Lípa odpočinku

Jako každý večer, jsem seděl venku pod lípou, a díval se na hvězdy. Lehce zafoukal podzimní vítr, otřásl jsem se a přehodil jsem si přes své načervenalé až zrzavé vlasy, černou kapuci mé oblíbené a nejvíce nošené mikiny. Zahmatal jsem rukou v kapse od kalhot a vytáhl si mp3 abych si jí mohl dát vice hlasitěji, jelikož se blíží hodina, kdy přichází domů můj nevlastní otčím, který je denno denně opilí. Už je to půl roku, co nemám matku, zemřela na rakovinu jater. Ten uchlastanej příživník se sice postaral o matčin pohřeb, ale mě nesnášel už od prvního setkání. Pomalu jsem se zvedl a zamířil jsem domů. Lípu sem měl za barákem, měli jsme menší domek. Jen co sem odemkl dveře a vešel do chodby, začal po mě řvát chraptivým hlasem, ten opilec. Ještě že to matka nevidí.
“Ty pse! Jak to že není připravená večeře! Padej mi něco uvařit, kdo si myslíš že ti platí školu a střechu nad hlavou?!” Opíral se o futra obývacího pokoje, aby neupadl, jak moc byl na mol.
Nic sem mu na to neřekl, dal sem si hudbu ještě vice nahlas, tak abych ho neslyšel a zamířil jsem do kuchyně. Tam jsem si po té sundal mikinu, mp3, kalhoty a přehodil to přes židli. Nachystal jsem papriku a kuřecí prso, a orestoval mu to na pánvy. Mezitím přišel a sedl si ke stolu, čekajíc na jídlo.
“Vypadáš jako tvá mrtvá matka, akorát ti chybí ty prsa, co měla ona!” A začal se opilecky smát.
Chtělo se mi brečet, řvát, ale nechal sem to tak, nemělo by to smysl po něm řvát. Vím že vypadám spíše jako holka, hubená postava nijak velký, vlasy sestříhané k ramenům, ale mé oči byli onyxově černé a házeli, jen opovrživý pohled, na toho zmetka. Naložil sem mu porci na talíř a položil to k němu a chtěl odejít, ale chytil mě za ruku.
“Neřekl sem, že můžeš odejít, a navíc..” Začal jsem mít strach. Druhou rukou mi začal přejíždět po břiše, ale to sem nenechal jen tak, copak se zbláznil?! Jeho ruku sem odrazil a chtěl jsem se mu vytrhnout. To jsem ale neměl dělat, škubl se mnou tak, že jsem upadl na zem a on si na mě klekl svou celou váhou.
“To b-bolí... prosím... pusť mě.” Vážně se to nedalo snést, když vám někdo drtí orgány celou svou vahou.
“Ale copak Alexi, si snad chlap ne? Chlapi přeci nebulej jako ženský! Víš co? Zjistíme to!” Vzal moje ruce, prudce mi je dal za hlavu, sundal si pásek stáhl mi jím, mé hubenné ruce a uvázal zbytek pásku k noze stolu.
Strašně sem se bál, bylo mi jasné co se bude dít, ale vždyť je mi sedmnáct let a sem kluk a on je chlap, vždyť to tak nemůže dopadnout! Hned jak mi udělal prostor k tomu abych se mohl hýbat, aby on si mohl povolit kalhoty, jsem začal sebou házet. Kopl sem ho mezi nohy a tím se on ocitl o kus dál ode mně, zkoušel sem si uvolnit ruce, ale marně. Mezitím on se postavil a začal do mě surově kopat.
“Ty hova*o! Jak se opovažuješ!” Až si všiml že jsem skulený do klubíčka, ničeho schopen, teprve pak si ke mě klekl, převalil mě na břicho serval ze mě boxerky a rozevřel mi půlky.
Bez jakékoli přípravy, citu do mě surově pronikl a já bolestí co mi projela celým tělem, ale hlavně mým spodkem, zavřískal a on se jenom začal smát. Bez lítosti do mě surově narážel a mé tělo bylo v jakési křeči a já si ani pořádně neuvědomoval, že mám rozedřená zápěstí, roztržený konečník, oči bez te jiskry co zbývala, a ta hrdost co ve mě byla je najednou pryč. Po nějaké době se ta zrůda do mě udělala. Zvedl se ze země se smíchem. Rozvázal mi ruce a pohladil mě po hlavě.
“Takhle úžasně jsem se neudělal ani do tvé mrtvé matky! Sašo.” Jak kruté.

Byl druhý den a jeho otčím se probudil s kocovinou a v prázdném bytě. Po chvíli, co on už měl v sobě kafe a úsměv stále na tváři, zazvonil zvonek, tak šel otevřít.
“Dobrý den, pane Tomozaki.” Ve dveřích stála policie. A mu najednou úsměv z tváře zmizel.
“Dobrý, přejete si?” Otázala se neotřele ta zrůda.
“Pojďte prosím s námi, je nám to líto, ale našli jsme vašeho nevlastního syna mrtvého.” Strnul a jeho ruce se začali chvět.
“C-co se stalo?” Jeho hlas se třásl.
“Víte, našli jsme ho za vaším bytem, oběšeného na staré lípě a vypadá to, že byl znásilněný.”

Jediná ona, "Lípa", mu dala trvalý odpočinek.