Zkusil jsem zahnat svůj strach a poddat se mu úplně, ale i tak to bylo pro mě dost těžké. Ale jeho dotyky mě až příliš vzrušovaly, než abych se mu nadále bránil. Skoro jakoby mezi námi létaly jiskry napětí.

Ani nevím, jak dlouho trvalo, než jsme oba byli zcela nazí. On tak dokonale krásný s pevným atletickým tělem a lehce vypracovanými svaly na rukou, kdežto já jen nicotný obchodník. Co na mě může vidět? Sai mi svou rukou zajel k rozkroku, už jsem se nijak nebránil, spíš naopak. Ponořil jsem se do toho jak tělem, tak i duší a bylo to nádherné. Jeho doteky prstů, které mi jezdily po holé kůži, jeho polibky po mém těle, jeho hlas šeptající slůvka uklidnění, i když už nebyly potřeba, to vše jsem si naprosto užíval a byla to dokonalost. Žádná žena, kterou jsem poznal, se tomu nevyrovná. Dokonce jsem opravdu zapomněl i na tu, která mě dnes opustila. Příliš jsem se soustředil na Saie. On teď pro mě byl vším, aspoň pro dnešní noc. Jeho vlasy mě polechtaly na tváři, když se ke mně sklonil, aby mne políbil. Hodně se mi věnoval právě tím, že mě líbal, jakoby ho nebavilo nic jiného tolik, jako právě toto. A já si nestěžoval, byl opravdu vynikající v líbání. Mám neblahý pocit, že kdyby mě líbal po celou noc a nic víc, o nic bych ani nepřišel. Naprosto by mi to stačilo.

Ale i jeho práce rukama byla vynikající, netrvalo dlouho a vyvrcholil jsem mu do ruky. Tu si hladově olízl, pak se nahl zpět ke mně a znovu mě zahrnul polibky, které pomalu směřoval od mých úst přes krk a hruď až dolů k rozkroku, kde se mi začal věnovat ústy, až jsem se skoro prohnul. A spolu s tím jsem ucítil slabý tlak na zadku, když se mi tam pokoušel dostat prstem. Věděl jsem, že to přijde, proto jsem se snažil co nejvíce se uvolnit, přesto to nebyl příjemný pocit, spíše bolestivý, i když se Sai snažil na mě být co nejjemnější.
„To bude v pořádku, neboj se,“ zašeptal mi Sai něžně a upřel na mě své černé, cituplné oči. Pak se vytáhl zpět ke mně, aby mě mohl políbit. Mé ruce ho obmotaly za krkem a přitáhl jsem si ho k sobě, až mě jeho delší černé vlasy polechtaly na tvářích. Líbal mě tak vášnivě, až jsem měl pocit, že opravdu roztaju. Do slova a do písmene. Jen jsem nečekal, proč se na mě tak vrhl, trochu ve mně hrklo, když mi najednou podebral nohy a začal do mě pronikat, až jsem sykl bolestí.
„Uvolni se, to bude dobré,“ vzdychl mi do ucha. Poslechl jsem ho a snažil se být co nejuvolněnější. Přesto to pro mě bylo náročné a bolestivé. Hodně. Sai do mě po chvíli opravdu vnikl co nejhlouběji a chvilku tam zůstal, abych si zvykl, než se pohl zpět a pak začal pomalu přirážet. Zatnul jsem mu nechtíc nehty do kůže na zádech, ale nebral na to ohled, jen mi konejšivě šeptal slova uklidnění. Opravdu si o mě dělal starost.

