Loutkař

Tak mě zase jednou něco napadlo,když jsem nemohla spát.. nejdřív jsem to chtěla napsat jako drabble.. ale to mi nakonec nějak nevyšlo:D
tak snad se Vám to bude líbit:)

V bílé košilce, zmrzlé nohy v bačkůrkách, bojí se domů jít, s brekem od rodičů utíká. Pořád se hádají, děťátko bojí se a sněhem brodí se. Utíká tichými temnými ulicemi, objímá medvídka a lidí se diví pozdní procházce malé holčičky. Zahýbá, neví kam a náhle padá na chladnou zem. Brečí víc, koleno ji štípe, obejme medvídka a pomalu se zvedá. A hle! Malý pán s úsměvem, v zeleném kabátku před ní tančí. Podává ji ruku a holčička se náhle začíná smát. Někdo ji zvedá, děvčátko pohlédne do vrásčité, ale usměvavé tváře. V prstech cosi svírá a pod rukou mu tančí malý pán v zeleném kabátku. Tohle holčička nezná, je opravdu živý? Vrásčitý muž ji zabaluje do tmavé deky. Jeho malá kamarádka kouká na dřevěnou loutku, nemůže z ní spustit oči.

Panáček naznačí děvčátku, aby šla za ním, ta se usmívajíce rozejde. Nohy už ji nestudí, koleno ji nebolí, jde se smíchem za malým pánem. Starý muž se taky směje, celý život žil sám, jen se svou loutkou, která mu zůstala i když mu vše vzali, jeho dům, jeho majetek i rodinu. Pohnul rukou a dřevěná loutka změnila směr. Holčička natahuje ruce a chce se mužíčka v zeleném kabátku dotknout. Stařec si dřepne k děvčeti a podává ji dřevěný kříž, který svíral v ruce. Malá slečna jej uchopí do své ručky a chvíli si dřívko prohlíží, pak zmateně pohlédne na muže.
"Ale já to neumím, nevím, co to je." řekne smutně a odevzdává loutku svému majiteli.
"Neumíš..naučím tě to. Já jsem loutkař, ale taky jsem se to musel naučit." Jeho hlas je hrubý a tichý. Muž vezme holčičku do náruče a odnáší ji na teplé místo, tam, kde nepadá sníh, aby ji naučil loutkařskému umění.

Holčička je učenlivá a tak za chvíli dělá mužíček malé krůčky. Nemluví, jsou potichu. Muž ví, že teď je jeho loutka v dobrých rukou. Žil svůj dlouhý život na ulici. Nyní je konečně šťastný, taky se směje. Za chvíli mu děvčátko usíná na rameni, bere ji do náruče a spolu s medvídkem a loutkou ji odnáší na policii.

Holčička se probouzí a vidí svou maminku, svého tatínka. V ruce má svého medvídka, na stolečku leží loutka, ale někdo chybí. Chybí tady vrásčitý obličej starého loutkaře.

Uběhla dlouhá dob a děvčátko už neutíkalo, když se její rodiče hádali, schovala se ve svém pokoji a hrála si s loutkou, při tom se usmívala.
I loutkař se určitě usmíval, tu jedinou cennou věc, kterou měl, daroval před svou smrtí. Ale nebyla to jenom loutka, co mladá slečna získala od starce, byla to hlavně dobrota, vlídnost a přátelství.
A to je ten největší dar, který může člověk mít. Protože i kdyby člověk vlastnil všechny poklady světa, pokud nemá někoho, s kým by se o ně podělil, tak jeho život neměl smysl.