Ledová hladina mezi námi

Vždy když nastala zima a mráz pokryl vše kolem do bíla, o víkendech jsem s oblibou chodila na procházky ke kraji lesa, kde byly skvělé kopce na sáňkování a dvě jezera, na kterých jsem se vždy ráda klouzala a tančila, i když bez bruslí. Nepotřebovala jsem je, má nápaditost si vystačila vždy i bez nich.
Nikdy jsem však nechodila ven sama, vždy mne doprovázela jedna osoba, které jsem bezvýhradně věřila. Ale onoho dne se shodou okolností věci náhle změnili a on měl zpoždění. Měli jsme se jako vždy sejít pod naší velkou vrbou, kde jsme v létě spolu lehávali na dece a dívali na hladinu jezerní vody, kde se odrážela záře měsíce a noční oblohy pokrytá jasnými hvězdami. Petr byl můj věrný ochránce už od mala, a nejen to, byl to i můj nenahraditelný přítel, a tak trochu i milenec. V jeho blízkosti jsem se vždy cítila v bezpečí, jeho hřejivé objetí vždy rozehřálo mé ledové konečky prstů. Ale pravdou bohužel bylo, že má rozpustilost byla občas nezkrotná a neohlídatelná. Nejvíc jsem milovala ten pohled na zamrzlé jezero, když nebylo pokryté sněhem. Jen se na něm průzračně odrážela voda pokrytá vrstvou ledu.
Ten den bylo tak krásně, vše jen lákalo jít dovádět na zamrzlé jezero. Má nedočkavost už mi nedovolila dál na Petra čekat, a tak jsem si řekla, že na něj počkám na jezeře až dorazí. S úsměvem na tváři jsem pohlédla na ono místo a rozešla se k jezeru. Po chvilce dovádění jsem zaslechla jakýsi hlas. Zněl jako malá plačící dívka. Ten hlas se ozýval z protější strany břehu. Nedalo mi to, a rozešla jsem se tím směrem. Když jsem došla na místo, odkud se zvuk ozýval, nikoho jsem tam neviděla. A tak jsem zvolala “Je tu někdo? Neboj se mě, nic ti neudělám,“ a s úsměvem jsem se rozhlédla po břehu v blízkosti. Náhle jsem zahlédla na křivě se tyčícím stromě nad hladinou jezera malé kotě, které vydávalo ten samý hlas, za kterým jsem šla. Vypadalo vystrašeně, a tak jsem ho chtěla vzít do rukou, ale ono náhle odskočilo a popoběhlo víc ke středu jezera. Pomaloučku jsem k němu přišla a řekla “Neboj se mě koťátko, já ti pomůžu.“
Kotě na mě však záhy výrazně mňouklo. V té chvíli jsem si všimla, že jsem se docela vzdálila od místa, kde byli ostatní lidé. Uvědomila jsem si, kde vlastně stojím. Stála jsem na druhé straně jezera, na místě, kde byl vstup zakázán. Opatrně jsem couvla o krok zpět se snahou se vrátit. Náhle jsem však při našlápnutí zaslechla praskající led. Bylo vidět, jak se kolem mne rozevírá ledová pavučina chystající se mě lapit do svých spárů. Stihla jsem se už jen ohlédnout na druhou stranu, kde jsem spatřila, jak se ke mně blíží můj Petr křičí nahlas mé jméno. V jeho tváři se odrážel vyděšený pohled plný strachu. Došlo mi, co jsem způsobila a s posledním prasknutím pode mnou jsem na něj naposledy pohlédla. Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale už to nešlo. Cítila jsem, jak mi ztéká chladná až mrznoucí slza po tváři v posledních vteřinách odpočítávající mou zhasínající svíčku. Ještě jsem téměř natáhla ruku před sebe směřující k němu, když záhy mne pokryla mrazivá temnota. Všude byl chlad a nešlo se nadechnout. Má dlaň se dotýká spodní vrstvy tenkého ledu, na kterém jsem předtím nevědomky stála. Z druhé strany není ten pohled tak průzračný, a pocit tak příjemný, jako shora. Můj poslední pohled byl věnovaný právě Petrovi. Přála jsem si nebýt tak bláhová a nedočkavá, a moct ho ještě alespoň jednou vidět, ale má unáhlenost a nerozvážnost nás od sebe rozdělila předčasně. Pomalu jsem zavírala své oči naplněné smutkem, a oddala se síle vody, která volně unášela mé mrznoucí tělo pod hladinou. S mou myslí upadající do bezvědomí uvolnila jsem svou dlaň z vrstvy ledu a oddala se říši věčných snů.
Náhle však cítím zas ten hřejivý pocit a něčí ruku, jak mě pevně drží a vytahuje z vody. Byl to on, ten hlas a jeho hřejivý dotek, bez kterého bych nemohla žít. Pomalu otevírám oči, a i když rozmazaně, vidím, jak mě pevně svírá ve svém náručí. Avšak nejsem schopná se hýbat ani mluvit. S velkým úsilím se má dlaň natáhne k jeho tváři, aby se mohla dotknout mého anděla strážného. Chtěla jsem plakat štěstím i bolestí, ale mé zmrzlé tělo mi to nedovolilo. Krátce jsem ucítila hrubý, ale hřejivý dotek na tváři. Ohlédla jsem se tím směrem a u mě stálo to malé kotě, jemně mi olizující mou tvář s doprovodem tichoučkého mňoukání. Má duše se musela pousmát, přeci to vše k něčemu bylo.

Konečně chápu, jak hloupá jsem byla, vždyť bez něj bych nepřežila.