Naštěstí bolest po chvilce odezněla a já si začal užívat tu slast, co bolest utlačovala. Povolil jsem svůj stisk kolem Saiových ramen, ale on mě nepustil, zato mě zase políbil. Tušil jsem, že by bez toho asi nevydržel, ale moc jsem nad tím neuvažoval. Po chvilce Sai zvýšil tempo přírazů, čímž mě začal vynášet až do nebe. Mé vzdechy naplňovaly celou místnost a cítil jsem, že za chvíli vyvrcholím. A ani Sai nebyl pozadu. Sai se udělal do mě, kdežto já nás potřísnil oba a pak se Sai svalil vedle mě.
„Jsi úžasný,“ vydechl mi do ucha a políbil mě na krk.
„Ty lepší,“ pousmál jsem se. Sai si mě místo odpovědi jen přitáhl k sobě, takže jsem se mu stulil v náručí. Po chvilce jsem ucítil uvolnění jeho rukou, usnul. Podíval jsem se mu do jeho spící tváře, vypadal jako anděl. Opravdu. Jak jsem ho jen mohl zaujmout? Podíval jsem se za něj na budík, co měl na nočním stolku. Chvilka po půl noci. Pohladil jsem Saie ve vlasech a sledoval jsem jeho tvář, než jsem nakonec usnul.

Ráno jsem se probral celkem brzo, teprve v pět. Můj vnitřní budíček tak už funguje, naučil jsem se to kvůli práci. Sai ještě spal. Lehce jsem vyklouzl z jeho obětí, abych ho neprobudil a šel najít sprchu. Naštěstí jsem do ní natrefil hned napoprvé. Ve sprše jsem strávil jen deset minut, spíš jsem se jen očistil, pak jsem se usušil a šel se potichu obléct. Sai stále spal, plus pro mě. Nechci teď s ním mluvit a musím do práce. Sakra, práce! A ještě tam půjdu ve stejném oblečení, ale domů se už nestihnu jít převléct, kor když práci i dům mám na druhé straně města. Vyštrachal jsem si mobil z kapsy u kalhot a podíval se, co dneska mám na práci. Samé schůzky, super. Pak jsem se zarazil a rychle jsem na malý papírek napsal své číslo, které jsem Saiovi nechal u budíku. Stejně se neozve, určitě jsem jeden z mnohých na jednu noc. Ještě jsem si vzal kabelu a už utíkal pryč.

Utekly dva dny a Sai se neozval, přesně, jak jsem si myslel. Zkusil jsem to hodit za hlavu, ale za boha to nešlo, nemohl jsem Saie pustit z hlavy.
„Atsu-san, nepůjdeš s námi večer chlastat?“ zavolal na mě spolupracovník.
„Ne, díky,“ odmítl jsem.
„Ale no taaaaak, zapomeneš na všechny problémy, třeba najdeš i nový objev!“ nedal si pokoj. To, že jsem se se svou přítelkyní, Ayumi, rozešel, se profláklo snad ještě ten večer, kdy obvolala všechny mé známé (i neznámé), aby mě našla. Prý si dělala o mě starosti. Dneska se s ní mám vidět, což mě moc netěší a taky i ještě bolí. Vrací se k rodičům a u mě v bytě má ještě své věci, takže si pro ně dneska přijde. Kdyby mi nevrátila klíče ještě ten den, měl bych aspoň klid, ale jí to prostě netrklo, že tam má ještě své věci. Občas jedná rychleji, než myslí. Dřív jsem to na ní měl i rád. Ale teď budu rád, když od ní už budu mít pokoj. Proboha, Sai mi změnil úplně pohled na celý svět, ještě před dvěma dny jsem si s ní o tom všem chtěl promluvit a teď?
„Atsu-san, jsi v pořádku?“ staral se o mě kolega a dal mi ruku na rameno.
„Jo, jsem…“ usmál jsem se na něj.
„Noo, nevypadáš tak,“ zabrblal, ale odvrátil se a dál se o mě nestaral. Díky bohu…

Po práci jsem se pomalu vydal domů, Ayumi by tam měla už čekat. Podle všeho s ní ještě bude kamarádka s autem, aby si mohla všechny své věci odvést a že jich nebylo málo. Hlasitě jsem si zívl, poslední dvě noci jsem neusnul. Kdo za to mohl, že… Nakopl jsem náhodně ležící kamínek, což mi ihned připomnělo ten den. Tak jsem si jen povzdychl, nechal kamínek kamínkem a šel dál. Opravdu, před vchodem do mého paneláku stálo auto a na kapotě seděla Ayumi, u ní pak byli ještě dva lidé, asi její přítelkyně a… Cože? Sai? Své překvapení jsem hned schoval za víceméně kamennou tvář.

