My Sweetness

nejnovější jednorázovka
Hlavní postavy: Michio(30) a Akio(22)

Seděl na okraji vyschlé říčky. Doufal, že najednou začne pršet, koryto se začne plnit malými kapkami a on tady znovu bude sedět, s ním. Vzpomínal, když poprvé přijel do města. Nikoho neznal, byl opuštěný, ale pak potkal jeho. Když ho uviděl, pomyslel si - troska, ale stačil ten jednoduchý posunek rukou, kterým mu naznačil, aby šel za ním. Před těmi šesti roky se vydal za neznámým člověkem, který sladce voněl po cukrovinkách.

Tehdy ho přivedl sem, mezi spodinu společnosti, pár karavanů a spousta špinavých lidí. Musel se usmát, kdo by jim mohl říkat spodina, když je ani neznal. Morálka, úcta, ochota pomoci ostatním. Kdo výše postavený měl tak dobré srdce, jako oni? Když poprvé uviděl tohle "městečko" chtělo se mu brečet, kam se to dostal. Ale díky jeho podpoře vše zvládl. Všichni ho podporovali, jenom díky nim mohl dokončit studium.

Rozhlédl se kolem, nyní se tady stavěla nějaká nesmyslná hala. Rád by věděl, co se stalo se všemi. Museli pryč, to je jasné, ale kam všichni šli? Když se vrátil ze studia, které se mu podařilo dokončit o rok dřív, nikdy se mu nepovedlo, potkat někoho, z téhle oblasti. Poposunul se do vyschlého koryta a opřel se o zem. Musí ho najít. Když si vzpomněl, jak se o něj staral. Když byly deštivé dny a oni tady spolu seděli a i když byli oba promočení, tak jim ze rtů nezmizel úsměv. Chtěl věřit tomu, co mu vždy Michio říkal, že každá kapka deště spláchne něco špatného ze světa. Ale dalo se tomu vůbec věřit?
Vylovil z kapsy zvonící mobil a podíval se na displej.
"Mami?"
"Akio, doufám, že jsi nezapomněl na tu večeři."
"Ne…jak bych mohl…ještě něco?" Zněl trochu nevrle, ale tohle místo vracelo tolik hřejivých vzpomínek.
"Doufám, že se pan Michio tedy k nám připojí." Akio se zamračil a netrpělivě si prohrábl své černé vlasy.
"Jistě že se zúčastní, říkal jsem to, ne? Tak proč se ještě ptáš, promiň, ale musím ještě něco udělat. Ahoj, uvidíme se zítra." Nečekal ani, jestli mu matka odpoví a zavěsil.

Kéž by teď začalo pršet a Michi by ho zase objal. Jako před lety, tak zoufale si snažil vybavit ten pocit, jaké to bylo, že si ani nevšiml, že nad ním stojí muž. Teprve jeho hrubý hlas ho vytrhl ze snění.
"Tady se nesmí chodit! Zákaz vstupu!" Akio zvedl hlavu a kývl na muže.

Zvolil si návrat domů cestou, která vedla kolem různých obchodů se sladkostmi a pak odbočil i k továrně. Dobře si vzpomínal na den, kdy odhalil Michiho tajemství. Dokázal prosedět několik hodin před touhle továrnou. Není divu, že pro něho byla charakteristická jeho sladká vůně. Čokoláda, karamel, oříšky a různé sladkosti. Když věděl, že Michi spí, potichu se k němu přikradl, aby mohl cítit jeho vůni. Teprve potom mohl spokojeně usnout.
"Musím ho najít, nejenom proto, že ho chce máma poznat…ale hlavně kvůli sobě."

