SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minuta po půlnoci 10

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Vzpomínky jsou pro mě cenným a bolestným pokladem.

"Kde je? Kam zmizela?" Hulákala po sobě banda mužů. Mluvili o mně. Byla jsem schovaná za bednami v jednom skladě. Pozorovala jsem je zkrz prkna.
"Někdě tady! Cítím ji!" Byla jsem z nich vystrašená. Strach pulzující celým mým tělem, to jsem tehdy cítila.
"Zatraceně!" Kopnul muž s jizvenou tváří do jedné z krabic. V tu dobu jsem zadržovala dech, protože stačil jediný slabý nádech a našel by mě. A kdyby mě našel, nevěděla bych, co dělat. Určitě bych strnula na místě a vystrašenýma očima ho pozorovala.
Zavrtěla jsem hlavou a setřásla tak hnusnou myšlenku pryč. Znovu jsem se zadívala na pobíhající muže. Museli být vážně hloupí, dělil mě od nich jen nějaký ten metr.
Tohle byl starý sklad, nedávno ho uzavřeli, protože se tu ukázala nějaká nebezpečná plynná látka. Bylo tu spoustu beden s alkoholem a všemožného pití, které lidé zapomněli vyklidit, proto by bylo špatný, kdyby to tu někdo podpálil.
Kolem mě proběhla krysa. Lekla jsem se jí natolik, že jsem vyskočila na nohy, jenže tím se prozradil můj úkryt. Muž s jizvama na tváři se ke mně rozeběhl a pevně mě uchopil pod krkem. Vzal mě za čelo a zaklonil mi hlavu dozadu, až jsem sbírala poslední doušky vzduchu.
Ucítila jsem silné bodnutí.
"Ne!" Dostala jsem ze sebe, ale můj hlas byl tichý. Ten muž se mi zakousnul do krku a sál mou krev. O tom nebylo pochyb.
Ale než mi stačil vysát dostatečné množství krve, aby mě to alespoň zpomalilo, něco ho ode mě odtrhlo.
Ten kluk, v ten moment to byl můj princ. Světlé vlasy a oči v barvě krystalu, které se potom zbarvily do ruda. Otevřel pusu a já tak mohla vidět jeho špičaté zuby. Naštvaně se ohlédl po muži a zuřivě se mu zahryzl do krku. Netrvalo to dlouho a muž se složil k zemi. Jenže hned na to se na kluka rozeběhli i všichni ostatní.
Zhlédla jsem tak neuvěřitelný boj, kdy byl ten krásný kluk v převaze. Do několika minut se vypořádal s třetinou mužů, než stačil schytat pár ran. A než jsem se nadála, už se nakláněl u mě a podával mi svou ruku.
"Neboj se, neublížím ti, maličká." Usmál se, jeho oči se vrátili do původní barvy a já se zmohla jen na slabé ucuknutí.
Sundal si bundu a přehodil mi ji přes ramena. Zřejmě si všiml, jak se třesu, ale nevěděl, že to je ze strachu, avšak ne ze zimy. I tak jsem se ale pousmála, poznala jsem totiž, že je hodný. Rukou mi prohrábnul vlasy a zasmál se.
"Tak je to správně." Nepřestával si hrát s mými vlasy. I když jsem je měla tehdy krátké, jemu se i přesto líbily.

"Reii, co bude s tím dítětem?" Ozvalo se za námi. Byla to postarší žena, přeměněná upírka. Tak Rei se jmenuje? Pomyslela jsem si.
"Líbí se mi, nechám si ji." Jeho oči jiskřily. Vypadalo to skoro až strašidelně.
"Myslíš, že je to ona? Ta prokle-."
"Zmlkni!" Skočil jí do řeči. Zděsila jsem se pohledu, který jí věnoval. Potom dodal klidným a arogantním hlasem: "A i kdyby byla? Ty mi do toho nemáš co kecat!"
"Tak se ale podívej, Reii!" Protestovala. Ten jen otráveně přikývnul a uchopil mě za ramena. Nebyla jsem schopna mluvit. Musela jsem se tedy podřídit a tak jsem se jen otočila.
Po shlédnutí mých zad se jen usmál. Byl to zlomyslný úsměv, děsil mě. A žena, která stála opodál se s vykulenýma očima vracela zpět.
"Kolik ti je, maličká?" Mluvil ke mně mile.
"Se-sedm!" Vyjekla jsem vysokým dětským hláskem.
"Odteď jsi moje, rozumíš?" Zvážněl. Vzal mě do náruče a vydal se ven. Nemůžu říct vzal, vlastně to bylo menší přepadení a on mě spíš popadnul. Pamatuju si ale, jak jsem spokojeně přikývla. Doteď nevím proč, ale nějakým zvláštním způsobem jsem se v jeho náruči cítila v bezpečí.

