Rowena mrtvá, Crowley mrtvý, máma někde v jiné dimenzi a Cas… Cas také mrtvý, a pro co? Kvůli Luciferovi a jeho spratku, nějakému nephilimu. To stvoření rozhodně nebylo žádné dítě a ani dobré, jak se mylně domníval jejich zesnulý anděl. Zlo z něho Sam dokázal téměř cítit. Ušklíblo se to na něj a žluté oči se zaleskly v měsíčním světle. Než ovšem Winchester stačil něco podniknout, s máchnutím křídel to zmizelo. Za běžných okolností by byl Sam naštvaný, že mu nephilim zdrhnul a oni ho tak budou muset opět hledat, bude další krev, další hrozící apokalypsa, ale už na to neměl. Byl prostě jen unavený… tak strašně unavený!
Vrátil se zpátky na místo, kde zanechal svého bratra. Dean tam stále byl, klečel u prázdné Castielové schránky a choval onu černovlasou hlavu na klíně. Mladší z lovců toho moc neviděl, protože Dean k němu byl otočen zády, ale vzhledem k tomu, že jeho bratr přerývaně dýchal a třásla se mu ramena, Sam mohl usoudit, že starší Winchester pláče.
„Měli bychom jít,“ upozornil ho.
„Počkej, dej nám ještě chvilku,“ zachraptěl a sklonil se ještě hlouběji k mrtvému tělu. Polibek?! Sam měl náhle tušení, že by měl svému bratrovi dát trochu prostoru. Trochu soukromí.
„Já… já… po-počkám v autě,“ vykoktal ze sebe.
„Ne, pomoz mi prosím s ním. Nemůžeme ho tady nechat,“ zarazil ho Dean a tak Casovo tělo přenesli oba k Impale. Položili ho na zadní sedadlo a přikryli ho oním béžovým baloňákem. Jen hlava zůstala odkryta. Vypadalo to, jako by jejich anděl jen spal, jenže andělé nespí. Tentokrát starší z lovců nechtěl řídit. Usadil se na sedadle spolujezdce a červenýma očima tupě hleděl z okénka na ubíhající krajinu. Sam se domníval, že nepromluví celou cestu, možná i několik měsíců, ale to se zmýlil.
„Když zemřela Jess, jak ses s tím vyrovnal?“ zeptal se ho po 3 hodinách tiché jízdy. „Chci říct. Byla to láska tvého života, ne? A přeci jen jsi dokázal jít dál, dokázal ses znovu zamilovat… Já, já, jsem se nikdy nezeptal. Sakra, promiň, nikdy jsem se nezeptal.“
„Deane.“
„Nikdy, jsem se tě nezeptal, neměl jsem pro to pochopení. Neuměl jsem si to představit. Myslel jsem si, že se mi to nemůže stát. Na nikoho jsem se nechtěl vázat, ne když lovím, ne když můj život je plnej sraček… jako kdybych předem tušil, že já se prostě nedokážu vypořádat se smrtí těch, které miluji. S tvojí, s jeho… kdyby byl člověk, kdybych věděl, že jeho duše, milost je v Pekle, v Nebi, nebo třeba v Očistci, neváhal bych ani minutu, udělal bych cokoli, šel bych kamkoliv. Už se několikrát vrátil zpátky, může znovu… až, až na to, že jsem viděl jeho křídla vypálené do země, že nevím, kam mám jít a co mám udělat,“ začal to ze sebe sypat starší lovec.
„Deane, nejsem si jistý, jestli se dá vůbec srovnat můj vztah s Jess s tím, co jsi měl s Casem. Jo, miloval jsem ji. Ano, byla to pravděpodobně láska mého života. Nicméně ty a Cas…“ pravil Sam, ale jak dál má pokračovat, co má vlastně říct, aby svého bratra utěšil, uklidnil, to neměl ani ponětí.
„Ře-řekl jsi mi ať, ať mu povím, co c-cítím, ale já tě neposlech. Neřekl jsem mu to a teď je asi navždy pryč… pryč!“ Dean se zhluboka nadechl a zakryl si oči jednou ruku. Jako kdyby se na svět bez Case nemohl ani podívat.
„Věděl, určitě věděl,“ snažil se mladší Winchester alespoň o nějaké pozitivum.
„Jo, to je fuk, je pryč… a máma je pryč. Nejsem si jistý, jestli dokáži jít dál,“ svěřil se opět Dean.
„Sotva jsme je dostali zpátky, tak jsme je zase ztratili,“ přikývl Sam a chtěl ještě něco dodat, nakonec si to ovšem rozmyslel, protože: