SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minuta po půlnoci 11

Cesta autem mě unavila. Usnula jsem. Jenže pak jsem se probrala v neznámé místnosti, obklopena několika kluky, kteří si mě tázavě prohlíželi. Vzadu v křesle seděl Rei a popíjel nějaký alkohol.
Po čase mi došlo, že to nejsou kluci, ale dost staří lidé schovaní pod maskou upíra.
Vyjeveně jsem je všechny zkoukla a přitáhla si kolena blíže k tělu. Toho si ale možná ani nikdo nevšiml, měla jsem na sobě dost tlustou těžkou deku.
"Je pěkná!" Zaradoval se mladík s červenými vlasy. Měl je stažené do culíku a celý jeho obličej působil dost komicky. Červené vlasy mu ladily s očima a oblečením, co měl na sobě. Černé triko s hnědým nápisem mu bylo spíše těsné, než pohodlné, a kalhoty na nohou měl svítivě červené. Jak že se říká tomuhle stylu?
"A roztomilá." Dodal. Natáhl ruku a pohladil mě po hlavě, jako bych byla nějaký pes.
"Děláš dobře? Nevypadá moc silně." Prohodil po nějaké chvíli další, který z těch ostatních vypadal asi nejvíc dospělý. Změřil si mě pohledem a pak se odebral do zadu místnosti a nalil si do skleničky panáka něčeho, co jsem neznala.
"Bude silná." Odpověděl Rei otráveně a zívl.
"Je moc hezká na nějaký tvůj drsný trénink, Reii." Zasmál se červenovlasý kluk.
Nedokázala jsem logicky uvažovat, tak raději jsem zůstala potichu. Tahle společnost mi byla nepříjemná. Chtělo se mi brečet, ale rozhovor, který spolu dospělí upíři vedli, mě donutil zůstat silnou.
Mluvili o mně, že jsem prý slabá a drobná, určitě se mu nepodaří mě dobře vycvičit. Ale já nejsem mazlíček, semnou si přece nemůže dělat cokoliv, co si umane.
Povídali si ještě dlouho do noci a já mezitím dostala najíst, napít, dokonce mi nějaká mladá dívka přinesla oblečení. Sice mi bylo větší, protože neodhadla mou velikost, ale i tak to bylo lepší, než ty roztrhané a od krve špinavé hadry. Chvilkama jsem v místnosti zůstávala sama, nevím, co venku dělali. Byla jsem tehdy ještě tak hloupoučká, že mi to nedošlo. A i když byli někde venku, já byla tak vyděšená, že jsem se za celou dobu nehla z místa. Pouze jsem si pokoj prohlížela očima, snažící se přijít na nějaký plán, jakým bych se odsud mohla dostat. Avšak svědomí mi říkalo, abych zůstala. Něco mě nabádalo do náruči toho blonďáka. Jako by mě měl on ochránit.
Nakonec jsem nic nevymyslela. Teprve až další den jsem zjistila, že jsem usnula. První minuty mého probuzení byly překvapivé.
Otevřela jsem oči a uviděla unaveně spícího upíra. Jeho blonďaté vlasy byly rozcuchané a tvář bledá. Přesto mě okouzlil. Byl to sekundový okamžik, kdy mi poprvé připadal nesmírně sexy. Jenže jsem byla malá a tomuhle pocitu jsem nerozuměla.
A věřte, že kdybych zděšeně nevyskočila, nezakopla o shrnutou peřinu a nespadla mu přímo do náruče, vydržela bych se na něj dívat ještě hodně dlouho.
"Mmm?" Otevřel oči, nejdřív překvapeně, potom se jeho úsměv stočil do úšklebku. Jeho studená ruka mi prohrábla vlasy a objala mě kolem ramen.
Nezmohla jsem se na jediné slovo. Vykuleně jsem na něj zírala a modlila se, ať už mě nehypnotizuje těma světle modrýma očima.
"Copak?" Skoro až zašeptal, jenže já jsem narozdíl od něho v tenhle moment ztratila hlas.
Díval se na mě a čekal na mou odpověď. Jeho pohled, který mi po celou tu dobu věnoval, byl roztomilý až strašidelný. Nakonec se uchechtnul, vylezl z postele a odešel z místnosti.
"Kam jde?" Říkala jsem si sama sobě a koukala na dveře, které za sebou zavřel.
Ale teď není čas na otázky, Miyo! Dala jsem si neviditelnou facku a vyskočila z postele. Ani nevím, kdy mě sem někdo přenesl, ale to mi teď bylo vážně jedno. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla jiná, než ta předchozí, ale v něčem mi přišla stejná. Možná tvar, nebo to velký balkonový okno.
Zkoušela jsem vyhledat nějaký telefon, ale když jsem zvedla sluchátko, došlo mi, že nemám komu zavolat. Policii? Ale vždyť ani nevím, kde jsem.
Přiložila jsem tedy sluchátko k uchu, ale telefon byl hluchý. Opatrně jsem ho vrátila na původní místo a hledala dál. Byla tu i televize a dvd přehrávač, potom nějaké pístroje, které jsem neznala.
Vydala jsem se k oknu a otevřela prosklené dveře, které se na něj napojovaly. Do obličeje mi zafoukal chladný vítr. Rozeběhla jsem se k zábradlí. Výška, na kterou jsem teď koukala, mi naháněla hrůzu. Raději jsem se stáhla. Udělala jsem pár kroků zpět, ale nohy mi jakoby ochably a já žuchla na zem. Kamenná zem byla ledová a já se nemohla hnout. Tohle se stane vždy, když jsem ve velký výšce. Protože jí nesnáším, měla jsem strach.
Na mou útěchu se za mnou ozvaly kroky. Byly jemné a tiché, ale já věděla, kdo to je.
"Neříkal jsem ti snad, abys byla hodná a zůstala vevnitř?" Spustil milým hlasem, což mě překvapilo. Natočila jsem hlavu a pohlédla mu do obličeje. Zřejmě odešel proto, aby se upravil, protože teď byl oblečený do černého obleku a na krku mu visela nedovázaná kravata.
"Neříkal." Arogantě jsem mu odsekla a zamračila se.
"Aha. Má chyba." Usmál se a natáhl ke mně ruku. "Pojď dovnitř, mám pro tebe šaty."
"Šaty?" Cukla jsem sebou. Netuším, co je tenhle namyšlený upír zač a co má v plánu a nad tímhle jsem se zarazila. Proč šaty?
"Tak pojď!" Netrpělivě zamával rukou, abych se ho chytla, ale já byla jak přimražená k zemi.
Moc dlouho nečekal, popadl mě a hodil si mě přes rameno. Ani se přitom nezapotil, vždyť je to upír a má sílu a taky jsem byla vážně drobná holčička.
Odnesl mě dovnitř a odhodil na sedačku. Podom mi podal červené šaty.
"Ale proč?" Ptala jsem se.
"Jedeme na výlet."

