SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nejsem ten pravý 04

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Dan
Tělocvik jsem si opravdu užíval, hráli jsme basket, a i když jsem kolektivní sporty moc nemusel, basket byl super. Když mě pak tělocvikář na konci zápasu poslal na lavečku vděčně jsem na něj kývl. Protože už jsem toho měl opravdu dost. Koutkem oka jsem pozoroval Jamese, jak se pokouší zapojit, nad tím pohledem jsem se pousmál.
Ale můj úsměv mi zkazila Nikola (říkám jí anakonda, protože mi přijde stejně slizká a nebezpečná). Zastínila mi můj výhled a hned do mě začala rýt. Chvilku se vyptávala na Jamese a pak svůj rozhovor stočila zase na obvyklé téma. Že mi to dneska sluší, a jestli bych nechtěl k ní zajít, že by, jsme se mohli u nich doma společně učit, a jak by to bylo fajn… (jo to určitě). Když byla v polovině svého idealizování nad naším společným životem, pár centimetrů od ní přistál balón. Musím uznat, že to byla docela pecka, protože Nikola vyskočila, jako by jí něco kouslo a hned začala pištět. Všeci se kolem ní semkli a hned byla za chudinku. Otočil jsem se tím směrem ze, kterého letěl míč, a uviděl jsem Jamese, jak se nevině usmívá, protočil jsem nad tím oči a radši to neřešil.
Když už nás tělocvikář konečně propustil, zamířil jsem hned do šaten, ale odchytla mě Nikola, že jestli pak nevím kde je lékárnička prej má odřenou nohu. Ukázal jsem jí na dveře nářaďovny, ale byla tak neodbytná, že jsem jí to musel ukázat. V nářaďovně byla celkem tma. Bylo tam jen jedno malé okýnko, ze kterého prosvětlovalo trochu světla. Vytáhl jsem lékárničku a podal jí ji. Ale začala fňukat, ať jí to koleno zavážu. Samozřejmě na kolenu měla asi dvoucentimetrovou ranku, která už dávno byla zaschlá a nepotřebovala žádné ošetření. Ale dal jsem jí na to aspoň náplast, protože jsem docela spěchal. Potom se ke mně nebezpečně naklonila a políbila mě. Chtěl jsem jí hned odtrhnout, ale nedala si pokoj, držela si mě jako klíště a do úst mi cpala svůj jazyk. Připadalo mi to odporné.
Ale než jsem jí odtrhnul ozvalo se za námi kroky a pak se otevřeli dveře a někdo vešel. Nikola využila situace a svůj hadovitý jazyk mi narvala skoro až do krku. Pak se ozvalo zabouchnutí dveří a já mohl zachytit utíkající postavu, která nás šmírovala. V tom jako by do mě uhodil blesk.
Násilně jsem od sebe odtrhl Nikolu a vyběhl jsem ven. Ne to nemohl být on. Prosím, ať to nebyl on kdokoli jiný ale on ne! Doběhl jsem k hlavním dveřím, ale Jamese už jsem nestihl. Ne sakra, tohle se nemělo stát!
Pak už jsem slyšel jen kvílení pneumatik ze sportovního vozu a byl pryč. Sedl jsem si před školu na studené schody. Hlavu jsem si dal mezi kolena a hleděl na lidi kolem. Všichni už odcházeli a já tam jenom seděl a hleděl, do prázdna bylo mi nanic. Bylo to totální nedorozumění, ale k čemu mi to bylo. James mi stejně neuvěří.
A ještě aby toho nebylo málo tak začalo pršet. Měl jsem na sobě ještě nátělník s tělocviku a rifle takže mi teplo dvakrát moc nebylo. Hodil jsem si batoh na záda a rozešel jsem se směr domov. Ka***ky deště mi stékali do obličeje, ale nevadilo mi to, aspoň mi chladili bolavou hlavu.
Domů jsem došel promočený, až na kost v botách mi čvachtalo a ruce se mi třásly, když jsem otevíral domovní dveře.

