Láska nikdy neumírá 1

1.Smutek
Sedím na okenním parapetu a zamyšleně pozoruji dění venku. Po tvářích se mi kutálejí slzy, skrápějí mi oblečení. Okolní svět skoro nevnímám, vzpomínky se mi valí hlavou jako povodeň, nejdou zastavit... pořád na to musím myslet. Rok... už tomu je rok a já stále nedokázala zapomenout, asi to nedokážu nikdy...nikdy nezapomenu na její zvláštní oči, nakrátko ostříhané hnědé vlasy, na její plné rty, které jsem s láskou líbala. Milovala jsem jí, pořád ji miluji. Chtěla bych jí znovu obejmout, políbit ji na měkké poddajné rty, pohladit ji po tváři. Proč se to muselo stát? Musím zapomenout, ale nemůžu... Křik a smích dětí hrajících si venku můj smutek jen prohlubuje. Padám dolů do propasti, je hluboká, nemůžu ven.

„Aimi! Pojď, oběd už je hotový!“ ozve se z kuchyně.
Otřu si oči a se sklopenou hlavou se přesunu ke stolu, mechanicky žvýkám jídlo, chuť pořádně necítím, po chvíli odstrčím talíř. „Už nechci, stačí mi to.“
„Musíš něco jíst, ztrácíš se nám před očima...jestli budeš takhle pokračovat, tak z tebe bude anorektička a to nedopustím. Co to s tebou je? Nepoznávám tě, změnila jsi se... Co se stalo s tou veselou, bláznivou dívkou, která měla spoustu zájmů? Tohle není normální, po takové době už by jsi se mohla vzpamatovat a začít zase normálně žít. Může za to ona, kdyby jste se nikdy neznaly, bylo by to lepší...“
„Noriko nech laskavě být, ona ti nic neudělala!“ přerušila jsem matku rozzuřeně a se slzami v očích jsem za sebou zabouchla dveře svého pokoje a zamkla.

„Aimi! Okamžitě otevři!“ „Koukej se vzpamatovat...“ zase bouchání na dveře „Otevři, slyšíš?!“
„Ne, nechci vás vidět!“ vykřiknu naštvaně, vzdají to.
„Dobře tak si trucuj, jak chceš.“
Poslouchám dokud kroky neodezní, pak sebou plácnu na postel a rozbrečím se. Po chvíli se mi podaří se trochu uklidnit, vezmu si skicák a tužku a jdu kreslit. Bezmyšlenkovitě čárám po papíře, výsledný obrázek je docela pěkný. Vysmátá dívčí tvář s vlasy vlajícími ve větru, má láska Noriko... „Proč jsi umřela a nechala mě tu samotnou, proč?“ zašeptám, odkládám obrázek a vzpomínám...vzpomínám na vše, co bylo dřív, než jsem o ni přišla.

