Královská krev

Čekala.

Čekala na něj.

Na chvíli kdy se objeví u brány jejího zámku.

Na chvíli, kdy ji její služebná oznámí, že přijel.

Že si přijel pro ni, aby si ji odvedl.

Aby ji vzal sebou do nové země, daleko od jejího snoubence.

Celý den se na něj těšila. Pomáhala služebným s úklidem svého pokoje, i když se to k jejímu postavení nehodilo. Květinářkám pomohla v zahradě natrhat její oblíbené rudé růže. První ji daroval on při jejich prvním seznámení. Od té doby při každé jejich schůzce ji přinesl onu růži. Vždy se na ni usmál.

Sedívali v zahradě pod jedním stromem. Zde si povídali dlouhé hodiny o společných zájmech, zážitcích, které spolu prožili a o sobě. Oba věděli, co ten druhý zbožňuje a co naopak ne. Z čeho mají strach, co jim udělá radost i co je naopak rozesmutní. Byli si nejbližší na světě.

I v den, kdy jí otec oznámil její zasnoubení s baronem, který žil nedaleko. Byl bohatý. To byl jediný důvod, proč její otec svolil k jejich zasnoubení. Království potřebovalo peníze a jediné východisko byla svatba. Princeznu to velmi ranilo, protože už v té době si byla vědoma svých citů vůči svému příteli. Naštěstí on byl při ní, a když se mu s pláčem svěřila, že se bude vdávat, zůstal při ní a uklidňoval ji. Zrovna pod oním stromem.

Její slzy ovšem nepřestávaly téct. Vzal ji za její líbeznou bradu a donutil ji podívat se mu do očí. Princezna se na něj podívala a zahlédla něco neuvěřitelného v jeho očích. Pomalu se naklonil a lehce se dotkl jejích rtů svými. Princezna zůstala překvapením nehybně sedět v jeho náručí. On ji něžně líbal a při tom ji objal a přitáhl si ji blíž. Princezna procitla a také ho objala. Opustil její ústa a zahleděl se jí do očí. To co v nich opět spatřila, byla nehynoucí láska, kterou k ní cítil. V tu chvíli pochopila, že nikdy nebude milovat jiného muže.

Vrátila se ze zahrady a svlékla šaty. Služebné jí připravily koupel, do které si princezna vlezla. Služebné ji pomohly umýt její dlouhé havraní vlasy. O ty pečovala již od dětství. Otec jí říkával, že je má po matce, kterou znala jen z obrazů, které visely po chodbách jejího zámku. Zemřela totiž, když byly princezně pouhé tři roky. Takže nevěděla, jak se její matka chovala, co měla ráda a jaká byla. Otec jí o ní vyprávěl příběhy, ale jen z příběhů nelze poznat člověka.

Po koupeli jí služebné pomohly do šatů, které si pro dnešní večer nechala ušít. Byly z hedvábné tmavě modré látky, prošívané stříbrnou nití a perlami. Vypadaly, jako kdyby je sešily víly z noční oblohy plné hvězd. Tyto šaty doplnily služebné náhrdelníkem ze stříbra a stříbrnými náušnicemi s tmavě modrým kamenem uprostřed. Vlasy jí služebné spletly do dlouhého copu a ten zatočily do drdolu.

Princezna se vydala na večeři s jejím otcem a snoubencem. Nechtěla tam jít, ale její přítel a nyní i milenec ji ujistil, že si pro ni přijde po večeři a odvede si ji k sobě. Po strastiplné večeři se princezna vrátila zpět do svého pokoje. Zavřela za sebou dveře a zamkla je. Rozpustila drdol a zaběhla k šatní skříni. Z ní vyházela své šaty a vytáhla kufr. Otevřela jej a poskládala do něj pár potřebných věcí. Ze stolu vzala své šperky a parfémy. Z nočního stolku si vzala přívěsek, který jí daroval její milenec a nasadila si ho na krk. Vše sbalila a čekala na něj.

Čekala.
.
.
.
Čekala.
.
.
.
Čekala.
.
.
.
Čekala.
.
.
.

A čekala, jenže on pořád nepřicházel.

Zoufale se koukala z okna, jestli nezahlédne jeho siluetu. Koně jedoucího v dáli, který by nesl jejího milovaného. Přála si, aby se každou chvíli objevil. Oby ji zachránil. Osvobodil, od těch svazujících pout, které byly dány jejím postavením. Ona si nepřála narodit se v královské rodině. Chtěla být jen obyčejnou dívkou, která by mohla dovádět s kamarády na louce. Umazat se od bláta, koupat se nahá v řece, schovávat se pod stromy v lese, když by pršelo. Užívat si života plnými doušky.

Jenže byla, je a navždy bude jediným potomkem krále. Bude muset navždy dbát na etiku. Nesmí se ponížit, před někým s menším postavením, protože by tím ponížila i svého otce. Nesmí mít vztah s nikým z nižší vrstvy. To by pohoršilo všechnu šlechtu v jejím království.

