Letmý pohled 02

Seigo

Vstal jsem dvě minuty před budíkem, tak jsem ho vypnul. Bylo pět hodin ráno, kdy jsem obvykle vstával na ranní směnu do práce. Dneska jdu do práce až odpoledne, ale zvykl jsem si takhle brzy vstávat a můžu se jít alespoň v klidu projít s Yukim. Možná dokonce potkám toho kluka, Yukiho, na zastávce a možná si s ním popovídám. Vlastně doufám, že se tak stane, protože včera mi přišel opravdu moc milý a vlastně se mi i líbí. Vyhrabal jsem se z postele, obléknul se a vzal Yukiho na vodítko. Ten nedočkavě pobíhal všude okolo. Když jsem otevřel dveře, tak doslova vystřelil ven.
„Uklidni se, děláš jako bys nebyl rok venku." Sehnul jsem se a pohladil ho. Vydali jsme se směrem k nádraží, které je docela blízko, takže jsme tam byli ani ne za deset minut.

Když jsme se blížili k lavičce, kde obvykle sedává, tak tam nikdo nebyl, ale Yuki se rozhodl, že si tam stejně sedne.
„To chceš na Yukiho počkat?" zeptal jsem se ho. Yuki si na lavičku lehl a mě bylo jasné, že s ním nehnu. Toho kluka si opravdu oblíbil. Chvíli jsme seděli a Yuki každého, kdo prošel, pozoroval, když se posadil a díval se jenom jedním směrem, také jsem se tam podíval, šel tam Yuki. Ve tváři měl zase ten svůj nepřítomný výraz a v ruce držel láhev s pitím. Měl na sobě bílé džíny, černý svetr a tmavé tričko. Vypadal opravdu roztomile, ještě se zdál být rozespalý. Byl už skoro u lavičky, na které jsme seděli, ale stále si nás nevšiml, rozdělal láhev s pitím a napil se.

„Ahoj Seigo." Pozdravil, když stál před námi. Vypadal docela zaraženě. „Nazdar Yuki." Přivítal mého pejska a podrbal ho.

„Ahoj Yuki," odpověděl jsem s úsměvem, „ Yuki se tě už nemohl dočkat." Objasnil jsem naši přítomnost. Nechtěl jsem si připustit, že jsem se na něj taky těšil.

„Jsem rád, že vás vidím." Odpověděl s úsměvem a sednul si vedle Yukiho. Nestačil si ani zašroubovat láhev a Yuki si mu už chtěl sednout na klín. Jak po něm Yuki lezl, tak mu vyrazil lahev s limonádou, která se mu vylila na kalhoty a triko. Chvíli jsme jenom seděli a koukali na flek, který se na Yukiho kalhotách zvětšoval a na mého neposlušného psa, jak seděl vedle a dělal, jakože nic neudělal.

„Yuki, ty idiote, co to je?!" okřiknul jsem psa a ukázal na kalhoty, ale otočil se na mě Yuki s flekem na kalhotách.

„To jsou kalhoty…. Polité kalhoty." Odpověděl zaraženě Yuki. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nezačal smát, takovouhle reakci jsem nečekal.

„To nebylo na tebe, ale na psa. Musíš se jít převléct."

„To asi ano, takhle do školy nemůžu." Pousmál se. „Ty jsi pěkný nezbeda, viď Yuki." Otočil se na psa.

„Můžeš jít ke mně, bydlím kousek." Nabídl jsem mu pomoc, aniž bych vůbec přemýšlel.

„To je v pořádku, za chvíli mi pojede autobus."

„Přeci takhle nepojedeš autobusem, navíc se to musí dát hned vyprat nebo tam budeš mít napořád žlutý flek." Ukázal jsem na kalhoty. Yuki chvíli nic neříkal, asi přemítal své možnosti a hledal nejlepší řešení.

„Tak kdyby ti to nevadilo…" řekl nakonec se skloněnou hlavou.

„Tak jdeme." Zvedl jsem se a počkal, až se zvedne i Yuki a můj nezbedný pes. Přemýšlel jsem nad tím, že je musím oslovovat nějak, aby věděli, ke komu mluvím.