James
Když jsem jel domů, už jsem nevěděl ani kde je pravo a v levo. Všechno kolem bylo rozmazané. Ruce se mi třásly a v hrudi jako bych měl zabodlé něcos mi vysávalo život, jako bych měl v srdci díru, která nešla zacelit. Svalil jsem se v obýváku na gauč do malého klubíčka a snažil jsem sám sebe přesvědčit, že neexistuju. Nakonec jsem asi usnul vyčerpáním.
Probudili mě až něčí čvachtavé kroky a pohlazení po vlasech. Ani jsem se nehnul, ruka, která mě hladila, byla velká a teplá, byl to příjemný pocit. Potom se majitel té ruky sklonil a políbil mě do vlasů. Zabořil jsem hlavu do polštářů a zkoušel potlačit slzy. Cítil jsem Danovu vůni, byla stejně omamná jako vždy smíchaná s deštěm. Byl asi úplně promoklý, protože jsem mohl, cítit jak se třese zimou. Toužil jsem ho obejmout, ale ta díra v mém srdci mi to nedovolovala. Byla jak těžký balvan a já momentálně neměl sílu ho odvalit, takže jsem tam jenom tak ležel.

Dan
Ach Bože vždyť to bylo jedno velké nedorozumění. Když jsem ho uviděl, jak leží stočený do klubíčka, přepadl mě pocit viny, který se mi zarýval do srdce jako ostré jehlice. Klek jsem si k němu na kolena a políbil ho do vlasu, jen se zachvěl. Uvědomil jsem si, že mám na sobě ještě to mokré oblečení a že se chvěju zimou, ale to mi nevadilo. Spíš ten bolestný pohled na to jak trpí, to se nedalo vydržet. „Promiň“ zašeptal jsem do ticha a odešel jsem.
V koupelně jsem ze sebe vyslékl mokré věci a nechyl na sebe stékat horkou vodu ve sprše. Jindy mi sprcha a především horká voda dávala uklidňující pocit bohužel dneska tomu tak nebylo, zády jsem se opřel o studené kachličky a vdechoval jsem páru.
Vylezl jsem z vany a natáhl jsem si na sebe jenom tepláky, s tričkem jsem se neobtěžoval a mokrá hlava mi taky byla šumafuk. Chtěl jsem už jít do svého pokoje a celý ten spackaný dnešek ale uslyšel jsem nějaké zvuky z konce chodby. Myslel jsem, že se mi to jenom zdálo, ale potom jsem uslyšel tiché, Proklínám, bylo to spíš jako nějaký povzdech, ale slova pokračovali.

Proklínám, ty tvoje ústa proklínám,
Tvoje oči ledový…

Šel jsem zatím hlasem a došel jsem do hudebny, kde hrál James smutnou písničku, která se mi zarývala do srdce.

…V srdci jen sníh,
Sám a sám, ať nikdy úsvit nespatříš,
Na ústa mříž oči oslepnou,
Ať do smrti seš sám.

Tvoje oči jsou jak stín a tvář den když se stmívá,
Stromy rostou čím dál výš a pak je čeká pád
Sám s hlavou skloněnou, všechny lásky budou, zdání
Po tisící čtu tvůj dopis na rozloučenou.
Proklínám…

Potom najednou přestal hrát a já zjistil, že mám uslzené oči.

James
Potom co odešel, jsem se cítil ještě hůř. Kdesi jsem četl, že hudba léčí tak jsem to vyzkoušel. Pomalými kroky jsem se rozešel k hudebně, cestou jsem slyšel z koupelny, jak se Dan sprchuje. A vynořila se mi vzpomínka, jak jsem ho poprvé viděl, když si šel pro ručník ale to už je teď stejně pryč.
Ve dveřích hudebny jsem se zastavil. Už to bylo strašně dlouho, co jsem naposledy hrál. Sedl jsem si na barovou stoličku a ze stojanu jsem si vzal kytaru. Až moc dávno. Brnkl jsem si pár akordů a zaposlouchal se, pořád měla ten neocenitelný zvuk, jako tenkrát když jsem ji poprvé držel v ruce. Naproti mně bylo velké okno, bylo už pozdě a obloha už se dávno setměla. Teď bylo všude šero a klid.
Zavřel jsem oči a nechal se unášet smutnou písničkou. Úplně jsem se nechal unést pocity, všechno jsem dal jen do té písničky, která přesně vystihovala to, co jsem cítil. Prázdnotu, smutek, bolest a vztek smíchaný s lítostí…
Proklínám…
Nechal jsem poslední akord doznít do prázdna a znovu jsem se zahleděl do černo, černé tmy. V pokoji jsem nerozsvěcoval, takže i kdyby někdo došel, nemohl vidět mé slzy, které mi padali do klína.
Ze zadu mě obejmuli něčí ruce. Byli teplé a hřejivé. Jeho dech jsem mohl cítit na svém krku a jeho vlasy mě šimrali na tváři. Pořád jsem byl otočený k oknu a koukal do prázdna, i když osoba, kterou miluju a kterou jsem ztratil a která mi ublížila, stojí tak blízko. Váhavě jsem se k němu otočil a čelil jeho očím.
Byl v nich smutek a stejná prázdnota jako u mě. „Proč?“ hlesl jsem váhavě přidušeným hlasem. Ale místo odpovědi mě políbil. Nejdřív mě líbal opatrně a něžně jako by si nebyl jistý sám sebou ale pomohl jsem mu ten náš polibek prohloubit. Jeho ruce mi byli obtočené kolem krku a něžně mě hladili po vlasech. Potom se s úsměvem odtáhl. Hleděl jsem na něj překvapeně, co má za lubem?