Neklidně se převaloval v posteli. Copak ty doteky znamenaly tak hodně jen pro něj? Bylo mu šestnáct, Michi byl dávno dospělý. Popletl mu hlavu. A pak…pak, když Akio odmaturoval a odletěl studovat do jiné země, opustil Michiho.
"Arr…!! Neměl jsem ho nikdy opouštět!" Pořád doufal, že mu jejich vztah Michi vysvětlí. Možná byli přátelé, ale…ne! Jen přátelství? Nikdy nebyl čas se ho na to zeptat, nikdy se radši ani ptát nechtěl, měl strach, že by to snad mezi nimi mohlo skončit.
"Snad si se mnou…" Přetáhl si přes hlavu polštář. Ne! Nikdy si nemyslel, že si s ním hraje. Ano, je mezi nimi věkový rozdíl. Ale tohle by mu Michi neudělal.
"Najdu ho a už ho nikdy neopustím, neodejdu a nedovolím mu, aby on odešel."

Snažil se zakrýt si tvář před otravným sluncem, které mu ozařovalo obličej a připomínalo, že je nový den. Den plný hledání. Má čas do večera. Po skoro probděné noci se mu z postele vůbec nechtělo.
"Michi…jdu tě hledat. Je konec všem tvým bezdomoveckým dnům. Už tě nikdy nenechám jedinou jedu noc přespat na ulici, jedině u mně doma v posteli."

Seděl v křesle u velkého okna s krásným výhledem na ulici. Promnul si unavené a ospalé oči.
"Sakra!"
Hledal ho celé dopoledne, do večeře ale zbývalo ještě spoustu času. Zamračeně se podíval na oblohu, kterou teď pokrývala hustá a velmi temná mračna. Neuběhlo ani pět minut a obloha se roztrhla a začalo hustě pršet. Akio si opřel hlavu a okno a se smutným výrazem pozoroval, jak se všichni snaží někam schovat. Zavřel oči a myšlenkami se vrátil o několik let zpátky. Do jednoho deštivého dne, kdy spolu s Michim seděli na dešti. Vždy ho tak pevně objímal. Přitom to nebyl Akio, kdo potřebovat utěšit duši, nýbrž sám Michi. Ten křehký člověk, který byl tak zrazen společností. Chtěl by se staršímu tmavovláskovi svěřit se vším, co ho tíží, ale neměl ho u sebe, neměl tu důležitou součást jeho života.
S povzdechem otevřel oči a překvapeně zamrkal. Jediná osoba, která se toulala po ulici. Poznal by ho kdykoliv. Stále vypadal stejně.
Akio rychle vyskočil na nohy a utíkal ze svého bytu pryč. Výtah se mu přivolávat nechtělo, tak to vzal z devátého patra pěšky. Jak je možné, že ho celou tu dobu hledat a teď ho má přímo před nosem? Bral schody po dvou. Musí ho stihnout, ne nenechá ho odejít.

Rozrazil vchodové dveře a vydal se přes kaluže na cestě. Nevnímal auta kolem sebe, která na něho troubila, protože bezhlavě skočil na plnou silnici. Prosmýkl se mezi posledními auty a běžel za postavou, která se pohybovala dost rychle.

"Michi!" Pevně ho zezadu objal, ne ani déšť z něho nesmyl jeho sladkou vůni. Na tváři staršího tmavovláska se objevil překvapený výraz. Setřepal ze sebe mladíkovy ruce a pomalu se na něho podíval. Nevěřil svým očím…ani jeden nevěřil, že se potkali.
"Hledal jsem tě, strašně dlouho! Je docela zima, pojď," Ukázal mladší na panelák, "bydlím tady." vychrlil ze sebe, vzal Michiho za rukáv a vedl ho k přechodu. Michi se musel usmát. Zima? Nestrávili snad všechny deštivé dny spolu venku?

"Vítej doma, Michi" Poté ho znovu objal. Na zem odkapávaly studené kapky z jejich šatů, ale nikdo si s tím neděla těžkou hlavu a setrvali ještě chvíli v tomhle hřejivém objetí.
"Mohl bych se umýt?" Zeptal se potichu starší a Akio ho hned odvedl do koupelny.
"Je jedno, který ručník si vezmeš" Ukázal na několik osušek na háčcích. Pak ho nechal samotného v místnosti a šel čekat do ložnice.