Což už se stalo. Princezna znala následky svého chování, a přesto se zapletla s ním. S ním, který pocházel z nižší vrstvy, a přesto byl stokrát lepší než všichni šlechticové dohromady. Staral se o ni, miloval ji. To bylo to, nač čekala celý život. Byla šťastná. Co šťastná, byla přešťastná. Pod srdcem totiž nosila dítě svého milovaného přítele.

Jednou v noci se vloupal k ní do komnaty. Odkryl nebesa nad její postelí a ulehl k ní. Začal ji hladit po vlasech. V té chvíli se princezna probudila a pohlédla do jeho očí. Dnes byly plné lásky ale také i touhy. Touhy po ní. Ručkou se dotkla jeho tváře, načež ji on políbil. Něžně, ale v tom polibku byla cítit i vášeň. Prohloubil ten polibek. Položil si ji pod sebe a dále se s ní mazlil. Polibky obsypával její ústa, šíji, dekolt i bříško. Stáhl ji její bělostnou košilku a nechal ji sklouznout na zem. Poklekl nad ní a svlékl se. Oba tam teď leželi tak, jak je bůh stvořil, a oddávali se hříšné slasti. Bylo to poprvé, co něco takového dělala. Ty chvíle, kdy do ní lehce vnikal, kdy mu sténala v náručí. Všechno to byly okamžiky, které si chtěla pamatovat navždy.

Poté se jí začal věnovat ještě víc. Objala ho a vzdychala mu do ucha. Takový chtíč a vášeň ještě necítila. Neustále se dotýkal míst, kde ji to až nehorázně vzrušovalo. Náhle ucítila zvláštní chvění v podbřišku. Lekla se. Chtěla aby přestal. On ji však políbil a ujistil, že se bát nemusí. Trochu se uklidnila a nechala ho pokračovat. Chvění bylo čím dál větší. Najednou vykřikla slastí, když prožívala orgasmus. V té samé chvíli ucítila, jak se něco teplého rozlilo v jejím nitru. Vystoupil z ní a položil se vedle ní na polštář. Chytil ji za ruku a ještě chvilku se mazlili. Poté oba usnuli klidným spánkem.

Ráno se princezna probrala z krásného snu. Otevřela oči a pohlédla na místo, kde měl ležet její milenec, ale on tam nebyl. Vyděšeně se posadila a zběsile se dívala po pokoji, jestli tam někde není. Na stole spatřila bílý list a rudou růži. Vstala z postele a vydala se ke stolu. Vzala dopis do ruky a dala se do čtení.

V onom dopise stálo, že odešel dříve, aby nikdo nenabyl podezření, že spolu mají nějaký vztah. Pod tím jí napsal, že ji miluje. S úsměvem odložila list na stůl a vzala si růži. Přivoněla si k ní a opět se zářivě usmála. Bezmála po týdnu jí po ránu začalo bývat špatně. Zavolali proto doktora a ten jí řekl, že je těhotná. Princezna ho ihned přemluvila, ať to drží v tajnosti. A tak doktor mlčel, i když se ho všichni ptali, co mladé paní je.

Proto se rozhodla s ním utéci. Jenže on se pořád neobjevil. Začínalo svítat. Princezniny naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem, když první sluneční paprsky dopadly na její tvář. Ve stejnou chvíli si slzy začaly kreslit cestičky po princeznině tváři.

Zradil ji.

Opustil ji.

Nechal ji napospas baronovi.

Zlomil ji její mladé srdce, toužící jen po lásce.

Za tři týdny se konala její svatba s baronem. Měla na sobě nádherné bílé šaty a kytici z rudých růží. Protože ačkoliv jí zlomil srdce, neustále ho milovala. Svatba se konala v kostele. Většina poddaných přišla na tuto slavnou událost, aby přivítali nového krále a královnu. Slavnosti trvaly celý týden. Novomanželé se účastnili všech her, představení i hostin. První manželská noc nastala tedy až po konci oslav.

V onu noc přišel baron do ložnice. Princezna již seděla v posteli v noční košilce. Baron svlékl župan a jen ve spodkách došel k posteli. Posadil se a pohladil princeznu po tváři ta cukla. Baron se naklonil k ní a políbil ji. Povalil ji na postel a rukou zamířil k jejímu klínu. V té chvíli se princezna začala zuřivě bránit. Odstrčila od sebe barona a ten po ní začal křičet, proč odmítá plnit své manželské povinnosti. Princezna byla vyděšená, protože nechtěla přijít o dítě, které již rostlo v jejím lůnu. Zároveň nechtěla, aby baron věděl, že čeká dítě jiného muže.

Avšak volba byla jasná. Když stojí nový život, proti hrdosti není nač váhat. Princezna se slzami v očích oznámila baronovi, že čeká dítě s jiným mužem. Baron začal vyvádět, porozbíjel co se v oné místnosti dalo a rozzuřeně odešel. Princezna zůstala sama. Jen s dítětem ve svém lůně a vzpomínkami na muže, jež milovala.

