Ukradený svědek

Trošku starší příběh (červenec 2012) Snad se bude líbit:)

Hlavní postavy: Daro (18) Mori (26)
Žánr: sci fi

Příběh je psán z pohledu Dara

Otevřel jsem oči. Nemocnice? Jak jsem se tady dostal? Co se stalo? Jak to, že si na nic nemůžu vzpomenout?
„Vzpomínáš si na mě?"
Ten hlas! Slyšel jsem ho! Nebo ne? Ne! Určitě jsem ho slyšel.
„Snažil ses mě zabít."
Kdybych tak aspoň mohl něco říct.
„Jsi v p****i." Mluvil ten hlas dál. Bylo to mé svědomí? V místnosti nikdo přece nebyl!
„Neignoruj mě, můžu si s tebou dělat, co chci."
„Jak?"
„Už jsem ti to řekl, snažil ses mě zabít, to si opravdu na nic nevzpomínáš?"
„Nikdy jsem nikomu neublížil!"
„Jsi ve vězeňské nemocnici."
„Ale proč?" Těžko se mi mluvilo, ale já si za Boha nemohl na nic vzpomenout!
„Jsi tak mladý a už jsi v lapáku...tse, tse, tse... Co si o sobě vůbec myslíš?!! Rodiče by z tebe byli zklamaní."
Najednou se ke mně sklonil bělovlasý muž a chytl mě pod krkem.
„Jak můžeš?! Jak můžeš zapomenout na to všechno?!!"
„Ne-ne-nemůžu dýchat." pípnul jsem.
„Ale že jsi to ty," pustil mě a otevřel okno. „Tak tě odsud dostanu."

Nějak jsem si nemohl vzpomenout na cestu, protože když jsem se probudil, ležel jsem na chladné zemi a byla mi hrozná zima.
„Chceš zahřát?"
Těžko jsem otáčel hlavou, ale koukl jsem se na něho.
„N-ne!"
„Jak chceš." Řekl a odešel.
Ležel jsem na chladné zemi a kolem mě byla tma jako v... však víte kde. Začal jsem přemýšlet o tom, jak to, že když jsem se ho pokusil zabít, tak on je zdravý a já ležel v nemocnici. Mohlo by to být naopak?
Moc se mi o tom nechtělo přemýšlet a tak jsem se pokoušel usnout.

„Sluníčko, jak ses mělo?!" Rozrazil dveře červenooký. To mě hned probralo.
„Něco jsem ti přinesl." V ruce držel nějakou sušenku.
„C-co to je?"
„Sušenka."
„Nemám rád sušenky."
„Já vím, ale tuhle jsem pekl já! Takže ji koukej sežrat!!"
Odvrátil jsem od něj zrak a začal hypnotizovat brouka, který tam určitě ani nebyl. Nebo jsem ho kvůli té tmě neviděl.
„Vidím, že jsi zapomněl pravidla, takže ti je asi budu muset připomenout." Na to mi nacpal sušenku do pusy. Chutnala hnusně, nejradši bych ji vyplivl, ale pořád tam vedle mě klečel a smál se.
„Chyběl jsi mi,moc se mi po tobě stýskalo, Daro." Zakýval jsem hlavou, aby se mi líp polykalo. Doufám že to nepochopil, že mě se taky stýskalo.
„Jaké pravidla?" O čem to sakra mluví?
„Hm..odvedli opravdu skvělou práci, ale že si nevzpomeneš ani na mě, to teda nemuseli." Cože? O čem to pořád mluví?
„Kdybych chtěl, mohl jsem tě hned zabít na místě..ale to jsem si nebyl jistý, že jsi to opravdu ty."
Co je to za kreténa? To utekl někde z ústavu? Muž se postavil a šel ke dveřím.
„Snaž se alespoň vzpomenout na mé jméno. Udělal bys mi tím radost." Potom odešel, když otevíral dveře, musel jsem převřít oči, jinak by mě oslepilo zářivé světlo. Světlo..světlo! No jasně! Přesně takové jasné, trochu nazelenalé světlo jsem už přece někde viděl a určitě to nebylo tak dávno! No tak si vzpomeň..tma. Jo byla noc. Veliká budova, nějaké skladiště, ale co se to tam stalo?