"Podej mi ten dopis."
"Proč?" Odpověděla jsem po nějaké době, zapřemýšlela jsem se a musela si vzpomenout, o čem že to mluvil, ale já ho neposlouchala, takže jsem to vlastně nevěděla.
"Prostě mi ho půjč!" Řekl. Podala jsem mu obálku a on si jí začal prohlížet.
"Kde chceš najít první polovinu vzkazu?" Řekl po nějaké době.
"První polovinu?" Zmateně jsem vzhlédla.
"Snas sis nemyslela, že bude jeden dopis napsaný dvakrát. A proč by se upír objevil hned, jak o tom vzkazu začneš mluvit?"
Tak trochu to dávalo smysl. Jeden dopis by přece nikdo nepsal dvakrát. Alespoň ne v tomhle případě. Ale o čem ten vzkaz může být? Kdybych věděla, že je důležitý, snažila bych se. Pokud by to nebylo potebný, hodila bych to za hlavu. Jenže takhle se musím rozhodnout a to je těžký. Stejně to nakonec dopadne tak, že se tomu pokusím přijít na kloub.
"Vážně jsem to nevěděla." Zamumlala jsem.
"Jo, nepatříš zrovna mezi nejchytřejší." Zanadával ze srandy a usmál se.
"Ale to máš na mě rád, ne snad?" Zamrkala jsem očima a snažila se být co nejvážnější, protože nebude trvat dlouho a rozesměju se.
"Možná." Zasmál se a vyskočil na nohy. Omotal si kolem krku novou šálu, kterou si musel koupit v době, co jsme se rozdělili a já ho následovala.

Nastal čas zase vyrazit. Už jsem se ani neptala, kam, protože by se mi stejně vrátila ta a samá odpověď. Dokonce jsem vynechala i ošklivý narážky na mýho společníka. Že bych se konečně polepšila? Nebo jsem byla prostě unavená? Přikláním se k té druhé otázce. Byla jsem unavená. Z téhle toulky městy. Z cesty, při které doufám, že jednou zkončí.

Brzy na večer jsme se dostali do velkoměsta. Rei říkal něco v tom smyslu, že tady zůstanem několik dní. Je to velké město, zapomněla jsem název, protože byl nějaký extra divný, ale co na tom, stejně brzy zase odejdeme.
Taky ale říkal, že bychom se měli zaregistrovat někde na úřadě, jako turisté. Jenže jak už jsem již řekla, cestujeme načerno. Žádný úřadový sraz se nekoná a my se zase schováme někde ve staré továrně, nebo kde se to zrovna bude hodit.
Už jsem si na tohle přespávání všude možně zvykla, ale i tak je to nepříjemné. Narozdíl od Reie, mě je v podzimních večerech zima. Musím jíst a pít, protože moje tělo se nedokáže vyrovnat s krví. Vždy zdivočí a mně pak trvá několik hodin dát se zpátky do normálu. A co víc, bývám potom nepříjemná a unavená, jako bych běžela maraton.
Od tý doby, co jsem se poprvé posadila na nočník, když jsem začala mluvit a nějak uvažovat, se snažím přijít na to, kdo vlastně jsem. Proč mám ten znak na zádech, proč nevypadám jako normální člověk. To jsou otázky pro mě zatím nevyřešitelné.

Dodatek autora:: 

Mám tu pro vás další díl. Já vím, já vím, dávám ho sem trochu pozdě, ale došly mi nápady. A nejen to, mám debilního (s prominutím) bratra, který hraje hru a ta hra zasekává internet. No a když si pak já pustím nějaký video, internet se přetíží a on mi ho vypne. A já mám k tomu všemu ještě pěkně zasekaný počítač, takže když se vypne internet, vypne se s ním i celý můj počítač a všechna práce je v .. háji?. Takže se omlouvám, ale pak mi trvá hodně dlouho, než se přemůžu a začnu to všechno psát od znova. A dost mých keců, docela vás obdivuju, že stále čtete. Takže, hezké počtěníčko a těším se na vaše názory. Smile + dodávám k textu: Svisle psaná část, tak to jsou vzpomínky, ale snad vám to došlo Smile.

4.666665
Průměr: 4.7 (3 hlasy)