Květiny hnijící v temnotě

Tma. Nic než tma.
Zabloudil jsem. Necítím dotyky trávy. Neslyším šustění listí v korunách stromů. Kolem mě je jenom ticho a tma. Kráčím. Nevím, jak jsem se zde ocitl. Vím však, že jsem něco ztratil. Něco důležitého. Nebo spíše někoho důležitého.
V dálce spatřím jasné světélko. Blyštivá stříbrná záře. Běžím k němu a doufám, že to není jenom přelud v mé mysli. Odkud se tam vzalo? A bylo tam i předtím?
Když přijdu blíž, ocitnu se na hřbitově. Už vím, co je zdrojem toho světla. Není to baterka s někým, kdo mě hledá. Není to lampa, jaká u hřbitova bývá. Je to jen měsíc. Snad mě i vyhlížel. Snad chtěl, abych došel na toto místo. A já si vzpomínám proč.
Je to kvůli mé milé. Mé drahé Miriam. Její jméno je vyryté na jednom z náhrobků. Ach. Proč jsem tehdy nemohl umřít já? Na hrobu má položenou svatební kytici. Vezmu ji do ruky. Poznávám ty bílé kvítky, aniž tuším jejich jméno.
Ve stínech stromů spatřím postavu. „Kdo jsi?“ ptám se. Odpovědí mi je ticho. To tísnivé ticho, které se mnou bylo i předtím v temnotě. Vykročím blíž a svět se na krátký okamžik zamlží. Když se vše zpraví, zjistím, že už nejsem v náručí hřbitova, ale ocitl jsem se na své svatbě. V rukou stále třímám svatební kytici.
Kolem mě je spousta usměvavých tváří. Všichni se smějí a baví se. Já však neslyším o čem. Jako by mě obklopovala bublina ticha. Zmateně se rozhlížím. Pamatuji si tento den. Není to tak dávno. Měli jsme svatbu. Já a Miriam.
Hledám ji v davu. Kde jen může být? Ach. Miriam. Vidím ji, jak se baví se svou sestrou. To bylo naposled, kdy spolu mluvily. V bílém svatebním šatu držíc stejnou květinu jako já. Nevšimne si, když k ní přijdu blíž. Nevnímá mě, když na ní mluvím. Jako by se má slova ztrácela někde v příkopu, který Smrt vykopala mezi námi. Zkusím se jí dotknout. Chci ji vzít za ruku. Ale má ruka sáhne skrz tu její. Někam do prázdna. Který z nás je vlastně přízrak?
Náhle se všichni otočí směrem ke kostelu. To proto, že se tehdy ozval výbuch. Až moc jasně si vybavuji ten zvuk. Tenkrát jsem byl v kostele, takže jsem ho slyšel jasněji než kdo jiný. Miriam se rozeběhne ke kostelu. Chce mě zachránit, aniž by dbala o své vlastní bezpečí. Tomu se říká pravá láska.
Miluji tě, Miriam.
Tolikrát jsem jí to chtěl zopakovat. Tolikrát.
Když to zjednoduším, tak když se začal kostel bortit, přispěchala mi Miriam na pomoc. Chtěla mě zachránit, však ji samotnou konstrukce zahubila. Já vyvázl s lehkým zraněním na těle, ale s obrovskou ránou na srdci. S jizvou, která se nikdy nezahojí. Okraden o osobu, kterou nikdo nenahradí.
Bezmocně sleduji, jak se kostel řítí. Vidím její smrt, tak jak ji viděli ostatní. Pak mi někdo dá ruku na rameno. Není to ruka živého člověka. Tahle ruka je studená a kostnatá. Otočím se. Je to Smrt. Dívá se na mne svýma žhavýma rudýma očima zahalená v černé kápi. V jedné ruce drží kosu, druhou ze mě sundá a ukáže na mě prstem. „Jsi živý nebo mrtvý?“
Ach, kdybych jenom znal odpověď. Přežil jsem tu děsivou nehodu, však žil jsem s pocitem, jako bych zemřel s Miriam. Část mé duše zůstala v tom kostele. Část, kterou jsem jí dal. „Ani jedno,“ odpověděl jsem a čekal, že svou kosou přesekne mnou nit života.
Místo toho ale ukázala na uvadající květiny v mé ruce. „Co s nimi uděláš? Zahodíš je, až zčernají?“
Nechápal jsem to. Odkdy je Smrt zahradníkem? „Nechci se jich vzdát. Dokud žije tato kytice, žije i má Miriam,“ pravil jsem, aniž bych tušil, odkud se ty slova braly. „Chci je zasadit.“
Temná kápě se zachvěla, jak Smrt pokývala hlavou. „Vím o místě, kde by mohly růst.“ Pak rozhodila rukama a oba jsme se ocitli kdesi v pustině.
„Tady?“ podivil jsem se. Sehnul jsem se k zemi, abych zjistil z čeho je ta poušť vlastně stvořena. Byl to popel. Šedý. Špinící mé ruce. Však když jsem se ho dotýkal, připadal mi povědomý. Jako bych se dotýkal svého já. Svého já, které bylo spáleno žalem. A tehdy jsem to pochopil.
Ta temnota, v které jsem předtím byl, byla odrazem mé mysli. Ztratil jsem se v depresích. Hřbitov a svatba byly směsice mých vzpomínek a pocitů. A toto místo. To místo plné popela bylo mé nitro. Duše, která byla vypleněna. Dostal jsem šanci začít znovu. A byla to Smrt, kdo mi tu šanci dal.
Rukama jsem začal hrabat v zemi díru. Když byla dostačená, zasadil jsem svatební kytici. Část Miriam tak byla se mnou navždy spojena. „Díky,“ pravil jsem a zvedal se ze země. „Děkuju, že si mi to ukázala.“ Rozhlédl jsem se. Smrt však nikde nebyla. Byla pryč. Zmizela, protože splnila svůj úkol?
„Děkuju!“ rozkřikl jsem se do všech stran a doufal, že se k ní můj vděk dostane. Kdyby ne tak jí poděkuji, až se znovu setkáme.
Teď jsem se však zaměřil na něco jiného. Podíval jsem se na bílou kytici trčící ze země. Miriam, takto už nás ani Smrt nerozdělí. Ať se stane cokoli, tímto sdílíme stejný osud. Ať se stane cokoli, takto navždy zůstaneš v mém srdci.
A s touto myšlenkou či spíše pocitem jsem se rozloučil se svatební kyticí. Kyticí, kterou jsem nemohl nechat napospas temnotě.