SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Má láska, má touha. Proč ji ničíš Bože?

Chrám Matky boží v Paříži se hněvá, rudé plameny ze střechy sálají. Dým zahaluje modrou slunečnou oblohu. Lidé pláčou, naříkají, jejich symbol se obrací v prach. Mezi naříkající v ulicích se proplétá rudovlasá dívka. Modré oči posmutnělé, tělo bez duše, mající jediný cíl. Notre-Dame.


Má láska, má touha. Proč ji ničíš Bože? Já vím, nežila jsem podle Tvých představ, na scestí a temných cest osudu už jsem stála mnohokrát. Pouze z nich zbyl zvířecí bud. Ale když se najdu cestu cest u stěn chrámu Notre-Dame, mou lásku k Tobě, zničíš ji.


Môj Pane, Bože spási mé,
nářkom sem žalúval Ti za dne.
Teť v noci spienam ruki prázdné
své ruky spienam k motlitbie.
Motlitba stúpá k tobie lkaniu,
své ucho nachil' k biedovaniu.


Zbývá ji několik ulic k cíli. Cítí tolik smutku, tolik žalu z ostatních truchlících. Nikdo neví jak pomoci, ale kdyby mohli platili by životem, jen ať už to přestane. Národní symbol, národní hrdost v plamenech. Nemohou nic dělat, pouze stát a koukat se na Boží záměry.


Má láska, má touha. Proč ji ničíš Bože? Trestáš je i mě za něco? Chápu můj trest, nikdy jsem nežila podle představ Božích. Na rukou mám nejeden splín. Chápu cenu, jenž platím a ještě budu muset platit. Ale není tohle až moc bolestné? Krvácí srdce mé, obyvatel pařížských, obyvatel francouzských i obyvatel zemských.


Môj Bože z hlubin Ťa volám,
úskostnú motlitbu moju sliš,
ve smrti spienam ruki prázdné,
ať moju prosbu vyslišíš.


Dívka se pomalu nachází cestičku k chrámu, vidí, jak si lidé klekají. Mají sepjaté ruce před sebou, normálně tichá modlitba se proměňuje v ohlušující chorál. Nemusí rozumět jazyku, jejich prosbě rozumí. Jen blázen by neporozuměl. I staroučká poloslepá paní o hůlkách si kleká, spíná ruce před sebe, z očí jí putují potůčky slz na studený kámen. "Jen ne zvony svobody, jen ne zvony oznamující konec válek."


Má láska, má touha. Proč ji ničíš Bože? Vím, mé hříchy nesmyje ani svěcená voda. Žila jsem podle nepsaných zákonů ďábla samotného. Nestarala jsem se o nic, pouze o sebe. Brát životy druhých mi nebylo proti srsti. Spát s muže či ženou v jeden den mi též nedělalo problém, nemluvě nedání možnosti života mému dítěti.


Má duša si tak útrapú.
Môj život přiblížil sa k prázdňu,
tam kde je úzkost hlasu zaznie
tvář těch ted má co dojamnut


Dívka se proplétá mezi lidmi, začíná slyšet píseň v mysli. Není si jistá, co to pro ni znamená. Jelikož píseň není od okolních lidí, je z minulosti. Z minulosti, jenž má jen střípky paměti. Zjevuje se jí v ní nádherná žena, zpívající tuhle osudovou píseň.


Má láska, má touho. Proč ji ničíš Bože? Kdo jsi ženo? Co mi říkáš? Já vím, že bílé dny přijdou, ale už ne pro mě. Má spása je i není. Proč se na mě usmíváš i v kaluži krve? Vždyť umíráš! A i tak mě objímáš, dokud nejsem z tvé náruči vytržena cizím mužem. Ne matko! Neodcházej ode mě matko!


Tam kde je tma ač den je bílí,
jsem jak bych žádné nemňel síli.

Dívka zmatená svými myšlenky už jen tančí mezi hasiči u katedrály. Při tanci je jemná nenápadná, že ani samotní hasiči nejsou schopni ji pořádně vnímat. Hasiči jenž se snaží zachránit co nejvíce z té krásy. Nevnímají okolní svět, vymaní pouze chrám Matky boží v Paříži.


Má láska, má touha. Proč ji ničích Bože? povídej se na Své ovočky, pláčou! Všechny pláčou, sice mají jiné barvy kůže, ale jejich slzy jsou čiré! Plné víry k Tobě! Bože! Nenech je se takto trápit, nenič je, i když nejsme podle Tvých představ. My tě milujeme.


Môj Bože z hlubin Ťa volám,
úskostnú motlitbu moju sliš,
ve smrti spienam ruki prázdné,
ať moju prosbu vyslišíš.


Tanec dívky se zastaví až u vchodu Notre-Dame, náposledy se ohledne za sebe. Vidí pouze v hrůzu v lidských očích, ale pak i zahlédne víru v šťastné konce. Otočí se nazpět, teď vídí kříž z nějž vyzařuje zlatá barva, vyjímá se celé místnosti, jenž má lehnout v popelu. Vedle kříže panenka Maria. Je krása to vidět, barvy jsou jasné. Oheň se svými odstíny červené podtrchuje celý sál. Rudovlasá dívka pochopí svou cenu vykoupení.


Má láska, má touha. Už chápu Bože jakou cenu za vykoupení chrámu Notre-Dame máš. Nikdy jsem nemilovala, dokud jsem nepoznala chrám Matky boží. Mé hříchy jsou veliké, a jsem ochotna za ně zaplatit tou nejvyšší cenou, jen prosím, netrap ty nevinné lidi za mnou nezbožnost.


Tam kde je tma ač den je bílí,
jsem jak bych žádné nemňel síli.

Dívka si kleká před oltář, kříž ji osvětluje zlatým světlem, panenka Maria upírá svůj zrak. Dívka ruce semkne k sobě, nejprve je před všemi shrbená v klubíčku. Náhle se protne v zádech, pohled upře na strop. Z úst ji unikne poslední sloka písně matky.


Môj Bože z hlubin Ťa volám,
úskostnú motlitbu moju sliš,
ve smrti spienam ruki prázdné,
ať moju prosbu vyslišíš.



Poslední její vzpomínka je na padající věž na ní. Dívka se nebála, přijala svůj trest. A Bůh ji odpustil. Požáry přestaly být nemilosrdný, hasiči druhého dne dohasili požár. Notre-Dame je poničený, ale nikoliv zničený. Lidé se s celého světa spojují, staví nový chrám. Novou éru.
Ostatky dívky se nikdy nenašly, nikdo ji nehledal, a ani najít nemohl. Sám Bůh si ji odvedl do Svého království.

______________________________________________________________

Pokud chcete pokecat či něco řešit kvůli webu AM přijďte na discord https://discordapp.com/invite/WX8gVZn

5
Průměr: 5 (1 hlas)