"Byl jsi spokojený?" Promluvila jsem. Během doby, co jsem se jen tak válela v trávě a vzpomínala, se vrátil. Sedl si na lavičku a podepřel se levou rukou o opěradlo tak, aby měl na mě dobrý výhled.
"Jo, ale tys mě jak tak koukám, odmítla." Odseknul.
"Nemyslím tohle. Tehdy, když jsi mě našel."
Zapřemýšlel nad tím. Poznala jsem, že neví, jak odpovědět.
"Proč tě zajímá tohle? Kdes to proboha vylovila?" Začal se smát. "Jop! Byl jsem spokojený, moc."
"To je vážně vtipný, proč si připadám, jako kdybych byla tvůj majetek?" Přidala jsem se k němu a tak jsme se společně smáli.
"Protože jsi můj majetek?"
"Ty jsi vážně zlej!"
"Já vím."
Konverzace utichla a já se zase zamyslela nad minulostí. On se vůbec nezměnil. Stejná tvář, stejné vlasy, dokonce i oči a ta jeho namyšlenost! Postavou se taky nezměnil a sílou a vytrvalostí jakbysmet. A já za tu dobu tak vyrostla!

Rozhodla jsem se pořádně prozkoumat ten dopis. Vytáhla jsem obálku z kapsy a vyndala z ní papír. Opravdu jsem nechápala, proč je prázdný.
"Nějaký chyták?" Otáčela jsem ho dokola a snažila se najít neviditelný text.
"Ty hloupá." Vzdychl Rei a přišel ke mně blíž. Sedl si vedle mě a vytrhl mi papír z ruky. "Je vážně vidět, žes nenavštěvovala žádnou školu!" Vysmál se mi do obličeje nad mou hloupostí.
Bohužel měl pravdu. Nikdy jsem do školy nechodila. Sotva jsem zvládala napsat něco bez chyb, nebo vypočítat nějaký příklady, ale zas tak hloupá jsem nebyla, abych poznala, že z toho papíru stejně nic nepřečtu.
"Buď zticha!" Zčervenala jsem.
"Podívej se na to pořádně. Je špinavý!"
"Jo, hodně žlutý. To bych vážně nevěděla, pane chytrý!" Panovačně jsem si ho dobírala.
"A jsou na něm skvrny. Je tak trochu i spálený, vidíš ten popel tady?" Ukázal na tmavé místo v pravém rohu papíru. Vrátil mi ho zpět a nechal mě přemýšlet.
Trvalo mi několik minut, než jsem to pochopila.
"Je spálený!" Vyhrkla jsem šťastně, že jsem na to přišla, ale získala jsem si tím jen odfrknutí. Bylo to výsměšný odfrknutí.
"To myslíš vážně?"
"Jasně že si dělám srandu. Ale o něco se to spálit muselo." Pokrčila jsem rameny.
"Prostě to hoď do ohně, text se ukáže pak." Pronesl chytře, lehl na záda a složil si ruce pod hlavu.
Myslela jsem, že si teď tu srandu dělá on, protože papír přece v ohni shoří, ale možná měl pravdu. Na světě existuje mnohem víc zvláštních věcí, než jsou upíři, nebo já. Třeba čarodějové. A kdo ví, co všechno tu ještě je? Setkat se s někým dalším, bylo by to možná i pěkné.

Zajímalo by mě, proč se tak rychle vrátil, když se naštval. A zda-li je pořád naštvaný? Vím ale to, že to nedává najevo. A v tom případě je to pro mě o dost těžší. Když nasadí svou masku a nedá ostatním znát, jak se cítí. Takový je vždycky. I když je nemocný. Nemá totiž rád, když ho lidi vidí slabého. Takže i když už někdy fakt nemůže, jednoduše to zakryje pod jeho kamennou tváří.

"Kam jsi zmizel?" Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho, proč předtím tak najednou odešel.
Jenže neodpověděl. Už jsem se chystala ptát znovu, ale hlásek v mý hlavě mi říkal, abych byla potichu. To je jeho věc, našeptával, tak mlč.

Dodatek autora:: 

Pospíšila jsem si s dalším dílem, protože budou teď prázdniny a já nebudu doma. Tenhle díl je tak trochu vzpomínkový, ale nebudu vám toho moc říkat, přečtěte si to sami Smile. Pište názory, byla bych vážně vděčná. Wink..

3.75
Průměr: 3.8 (4 hlasy)