Láska přes oceán 1.Díl

Letiště bylo zamořené lidmi a každý někam spěchal. V jedné ruce jsem za sebou táhla velký cestovní kufr a druhou jsem si přidržovala cestovní tašku přes rameno. Máma se za mnou táhla a pořád si utírala slzy.
„Nechceš si to rozmyslet?“ pořád se mě ptala.
„Teď? Když už jsem tady? Tak to vůbec,“ řekla jsem ji statečně a dusila v sobě opravdový strach a snažila se zatlačit touhu rychle nasednout zpět do auta a jet domů, do tepla svého pokoje.
„Budeš opatrná, že ano?“ tuhle větu slyším dneska asi po třicáté.
„Neboj se, budu a budu ti pořád psát, ale pokud možno nebuď mě. Přeci je tam trochu jinak čas,“ upozornila jsem ji znovu.
„Kdyby něco, hned se můžeš vrátit, ano?“ připomenula mi.
„Já vím mami,“ řekla jsem jí a mile se na ní usmála.
„Budu od své holčičky 15 500 kilometrů,“ zase se rozbrečela. Ani jsem ji tu vzdálenost neměla říkat.
„… Vážení cestující letadlo Multiple Airlines, odlétá za patnáct minut z nástupiště 3B. Prosím, abyste se dostavily na plac…“ ozvalo se v rozhlase.
„Tak já už jdu,“ řekla jsem mámě a políbila ji na tvář.
„Opatruj se Caroline,“ ještě mi řekla. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem k nástupišti.
***
„Vážení cestující, děkujeme, že používáte naší společnost. Letadlo vzlétne za pár minut. Let bude trvat 19 hodin a 30 minut. V Tokyu budeme o páté ranní, prosím připoutejte se a přeji příjemný let,“ něco takové řekla letuška a já si s radostí dala sluchátka do uší a pokusila se nějak zneškodnit nudu.
***
Cesta mi připadala nekonečná, ale když jsem vystoupila z letadla a úspěšně jsem se shledala s rodinou, která mě bude mít po dobu, co budu v Japonsku na starost, šíleně jsem si oddychla.
Hned bez jakéhokoliv problému jsem se s nimi domluvila a namířili jsme si to k jejich autu. Bylo to zvláštní takový rozruch jsem ani nečekala, ale co chcete. Pošlete albína do afriky, dejte jahodu mezi hrášek nebo se prostě obarvěte na blond, dejte si zelené kontaktní čočky a odcestujte do Japonska. Až na to že to má háček. Blondýna jsem přírodní a oči mám po otci. Všichni se za mnou otáčeli a zavalil mě šílený pocit nejistoty, přesto že by se na letišti našlo ještě několik bělochů. Ale kolik asi tak bude na obyčejné střední škole, blondýnek jako jsem já?
***
Dojeli jsme k domu, kde teď budu po dobu 2. let bydlet. Dům byl nádherný, vysoký a úplnou třešničkou na dortu byla zahrada. Pravá japonská zahrada po které by toužil ,ne jenom jeden člověk. Nemohla jsem přestat koulit oči, protože něco tak nádherného to si nedovedete představit. Na to, že to byla jenom tříčlenná rodina, tak si žili celkem bohatě. Matka se jmenovala Hitomi Mei byla už od pohledu příjemná a když mluvila, tak láskou oplývala. Myslím si, že si budeme rozumět. Otec Hitomi Ikue je milý, ale nedává to najevo. Už má nacvičený úřednický obličej. Oba mě přijali s úsměvem. Zajímalo by mě jaký je jejich syn, protože na letišti nebyl.
Vzala jsem si svoje věci z auta a šla s mými novými „rodiči“ k domu. Otevřeli hlavní dveře a řekli mi, ať jdu nahoru po schodech a pak první dveře vlevo bude můj pokuj. „Děkuju ti Bože za hodiny japonštiny!“ Pomyslela jsem si děkovně a utíkala jsem po schodech nahoru, otevřela dveře a…
„Panebože!“
***
„Promiň, nechtěla jsem tě vyrušit při… při oblékání?!“ cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy a on se usmál. Smál se na mě tím krásným úsměvem. Stála jsem u dveří jak “Y“ a on se na mně díval těma nádhernýma, hnědýma očima a ještě to tělo!! Když jsem si uvědomila, že začínám pomalu slintat, otočila jsem se zády a vykoktala ze sebe: „P-Pro-miň. Ehm…“ super, ještě k tomu koktám. Proč si musím dělat takový trapas?!
„Jsi roztomilá,“ oblékl si tričko, teda aspoň podle toho, co jsem slyšela, jelikož jsem se otočila. Když jsem nakoukla nazpět, že už to bude v pohodě, tak nebylo. Stál jen pár centimetrů ode mě, zavřel dveře a natiskl mě na ně.
CHA? Jak to udělal? Mami pomoc! Jo, jo, dýchej. Nádech a výdech. Ne, nejde to! Pokud se na mě bude dívat těmahle očima! Dal svojí ruku k mojí hlavě, abych nemohla uniknout?
„Jak se jmenuješ?“ otázal se a celou si mě očima přeměřoval.
„Caroline - Caroline Miller. Jsem tu na výměnném pobytu, který bude trvat 2 roky,“ hned jsem to ze sebe vychrlila, jako bych si to připravovala celý týden, no prostě jako robot.
„Caroline, 2 roky? Hmm…“ zopakoval moje jméno a zvedl se mu jeden koutek. Asi roztaju. Prosím pomožte mi někdo!
„A ty?“
„Co já?“ dělal blbého. Nehraj si semnou!
„Jak se jmenuješ ty?“
„Ach, moje jméno. No. Jmenuju se Hitomi Shiro, ale všichni mi říkají Ray.“ Když se představil, a řekl tu krásnou přezdívku Ray, bylo to jako by mě žádal a chtěl slyšet z mých úst, jak to vyslovuji a něco po něm chci.
Hmm... Tak Shiro jo? Myslím, že ho budu provokovat. Jakou přezdívku vymyslet? Shiro-chan? Shi-chan?
„Těší mě Shiro-chan,“ usmála jsem se na něho a on strnul. Najednou mi popadl ruce, sevřel mi je nad hlavu a políbil mě? On mě líbá?! Aah. Cítila jsem ty měkké rty, hřejivé a plné. Moje začínaly být díky němu navlhlé a na závěr jsem ucítila, jak se zvedli jeho koutky. Tohle je na mě moc, tohle už nevydržím. Podlomily se mi kolena a já těžce oddychovala. Tohle byl nádherný polibek.
***

