Přátelství nebo láska 9 1/2

9.

Budoucnost je plna výzev a nadějí.
Nathaniel Hawthorne

Cesta do ateliéru proběhla rychle, ale ve zvláštní až hutné atmosféře. Mattimu se stěží dýchalo, možná to bylo způsobeno tím horkem anebo snad strachem z toho, že by se v Paavovi přeci jen mýlil a on je stejný anebo podobný Lokimu. Snažil se své černé myšlenky hodit za hlavu, ale vždy když se na staršího mladíka podíval a uviděl ten jeho výraz... strach se vrátil v ještě větší míře.
Otřásl se, ale neohlédl se na druhého ani když se jej zeptal: Jsi v pořádku? Neměl na to sílu, ale dotek na rameni jej donutil, aby se alespoň zastavil.
„Matti, děje se něco? Z ničeho nic jsi takový...“ odmlčel se, „...odtažitý. Udělal jsem ti něco?“ Mladší jen tiše zavrtěl hlavou a přivřel oči. Pravou rukou si promnul kořen nosu a lehce zvrátil hlavu vzad aby zamezil tvorbě slz. Popotáhl. „Neříkej že se nic neděje, když...“
Tohle už mladší nevydržel a otočil se k druhému čelem. Jakmile Paavo zahlédl slzičky v očích blonďáčka jeho výraz jako kdyby roztál. O to zmatenější však Matti byl. A když jej ještě druhý sevřel v náručí. Rozbrečel se naplno.
„Šššš,“ tiše šeptal do jemných vlásků mladšího a tiskl jej k sobě, hladíc jej jemnými doteky po zádech. „Ššš všechnu bude v pořádku, jen neplakej.“
Matti popotáhl a skrz uslzené oči se podíval do tváře staršího. Jeho starostlivý pohled a něžné doteky mu připomínali chvíle s matkou. Bylo to směšné, ale právě proto měl Paava rád. Dokázal jej uklidnit jen pouhým dotekem, jen tím že tady byl s ním a naopak ho dokázal vytočit do nepříčetnosti. „Mám tě rád,“ zašeptal a schoval svoji hlavu do staršího košile. Paavo stuhl, ale nic na to neřekl, jen mladšího pevněji sevřel v náručí.
Po chvíli se ze sevření vyprostil, chytil staršího za ruku a pomalu, ale vytrvale jej táhl do ateliéru. „Chci abys to viděl!“
…
„Co na to říkáš?“ zamumlal opatrně. Obával se toho co mu druhý řekne, ale nesmírně mu na jeho názoru záleželo. Pokud by starší řekl, že to za nic nestojí... zničil by to!
„Je to...“ odmlčel se.
Matti si nervózně skousl ret a sklopil hlavu k zemi.
Pro staršího byla celá tahle situace tak nějak nepříjemná. Nechtěl ranit Mattiho city... obraz byl nádherný, ale jej štvala jedna jediná věc. Kdo na tom obrazu figuroval. Byl naštvaný sám na sebe že je bezdůvodně žárlivý, když si s Mattim nikdy nic neslíbili, ale...
„Nic neříkej,“ zašeptal a udělal dva kroky aby byl k obrazu blíže, „nic neříkej, máš pravdu, nemá cenu, abych...“
Paavo polkl. Vnitřně tušil, že pokud nic neřekne je Matti schopný to dechberoucí dílo zničit, ale nemohl se přinutit k tomu říct... Ale pak ty slova opustila jeho rty dřív než by se mohl zastavit. „Je to nádherné!“ Nic se nemohlo rovnat tomu pocitu, když se na něj podívaly ty radostí žářicí oči barvy karamelu.
„Počkej tady,“ zavolal a zmizel za přepážkou, která dělila ateliér od malého skladu ve kterém si uchovával obrazy, které chtěl také na výstavě ukázat.