Přešlo již mnoho let. Princezně se místo jednoho dítěte narodila dvojčata, chlapec a dívka. Na první pohled byli od sebe nerozeznatelní, avšak princezna je uměla rozeznat. Chlapec byl podobný jejímu milenci po vzhledu a charakteru. Dívka byla chováním celá matka. Avšak po otci měla jistou jiskru v oku, která upoutala každého člověka. Baronovi se nikdy nepodařilo počít s princeznou dítě a tak si našel několik milenek, ale ani s nimi se mu nepodařilo zplodit potomka. Proto se jeho následníkem stal syn chudáka. To barona žralo každý den. A také to dával najevo.

Na chlapce byl velmi přísný. Nikdy mu nedal nic zadarmo. V bojích byl na něj krutý. Ve výchově byl přísný. I za maličký detail krutě trestal mladého prince s krví chudáka. Ne jednou přišel mladý princ za svou matkou seřezaný jako pes. Ale jeho hrdost a povaha mu pomohly všechno překonat a nakonec musel i baron uznat, že princ je schopným následníkem trůnu.

Jeho sestra měla život jednodušší. Díky její kráse ji každý obdivoval. Vždy byla chráněna vojáky a provdala se za prince z daleké země, kterého milovala. A to jí bylo teprve patnáct.

Princezně tou dobou bylo třicet let. Nikdy nepřestala myslet na svého milence. Chtěla vědět, proč za ní tehdy nepřijel. Proč ji tam nechal. Proto jednou pověřila jednoho sluhu, aby ho vypátral. Trvalo patnáct let, než se onen sluha vrátil. Zrovna v den jejích třicátých narozenin.

Ohlásil se a otevřel dveře do její komnaty. Princezna seděla u okna a dívala se na letící ptáky. Měli tolik svobody, která princezně chyběla. Po které tolik toužila. Pohlédla na sluhu a pokynula mu, aby vstoupil. Uklonil se jí a posadil se na židli, jak mu naznačila pokýváním ruky. Začal vyprávět o své cestě.

Dlouhá léta o něm hledal zmínku, jenže kde nic tu nic. Poté jednoho dne narazil na člověka, co žil v jeho rodném městě. Tak se tedy vydal na radu onoho člověka do toho města. Tam našel jeho rodinu a zeptal se, kde se princeznin milenec nachází. Celá rodina posmutněla a zavedla ho na hřbitov. Zde byl hrob se jménem princeznina milence.

V té chvíli propukla princezna v pláč. Proto nepřišel oné noci za ní. Nemohl. Byl mrtev. Ale proč? Proč zemřel?

Sluha pokračoval ve svém vyprávění. Mladík prý byl zabit nájemným vrahem. Toho si najal princeznin otec. Jednou prý viděl ho a princeznu na zahradě jak se líbají. V té chvíli se rozhodl, v zájmu říše a svém, že mladíka odstraní, a tak ho nechal zabít.

Princeznu bodlo u srdce. Takže její otec mohl za smrt jejího nejmilovanějšího člověka a otce jejích dětí, kteří se stanou vládci mocných říší. Tato zpráva rozbila srdce princezny na miliony kousíčku, které nikdo nedokáže slepit. Poručila sluhovi, aby odešel. Ten poslechl rozkaz a odešel.

Už jí nic nezbylo. Princezna se začala utápět v sebelítosti a depresích. Celé služebnictvo i její děti ji chtěli nějak pomoci, ale nevěděli jak. V té chvíli někdo ani netušil, že princezna plánuje něco strašného. Chtěla za ním. Za svou láskou. Nic si nepřála více. Její jediné a poslední přání.

Jednou v noci se vykradla ze své komnaty a vydala se na zahradu. Přišla ke stromu, kde sedívala se svým milencem. Kde celý jejich příběh začal. Vzala lano, které si s sebou přinesla z maštale a přehodila ho přes větev. Na jeden konec uvázala smyčku. Druhý konec uvázala okolo kmenu. Pevně aby udržel její tělo. Rozpustila si své havraní vlasy a stoupla si na kořen stromu. Dala si smyčku kolem krku a utáhla ji.

Nádech.

Výdech.

Nádech.

Jediný krok udělala a tím ukončila svůj život. Její nehybné tělo se houpalo ve větru na větvi stromu. Tam ho ráno našly služebné. Pohřeb se konal za tři dny. Smutnila celá krajina. Ale ani to nedokázalo vrátit princezně život. Časem na ni všichni zapomněli. Na princeznu, která se vydala za svou láskou na druhý břeh. Ukončila svůj život na místě, kde vše začalo. Ale princezna byla šťastná. Setkala se s tím, kohož milovala nadevše. A nyní spolu dohlíží na své potomky. Dědice královské krve.