Akio se trhnutím probral, vedle něho na posteli ležel Michio, hlavu měl podepřenou loktem a sledoval ho.
"Kolik je hodin?" Oba se otočili na hodiny a Akio rychle vyskočil z postele. "To je zlý…naši tu budou za půl hodiny!" Začal zmatkovat. Michio ho chytl za ruku a stáhl ho zpět na postel.
"Ty bys byl beze mě úplně ztracený." Mladší se na něho nechápavě díval a tak starší pokračoval. "Přijdou tví rodiče na večeři, mám pravdu?"
"Jak to víš?" Zamrkal překvapeně Akio. Michio mu odhrnul neposlušné tmavě hnědé vlasy z čela.
"Máš na stole lísteček, abys nezapomněl uvařit," Když viděl, jak jeho přítel sklonil hlavu, vyřkl druhou část věty. "Určitě jsi nezapomněl na mé kulinářské schopnosti. Nakoupeno jsi měl, takže jsem ti večeři připravil." Hnědovlásek mu skočil okolo krku.
"Ale ještě si musíš vzít trochu jiné oblečení. Pojď, vybereme ti něco, co ti padne."

"Umm!! To je tak vynikající!" Rozplývala se nad jídlem Akiova matka. "Umíte opravdu úžasně vařit, pane Michio. Co to vůbec je?"
"Ani nevím…rád experimentuji." Řekl rozpačitě.
"Ale jsem opravdu ráda, že konečně můžu osobně poznat člověka, který se staral o našeho syna." Zopakovala větu, kterou už dnes večer řekla několikrát.
"Nevypadáte, že jste o tolik let starší, spíš vypadáte, jako Akiho vrstevník." Michi pokrčil rameny.

Akio domyl nádobí a pak se šel podívat za Michim, který seděl na gauči.
"Lhal jsi svým rodičům…" Pokáral ho jeho starší přítel. "Že tady bydlím…že jsem bezdomovec jsi taky neřekl."
"Ale ty tady přece bydlíš!" Tmavovlásek na něho nechápavě pohlédl. Akio sevřel dlaně v pěst. To si s ním opravdu jenom zahrával? Nebo za to může on, že ho opustil? S odhodlaným výrazem se podíval na Michiho.
"Napadlo tě vůbec někdy, jaké zmatky jsi mi způsobil v hlavě svým chováním? Ty doteky, objímání, tohle jenom přátelé nedělají. Co si o tom mám myslet. Michi, já tě už nikdy neopustím, nenechám tě odejít. Hledal jsem tě moc dlouhou dobu a když jsem tě konečně našel, myslíš si, že tě jen tak nechám odejít?! Já už nejsem ten naivní šestnáctiletý kluk, dokážu se postarat o nás o oba, Michi! Chápeš? Teď už končíš svůj bezdomovecký život, já se o tebe postarám. Dám ti klidně celý svůj život, jenom tady se mnou zůstaň!" Michio skryl obličej v dlani a rozesmál se. Pak chytl Akia za ruku a zamířil ven z bytu. Venku ještě pořád pršelo.
Brali jedno patro za druhým, až nakonec došli na střechu. Michi opřel Akia o stěnu u dveří.
"Mám to brát jako vyznání lásky, Aki?" Hnědovlásek uhnul pohledem.
"Nevím…"
Michio k němu přitiskl své mokré tělo.
"Ano, chci tvůj život…" Zašeptal a rukou mu zajel pod košili. Je tak horký. Pomyslel si.
"Z-zůstaneš?" Zamumlal potichu Akio.
"Pod jednou podmínkou."
"Jakou?" Michi se usmál a políbil ho.
"Jsem starší, takže mě budeš muset poslouchat."