Noční město

Noční město. Víte, co to znamená? Začíná se probouzet takový ten noční život. V tento čas se děje to, co ve dne tolik lidí odsuzuje a přitom ve stínu města se to mění. Rojí se tu tolik lidí. Lidí, co něco chtějí. Lidí, co si berou věci násilím nebo to dostanou dobrovolně. Kdo si dokáže představit takový život? Dokáže mě, nás vůbec někdo pochopit? Dokáže někdo pochopit, že já jsem to nechtěl? Že to, co se se mnou stalo, bylo úplně náhodou? Ano, vše se mi stalo násilně a nechtěně a já do toho propad.

~*~
„Hej, Joshuo jdi už a dávej na sebe pozor. Víš, jak to je venku v noci nebezpečný.“
„Jasně mami.“ Těmi to slovy skončil normální život a začal život na ulici v centru nočního světa.

~*~
„Jo dělej, už vypadl. Měl by sis hlídat čas, jinak opět vyjdeš pozdě a moc dobře víš, co se pak stane.“ Hlas, který jsem poprvé zaslechl. Hlas, který se zdál být hrubý, ale po čase se mi zdá milý. Je to vlastně to jediné, co mě tu drží. Ten, kterému patří onen uklidňující hlas, je jediný člověk, pro kterého jsem schopen udělat snad vše. A minimum, co můžu udělat, je vyjít alespoň jednou včas, aby mě nemusel vysekávat z průšvihu.

Temná ulička je takové moje stanoviště. Opřený o chladnou zeď čekám, než někdo přijde. Je to stereotyp. Pořád to samé. Jen zákazníci se mění. Někdy ani to ne. Už mi začíná vadit to otrhané triko se síťovinou. Začíná mi to lézt na nervy. Tolikrát jsem chtěl utéct. Jednou se to povedlo, ale našli mě. Vyhrožovali. Vědí, kde jsem bydlel. Chtěli něco udělat mojí rodině. Policie sama nic vyšetřit nemohla, ani kdyby hodně chtěla. Jejich hlavní velitel, který je měl pod palcem, o všem věděl. Věděl a vyhrožoval podřízeným, že se něco může stát jejich rodinám, pokud odejdou, nebo něco řeknou. Vím to. Jeden se mi za to omlouval, když mi pomáhal. Naneštěstí byl za pár dní mrtvý. Nezbývá mi nic jiného než to vydržet. Prostě musím.

„Oh chlapečku, jsi volnej?“ Ohlédl jsem se po hlase. Nebyl to žádný ožrala. Ten chlap měl smoking. Nádech a úsměv.
„Ano pane, jsem volný. Co si přejete?“ Vím, co chce. Vím to, ale proč se k*va nezeptat? Proč to brát jak samozřejmost?
„Ale, ale. Jako kdybys to nevěděl. Samozřejmě, že tvoje hezké tělo.“ Nesnáším to, prostě tohle nesnáším.
„Ach ano, promiňte. Tak…“ Nic jsem nestačil říct. Chytnul mě za ruku a táhnul do neznáma.
„Takovýhle zdrženlivý tipy mám rád. Moc rád. Pokud nebudeš odporovat, zažiješ krásnou noc. Mrkl. To mrknutí tam bylo podezřelé, že já se nevytrhl.

~*~
„Tak to by bylo. Byl jsi úžasný kocourku. Zavrň pro mě.“ Zavrněl jsem, i když jsem k tomu neměl důvod. Bylo to hrozný. On se jen usmál a odtáhl se. Hodil mi moje oblečení. Rozumím, je to takhle vždycky. Užijou si a pak vypadni. No vzal jsem si peníze a vypadl jsem z toho velkého baráku. Venku čekali jeho poskoci a odvezli mě zpět do mé uličky.

„No tak chlapečku, dáš nám taky?“ Čekal jsem to. Je to tak skoro pokaždé, pokud jsem s někým zazobaným. Jeho sluhové toho většinou využijí. Nemůžu se jim bránit.
„Co přesně chcete a co mi za to dáte?“ Sebral jsem odvahu. Oni se jen ušklíbli. Chápu. Jestli jim nebudu po vůli, zmlátí mě?
„Chceme si taky užít. A samozřejmě za tvou službu ti darujeme tvůj život.“ Tihle lotři se zasmáli. Musím potlačovat slzy. Vše, co dělají, hrozně bolí. Jsou tak hrubí, bezcitní a krutí.