Ležel jsem na zemi. Dveře se znovu otevřely, musel jsem zase přivřít oči. Muž ke mně přišel a kopnul do mě.
„Spíš?" Když jsem se po něm ohnal, došlo mu, že ne. Popadl mě za rameno a donutil mě vstát. Pak se mnou vyšel z místnosti a vedl mě dlouhou chodbou, která byla osvětlena tím zvláštním světlem.
Došli jsme před železné dveře. Muž se na mě zadíval a nechápavě zakroutil hlavou. Otevřel dveře a poté mě tam zamkl. Místnost byla celá bílá. Nevěděl jsem, jestli byla kruhová nebo měla rohy. Bylo to jako v nějakém špatném filmu. Otočil jsem se za sebe a nevěřil svým očím, dveře tam nebyly! Ale tímhle směrem jsem přišel. Dotkl jsem se bílé stěny, byla studená, přejel jsem dlaní tam a zpátky, abych našel dveře, ale žádný výstupek, ani nic jiného, co by vypovídalo o nějaké existenci dveří, tam nebyl. Položil jsem ruku na stěnu a šel. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, možná jsem tu místnost už několikrát obešel. Bylo to tak flustrující, když jsem pořád chodil. Nakonec jsem se ztratil. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se svalil na zem.

„Když budeš hodný, dřív nebo později své rodiče znovu uvidíš."
„Ne! Já jsem nic neudělal!"

Trhl jsem sebou a vzbudil se. Pořád jsem byl ještě v té místnosti. Jenom sen. Musím se přece odtud nějak dostat. Musí existovat nějaký způsob. Jen to chce plán. Všude je bílo...bílá...bílá...Bílá! Chtělo by to nějaké značky. Kdybych tak měl u sebe nějaký fix nebo něco čím se dá psát.
„No tak mysli Daro" Přemýšlel jsem a hryzal jsem se do rtu.
No jasně! Krev! Setřel jsem si palcem trochu krve ze rtu a na místě za sebou udělal značku. Pak jsem znovu vyšel. Po několika minutách jsem se zastavil a udělal novou značku. Tohle je určitě nějaká místnost. Tím jsem si bal jistý. Nemohl to být otevřený prostor, jinak by tady foukal alespoň lehký vánek. A je jedno, jak je velká, pokud ty značky budu dělat, tak dřív nebo později narazím na tu první. Začal jsem dělat značky častěji. 1..2.3..4..5.6.7..8..9..
„Deset." Řekl jsem si pro sebe a udělal značku.

Byl jsem na pokraji vyčerpání, dost dlouho jsem nejedl. No až na tu sušenku, ale ta se nedá počítat. Ale na nohách mě držel fakt, že už možná konečně dojdu ke své první značce. Pomalu mě začala bolet celá pravá dlaň, hlavně prsty, do kterých jsem se kousal, aby mi tekla krev a já mohl značkovat stěnu. Pak jsem ale o něco zakopl a spadl na zem.
„Chodil jsem tady nejspíš celé hodiny, tahle místnost nemůže být tak velká, takže jsem ji musel jistě několikrát obejít. Tohle tu předtím být nemohlo!"
Chtěl jsem se zvednout, ale něco mě přitlačilo k zemi.
„Když budeš hodný, pustím tě."
Člověk to být nemohl, nemělo to ruku, bylo to spíš chapadlo, nebo něco takového. A taky to jako člověk nemluvilo. Vydávalo to takový pisklavý zvuk.
„Bano pust ho!"
„Jistě pane, jak si přejete."
Snažil jsem se ohlédnout směrem, odkud zněl hlas. Nikdo tady nebyl. Takže je logické, že musel přijít dveřmi. Ale ať jsem se rozhlížel všemi směry, nikoho jsem neviděl. Jsem snad blázen? A nebo je tu někde zabudovaný nějaký rozhlas? Zvedl jsem se a chtěl pokračovat ve své předchozí činnosti, ale když jsem se podíval na svou nohu, kus ji chybělo, kus mé nohy bylo jakoby neviditelné, ale přitom byla tak těžká. A pak se na mě podívaly velké černé oči. Vykřikl jsem.
„Ty jsi mimozemšťan!" Stvoření se začalo smát. Připomínalo mi to dětský smích. Bílá chobotnice mi sklouzla z nohy a posadila se přede mě. Koukal se na mě velkýma černýma očima a začal vydávat tiché pípání. Chtěl jsem ho obejít, ale zavrávoral jsem a spadl.

