Minuta po půlnoci 03

Pootočila jsem svou hlavu tak, abych viděla na ty dva. Mlátili se a lítali všude možně. Co je tak naštvalo?
Moc dlouho jsem na ně ale nekoukala, po chvilce jsem se postavila na nohy a chtěla je od sebe odtrhnout s tím, že pak společně zaútočíme na toho neznámýho. Čekala jsem na vhodnou chvíli, skočila mezi ně a kopla chlápka do břicha. Zmateně se na mě díval, otřel si krev z brady a usmál se, natož si Rei popoběhl přede mě a kryl mě ramenem.
"Uteč," hodil po mně Rei pohled, který jsem u něj doposud neviděla. Že by se bál?
"Ne!" Zavrtěla jsem hlavou. "Nenechám tě tu," vyšlo mi z úst dřív, než jsem dokázala zaregistrovat. Hodil po mě další pohled, tentokrát vražedný. Zavrtěla jsem hlavou.
"Že by dvě hrdličky? A i kdybys utekla, já si tě přeci najdu." uchechtl se.
Nepřemýšlela jsem nad tím, co řekl a vystartovala po něm. Dala jsem mu několik silných úderů a několikrát jsem ho kopla. Zdá se ale, že mu to nic neudělalo. Rozhodla jsem se dát další úder, ale stačil zachytit mou ruku dřív, než se ho vůbec dotkla. Ohnul mi jí dozadu a já zaúpěla. Levá ruka mě hrozně bolela. Pak mě otočil směrem k Reiovi a přitáhl k sobě, mou ruku stále pevně ohnutou. Obličej se mi zkroutil do bolestného výrazu.
Rei byl připraven zaútočit, ale chlápek mu dal jasně najevo, ať nic nedělá, jinak nedopadnu dobře. Jednou rukou mi stále držel ruku a druhou mě chytil pod krkem.
"Nebyl bys rád, kdyby umřela, že? Tak se nehýbej a buď hodný kluk!" Zavelel. Poklepal mě po tváři a ruku mi zmáčkul ještě víc. Vykřikla jsem, oči se mi protočily, ale omdlít jsem taky nechtěla. Tohle vydržím! Říkala jsem si.
"...," bylo to, na co se Rei vzmohl. Jen na něj naštvaně hleděl, ruce v pěst.
"Vážně nerad ti ubližuju. Já nejsem ten zlý!" zašeptal mi do ucha a zlověsně se zasmál. Zřejmě řekl vtip světa.
"Vlastně," pokračoval, "Přišel jsem ti předat jednu zprávu".
"P-pusť!" Vykoktala jsem ze sebe co nejvíce naštvaně, ale kvůli bolesti mi šlo špatně mluvit.
"Tak když teď oba posloucháte, asi bych se měl představit, že? Můžete mi říkat-."
"Co třeba nijak?" Vykřikla jsem a dupla mu na nohu. Trochu zaúpěl, a nakonec mě i pustil, ale to ho nemohlo dlouho zadržet. Rei po něm hned skočil a já si dmula zápěstím bolavý sval v ruce.
Byl slyšet křik a pak smích. Lekla jsem se, že to byl Rei, kdo křičel, ale to nebyl jeho křik. On byl ten, kdo se smál. Stál nad mrtvolou nyní zchátralého a starého chlápka, který se stal s elegantního muže. Z hrudě mu vyčníval kousek dřeva, teprve ve chvíli, když jsem se k nim přiblížila, jsem poznala, že je to kůl. Rei tyhle věci ale u sebe nenosí, tak jak..?
"Čemu se směješ?" Divila jsem se.
"Ten d***l na mě vytáhl tohle! Chápeš to? Tohle!" Ukázal na kůl v jeho srdci a znovu se zasmál. Byl to kovový kůl, na který bylo seslané nějaké kouzlo. Upíra očarovaný kůl nicméně zabije stejně dobře, jako dřevěný kůl. Na Reie ale takováto kouzla nefungují, to on zřejmě nevěděl. Položila jsem Reiovi ruku na rameno a opřela se. Ovinul mě kolem pasu. V tuhle chvíli mi to bylo nějakým zázračným způsobem jedno. Byla jsem z nějakého důvodu vysílená. A to jsem toho moc neudělala.