~*~
Sedím na zemi a opět se opírám o kamennou zeď. Dívám se na nebe, na těch pár hvězd, které jsou vidět. Za chvíli svůj pohled sklopím a spočítám si bankovky. Ten zbohatlík byl štědrej. Mám toho dost, tak bych mohl jít. Snad si nikdo nevšimne těch modřin a ran. Vlastně, kdo by si toho všiml? Se slzami v očích se vydám zpět.

~*~
„Joshuo, kocourku. Kolik si vydělal?“ I když mi řekl kocourku, mluvil přísně. Hodil jsem mu všechny bankovky a rychlým krokem se vydal do svého pokoje. Ještě za sebou uslyším něco v tom smyslu, že tam někoho mám, tak ať jsme hodnej. Pche…

Otevřel jsem dveře a vešel takovou znuděnou chůzí, jako kdyby mi bylo všechno jedno. Vlastně bylo. V pokoji byla tma. Větší než obvykle ale díky troše světla, které prosvítalo přes okna, jsem zahlédl na posteli osobu. Nepokoušel jsem se rozsvěcet. Měl jsem toho dneska už dost, ale práce je práce. I když vynucená.
„Co si račte přát? Něco speciálního?“ Zeptal jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Ta osoba akorát přišla ke mně držíc v ruce šátek, kterým mi zavázala oči. Byl to chlap. Jako obvykle. Nikdo jiný mě ani nechce.
Netušil jsem, co se děje, ale nějakým způsobem jsem se ocitl na posteli a skoro bez oblečení. Ruce toho muže mě laskaly po celém těle. Nebyly to sebevědomé pohyby, spíš jako by nevěděl, kam sáhnout, aby se mi zrychlil dech, abych začal vrnět slastí. Bylo to poprvé, kdo o mě takhle pečoval. Najednou se to obrátilo a on začal být sebevědomější. Zalapal jsem po dechu, když mi obkroužil jazykem bradavku a lehce stiskl. Ano bradavky mám citlivé. Zoubky vyměnil za prsty a rty se mi dostal až na krk, který líbal. Dál mi olízl ucho a lehce mě zašimral svým dechem. Začínal jsem být vzrušený. Lehce našel místečka, kde jsem byl citlivý nejvíc. Při dalším zavzdychání jsem ucítil, jak se pousmál. Dokázal jsem si ten úsměv představit. Je to zvláštní úsměv. Objeví se na tváři tehdy, kdy dokážete uspokojit někoho, kdo je vám drahý. Dokážete ho vzrušit tak, že se nemůže ničemu bránit a chce jen brát.
Chtěl jsem taky jen brát, ale zároveň mu i něco dát. Nemohl jsem. Ruce mi držel nad hlavou. Nezbylo mi nic jiného než se k němu tisknout.
Přitiskl jsem se k němu víc, když byl nade mnou. Chtěl jsem ho obejmout, když spojil naše rty v jemném a posléze i vášnivém polibku. Poprvé po dlouhé době jsem pocítil radost a štěstí, až mi z toho vytryskly slzy. Nevěřil jsem tomu, že ještě někdo by se k pouhopouhé hračce a nástroji pro potěšení mohl chovat tak něžně.
Nejednou přestal. Cítil jsem, jak je zmatený. Nebo jsem zmatený hlavně já sám? Posadil mě a něžně mi setřel slzy. Ano i přes šátek protekly.
„Copak? Udělal jsem něco špatně? Nelíbí se ti to?“ poprvé promluvil. Nevěřil jsem svým uším. Má o mě starost. Zavrtěl jsem hlavou, ale slzy mi tekly dál. Kro je to? Myslím, že ho znám, ale nedokážu ten hlas přiřadit.
Vzal mě do své náruče a začal mě kolébat. Už jsem ten sametový hlas přiřadil. Myslím, že jsem to nějak věděl už od začátku, jen jsem tomu nemohl uvěřit. Cítil jsem se šťastný a věřil jsem… Já jsem věděl, že mě odsud jednou dostane a budeme spolu. Stejně spolu jako teď. Jednou se to vyplní. Možná…