Nepromrhat

Znáte ten pocit… když už prostě nemůžete. Další krok a vy umřete. Další slovo a vezmete nohy na ramena a poběžíte tak daleko, jak vám budou síly stačit. Další pohled a spatříte něčí duši. Další věta a odhalíte tu svou.

Jsou situace, které se neustále opakují, my je snášíme až do momentu, kdy už prostě dál nemůžeme. Něco se v nás zlomí, praštíme do stolu, zařveme, utečeme, rozbrečíme se… cokoliv vám zrovna vyhovuje.

Já někoho zabil.

Začalo to nenápadně. Oči v sloup, ruka na čele, série povzdechnutí kombinovaná s pár nadávkami, které jste si v duchu řekli. Jenže pak se všechno zhoršovalo. Náš strop jsem měl prostudovaný od rohu k rohu, na čele mi začala z toho věčného plácání tvrdnout kůže a niterné nadávky začínaly dosahovat mezinárodní úrovně. Nesnesitelnost, která se mezi námi začala usazovat, byla čím dál naléhavější. Pak jsem objevil další únikový manévr. Prostě jsem odešel z dosahu. Při procházení se ulicemi města jsem se sám sobě divil, že jsem na to nepřišel dřív. Tak snadné a tak účinné.

Že jsme prý moderní společnost, průmyslové století, nejvyspělejší doba! Ale ani konec 19. století vás nezachrání před dohodnutým sňatkem. Povím vám, je to peklo. Bez rouhání. Peklo! Člověk si v klidu dospívá, tráví své dny v knihovnách, v ulicích, s přáteli, a jednoho dne se kolem vás semknou rodiče a oznámí vám, že vám našli manželku. Kdo by neskákal radostí. Ale já se s tím smířil, vypadala neškodně, skoro bych řekl mile, a byla tak obyčejně hezká. A tak jsme spolu začali žít.

Kdybych měl za úkol popsat náš vztah jedním slovem, asi bych zvolil slovo zmožený. Vše se postupně slilo v jeden stejný výzor. Každý den probíhal stejně, až na občasné výjimky, kdy byla má žena nesnesitelnější než obvykle.

Jednoho dne jsem seděl v klubu, když si ke mně přisedla žena. Rudé rty, chytrá slova a okouzlující pohled. Chvíli jsme si povídali, pak se zvedla a šla si k baru pro pití. Emancipovaná to žena. Naprosto mě ohromilo, jak mě dokázala během deseti minut probrat z několika roční apatie. A tak jsem našel další formu úniku – milenky. Nějakou dobu to fungovalo. Ale po čase jsem zjistil, že většina z nich není ženou pro život. Byly krásné, měly rozhled, ale něco tomu chybělo, každá další mě bavila o něco kratší dobu.
Začínal jsem být zoufalý. Mí vrstevníci byli šťastně ženatí a šťastně obklopeni svými milenkami, jen já se vracel denně domů za svou manželkou, kterou jsem nenáviděl. Nutno říci, že to nebylo jednostranné. Po prvních měsících, kdy jsme se zdvořile akceptovali, se vztah začal zhoršovat oboustranně. Nechápala hodiny, které jsem strávil nad knihami a debatováním s přáteli o politice, nenáviděla mou práci, mé vyspávání, mé večírky. Když si poprvé všimla, že ji podvádím, nedala to na sobě znát. Ale odpovědí mi byli její mnozí mužští návštěvníci. Bylo mi to upřímně jedno. Věděl jsem, že od téhle ženy věrnost nepotřebuji a ani nechci. Toužil jsem však po ženě, na které bych věrnost vyžadoval a které bych chtěl být věrný i já.

Jak já nenáviděl její vaření! Vždy, když měla kuchařka volno, se naší kuchyně ujala ona. Když měla vařit, radši jsem se zavřel do pracovny. Když mi donesla jídlo, vynadal jsem jí, že se potřebuji soustředit, ať mi to nechá na stolku a odejde. Jídlo jsem pak vyhodil a potají se proplížil do kuchyně pro kus chleba.

Ano, velmi brzy jsem zjistil, že má žena je hloupá. Její poměrně ucházející vzhled s každým rokem mizel jako víno ze sklenice a z našeho sympatického mladého páru zbyla jen nesnesitelná, vypočítavá, hloupá manželka a manžel ztrhaný jak ztrápená malina z keříku. Tak málo let stačilo zabít tolik snů a nadějí.

A tak jednoho dne jsem seděl v knihovně, přemýšlel nad věkem pavučiny, které se uklízečka obezřetně vyhýbala, když mi moje milovaná choť vtrhla do pracovny. Začala ječet, ani nevím co. Mne na první pohled zaujal její vzhled. I když obvykle nenosila nic převratného, nic tak smyslného jako mé milenky, alespoň do určité míry o sebe pečovala. To jsem si myslel. Jenže očividně jsem jí už nějaký ten měsíc nevěnoval pražádnou pozornost, takže se stihla proměnit v otrhanou sůvu, navlečenou do bizarního neforemného pytle. Najednou jsem si uvědomil, že už nestojí ve dveřích, ale řítí se ke mně. Hulákala a řvala, vřískala a dupala, mně se v hlavě točily miliony myšlenek, některá její slova mne minula, jiná se mi zabodla přímo do srdce. Podíval jsem se na svůj hrudník, který byl prošpikovaný jejími střelami a zahlídl mezi nimi jednu, která mi dala pěstí do břicha a zatočila se mi z ní hlava. Promrhaný život. To bylo to, čím si má žena zpečetila osud nejbližších minut. Tehdy mi došla veškerá trpělivost a sebeovládání.

Postavil jsem se, mlčky se na ni podíval a ona konečně na chvíli zmlkla. Začala couvat a já získával neodbytný pocit, že se jí v očích zračí smrt. Mohla tušit, co přijde? Každým dalším krokem jsem se jí přibližoval, nestíhala se mi vzdalovat, tak se začala vyděšeně rozhlížet kolem, ječela na mě, a pak se jako vyděšená slepice otočila a snažila se prchnout do nějakého úkrytu. Jenže žádné dveře nebyly dost silné, aby mě zastavily. A tak jsem ji nakonec dohnal ke zdi, popadl za vlasy a dotáhnul ji ke schodům. Její k smrti vyděšený pohled mne zdaleka obcházel, naproti tomu můj nepříčetný pohled ji celou obklopil a držel v transu.

„Uleví se nám oběma.“

Strčil jsem ji ze schodů. Padala v tom svém odporném pytli, zacuchané vlasy jí zakrývaly obličej, takže jsem neviděl její poslední pohled a nakonec její tělo bezvládně žuchlo na nejnižší schod. Sešel jsem schody, vzal svou mrtvou ženu do náručí a vyšel jsem s ní ven, abych ji odnesl k doktorovi. Tomu nezbývalo, než šokovanému muži oznámit, že jeho manželka tragický pád ze schodů nepřežila.

Byl jsem vážně v šoku. Ještě několik týdnů. Byl jsem v šoku, protože jsem byl konečně volný. Konečně jsem mohl začít žít a nemrhat svým životem.