„Proč tady musí být?" Zeptal se bělovlasý svého nadřízeného, který seděl v pohodlném křesle ve své kanceláři. Byl oblečen stejně, jako všichni jeho podřízení.
„Jsi jeho příbuzný, neseš za něho plnou zodpovědnost."
„Asi jste nepochopil mou otázku. Proč tu je? Vytáhl jsem ho z vězeňské nemocnice, nic si nepamatuje!" „Jak dopadl test?"
„Neignorujte mě!" zvýšil hlas bělovlasý.
„Copak si nevzpomínáš, že se tě pokusil zabít? Tvůj vlastní bratr se tě pokusil zabít, Mori."
„Ale nezabil, tak proč ho tu držíte?"
„Byl svědkem něčeho, o čem nikdy neměl ani vědět. Ty dobře víš, co děláme s někým takovým."
„Ale to, že mu vymyjete mozek mu to neulehčíte. Vždyť on by to nikomu neřekl." Jeho nadřízený se usmál.
„Tak proč jsi to zařídil tak, aby se dostal do vězení? Vůbec jsi ho tam nemusel nechávat celého od krve těch policajtů, a už vůbec jsi mu neměl dávat tu pistoli do ruky, když ho chceš ochraňovat. No tak Mori, proč jsi to udělal svému malému bratříčkovi?" V očích mu hrál vítězný pohled. Bělovlasý bouchl do stolu.
„Pouze jsem plnil tvoje rozkazy." Sykl zlostně.
„Ano. Plníš je dokonale. Pokud je to vše, můžeš jít."
Když Mori opustil jeho kancelář, podíval se na druhého muže, který byl v místnosti.
„Postarejte se o to, aby nebyly žádné důkazy."

„Stačí, když budeš hodný." Malý chlapec ležel na stole, připoutaný řetězy. Z povzdálí ho sledoval jeho starší bratr.
„Kdy už to skončí?" Otázal se muže, který stál vedle něho. Tomu hrál na tváři jeho typický úsměv.
„Bráško." Volal zoufale malý chlapec.
„Udělejte to." Přikázal muž v černém.
„Ne, prosím."
„Je to na tobě, jak se rozhodneš. Buď ano, a jdeš s námi, nebo ne."

Prudce jsem se posadil. Co se to děje?
„Ztratil paměť." Jo to řekl doktor mým rodičům, když mě našli.
Prý mě unesli, byl jsem měsíc pryč. Že bych si konečně vzpomněl, co se stalo? Ale já přece žádného bratra nemám? Promnul jsem si oči.
„Ani jeden" s překvapením jsem si prohlížel své ruce, mnul si je, nebyla na nich ani jedna jizva. Vždyť jsem byl přece v té divné místnosti a dělal si tam značky, jo měl jsem prsty od krve. Přece jsem si i strhl kůži, aby mi prst krvácel. A teď, nemám ani jeden škrábanec, že bych pořád ještě nebyl zcela vzhůru? Promnul jsem si oči ještě jednou. Ne nezdá se mi to.
„A nebo jsem prospal několik dní."

Seděl jsem v té temné místnosti, nebo kobce, to by se dalo nazvat vším. A přemýšlel o svém životě. O svém bratru, na kterého jsem si vůbec nevzpomínal a pokoušel si vzpomenout, co jsem udělal strašného, že tady musím trčet.
„Rychle si sbal všechny věci." Otevřel někdo dveře.
„Děláš si ze mě prdel? Jaké věci?" Muž si povzdechl a přišel ke mně.
„Teď půjdeš hezky s semnou a pěkně potichu."
„Haha, já s tebou nikam nejdu." Tím jsem si nejspíš zpečetil osud. Muž mě bouchl do zátylku a já omdlel.