2.Vzpomínky
Přátelsví
Všechno začalo jednoho krásného slunečného dne. Řekla jsem si, že se trochu projdu. Zamířila jsem podél pobřeží, sluneční paprsky mě šimraly na obličeji, kolem se proháněl teplý vánek a cuchal mi vlasy. Chodidla se mi bořila do písku, vkročila jsem do vody, byla příjemně teplá, šťastně jsem se usmála. Rozběhla jsem se a užívala si ten pocit volnosti.
Bohužel mi to nevydrželo dlouhou, do něčeho jsem narazila, teda spíš do někoho, opravila jsem se v duchu. Protože jsem to nečekala, plácla jsem sebou naznak do vody, i za tu chvíli, co jsem tam ležela, jsem se stihla toho slaného humusu pořádně nalokat. Rychle jsem se zvedla, kašlala jsem a prskala slanou mořskou vodu všude kolem sebe. Má ‘překážka‘ na tom byla mnohem lépe, seděla ve vodě a dumala nad tím, co se stalo.
Začala jsem se omlouvat: „P...promiň, já tě neviděla. Nechtěla jsem do tebe vrazit.“ podala jsem jí ruce a pomohla jí vstát „Není ti nic?“
„Ne...“ usmála se na mě „Myslím, že bych se spíš měla omluvit já tobě, nekoukala jsem před sebe.“
„Já měla dávat větší pozor, ty za nic nemůžeš.“
„Ale to...“ pokusila se něco namítnout, ale přerušila jsem ji.
„Víš co, zvu tě do čajovny. Znám jednu, co odtud není daleko. Jinak, já jsem Aimi.“
„Já jsem Noriko.“
„Asi by jsme se měli převléct, takhle nikam nemůžeme.“
Noriko se nešťastně usmála. „Tak to bude trochu problém, domů to mám dost daleko.“
„To nevadí, pojď se mnou, půjčím ti něco svého. Až se příště potkáme tak mi to vrátíš.“
„To nejde, vždyť mě ani pořádně neznáš.“
„Ale jde, věřím ti. Byla bych ráda, kdybychom byly kamarádky, já totiž žádné nemám. Pro všechny jsem divná. Samotářka, co miluje koně a anime. Mají mě za podivínku, ale to je jejich problém.“
„Dobře, budeme kamarádky. Taky mám ráda koně a anime, bohužel nemám moc šanci jezdit.“
„Majitelka zdejší stáje je moje teta, takže nám můžu zařídit projížďku.“
„To by bylo super.“ Rozzářil se jí obličej nadšením.
Zazubila jsem se na ní. „Takže dohodnuto, nejdřív projížďka, potom čajovna.“
Během rozhovoru se nám podařilo dojít až k domu, kde jsem bydlela.
„Tak tady bydlím.“ Ukázala jsem na dům.
„A nebudou se vaši zlobit?“
„Ne...stejnak jsou v práci a mamka by byla ráda, že jsem si konečně našla kamarádku. Pojď dovnitř, jo a toho nepořádku si nevšímej, dneska jsem na řadě s úklidem, ještě jsem se k tomu nedostala.“ Upozornila jsem ji při vstupu.
Vystoupaly jsme po schodech nahoru, otevřela jsem dveře svého pokoje. „Tady je mé královsví.“ Mávla jsem rukou dovnitř.
„Páni, máš to tu pěkné.“ Vydechla překvapeně. „Ty obrázky jsi kreslila ty?“
„No...ano.“ Přiznala jsem se.
„Jsou nádherné, já kreslit pořádně neumím.“
Poděkovala jsem jí. „Kdybych sem vpadla takhle za přítomnosti mamky, byl by pěknej mazec.“ Pousmála jsem se. „A to nepočítám, že by vyzvídala co jsem vyváděla a proč jsem tak zmáčená.“ Dodala jsem, zatím, co jsem se přehrabovala ve skříni.

O chvíli později jsme byly obě převlečené a natěšené na projížďku. Rozběhly jsme se podél pobřeží, lehký vánek mi čechral vlasy, usmála jsem se.
„Co je, Aimi?“
„Nic, jenom mám radost... nejsem sama, mám si s kým povídat.“
„Taky jsem ráda, že jsem tě potkala.“
Došly jsme ke stáji. Řekla jsem Noriko, ať na mě počká a vydala se hledat tetu. Prolezla jsem stáj skrz na skrz, ale bez úspěchu... pod mou tetou jako by se propadla zem.
„Hledáš někoho?“ Ozvalo se mi za zády.
Leknutím jsem nadskočila. „Jo, svojí tetu, majitelku téhle stáje.“
„Tak ta tu dneska bohužel není, musela odjet. Zalíbila se jí jedna klisna, tak se na ní jela podívat. Je to trochu z ruky, takže se vrátí až zítra, ale možná budeme mít nový přírůstek. Já jsem tu nový, dneska jsem nastoupil, ještě tu nikoho neznám.“
„Takže ty jsi ten nový pomocník, teta se o tobě zmiňovala. Jenom si chci vyjet s kamarádkou na vyjížďku, doufám, že to nevadí.“
„Ne, vůbec ne. Ty asi budeš vědět, kterého koně si vzít.“
Zazubila jsem se na něj: „Jasně, díky.“
„Není za co... a užijte si vyjížďku.“
S úsměvem na tváři jsem se rozběhla za kamarádkou. Pojď, ukážu ti, kterého koně si smíš vzít.“
„Dobře.“
Dovedla jsem jí k boxu, kde se nacházela hnědobíle strakatá klisnička painta. „Tohle je Scarlet, je celkem klidná, ale dávej si na ní pozor. Má tendenci se bez varování rozběhnout, když jí to dovolíš.“
„Já si s ní poradím, tohle je v pohodě. Znám koně, který vyhazuje, jakmile jezdec, byť jen trochu, poleví v pozornosti. I já jsem se díky němu několikrát válela na zemi.“
„Tak potom jsi v pohodě... No nic, ukážu ti,kde má sedlo a dojdu si osedlat Aiko, dostala jsem jí na starosti. Sice nikdy nevíš co udělá, ale je krásná. Však uvidíš sama až jí přivedu.“

Osedlaly jsme koně a vyvedly je před stáj. Aiko, klisna černá jako noc, potřásla hlavou. Vyšvihla jsem se na její hřbet, počkala jsme než Noriko dotáhla Scarlet podbřišník a nasedla. „Jeď za mnou, ukážu ti moc pěknou stezku.“
Vedla jsem jí úzkou stezkou mezi stromy.
Po chvíli se před námi rozprostřela krásná rovná, široká cesta. „Chceš si trochu zacválat?“
„Jasně, moc ráda.“
Stiskla jsem klisnu patami a trochu jí povolila otěže, vyrazila vpřed jako vystřelená z praku, měla jsem co dělat abych jí opět přiměla ke kroku. Ohlédla jsem se po kamarádce, držela se kousek za mnou.
„To byla paráda!“ Zavolala na mě.

Usmála jsem se. Zbytek cesty jsme jely krokem nebo klusem. „A kde to vlastně bydlíš?“ Zeptala jsem se, zatím co jsme obstarávaly koně.
„Na druhém konci města, ale máme se stěhovat, mamka to bude mít blíž do práce.“

O něco později jsme seděly v čajovně, pily jsme čaj a povídaly si. Čas, který jsme spolu strávily, byl velce příjemný.
Ještě se stavila u mě doma aby si vzala své věci, všechno stihlo uschnout takže to bylo v pohodě.
Pak jsme se rozloučily a ona se vydala domů.

Láska
Uplynuly téměř dva roky od chvíle, kdy jsme se poznaly. Noriko se s rodinou nastěhovala nedaleko od nás, což bylo pro obě štěstí. Konečně jsme se mohly navštěvovat i víckrát než jednou týdně. Stala se z nás prakticky nerozlučná dvojka, byly jsme jako dvojčata a jedna bez druhé nedala ani ránu. V podstatě nás nešlo vidět jinak než spolu, kam šla jedna, druhá jí následovala. Každá jsme byla úplně jiná, ale přesto jsme si rozuměly, doplňovaly jsme se. Říkaly jsme věci na stejno, četly si myšlenky, a tak to pokračovalo. Často jsme se mezi sebou praly o nějakou věc. Samozřejmě jsem takovou bitku vždy vyprovokovala já tím, že jsem si něco půjčila. Kamarádka se po mně kolikrát válela ve snaze dostat zpět co jí patří, časem se jí to vždy podařilo získat. Tajemství jsme mezi sebou neměly a jedna druhé věřila.

Ano, byly jsme nejlepší kamarádky, ale zůstane to tak? Podobné pochybnosti už mě trápily delší dobu, neskutečně mě to štvalo. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že k ní něco cítím. Toužila jsem po její přítomnosti, když se mnou nebyla. Představovala si ji... lovila jsem v paměti a snažila se vybavit si její obraz, někdy se mi to i podařilo. Žila jsem utopená v představách o Noriko, zamilovala jsem se do ní. Ne, to nemůže být pravda vždyť... vždyť je to holka, nemohla jsem se do ní zamilovat. Noriko je přece moje kamarádka, to nejde. Jenže... Ne, nesmí na to přijít, nechci ji ztratit. Taková je skutečnost a já s tím nic nenadělám. Ničila mě představa, že by se jí něco stalo, přestala se mnou kamarádit. Bála jsem se odloučení a všeho, co by nás mohlo rozdělit, včetně sebe. Nic jsem však nedávala najevo, ne před Noriko, aby náhodou něco nezjistila. Přátelství s ní bylo příliš cenné na to, abych o něj mohla přijít.

Dny ubíhaly, naše přátelství stále sílilo, přála bych si aby se přehouplo v něco víc, ale bylo mi jasné, že je to nejspíš nemožné.

A dost... řekla jsem si jednoho dne, když jsem rozvalená na svojí posteli v pokojíčku uvažovala, proč je život tak složitý. Musím jí to říct. Nemůže se stát nic horšího, než že mě zavrhne.

Když jsem však o něco později pohlédla kamarádce do očí, ztratila jsem odvahu.