„Yuki, můžu ti říkat Yuki-chan?" zeptal jsem se po chvíli.

„Asi můžeš, ale proč Yuki-chan?" vypadal trochu zaskočeně.

„Abys věděl, že mluvím na tebe a ne na Yukiho." A taky protože, je moc roztomilý. „Tak a jsme tady." Řekl jsem Yukimu přede dveřmi do mého bytu.

Yuki

Je mi trochu trapné, jít do bytu k někomu, koho vlastně vůbec neznám. Kdo ví, co by mi mohl udělat. Nikdy lidem nevěřím, tak co teď blbnu? Na druhou stranu má Seigo pravdu, jet takhle autobusem by bylo opravdu nepříjemné. I když to jsou jenom dvě zastávky ke mně domů, tak by se na mě lidé jistě dívali divně. Ale ty kalhoty už stejně nezachráním… Je to škoda, jsou to mé oblíbené, ale na Yukiho se nějak nemůžu zlobit. Vždyť měl přeci takovou radost, když jsem přišel.

„Tak pojď." Seigo mě vytrhl z přemýšlení, když mě vyzval, ať vejdu do jeho bytu. Byl docela malinkatý. Chodba vedla do kuchyně, kde měl i stůl na jídlo. Vedle kuchyně byl obývák, kde měl pohovku, televizi, počítač a hodně technických věcí, které nejspíš souvisely s počítačem. V obýváku byly dvoje dveře. Myslím, že jedny jsou do koupelny a druhé do ložnice.

„Zatím si tu sedni a svlékni se, já ti donesu svoje kalhoty." Seigo ukázal na pohovku v obýváku a zašel do jedněch ze dvou dveří. Takže to je ložnice. Šel jsem do obýváku a neochotně jsem si začal rozepínat pásek u kalhot. Když jsem si stahoval kalhoty, vyšel Seigo ze dveří a v ruce držel modré džíny. Když viděl, jak se svlékám, trochu se zarazil. I mě bylo trapně, že mě tu vidí polonahého.

„N-na, tady máš moje džíny, snad ti budou dobře." Podal mi své kalhoty. Všimnul jsem si, jak se snaží, aby se na mě nedíval.

„Díky. Omlouvám se, že tě takhle otravuju." Vzal jsem si od něj kalhoty a natáhnul si je. Byly

mi v pase větší, tak jsem si vzal ze svých pásek a navlékl si ho do jeho.

„Já se omlouvám, že tě Yuki polil. Teď ti je půjdu zkusit vyčistit, tak si tu zatím udělej pohodlí." Vzal mé kalhoty a vytratil se do druhých dveří. Ted jsem si vzpomněl, že tu vlastně nikde nevidím Yukiho. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem ho nenašel. Rozhodl jsem se, že se půjdu porozhlédnout, kde by mohl být. Přišel jsem ke stolu, kde ležel počítač a plno věcí, které jsem ani nedovedl identifikovat. Jak jsem si ty věci prohlížel z pod stolu vylezl Yuki se sklopeným ocasem a po očku na mě pokukoval. Sehnul jsem se k němu a pohladil ho. „Nejsem na tebe naštvaný. Jsem rád, že jsi za mnou dneska s páníčkem přišel." Yuki se na mě chvíli díval a pak si šel vyskočit na gauč. Sednul jsem si k němu a hladil ho. Chvíli mi to tak vydrželo, ale Seigo pořád nešel, tak jsem se za ním šel podívat.

Otevřel jsem dveře a vešel jsem do koupelny, která byla trochu větší, než jsem čekal. Seigo se shýbal nad umyvadlem, kde byly namočené moje lakoty, které drhnul. Podíval se na mě zoufalýma očima.

„Co se děje?" Zeptal jsem se.

„Nechce to pustit…." Odpověděl smutně.

„To nevadí, já jsem si myslel, že to nepůjde. Někdy si koupím nové." Asi bych se měl zlobit, ale nějak to nejde.