„Rayi pojď dolů. U dveří tě čekají kamarádi,“ volala na něj matka. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Pro jistotu mě posadil na postel a řekl: „Promiň,“ a otočil se. Vyběhl z pokoje a namířil si to dolů po schodech a já zůstala sama v pokoji sedíc na posteli. Vyvalila jsem se na postel se smíchem. Nebyl to smích ze smutku, ale z radosti.

***
Po dlouhém a celkem hlasitém smíchu jsem nakonec vstala a šla si pro tašky. Položila jsem je na postel a koukla se dovnitř, jestli je všechno v pořádku a není nic rozbité. Oddechla jsem si, když bylo jak má a už jsem si to ládovala ke skříni „Páni, ta skříň je fakt veliká!“ pousmála jsem se nad nádherným prostorem pro moje oblečení. Začala jsem si vybalovat věci a rovnou je skládat do skříně. Pak pár knížek do poliček, něco málo do koupelny a pak už jenom vytáhnout notebook a začít poslouchat hudbu. Úplně jsem zapomněla na všechno kolem a zaposlouchala jsem se do krásných textů hudby. Měla jsem až tak dobrou náladu, že jsem začala poskakovat a tančit po pokoji. Ani jsem neslyšela zaklepání na dveře a už vůbec ne, že ten dotyčný vyšel dovnitř. Všimla jsem si ho, když přestala hrát hudba a já se otočila, že si pustím další.
„Nevěděl jsem, že umíš tancovat“ usmál se na mě tím svým šibalským úsměvem a já strnula.
„Neumíš klepat? A jak bys to mohl vědět, když se ani neznáme,“ vyjela jsem po něm.
„Já zaklepal, ale přes tu hlasitou hudbu si mě nejspíš neslyšela …“ A sakra!
„Ehm…Takže, co jsi potřeboval?“
„ Chtěl jsem ti jenom říct, že už je večeře uvařená,“ řekl mi klidným hlasem, opřel se o rám dveří.
„Oh. Tak počkej minutku, jenom se převleču do domácího,“ řekla jsem mu už mileji.
„Ok, počkám,“ pousmál se a šel se posadit se na postel.
„Myslela jsem za dveřmi. Chci se převlíknout.“ Vážně? Bude mě furt tak trápit?
„Vypadni! Nemám teďka na tohle náladu!“ vyštěkla jsem. Vstal a šel za mnou a pohladil mě po vlasech…
„Dobře, uvidím tě někdy příště. Doufám, že se mám na co těšit…Jinak tancuješ bezvadně,“ mrknul na mě a zavřel za sebou dveře.
„ To snad nemyslí vážně!“ zčervenala jsem opět jako rajče a s těžkým dechem se šla převléknout.

***

„Tak jak ti chutná? Nejspíš nejsi zvyklá na naše jídlo, takže pokud chtěla něco jiného, tak ti klidně uvařím něco jiného.“řekla mi Mei. Vážně je milá a už od prvního setkání se o mě stará. Připomíná mi moji maminku, kterou teďka neuvidím 2 roky!
„Hm. Je to dobré. V Americe jsou čínské a japonské restaurace, takže jsem tam často chodila na jídlo a jinak chutná mi to. Jste vážně dobrá kuchařka Mei-san,“ poděkovala jsem Mei a šla nahoru do pokoje. Úplně jsem zapomněla, že jsem měla zavolat mamce! Bylo něco po osmé hodině, tak doufám, že jí nebudu budit.
„Ahoj mami, jak jsem si mohla myslet. Čekala si, než ti zavolám, že? Běž spát, ať nejsi zítra v práci unavená,“ začala jsem hned ze začátku s poučováním.
„Car, ty víš, že bych stejně neusnula, protože bych se bála, jestli si vůbec dorazila v pořádku.“ Opět se o mě bojí.
„Neboj mami. Rodina, která se o mě stará, je moc milá a hodná. Mami, zavolám ti zase až zítra, moc mě to stojí. Tak dobrou a mám tě ráda,“ zavěsila jsem a šla do koupelny se osprchovat. Zítra jdu prvně do školy, takže musím vypadat perfektně!
Když jsem vyšla ze sprchy, bylo už něco po deváté hodině a já si to už ládovala hezky do postýlky. Zhasla jsem světla a usínala v myšlenkách, co si zítra udělám za účes a jak na mě bude vypadat školní uniforma.