Murder

Murder


Seděla ve svém pokoji a tiše čekala, než jí opět zavolá. Čekala na ten hlas plný moci a nadřízenosti. Toužila po jeho nadvládě a pevném stisku, jako mládě zanecháno osudu.
Čekala na něj jako na vysvobození, jako na Pána, který ji má vyvést z temnoty. Neuvědomovola si, že je to on kdo ji tam stahuje víc a víc. Neuvědomoval si jeho sílu nad jejím myšlením, že se stala jeho otrokem, živoucí chodící mrtvolou, pejskem na pomyslném vodítku. Netušila kolik žen už takhle omámil, ona byla šťastná. Šťastným otrokem ve vězeňské přepychové cele.
Vzhlížela ke dveřím, pohledem omámeným a plným touhy a podmanění. Byla k němu poutáná nevysvětlitelně velkou silou, které se nepokoušela bránit. Podlehla jí a nechala se ovládat jako loutka svým mistrem. 
Otevřely se dveře, stál v nich on, se sladkým úsměvem a pevným výrazem v očích. Její oči se rozzářily jako pouliční lampy, sepjala ruce jakoby se k němu modlila a čekala na příkaz, neodvážila se sama povstat a jít k němu... neodvážila, nebo nechtěla. Až na pokyn jeho svalnaté paže, vstala jak nově narozená srna a rozklopýtala se k němu, něžně se usmíval a chytil jí za ruku. 
„Obleč se, půjdem ven,“ rozkázal jí a ukázal na skříň, neobtěžoval se milým tónem nebo zdvořilostí. Řekl jí co chtěl a ona to musela udělat. 
Kývla a s úsměvem doběhla ke skříni, ukázal jí šaty a ona se oblékla. Byla šťastná, srdce jí tlouklo a v očích běhaly jiskřičky štěstí a radosti z jeho přítomnosti. 
On jen stál s kamenným a chladným výrazem v očích, působil jako ledová socha. Hnědé vlasy spadající mu do obličeje zakrývaly jizvu nad obočím. Ostré rty se nevlnily v úsměvu a jen, když mluvil změnily svůj tvrdý tvar. Působil jako diktátor, vrah, klidný, chladný odstřelovač v budově mrakodrapu mířící na svůj oběť. 
Natáhl k ní ruku, nejistě jí sevřela a nechala se vést pryč ze svého pokoje, upírala na něj své velké zelené oči vyřazující pokojnost a oddanost. Měla ho za boha, dokonalé vyjádření lidské rasy za něco co ani člověk být nemůže. 
Vedl jí dál do lesa, obloha měla rubínovou barvu a krajina šedla a ztrácela svou jarní jiskrnost a život, útápěla se v temnotě a nevyhnutelně do ní padala, stejně jako dívka klopýtající vedle vysokého muže. 
Prudce s ní praštil o strom, vytřeštila oči bolestí a zakuckala se. Zvedl jí hlavu a sevřel její bělostný krk, jemně uchopila jeho ruku s němou prosbou v očích. Nechtěla zemřít i kdyby to mělo být jeho rukou. Její oči manipulovatelné panenky se rozšířily strachem, když se kolem jejího krku jeho pevná ruka svírala víc a víc. 
Zaryla mu nehty hluboko do kůže až jí kolem nehtů vytekly kapičky rudé tekutiny. Mrštil jí o zem a chytil si zápěstí. 
„Děvko!“ zasyčel a klekl si před ní. Uděřila ho do tváře a následně mu do ní plivla. Snažila se nabrat vzduch do plic a vzpomenout si jak se sem dostala. Mlha z její mysli se vypařila. Její pravá podstata a osobnost znovu získala vládu nad jejím jednáním. 
Zlověstně se usmál, chopil se jejího zápěstí a přitlačil jí k zemi. Škubala sebou, zmítala se a křičela se. V jeho očích bylo děsivé uspokojení a nekonečná zvrhlá radost. 
„Tady tě nikdo neuslyší...“ zašeptal a přejel jí svými dlouhými prsty po tváři, cukla sebou a zmocnila se jí panika. Jemně jí sevřel i druhé zápěstí a vyžíval se v jejím strachu, cukání těla a snaze vymanit se z jeho sevření. Z očí jí stékaly slzy, jeho úsměv se rozšiřoval. 
Byla tak slabá, strach jí sberal veškerou sílu, jednou rukou jí uchopil zápěstí obou rukou a z boty si vytáhl podlouhlou lesklou dýku. Zaleskla se zšedlým vzduchem a místo si našla na jejím krku. Přestala se cukat, jediným náznakem jejího odporu byly slzy prudce se řinoucí po napudrovaných tvářích. Rozmazávaly těžce nanesená líčidla, rudé rty se tiskly k sobě, ale vzlyky nepotlačily. 
„Proč?“ zašeptala rozechvělým hlasem a vzdala veškerou snahu zachránit si život, neuteče, nemá kam, neunikne nemá jak. Byla jako zvíře chycené v kleci, byla jím celou dobu, ale až teď si to uvědomila. 
„Není odpověď jasná?“ odpověděl otázkou a kamenné rty se skřivily v úsměvu „Protože chci“ dodal posměšně a sledoval kapičky krve rýsující čepel nože.
„Proč tak hloupá odpověď? Čekala jsem víc“ její hlas byl pobavený, její tělo se uvolnilo, rty se skřivily do podivného úsměvu a v očích se odrážela touha, touha zlomit mu vaz.
Vyděsilo ho to, povolil stisk zápěstí a čepel jí dal z krku.
„Jak? Co?“ nechápal co se děje, když se najednou na zemi ocitl on a na břiše mu seděla ona dívka s šíleným výrazem a stružkou krve stekájící jí po krku. 
„Act est fabula,“ zešeptala posměšně a trhla jeho hlavou, slyšela hlasité křupnutí a utichnutí vyděšeného dechu. Držela jeho hlavu v dlaních, jeho výraz nebyl tak kamenný, pootevřené rty a oči zahalené v mlze smrti. Odhrnula mu vlasy z čela, prohlížela si ho, tak dlouho. Usmívala se nad svou vlastní výhrou. 
Čtyři bílé zdi, vypolstrované, v jednom koutu dívka, nebo žena s velkýma zelenýma očima, oblečená v bílé vestě, která jí držela ruce přes sebe. Výraz blázna a dokonalé poslušnosti míchající se v jedno. 
Sledovala dveře plná naděje, že se v nich objeví on a vydá příkaz. Vyvede jí ven do lesa, na procházku. Na procházku končící peklem. Tak moc doufala, nevěděla, zapomněla, že už tu není. Že tu není ten, který jí poutal ruce okovy a jednal s ní jak s obyčejnou hračkou. Neuvědomovala si, že se už dávna osvobodila z jeho pout, ale zešílela závislostí na nich. 

*Act est fabula - Hra skončila.