Ayumi si mě všimla jako první, pak kamarádka a nakonec Sai, který byl také dost překvapený, ale jako já, ihned to schoval.
„Ach, Tatsuki, docela ti to trvá!“ postěžovala si Ayumi.
„Jasně, jasně, pracuju,“ vzdychl jsem.
„Jo, jasně a nespíš k tomu.“
„Co?“
„Ty tvoje kruhy, kruhy!“ ukázala mi na oči, až mi je málem vydloubla.
„Ach, aha… Máme teď zmatky v práci,“ vysvětlil jsem to. Lež, žádné zmatky tam nemáme, spíše se nám teď vše šíleně táhne.
„Aha… No, toto je má nejlepší kamarádka, Arata Tamaki a její bratr Sai. Vy dva, to je Atsu Tatsuki,“ představila nás Ayumi.
„Těší mě,“ usmála se Tamaki zvláštně. Sai neřekl nic. Proč by také měl, že.
„Jo, mě též. Asi půjdeme, co?“ otočil jsem se k Ayumi a vytáhl klíče. Jen přikývla. Otevřel jsem vchodové dveře a pak i do bytu, bydlím v přízemí.
„Ještě se tu porozhlédni, jestli jsem zabalil všechno, co je tvé,“ pobídl jsem. Ona jen přikývla a zmizela v bytě.
„Páni, pěkné to tu je,“ usmála se Tamaki. Má podobný úsměv jak Sai.
„Díky.“
„Kdo to zařizoval?“ zeptala se.
„Já, je to můj koníček,“ odpověděl jsem jí.
„Vážně?“ zavýskla, až jsem se lekl.
„Jo,“ znervózněl jsem. Ta holka snad po mě letí.
„A nepomohl bys mi se zařizováním mého bytu? Chci si předělat byt,“ div že neskákala kolem mě.
„Nic takového neplánuješ,“ zabrblal Sai tiše. Poprvé promluvil.
„Tss, ty vždycky musíš vše zkazit, co!“ vykřikla Tamaki. Sai jen pokrčil rameny. Já si jen povzdychl a odvrátil hlavu.

Uběhlo asik deset minut, když jsme uslyšeli zavýsknutí z pokoje od Ayumi. Tamaki k ní hned běžela, já jen nakoukl. Ayumi svírala nějakou věc, asi deník, kterou našla. Jen jsem zakroutil hlavou a opřel jsem se o zeď. Dívky se rozplývaly nad nějakými zápisky, já se Saiem osaměl na chodbě, což mi nebylo příjemné. Hlavně to trapné ticho, které se okolo nás omotalo.
„Opravdu bydlíš daleko,“ poznamenal najednou Sai a protrhl to ticho.
„Jo,“ kývl jsem a svezl se zády o zeď s hlasitým a unaveným povzdechem.
„Utahaný?“ zeptal se Sai.
„A jak, přes týden se pokoušíme uzavřít smlouvu s jednou firmou a furt jsou potíže,“ postěžoval jsem si. Zas se rozhostilo ticho. Pak jsem si všiml, jak Sai ke mně udělal krok.
„Hele, já… chci si promluvit o tom před dvěma dny,“ zašeptal.
„Později,“ vydechl jsem a hlavou kývl k dívkám.
„Jo… Mají uši všude…“ uchechtl se Sai. Já jen přikývl.

