Letmý pohled 01

Yuki

Seděl jsem na zastávce a čekal na autobus. Bylo půl šesté ráno a já měl co dělat, abych neusnul. Nesnáším ranní vstávání. Proč jenom škola začíná tak brzy, ptal jsem se sám sebe, zatímco jsem zíval. Pozoroval jsem lidi, kteří kolem mě procházeli. Na to, jak moc brzy je, chodí jich tu opravdu hodně. Všichni ale vypadají skoro stejně, prázdný výraz ve tváři a nevšímají si okolí. Možná jsou jenom ospalí jako já… Po chvíli pozorování jsem si všimnul, že tu prochází zase stejný kluk, kterého jsem tu viděl včera, předvčerejšky, a vlastně každý den, co si vzpomínám. Dneska má s sebou ale psa. Blázen, takhle brzy venčit psa. Pozorněji jsem si ho prohlédnul a zjistil jsem, že se mu nemůžu podívat do tváře, protože ji zakrývá kapuce. Došlo mi, že jsem mu nikdy do tváře neviděl, protože vždy měl onu kapuci, stejně jako tmavé oblečení. Možná proto jsem si ho zapamatoval. Prošel kolem mě a já si prohlédl i psa, co šel vedle něho. Nebyl nijak veliký, spíš malý a měl delší bílou srst. Opravdu hezký pes. Mladík zmizel za rohem a já se zase vrátil k nudnému čekání. Nevím, proč tu jsem vždycky tak brzy, nejspíš proto, že mám strach, aby mi neujel autobus. Z přemýšlení mě vyruší, když někdo zakřičí moje jméno. Intuitivně se otočím, ale to už vidím onoho psa, jak běží mým směrem a toho tajemného mladíka, jak jde za ním a volá na něj. Takže ten pes se jmenuje Yuki, stejně jako já… Zajímavé. Mezitím pes doběhl k lavičce, kde jsem seděl, vyskočil na ni a sedl si. Díval se na mě a já ho pohladil po hlavě. Nic neudělal, jenom přivřel oči a dál seděl.

„Tak tys utekl svému pánovi, jo?" pobaveně jsem na něj promluvil a díval se na tajemného mladíka, jak se k nám blíží. Do tváře mu stále nebylo vidět, i když stál naproti mně.

„Promiň, jestli tě vyděsil, ale nemusíš se bát, neublíží ti." Podíval se na mě a tím stín ustoupil a odhalil jeho rty. Byly hezky tvarované a plné. Jakožto člověk, který ve vztahu preferuje muže, jsem nemohl od těch jeho rtů odtrhnout oči.

„Nevyděsil, je moc milý." Usmál jsem se na pejska a znovu ho pohladil, on si poposedl trošku blíž ke mně, tak jsem ho pohladil znovu. „Zdá se, že se mu líbím." Teď jsem se podíval na jeho pána. Neustále jsem musel myslet na to, jak asi vypadá pod kapucí. Rty a jeho příjemný hluboký hlas napovídaly, že musí být krásný.

„Vypadá to tak," usmál se,"ale musíme jít, tak pojď Yuki." Když oslovil psa, trošku jsem sebou trhl, přeci jenom Yuki je i mé jméno, tak na to musím reagovat. Yuki ale nereagoval a stále seděl vedle mě.

„Asi se ti nikam nechce, viď Yuki." Podrbal jsem pejska po hlavě a promluvil k jeho páníčkovi: "Jestli nikam nespěcháte, tak tu můžete být." Skoro jsem doufal, aby tu zůstali, ten tajemný kluk mě začíná zajímat.

„Asi mi ani nic jiného nezbude, když chce někde zůstat, tak s ním ani nehnu." Pohladil ho a Yuki si spokojeně poposednul.

„Pěkně sis ochočil páníčka, dobrá práce Yuki." Mladík si zatím sednul vedle Yukiho a usmál se nad mojí poznámkou.

„No jo, co bych pro něj neudělal. Promiň, že tě otravujeme, ale nějak si tě oblíbil. Jsem Seigo." Představil se, ale kapuci si nesundal, což je škoda, protože jsem byl opravdu zvědavý, jak vypadá.

„Mně to nevadí, Yuki je roztomilý. Já jsem Yuki, těší mě." Podíval jsem se jeho směrem a všiml si, že se směje.

„To je opravdu náhoda, jakoby to ten uličník tušil." Odpověděl a podrbal pejska po hlavě. Také jsem se pousmál, ale hlavou mi stále běhala myšlenka, jak asi vypadá pod tou kapucí.

„Proč si nesundáš kapuci?" Hned potom, co jsem svoji otázku vypustil z úst, začal jsem jí litovat. To není přeci moje starost…

„Ah, promiň, zapomněl jsem na ni. Je neslušné se s někým bavit a zakrývat si přitom obličej." Usmál se a odhaloval stále víc ze svého obličeje. Jako první se ukázal nos a tváře, které byly skoro až moc světlé, ale hezky tvarované. Nakonec odkryl oči. Jejich barva mě zarazila a udivila. Byly světle modré, až šedé, občas se v nich objevil i náznak zelené. Až potom, co jsem se odtrhnul od jeho očí, všimnul jsem si, že má husté černé vlasy, které jsou trochu delší. Nejspíš jsem na něj zíral déle, než je normální, protože na mě promluvil.

„Mám něco na obličeji?" usmál se na mě a já si konečně uvědomil, že jsem se choval jako pitomec.

„N-ne, jenom…. Máš zajímavou barvu očí." Ve chvíli, co jsem to vypustil z úst, litoval jsem toho. Seigo ale nevypadal nějak pohoršeně nebo naštvaně.

„Díky. Říká mi to hodně lidí." Usmál se a než jsem stačil něco říct, přijel mi autobus.

„Tak já už musím, měj se a třeba se zase někdy potkáme." Úsměvem jsem se rozloučil se Seigem a Yukiho pohladil.

Seigo

Než jsem stačil odpovědět, byl už Yuki v autobusu. Ještě chvíli jsem zůstal sedět na zastávce a přemýšlel o jmenovci svého psa. Asi to bude hodný člověk, když si k němu Yuki jen tak přišel a nechal se od něho hladit. Ani já nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Je moc hezký. Má jemné rysy, červené rty, roztomilý nos a hezké milé oči v barvě hořké čokolády, kterou mám moc rád. Jeho vlasy jsou tmavě hnědé a tak akorát dlouhé, aby mu orámovaly jeho roztomilý obličej.

„Ty víš, s kým se skamarádit, viď, Yuki." Podrbal jsem svého pejska a usmál se nad představou, že se s ním zase setkám. Všiml jsem si, že tu sedí každé ráno, co tu chodím. Vždycky pozoruje lidi, ale vypadá, že by nejradši hned zase zalezl do postele a spal. Zdá se, že není ranní ptáče. Proč nad tím vůbec přemýšlím? On není jako já, rozhodně se mu nelíbí muži, tak proč vůbec přemýšlet nad tím, že se mi líbí a je moc milý.

„Tys to zase vyvedl, ty…" pohladil jsem Yukiho, zvedl se z lavičky a šel domů. Yuki seskočil a šel hned za mnou. Celou cestu domů jsem se snažil přesvědčit, že se mi nelíbí víc, než je u někoho, koho poprvé potkáte, normální, ale i přes všechnu moji snahu jsem se těšil, až ho znovu uvidím.