****

Sledoval ty dva celou dobu. Když je viděl v těsném objetí, když je viděl... Byl tak nějak vnitřně spokojený, teď už ho o jeho lásku k Lokimu nikdo nepřipraví. Ale věděl, že on se nedá tak snadno.
Pokud je tady ještě nějaká šance, že by se ta malá d***a mohla k jeho milovanému bratrovi vrátit... nesmí připustit aby se tak stalo. Nesmí!
Opatrně vstoupil do ateliéru, chvíli po nich a na okamžik se mu zatajil dech. Ten kluk byl prostě nadaný a o to větší byla jeho touha jej zničit.
Nevnímal jejich slova.
Věděl jen že se jeden druhého na něco ptá a pak jej do myšlenek udeřil jeho hlas. Jeho nadšený hlas, který opět vzbudil tu nestvůru, která byla skryta v jeho hrudi, srdci, duši. Jak moc nenáviděl ten hlas a nejvíc, když byl plný... radosti.
Tak moc ho chtěl slyšet křičet, chraptět bolestí a pak se jen dívat na jeho... mrtvolně bledou tvář. Ano, jen tohle ho dokázalo tak šíleně vzrušit.
Sykl.
Mladší se po chvíli někam vypařil a tak měl Seth dost času zbavit se jedné z překážek. Neznal toho chlapa, ale věděl, že... tušil, že by ho jen tak nenechal s tou malou děvkou odejít.
Z kapsy si vytáhl kapesník, ale pak zavrtěl hlavou. Na tohohle bude stačit pořádně těžká... pohledem zatěkal kolem sebe. První co upoutalo jeho pozornost byla těžká zdobená váza. Vzal ji do ruky a opatrně, pomalu a tiše našlapujíc se vydal k černovlasému muži.
Jeden úder stačil k tomu, aby se Paavo zhroutil k zemi. Bylo to tak lehké až se tomu Seth divil, ale teď měla přijít ta těžší část. Odstranit ho!
Chytil jej v podpaží a co nejrychleji to šlo jej odtáhl za jeden z výstupků na kterém většinou seděl model. V tu chvíli co se schoval, zaslechl Mattiho hlas. Přesně včas. „Koukej.“
…
Trvalo mu to moc dlouho. Nechtěl to uspěchat, ale... ten obraz jako kdyby se vypařil. Po... pro něj nekonečné době, se mu konečně podařilo najít jeho první dílo.
První obraz na který byl hrdý a který mu pomohl v tom, aby se stal nejlepším malířem v ročníku.
Rozložil jej a opatrně přejel prsty po konturách postav které na něj z obrazu hleděly. Byla to vzpomínka na doby, kdy byl ještě šťastný, protože si myslel že je milovaný.
Opět si slzy našly cestu a skropily jeho tvář. Nechal je kanout a po chvíli je setřel, aby vyrazil za paavem a pochlubil se mu obrazem na který byl pyšný. Jediným svým dílem, které tak moc miloval. Věděl, že by nikdy neodpustil nikomu kdo by ten obraz, to dílo hanobil i kdyby to měla být pravda.
„Koukej,“ konečně vylezl a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Nechápal to! Kde jen Paavo může být? „Hej, to vůbec není vtipný!“
Těkal očima kolem sebe, ale nikde druhého mladíka neviděl. Po chvíli si však všiml vyčuhujících noh a rozběhl se tím směrem.
Na zemi ležel Paavo a z hlavy mu tekla krev. Přiklekl k němu a prstem se pokusil najít tep. Když jej nahmatal lehce si oddechl, ale i přesto věděl, že ještě zdaleka nemá vyhráno. „Paavo?“ vykřikl. Starší se však ani nehnul. Chytil jej za paži a párkrát s ním zatřásl. Ne, nechtěl o něj přijít. Tohle mu přeci nemůže udělat, ne když... „Tohle mi nedělej! Slyšíš!“ zabořil tvář do staršího hrudi. Brečel. Nemohl a ni nechtěl ty slzy zastavit a pak zaslechl tichý hlas. Hlas který na něj chraptivě promluvil. „Ma-Matti?“
Zvedl hlavu a naskytl se mu pohled na lehce pootevřené Paavovi oči. Starší se pokusil zvednout hlavu, ale přes nekonečnou bolest nedokázal ani pohnout prsty na rukou.
„Co se stalo?“
„Já,“ šeptal, „já nevím.“
Oči staršího se zděšeně rozevřely a to bylo poslední co Matti vnímal. Pak jen cítil nějaký sladce nechutný zápach a svět s ním zčernal.
Paavo se zmohl jen na jedno jediné. Němě otevírat pusu a zírat na člověka, který se na něj usmíval. Ten pohled v jeho očích způsobil jedno jediné... strach.
Poprvé v životě pocítil Paavo strach. Ne strach z toho co by se mohlo stát jemu, ale čeho všeho je schopná ta osoba se dopustit na někom jako je Matti.
I když muž nic neříkal, Paavo věděl že ta nenávist je mířena jen a jen na Mattiho. „Proč?“ dokázal jen zašeptat a pak i on omdlel.