Naštěstí to Ayumi trvalo necelou hodinu, než si vše sbalila. Pak už vycházeli ven a já je doprovodil.
„Sai, ty nepojedeš?“ zeptala se Tamaki, když ho viděla stát opodál.
„Ne, ještě tu něco potřebuji,“ usmál se Sai. Tamaki jen přikývla a nasedla do auta. Ještě předtím ale na mě zamávala.
„Tatsuki? Opatruj se,“ řekla mi opatrně Ayumi, pak se natáhla a líbla mě na tvář. Já jen přikývl. Pak už odjeli.
„Kam půjdeme?“ zeptal se Sai.
„Poblíž je celkem klidná kavárnička, kde nás nikdo nebude rušit,“ odpověděl jsem mu. Jen přikývl, tak jsme vyšli. Kavárna opravdu není daleko od mého bytu a je velmi klidná a útulná. Dneska tu dokonce nebylo ani moc zákazníků. Ale i tak jsem vybral zapadlejší stůl, kde jsme se se Saiem posadili. Já si objednal zelený čaj, Sai černý.
„Heeh, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Ayumi chodila s tebou…“ podivil se Sai.
„Nezmínil jsem se o ní, ne?“ zeptal jsem se.
„Ne, to ne…“ přikývl Sai. Pomalu jsem si usrkl ze svého čaje a čekal.
„Proč jsi tak utekl?“ zamumlal.
„Práce,“ řekl jsem jen.
„A to si nemohl nechat na sebe kontakt?“ najednou po mě Sai vyjel, až jsem se lekl.
„Nechal jsem!“ odporoval jsem mu.
„Vážně? Nic jsem nenašel,“ nakrčil Sai nos.
„U budíku jsem ti nechal na papíře své telefonní číslo,“ zamračil jsem se a Sai zmlkl a ještě na mě zíral.
„Ničeho jsem si nevšiml,“ vydechl.
„Divné,“ upil jsem čaje.
„Asi jsem ho shodil či tak, když jsem budík vypínal,“ uvažoval Sai nahlas, já místo odpovědi dále upíjel čaje. Snažil jsem se zůstat co nejklidnější a docela se mi dařilo. Léta praxe jako obchodník se mi vyplácí, i když to Saie asi mate.
„Hele, já… To co se stalo…“ hledal Sai slova.
„To, co se stalo, se občas stane,“ dopověděl jsem.
„Jo… Ale já… Nechci, abychom to jen tak přešli… A dělali, že se nic nestalo… Já… já…“ nemohl se Sai vymáčknout a já na něj jen zíral. Myslel jsem, že Sai je jistý, sebevědomý muž, který si jen tak nebere servítky a teď se mi tu snad rozpláče.
„Myslel jsem, že‘s to tak chtěl… Obvykle se toto jen tak nestává,“ řekl jsem.
„Víš, já… Nechtěl jsem po tobě vyjet, ale stalo se, neodolal jsem. Už v baru jsi mě přitahoval, proto jsem ti dělal společnost, chtěl jsem se prvně seznámit a tak, a prostě…“ vysvětlil mi Sai a upřel na mě své černé oči. Jeho pohled mně učaroval.
„A prostě se to stalo, co?“ pousmál jsem se.
„J-jo,“ zrozpačitěl Sai.
„Tak co teď?“ zeptal jsem se a upřel na Saie oči. Sai zrozpačitěl a semkl rty. Pak se ale lokty opřel o stůl, prsty si složil do stříšky a nahodil svůj úsměv, který na něm mám rád.
„Co to takhle dát dohromady?“
„Myslel jsem, že to je jasné,“ usmál jsem se s nakloněnou hlavou.
„Takže…?“ naděje v jeho hlase se dala až krájet. Jen jsem se zasmál, ale nic víc jsem nemluvil. Nikdy bych nečekal, že se zrovna zamiluju do někoho jako je on a už vůbec ne do muže… Ale co se dá dělat, svět se z toho nezboří. Doširoka jsem se na něj usmál.
„V této části města tě nikdo nezná, že?“ zeptal jsem se ho.
„Ne… Proč?“ má otázka ho vyvedla z míry.
„Fajn,“ usmál jsem se ještě více, předklonil se přes stůl a vtiskl mu hluboký polibek, až celá kavárna ztichla a Sai na mě vyjeveně zíral. Vzpamatoval se společně až s kavárnou.
„Co-co to?“ vypadlo z něj.
„Nijak mi toto nevadí a tebe tu nikdo nezná, jak jsi říkal,“ usmál jsem se snad lépe než neviňátko. Pak jsem nenápadně mrkl na číšnici, že chci platit.
„Jo, ale i tak, tady, tak najednou,“ panikařil Sai, ale příchod číšnice ho trochu klidnil. Dal jsem jí peníze a pobídl Saie k odchodu, ani jsem nečekal, až mi číšnice vrátí drobné zpátky. Ať to bere jako dýško.
„Nemusel si platit za mě,“ zabručel Sai.
„Není to jedno?“ nadzvedl jsem obočí. Pomalu jsme šli ke mně domů.
„Víš, v čem ale vězí problém?“ vybafl jsem na něj, nelekl se. Sakra.
„Hmm?“ lhostejně zamručel.
„Jak hmm? Je to vážnéé,“ protáhl jsem laškovně.
„Fáákt?“ Sai se naladil na mou vlnu.
„Joo, nenapadá tě nic?“ pohlédl jsem na něj. Z jeho očí na mě plály ohníčky zvědavosti.
„Mnooo.“
„Mnooo?“
„Radši nic.“
„Na co ty nemyslíš?“
„Jen na jednu věc.“
„Hmmm?“
„Ti dám hmmm…“
„Dej,“ vyprskl jsem smíchy.
Až když mě přirazil ke zdi, jsem si uvědomil, že už jsme u mě doma. Hladově mě políbil a jednou rukou mi vjel pod košili.
„Říkal si ‚dej‘, tak dávám,“ zavrněl mi do ucha.
„Fajn,“ a poddal jsem se mu.

