Měsíc a slunce

Byl krásný den. Sluníčko svítilo, království vzkvétalo a Artuš tu krásu pozoroval z okna své komnaty, avšak neusmíval se. Obočí měl svraštěné a i hlupák by pochopil, že ho něco tíží. Artuš byl rád, že vše je v pořádku, že jemu i království se daří stejně jako jeho lidu, dokonce i Morgana se už dlouho o nic nepokusila, něco ho však znepokojovalo a znervózňovalo. Byl napjatý a stěží mohl klidně spát. V duchu si přehrával všechny krizové okamžiky posledních několik let a sám sebe se ptal, jak je možné, že ještě dýchá.
Věděl, co by mu na to řekla Gwen: Bůh ví, že jsi spravedlivý, dobrý manžel a král, a proto nad tebou drží ochranou ruku. Merlin by mu asi řekl něco podobného, možná by ještě k tomu přidal nějaký ten kec o osudu, novém Albionu a dělal by si srandu, že žije také díky němu. Jenže Bůh jen tak neodežene rozzuřené wakany, neshodí z ničeho nic bytelný strop, a neodhodí nepřítelův meč. Artuš měl už dost zkušeností, aby věděl, že takové věci se jen tak nestávají, že pokud Bůh na to vše dění dohlíží a zasahuje, pak nezasahuje přímo, ale pošle někoho, splete osudy dvou dohromady, nikdy však tohle. Všechny ty podivné náhody byly až moc a on je nedokázal vysvětlit. Čím víc nad tím přemýšlel tím víc a silněji začínal pochybovat, že to všechno byly náhody a pouhé štěstí. Dospíval pomalu a jistě k podezření, které se mu ani náhodou nelíbilo.
Vše kolem něj zhořklo a rázem se propadlo do temnoty. Někdo, někdo jemu velmi blízký je, je… Artuš na to nechtěl myslet, bolelo ho přitom u srdce. Zradu již zažil Morgana, jeho strýc Gwen, když ho podvedla s Lancelotem, i když se pak usmířili, a to jistě nebyl konečný výčet, ale tohle bylo něco jiného. Nemohl mluvit o zradě, nebo ano? Ten člověk porušoval zákony, vše v co jeho otec Uter věřil a v co věřil i on, ale nedělal to jako Morgana proti němu a království, ale pořád a pořád mu pomáhal, zachraňoval mu život a vynášel ho nahoru do závratných výšin. Díky němu teď zářil jako měsíc, zatím co on stál ve stínu, zatím co on byl slunce, které se skrývalo za obzorem. Ale proč, proč mu pomáhal? Proč tolik riskoval pro krále, který jeho moc zakázal, pro krále, který by ho jinak dal upálit? Proč?
„Artuši?“ ozval se Merlin a král sebou poplašeně trhl jako nezbedný školák, jenž má něco za lubem a sprostě zaklel.
„Sakra Merline, to se dělá takhle mě děsit! Jak dlouho tam takhle jako stín vlastně vystáváš?!“
„No, časový úsek dlouho může být relativní pojem. Záleží na tom, co považuješ za dlouho,“ začal Merlin typicky breptat a Artuš protočil oči.
„Merline!“ okřikl ho a Merlin zmlkl, stiskl pevně rty a udělal tu svojí grimasu. „Už jsi mi vyleštil zbroj, vytřel jsi tu a uklidil stáje?“
„Ne, ale…“
„Tak, co tady tak postáváš a plížíš se za mými zády?!“ vyjel na něho Artuš. Chtěl teď být sám a jakákoli jiná přítomnost někoho dalšího, a to i Merlinova, ho nanejvýš popuzovala.
„Ne, ale…“ Merlin evidentně nehodlal odejít. Nikdy neposlouchal jeho rozkazy a přeci byl ten nejloálnější z jeho poddaných, jeho přítel. „…něco tě trápí?“ dořekl Merlin svoji otázku. Artuš zaváhal. Nemůže se s tím někomu svěřit. Ta osoba mohla být kdokoli v jeho okolí, klidně i on. Při té myšlence se musel zasmát. Merlin, to sotva! Merlin je a vždycky bude… Merlin a právě možná proto se nakonec rozhodl svěřit.
„Obávám se, že mezi námi je čaroděj.“ Zdálo se mu to nebo na malý okamžik Merlin náhle strnul a nervózně přešlápl. Hned se však zase ovládl a zkřivil tvář z pohledu „a sakra“ do překvapení. Za normálních okolností by Artuš pochopil ihned, co to o Merlinovi napovídá, ale on se tahle choval vždycky.
„Čaroděj říkáš, jak jsi na to přišel?“ zeptal se Merlin kroutě hlavou.
„Nevím, prostě jen jsem tak přemýšlel nad všemi událostmi, co se staly za posledních několik let,“ pokrčil rameny Artuš.
„Přemýšlels, ty to dokážeš?“ ušklíbl se Merlin.
„Jo, měl bys to také někdy zkusit,“ oplatil mu Artuš.
„Myslíš, že za tvůj osud a to, že všichni z tvé rodiny jsou mrtví, nebo tě zradili a za všechnu tu bolest může nějaký čaroděj a ještě k tomu, že je to někdo tady odsud.“ Rozmáchl se Merlin rukama kolem.
„Ne, ne tak docela.“
„Co?“ teď Merlin byl vyveden z míry, ani své překvapení nemusel hrát.