****

Matteo si povzdechl a nepřítomně se zadíval na malou bystu, která stála na jeho stolku. Pořád ještě nebyla hotová a jak to taky vypadalo... dlouho také hotová ani nebude.
Podložil si bradu dlaní a zadíval se z okna. To co zahlédl z okna jej na chvíli vykolejilo a tak jen zíral z otevřenou pusou.
„Pan Matteo přestane spát s otevřenýma očima a konečně začne...“ tady se Matteův mistr odmlčel. „Děje se něco?“
„Ne, pane, jen jsem se zamyslel.“ zavrtěl mladík hlavou a opět se dal do práce s hlínou. Po chvíli mu pohled zabloudil zpět do dvora, ale po Mattim s tím zpěvákem nebylo nikde ani vidu. „Ach jo,“ protřel si znaveně oči a zvedl ruku aby se mohl u mistra omluvit.
„Copak?“
„Mohl bych už odejít?“
„A co tvoje...“
„Stejně to dneska neudělám, chybí mi model!“
„Dobře! Já si myslel, že pracuješ spíš dle paměti, ale budiž!“
„Rád bych, ale takhle nemohu vystihnout skutečnou krásu subjektu. Byl bych ovlivněn svými pocity a ne skutečností a to by nebylo dobré!“
„Ale snění je...“
„...není to dobré!“ ukončil jejich dialog sám Matteo a zvedl se k odchodu. „Já chci žít a ne snít!“
tiše za sebou zavřel dveře a opřel se do nich, v tu chvíli mu v kapse zazvonil mobil. Zhluboka se nadechl a řvoucího otrevu vytáhl ven. Podíval se na display a jediné co viděl bylo neznámé číslo. I přesto hovor přijal. „Ano, prosím?“
Z druhé strany se jen ozvalo: „Tady Rukia, je s tebou Matti?“
„Ruki? Cože? Děje se něco?“ Dívka si povzdechla. Znělo to ztrápeně. „Mám mít strach?“ živě si vybavoval jejich poslední hovor, kdy jej varovala před tím nechávat jejich společného přítele o samotě. Neřekla mu jasný důvod proč, ale tak nějak sám věděl, že by se to mohlo týkat toho neznámého muže, kterého zahlédl v nemocnici a který se až strašidelně podobal na bývalého Mattiho milence.
„Ne,“ zašveholila až moc vesele. „všechno je v pořádku.“
Zavrtěl hlavou a stále svírajíc mobil se vydal do ateliéru, kde určitě Mattiho najde. Za týden totiž měla začít výstava a on tím přímo žil. „Až ho najdu tak ti zavolám, zatím ahoj.“
„Opatruj se, mám tě ráda,“ zavěsila.
Chvíli zmateně zíral na hluchý mobil a až poté se rozběhl do ateliéru. Tohle se mu nelíbilo, začínal tušit, že by se mohlo Mattimu stát něco špatného.