Probudil jsem se až pozdě v poledne. Super, v práci bude průser, ale za tudle divokou noc to stálo. Ležel jsem Saiovi spokojeně na hrudi, nechal se nadnášet jeho klidným dechem a poslouchal tlukot jeho srdce.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal se Sai.
„Jak jsi to poznal?“
„Asi intuice.“
„Nevlastní ji jen ženy?“ zasmál jsem se.
„Dobře, mužská intuice.“
„Sečteno, podtrženo?“ prohodil jsem.
„Samozřejmě.“ Sai pochopil, co jsem tím myslel a mnou se rozlil pocit obrovského štěstí a tak jsem se jen víc přitiskl k Saiovi.
„Jestli si myslíš, že tě teď nechám jít, tak to jsi hergot na omylu,“ uchechtl se. Jeho sebevědomí se vrátilo. Jen doufám, že nám to spolu vydrží. Musí. Nastalo mezi námi ticho, oba jsme si užívali blízkost toho druhého. Za dnešní problém v práci mi to opravdu za to stojí.
„Nebude druhý kolo?“ prohodil znenadání Sai s úsměvem a mě přelétl mráz po zádech.
„Na to hned zapomeň,“ zchladil jsem ho, z dnešní noci jsem už tak dost rozlámaný.
„Pche,“ odfrkl si uraženě Sai.
„Hele, jsem vůbec rád, že jakštakš cítím svý tělo,“ postěžoval jsem si, což způsobilo u Saie výbuch smíchu. Lehce jsem ho šťouchl do žeber, ale neuklidnilo ho to, tak jsem ho nechal, ať se dosměje. A že to chvíli trvalo. Ale jen co se dosmál, přitáhl si mě k sobě a políbil mě.
„Miluju tě, Tatsu,“ zavrněl mi do ucha.
„Jo, já tebe též,“ pousmál jsem se. A nakonec jsme si přeci jen dali i to druhé kolo…