„Je mi to fakt strašně líto, koupím ti nové." Byl docela roztomilý, jak se pořád omlouval. Navíc s tím jeho zoufalým pohledem. Přešel jsem k němu a podíval se na kalhoty. Skvrna vůbec nepustila. Musel jsem se pousmát. Jsem rád, že jsem s tím nemusel nikam jet.

„Říkal jsem, že to nevadí." Poplácal jsem ho povzbudivě po rameni a usmál se na něj.

„Fakt mi to je líto." Vzal mé kalhoty a dal je do pračky, kterou zapnul.

„Pořád se neomlouvej. Tohle se prostě někdy stane." Šel jsem za Seigem, který vyšel z koupelny.

„Tak tu alespoň zůstaň na oběd. Jestli teda někam nespěcháš." Zdá se mi to nebo je trochu nervózní.

„No, teď nikam nespěchám. Do školy je už pozdě. Ale chci ti pomoct." Usmál jsem se na něj a šel k němu do kuchyně. „Tak mi řekni, co mám dělat." Opřel jsem se o linku.

„No, teď nebudeš dělat nic, protože je na oběd brzy a potom také ne, jsi host." Odpověděl s úsměvem a podal mi sklenici s vodou.

„Máš pravdu, ještě je brzy. Díky."

„ Pojď si sednout na pohovku, zatím si můžeme povídat. Když už máš na sobě moje kalhoty, tak o tobě chci taky něco vědět." Usmál se a poklepal na místo vedle sebe.

„Taky bych o tobě rád něco věděl." Trochu jsem sklopil pohled. Jsem trochu nervózní, když vedle něho sedím takhle blízko. Opravdu se mi líbí, ale tohle mu rozhodně říkat nebudu.

Seigo

Když si sedl vedle mě, trochu jsem znervózněl. Možná je až moc blízko. Takhle si můžu všimnout, jaké má jemné rysy ve tváři.

„Tak co o mě chceš vědět?" Zeptal se Yuki-chan.

„Hmm… Třeba co studuješ?" Yuki si všinul, že tu sedíme oba, tak se mezi nás vměstnal a nechal se od Yuki-chana hladit.

„Třetím rokem práva. Co studuješ ty?" opětoval mi stejnou otázkou.

„Já už nestuduju, minulý rok jsem dokončil školu, teď pracuju jako programátor pro jednu firmu." Takže je mladší tak o tři čtyři roky.

„To vysvětluje ty věci u počítače." Podíval se k počítači, kde jsem měl různé součástky, které jsou potřeba opravit. „Dneska jsi neměl kapuci, to je poprvé, co jsem tě bez ní viděl. Proč ji vůbec nosíš?" položil mi nečekanou otázku.

„Já ani nevím, nějak jsem s tím začal a zvyknul si na to." Když se nad tím zamyslím, tak opravdu nevím, proč nosím pořád kapuci. Niky jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale takhle na mě alespoň lidi moc nekoukají.

„Neměl bys ji nosit, máš moc hezké oči, tak proč je zakrývat." Tím, co řekl, mě zaskočil. A i on si nejspíš uvědomil, že to bylo trochu nečekané. Zčervenal a sklonil hlavu. Ale musím říct, že mě jeho slova potěšila. Je opravdu moc roztomilý….

„D-díky. No, většinou mi všichni říkají, že mám divnou barvu a ne hezkou." Možná to je ten důvod, proč jsem začal s kapucí.

„Tak to nechápu. Mně se tvoje oči opravdu líbí." Nesměle se mi podíval do očí. Byl stále úplně rudý, ale tak roztomilý. Kdybych mohl, tak ho hned teď políbím.

„Vážně díky, jsi první, kdo neřekl, že jsou divné nebo strašidelné." Trochu se pousměju. Trochu jsem se k němu naklonil a pohladil ho po tváři. Když mi došlo, co jsem udělal, rychle jsem ruku stáhnul a teď pro změnu zčervenal já. Jsem to ale idiot, jak jsem mohl něco takového udělat. Mám štěstí, že mě něčím nepraštil nebo neutekl.

„Další otázka. Jak dlouho máš Yukiho?" změnil téma, za což jsem vážně rád. Atmosféra kolem nás se totiž začínala měnit.