"A já myslela, že se ho bojíš," řekla jsem tiše a pousmála se.
"Ze začátku ano. Je hodně starej, určitě starší než já. Ale ukázal svou slabinu."
"Jo? Jakou?" Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře.
"Vidíš jeho paži?" Přikývla jsem. "Má na ní jizvu. A vidíš jeho krk?"
"Stejná jizva, jako na ruce. Ale to nedává smysl!" Dodala jsem. Usmál se.
"To protože tyhle věci neznáš. Patří to mezi kouzla, co používali čarodějové. Někdo ho tímhle označil, takže když šikovně využiješ prácí s tím očarovaným kůlem, dokážeš ho zabít, i kdyby ho kouzla nějak nezraňovala."
"Myslíš nakreslit kůlem znak sem, sem, a taky sem?" Poukázala jsem na jeho tělo. Usmál se, a já možná i pochopila. Mezi čaroději to jsou běžné rituály, jak se pomstít a podobné věci. Dokázali toho v životě hodně a požadovala bych si asi autogram, kdybych nějakého vůbec potkala. Skoro všichni vymřeli a zbytek se ukrývá. A když Rei zná tyhle věci, bylo lehké ho zabít. Chlápek do Reie vpíchnul tenhle kůl, ale Rei ho opět vytáhl a svou krví na něj v boji nakreslil tři druhy značek. Zadívala jsem se na dva čmárance na jeho přední části těla. Nemělo to vůbec žádný tvar. A třetí znak byl určitě zezadu na krku. Pak se spojí neviditelné nitě a ty ho spoutají do ukrutných bolestí. Nakonec mu zabodnul kůl do srdce a tím to skončilo.
Tos ho teda nenechal moc dlouho trpět. Usmyslela jsem si a usmála se. Možná je to přece jen aspoň trošku dobrák.
"Ty běž domů, já se ho nějak zbavím." Řekl potichu a já přikývla. Neměla jsem náladu na dohadování se s ním a tak jsem projednou poslechla.

...

Chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že ležím v posteli. Převalila jsem se na bok a otevřela oči. Dostala jsem šok. Vedle mě se rozvaloval Rei. Chystala jsem se začít ječet, ale jakoby mi četl myšlenky, zacpal mi pusu.
"Buď potichu, nic se nestalo a já chci spát!" Zamumlal se zavřenýma očima a ruku nechal klesnout zpátky na matraci.
"Padej z mý postele!" Kopla jsem do něj a pozorovala, jak se valí dolů. V jednu ránu ležel na zemi, hned na to se objevil nademnou se zamračeným obličejem. Uchopil mě za rameno a přitlačil k posteli.
"Proč?!" Vykřiknul. Odvrátila jsem pohled a usmála se. Vypadal roztomile. Ale pak jsem zatřepala hlavou a znovu ho odstrčila. Tentokrát se uvelebil na zemi, ruce složil pod hlavu a lehl si na břicho.

"Co tu.. Děláš?" Ztišila jsem hlas a popošla k němu. Klekla jsem si a loktama se opřela o kolena. Nic neříkal, jen tak ležel se zavřenýma očima a v klidu oddychoval. Spí?, zněly moje myšlenky.
"Reii?" Neodpovídal. Položila jsem mu na hlavu ruku a zamotala se mu do vlasů. Jsou tak jemné a-
"Co to děláš?" Zašeptal, ale měl stále zavřené oči a zůstal ve stejné poloze. Strnula jsem. Teď ale fakt, co to dělám? Tohle nejsem já. Moje chování k němu je většinou záporné, tak proč tohle?
"Miyo?" Zvedl hlavu a podíval se na mě.
"Hehe, ošklivá ruka? Nech Reie bejt, ošklivá." Pousmála jsem se rozpačitě a ruku k sobě přitáhla. Naopak on se zasmál. Sedl si s nohama křížem a s hlavou nakloněnou mě pozoroval.
"Víš, tohle je dost zatuchlá atmosféra!" Řekla jsem mu. Usmál se, načež ukázal zuby a beze slova se zvednul a odešel. Rychle jsem ho doběhla. Vyndaval si z ledničky lahev s rudou náplní. Krev.
"Hej! To je moje lednička! Kde se to tam vzalo?" Vyrazla jsem mu tu flašku z ruky, ale zachytil jí ještě před pádem na zem. Něco mi zatajil.