Dan
Ještě jednou jsem ho něžně políbil a při tom polibku jsem si od něho vzal kytaru, kterou měl opřené o své nohy. Překvapeně na mě hleděl. Přisunul jsem si stoličku od vedlejšího stolku a začal jsem pomalu vybrnkávat písničku, která byla přesně pro tuhle chvíli. Nebyla o lásce ani o jiném srdcelomném příběhu, ale byla o životě člověka, který si váží osoby která mu je blízká.

Dívám se dívám - a ty spíš,
matně se leskne malý kříž.
Stoupá a klesá tvoje hruď
a já si říkám: Bůh jen suď,
Bůh jen suď.

Zdali, až jednou blýskne se
a vítr liják přinese,
vezmeš mě k teplu pod svůj plášť.
Jestli to pro mě uděláš?

Když budu sedět nehnutě
a zase znovu zklamu tě…

Užasle na mě hleděl. Moje interpretace sice nebyla zcela správná (protože ty víšky to bych prostě nedal) ale aspoň jsem se snažil, aby to vyznělo od srdce.
Ale asi v polovině písničky mě přerušili Jamesovi naléhavé polibky, které nejdřív směřovali na můj krk a pak se přesunuli na ústa, kde jsem je s radostí uvítal. Protože v této chvíli byl pro mě jenom James a nikdo jiný. Měl jsem mu tolik co říct a hlavně vysvětlit to hloupé nedorozumění které se stalo kvůli té hloupé kr***.

James
Malinko jsem se od něj odtáhl, abych věřil, že je to pravda. I když se mi do mysli vrývala bolestná vzpomínka na dnešní odpoledne tahle píseň a naše polibky mě přesvědčili. Tohle přece nemusí být konec. Ta píseň nebyla sice nutně vyznání lásky, ale spíš připomenutí že vedle sebe mám někoho, kdo mi naslouchá. A to mi v tuhle chvíli úplně stačilo.
V Danových očí se zrcadlila radost, něha, štěstí a možná malí střípek obav a předsudků. Ale na tohle jsem se ho musel zeptat. „Co máš s Nikolou?“ zeptal jsem se ostře a nedovolil jsem mu uhnout pohledem. Nejdřív na mě hleděl dost překvapeně, pak zkoumavě až možná trochu hravě a nakonec se rozesmál.

Dan
Bože tak ten jeho pohled byla za všechny prachy. Když na mě vypálil tu absurdní otázku „Co máš s Nikolou?“ Z toho jsem nemohl. Navíc ten jeho tón, v kterém bylo přesvědčení jako že s tou kr***u něco mám.
Když jsem se konečně uklidnil natolik, abych mu všechno řekl tak jsem mu začal vysvětlovat, jak to vlastně bylo. „S Nikolou nic nemám, je to odporná semetrika a nesnáším ji. Je strašně otravná a všude se zkouší vetřít. Navíc všem říká, že spolu chodíme, jako kdyby to někdy byla pravda. Ne nechodíme spolu a nikdy nebudem. Protože to bych si asi dřív hodil mašli.
Mrzí mě, čeho jsi byl dneska svědkem, protože to byl jeden s jejich marných pokusů jak mě sbalit, chtěl jsem ti to vysvětlit. Ale ty už jsi byl pryč… Navíc je tady jedna osoba, která je pro mě mnohem důležitější, která není pokrytecká sobecká, umí svět vidět takový jaký je a hrozně se mi líbí… “ Potom jsem se pousmál jeho nechápavému výrazu a znovu jsem pokračoval v jeho zvelebování. „…Je nesmírně milí a ochotný vždy dokáže člověku pomoct a přivést ho na jiné myšlenky když to nejvíc potřebuje… má hnědozelené oči a krásný milí úsměv a i když je to kluk tak mi na tom nesejde, protože mně se líbí, takový jaký je.“
Chtěl, jsem mu všechno říct, aby mezi námi nebyli překážky a hlavně aby mi důvěřoval.