Zastavil se u otevřených dveří. Ne, doopravdy se mu to nelíbilo. Pokud by byl Matti uvnitř, určitě by za sebou zavřel a kdyby odešel, tak zrovna tak.
Určitě se něco stalo!
„Matti?“ opatrně vyslovil jméno svého přítele a čekal až se druhý ozve. Když se nic nestalo, vešel dovnitř. Rozhlédl se kolem sebe a pak zaslechl přidušené sípání. Těkal očima všude kolem sebe, a napínal sluch, po chvíli mu došlo, že zvuk vychází zpod zástěny a vydal se tím směrem.
Nakoukl za ni a zatmělo se mu před očima, vztekem. Na zemi ležel Paavo a všude kolem něj byla krev. Vrhl se na muže a silně jej stiskl. Nevšímal si bolestivého výkřiku a ani toho že všechna krev kape z Paava. „Kde je, cos s ním udělal!“ osočil ho.
„Pusť,“ pokusil se vysmeknout z jeho těsného sevření. „To bolí!“ nyní už zasípal. Zamlžoval se mu pohled a tušil že brzy opět upadne do bezvědomí, ale to nemohl dopuatit. I přesto že mu druhý ubližoval věděl že tak Matteo dělá proto, že má strach o Mattiho stejně tak jako on. „Já.. nic... neudělal!“ stiskl co nejpevněji to šlo v dlani druhého ruku a upřeně se mu zadíval do očí. „Byl tady...,“ na okamžik zavřel oči, „...myslím, že se jmenuje Seth, je to Lokiho bratr!“

****

„Když jsem se probral, už to tady leželo. Jestli mu něco udělá... nikdy si to neodustím.“ zavrtěl hlavou a pevněji v ruce sevřel papír, který před hodinou našel na nočním stolku. Byl to dopis od Setha, kde mu jasně oznamoval, že ho zbaví té bolesti. Nedopustím, aby ti ubližoval!
„A přitom mi nejvíc ubližuje právě on. Musíš mi pomoc se odsud dostat, jen já ho dokážu zastavit!“
„Nemyslíš, že už je třeba moc pozdě!“
„Ne!“ vykřikl, „nemůže být, nesmí!“
Dívka si povzdechla a složila ruce do klína. „Volala jsem Matteovi, říkal mi, že zavolá...“ její slova byla přerušena zazvoněním telefonu.
Chvíli po zvednutí hovoru bylo ticho a pak jen zděšeně zašeptala: „Proboha!“ a zavěsila.
Čekal na to co řekne, děs jej přímo ochromil, ale přesto nebyl schopen ani jednoho jediného slova. Ten pohled který mu věnovala, teď věděl, že... konec se blíží!
…
„Díky,“ zasípal a opřel se do sedadla. Dívka mu zapnula bezpečnostní pásy a poté si sedla za volant, otočila klíčkem v zapalování. Auto se tiše rozjelo ze ztichlého parkoviště.
Oba dva celou dobu mlčeli až do té doby než se auto zastavilo u akademie. První čeho si všimli byla houkající sanitka, která přijela chvíli před nimi.
Kolem bylo hodně lidí a všichni se věnovali jen tomu co se stalo. Nikdo si nevšiml, že z ateliéru vyšel mladík a zamířil k právě přijíždějícímu autu.
Zastavil se u okýnka a nevraživě se podíval na Rukiina spolujezdce. „Zranil toho zpěváka a Mattiho někam odnesl. Nevíš...“
Tady ho dívka zastavila mávnutím ruky. „Cos řekl policii?“
„Jen to, co vím!“
„A to?“
„V ateliéru jsem našel zraněného muže, kterého jsem viděl jednou v životě!“
„Neptali se na Mattiho?“
„Ne!“
„Proč?“ ozval se poprvé Loki.
„Co proč?“
„Proč jsi jim neřekl pravdu?“
„Jakou... pravdu? Co bych jim asi tak řekl? Můj přítel měl vyšinutého milence, který mu pořád ubližoval. Pak ho málem zabil a aby toho nebylo málo, pokusil se sám o sebevraždu. Nakonec se tady objevil bláznivý bratr, který svého malého braříčka NEKRITICKY miluje a...“
„Ne,“ zavrtěl černovlásek hlavou a přiložil si ruku k oku skrytému za páskou. „Máš nejspíš pravdu, ještě by zavřeli spíš tebe!“
„Myslíš, že bys mohl vědět kam šel!“
„Máš nějaký důvod si myslet, že bych to mohl vědět?“
„Jo, jeden dost podstatný. Je to tvůj bratr!“
Mladší nakrčil nos. „To je dost chabý důvod, ale chápu. On to ale tady moc nezná... snad jen! Ruki, máš tady mapu? Možná vím o jednom místě!“

****

Otevřel oči. I přes třeštící hlavu se mu to nakonec podařilo. Pokusil se pohnout, ale provazy kterými byl svázaný mu to nedovolovaly.