„Hmm. Myslím, že tak tři roky. Dostal jsem ho od rodičů k narozeninám." Byl to ten nejlepší dárek.

….

Povídali jsme si opravdu dlouho, když jsem si uvědomil, že bych měl jít udělat oběd.

„Už bych měl jít začít vařit." Řekl jsem a zvedl se. Yuki-chan se zvedl také a šel se mnou do kuchyně. Tázavě jsem se na něj podíval.

„Chci ti pomoct." Usmál se a pokračoval za mnou. „Co budeš vařit?" ten jeho úsměv je vážně moc roztomilý.

„Máš na něco chuť?"

„Hmm… Na smaženou rýži."

„Tak budeme mít smaženou rýži." Usmál jsem se na něj a šel připravovat jídlo.

„Jak ti můžu pomoct? Co kdybych nakrájel zeleninu?" zajímal se Yuki-chan a vzal si do ruky nůž.

„Co mám s tebou dělat? Když chceš, tak ji můžeš nakrájet." Uhnul jsem, abychom se sem oba vešli a chvíli ho pozoroval, jak krájí zeleninu.

Yuki

Jsem rád, že mi dovolil mu pomoct. Celé dopoledne s ním uteklo vážně rychle. Dozvěděl jsem se o něm spoustu věcí a vážně se mi líbí. Je moc milý a hodný a navíc ty jeho krásné oči. Mohl bych se do nich dívat pořád a nikdy by mě to neomrzelo. Každou chvíli jsem se přistihl, že mu do nich zírám. Jestli si toho všimnul, tak si musí myslet, že jsem divný nebo, že se mi líbí, což není daleko od pravdy. Rád bych mu to řekl, ale nechci ho znechutit a odradit od toho, aby se se mnou kamarádil.

„Jak to vypadá?" Seigo mě vytrhl z přemýšlení a naklonil se nade mě, aby viděl, jak na tom jsem s krájením. Když se nade mě naklonil, byl tak blízko, že jsem mohl cítit jeho dech na svém krku. Vážně mě to rozhodilo, tlukot srdce se zrychlil a trochu jsem zčervenal.

„Už to skoro mám." Snažil jsem se odpovědět co nejklidněji.

„Tak já jdu zatím prostřít." Odtáhnul se ode mě a s nádobím zamířil ke stolu.

„Dobře." Odpověděl a dokrájel poslední kousky. Vzal jsem je na stůl a sednul si k němu.

„Itadakimasu."

„Itadakimasu." Odpověděl jsem a uvědomil si, že mu zase zírám do očí. Rychle jsem se sklonil nad jídlo a začal jíst.

„Je to výborné." Pochválil jsem Seigův oběd, když jsem dojedl první sousto.

„Děkuju." Usmál se na mě a pokračoval v jídle.

Když jsme dojedli, všimnul jsem si, že už je půl 1. Ten čas tak rychle utekl. „Už bych měl jít, zdržoval jsem tě až moc dlouho. Děkuji za jídlo a kalhoty, příště ti je vrátím." Usmál jsem se a šel se obouvat.

„Nemáš zač. Mohl bys mi dát telefonní číslo? Kdybychom se dlouho nepotkali a já už měl kalhoty pro tebe koupené, abych ti je mohl dát." Jeho otázkou mě zaskočil, ale vlastně i potěšil, že chce moje číslo.

„Dám ti ho." Vyměnili jsme si čísla, já se obul a vyšel ze dveří.

„Díky. Dneska jsem si to s tebou užil, moc hezky se s tebou povídá." Když to říkal, se zájmen si mě prohlížel, čímž mě přivedl do rozpaků.

„Taky jsem si to užil, tak se měj hezky a pozdravuj Yukiho." Vzpomněl jsem si na pejska, který usnul na pohovce.

„Ty taky, ahoj." Odpověděl Seigo. Já se otočil a zamířil k sobě domů. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem se dneska o Seigovi dozvěděl a že se mi líbí čím dál víc, nad jeho náhodnými doteky a jak mě tím znervózňoval, možná to dělal naschvál… Ne, to nemůže být pravda, jenom se choval přátelsky a já v tom zase vidím bůh ví co….