„Vím, že to zní šíleně, ale neměl jsem na mysli tohle. Měl jsem na mysli všechny ty šťastné náhody, ty padající stropy a větve na naše nepřátele, vítr v bezvětří, když je ho třeba, trhající pevná lana za námi, znemožňující nepřátelé nás sledovat, když se potřebujeme dostat do bezpečí, zemětřesení, zářící bubliny a tak. Nemluvím tu o zrádci, tedy alespoň ne tak docela. Ten člověk mi zachránil život už tolikrát a přeci jen magie je špatná, nebo ne? Používání magie je zakázáno, měl bych ho nechat popravit,“ vysvětlil Artuš a pohlédl na svého věrného sluhu.
„Ale to nechceš,“ přečetl si v Artušových modrých očí Merlin.
„Zabít člověka, jehož způsoby jsou možná špatné, ale zachránil mi tolikrát život a dostal mě tam, kde jsem, ne to opravdu nechci, ale otec mi vždycky tvrdil, že magie je špatná a kam se podívám ve svém životě, vždy jsem díky ní trpěl. Jak mohu vědět, že ho ta magie nezkazí jako třeba Morganu?“ zeptal se bezradně Artuš.
„Já vím, kolik sis toho vytrpěl a jakým hnojem ses musel kvůli zlým lidem, co používali magii, brodit, ale pokud chceš znát můj názor, tak magie je pouze moc. Jaká je záleží na člověku jenž ji vládne a může být používaná i k dobru. Je to tak velké nebezpečí, ne protože je sama o sobě špatná, ale protože je to tak velká moc, že když se ocitne ve špatných rukou, je to tragédie,“ řekl mu Merlin a Artuš poprvé spatřil svého přítele ve správném světle.
Zavrhl Merlina, že by mohl být tím čarodějem, který stál po jeho boku a zachraňoval mu život. Merlin se nikdy nezdál jako někdo takový. Byl to jeho ňouma, nešika, věrný sluha a přítel. Představa, že by tajil před ním něco takového tak dlouhou dobu, byla absurdní, ale všichni jeho druzi, rytíři, které teď měl, přišli, až když se mu ty šťastné náhody děly, nebo tu byli přátelé a poddaní, kteří naopak byli s ním delší dobu, než co se to dělo. Jediný kdo tomu času odpovídal, byl Merlin. Vždycky z něho cítil něco, co nedokázal popsat. Všechny ty jeho záchrany, náhlá záhadná nadání a řeči o osudu, stejně jako nalezení Excaliburu. Náhlé záchvaty moudrosti a pak vzápětí blbosti.
V takové situaci čekal Artuš, že ho popadne vztek. Potom všem, co spolu zažili, celou dobu mu do očí Merlin lhal, měl být naštvaný. Připadal si zrazen. Měl by ho zabít, pořád porušoval zákony, a kdo ví proč? Stál zatím na jeho straně, ale to se mohlo změnit. Přesto to nebyl jen takový čaroděj, byl to Merlin, člověk, jemuž tolik dlužil, někdo, komu doufal, že může věřit. Ač to bylo s podivem, necítil zášť ani strach, jen ohromnou lítost. Jak mohl být tak slepí? Jak moc to Merlina musí bolet, žít ve stínu, za horizontem.
„Artuši, je ti dobře? Jako kdybys měl každou chvíli omdlít,“ poznamenal králův sluha a Artuš si uvědomil, že strnule stojí a ohromeně civí na Merlina.
„Promiň, já jen, že něco podobného mi řekl i ten starý čaroděj, který se snažil uzdravit mého otce a pak také Gaius. Občas se nestačím divit, co z tebe vypadne,“ snažil se to rychle zamluvit Artuš.
„Takže? Máš na někoho podezření?“ zeptal se Merlin, snažil se, aby to znělo co nejvíc neutrálně.
„Ano, vím, kdo to je. Bojím se však. Měl bych se ke všem chovat stejně a zákon mluví jasně, přesto však to nedokáži. Mohl bych zákon změnit, ale jak jsi řekl, obávám se, že hrozba z moci magie v nesprávných rukou nadělá tolik zla. Svět a lidé na ní ještě zdaleka nejsou připraveni,“ přiznal na rovinu Artuš.
„A co důkazy?“
„Ty nemám. Na to je moc opatrný a já je ani nechci,“ odpověděl Merlinovi Artuš. Pořád se přitom jeden druhému dívali do očí, až to bylo oběma nepříjemné, jako kdyby mezi nimi probíhal ještě jeden daleko důležitější rozhovor, který byl pro všechny ostatní skryt.
„Pak tedy dejme lidem i magii ještě čas. Předstírej dál, že jsi slepý,“ poprosil svého krále Merlin a přátelsky mu poklepal na zádech. Poté se vytratil z komnaty a Artuš znovu osaměl. Mrak, jenž zakrýval oblohu, odešel společně s Merlinem a Artušovi se znatelně ulevilo, avšak teď ho naopak tížil smutek. Kéž by se nikdy nedozvěděl o slunci, které mu půjčovalo záři. Nemněl na to nikdy přijít.
„Žádáš mě, abych byl slepý. To je to jediné a nejmenší, co pro tebe můžu udělat, to není fér…“ zavrtěl hlavou a po tváři mu stekla slza. Rychle jí utřel do rukávu, než by si toho někdo dokázal vůbec všimnout. Král nesmí brečet, ani kvůli bolestnému osudu.