James
Potom hrozném obvinění jsem ho bedlivě pozoroval. Vypadalo, že je mu to spíš k smíchu než aby to bral vážně, což mi moc na klidu nepřidalo. Ale jeho úsměv mě nakonec obměkčil. Zadíval se někam za mě do tmy jako by tam hledal správná slova a pak se znovu obrátil na mě. V jeho očích byla upřímnost spojená z radostí a úlevou. Myslím, že ani on tohle ošidné téma nechtěl odkládat.
Potom mě vysvětlil, že tu Nikolu vlastně nesnáší a rozhodně za žádných okolností by si s ní nechtěl něco začít. Upřímně se mu nedivím. Když přešel k tomu, jak jsem je dneska načapal tak jsem si připadal trapně, protože to celé bylo vlastně jedno velké nedorozumění a předsudky na kterých jsem měl značný podíl. Zvláště když se zmínil, jak mi všechno chtěl vysvětlit, ale já už jsem byl pryč. Nechal jsem ho tam v dešti. Za to jsem se chtěl ukamenovat přímo na místě hlavně, když jsem si vzpomněl, jak se třásl zimou, když došel domů. Byl úplně promrzlý a byla to moje vina.
Ale i přes to všechno mě jeho další slova zahřála u srdce. Díval se do prázdna, ale jeho oči byli jiné. Tak nějak jasnější, doslova zářili v té tmě kolem a jako by místnost obdařovali hřejivým teplem.
„… Navíc je tady jedna osoba, která je pro mě mnohem důležitější, která není pokrytecká sobecká, umí svět vidět takový jaký je a hrozně se mi líbí…“ když to řekl, srdce se mi málem vybuchlo napětím a očekáváním. Pak se na mě konečně podíval, malinko se pousmál. A dál pokračoval tím svým klidným svůdným hlasem, který můj tep přiváděl do šílenství.„…Je nesmírně milí a ochotný vždy dokáže člověku pomoct a přivést ho na jiné myšlenky když to nejvíc potřebuje… má hnědozelené oči a krásný milí úsměv a i když je to kluk tak mi na tom nesejde, protože mně se líbí, takový jaký je.“
Potom se ke mně naklonil a políbil mě. A já jenom ohromeně hleděl do jeho klidných očích, v kterých nebylo ani stopy po zaváhání. Srdce se mi rozbušilo v takovém tempu jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Líbal mě měkce nikam nespěchal, a abychom si mohli oba užít blízkost toho druhého. Tentokrát jsem byl já ten, co byl na pochybách, protože jsem zkrátka nemohl uvěřit ve své štěstí. Dan si toho všiml a dál na mě pokračoval pomalu. Jednou rukou mě hladil po vlasech a druhou po zádech...

Dodatek autora:: 

Tenhle díl bude o usmíření. Bude tam trochu toho yoai takže příznivci tohoto žánru se mohou těšit i na příští díl, původně jsem to všechno chtěla dát do jednoho dílu ale pak jsem zjistila že by to bylo moc dlouhé, takže co pokračování příště.
Přeju všem pěkné čtení a děkuju za komentáře.

A znovu prosím: pokud by to bylo možné prosím upozorněte mě v tomhle díle na všelijaké nedostatky, protože uvažuju o nové povídce a potřebovala bych znát svoje chyby. Ta další povídka by měla být o umění a jak zatím uvažuji tak se stejným žánrem (shouen ai) jako tady a proto bych ráda věděla jestli v tomhle stylu dál pokračovat nebo jestli to mám předělat. Ještě jednou děkuju za pochopení a těším se na vaše komentáře.

4.69231
Průměr: 4.7 (13 hlasů)