Probudil mě pískot brzd auta. Seděl jsem na místě spolujezdce a vedle mě byl ten bělovlásek. „Kam mě to zase vezeš?"
„Kam? Domů."
„Jsi opravdu můj bratr?"
„Drž se. Všechno ti vysvětlím později." Přitom nespouštěl oči z cesty a pevně svíral volant.

Přijeli jsme před dům. Byl v celkem dobrém stavu.
„Bydlíš tady?"
„Ne, od doby, co zemřeli rodiče to má jiné majitele."
„A proč jsme tedy tady?"
„Zůstaň v autě. A kdyby přijíždělo nějaké auto, křič." Nechápavě jsem sledoval, jak se vkrádá do domu. To je ale zloděj, usmál jsem se pro sebe. Když o tom tak přemýšlím, tak to mám asi po něm. Vzpomněl jsem si na několik mých drobných krádeží. Po nějakém čase můj bratr… je divné někoho nazývat bratrem, když ho ani neznáte, vracel balíkem peněz a klíčema v zubech.
„Tys to ukradl?!" brácha zavrtěl hlavou.
„Ne, dlouhodobě to tam schované, na horší časy." Jasně, horší časy jako by se měl někdo jako on špatně.
„Nikdo se tu neobjevil?" zavrtěl jsem hlavou.
„Unesl jsi mě? A co to máš vůbec za práci? A jak že se jmenuješ?" nečekal jsem, že by mi na mé otázky hned odpověděl, ale alespoň jsem to zkusil.
„Asi si na mě vážně nevzpomínáš. Jsem Mori. Slyšel jsi někdy o mužích v černém?"
„Jo slyšel. Ty jsi jeden z nich? Že mimozemšťani existují?"
„Když chvíli počkáš, rád ti zodpovím všechny tvé otázky."
„Kam to jedeme?"
„Na místo, na které už si jistě nevzpomínáš."

Jeli jsme do města před jeden panelový dům.
„Vystup." Udělal jsem, co mi řekl a nastoupil do dveří bílého auta, které mi otevřel.
„Máš v autě nějaké sledovací zařízení?" Mori kývl a pak jsme se rozjeli.
Jeli jsme dlouho, daleko od města. Až jsme přijeli k jedné staré, dřevěné chatě.
„Pamatuješ si na ni? Tady jsme kdysi trávili prázdniny s rodiči. Poslední prázdniny tady se moc nepovedly, unesli tě a mě potom vyhledali a unesli mě taky." Tak proto byl v mých posledních snech i Mori. Vzal mě kolem ramen a vedl mě do chaty.

Byl už večer. Mori udělal večeři a přinesl mi ji do postele.
„Měl jsi osm, já měl šestnáct. Bylo to jednou, když jsme si tady v okolí hráli na schovky. Já tě nemohl najít a večer na stole ležel dopis, že pokud tě ještě chceme vidět, tak tě vymění za mě."
„Proč tě chtěli?"
„Naboural jsem se do jejich sociální internetové sítě a přečetl si všechny fakta, která tam měli. Všechno se týkalo vesmíru a mimozemských stvoření. Ujistil jsem rodiče, že tě přivedu zpátky a že se taky vrátím."
„Vydírali tě, že?" vzpomněl jsem si na svůj sen. Mori pokýval hlavou.
„Chtěli, abych se k nim přidal, ale já pořád nechtěl. Pořád jsem se nás snažil odtamtud dostat. Poté mě začali vydírat, že pokud se k nim nepřidám, tak špatně skončíš. To jsem nechtěl a tak jsem po měsíci polevil a díky tomu tě vrátili opět rodičům. Ovšem museli všem, co mě znali nebo co se zajímali o tvůj případ, vymazat paměť, proto si na mě nevzpomínáš."
„Má to něco společného s tím, že jsem byl v nemocnici?"
„Měli jsme misi. Úkolem bylo zneškodnit několik mimozemských ras, které ohrožovaly naši zemi. Ty ses tam připletl a poznal mě."
„Já tě poznal? Nic si nepamatuju."
„Jo, nic si nepamatuješ, protože jsem ti byl nucen vymazat paměť. Strašně jsi vyváděl, a když jsi viděl, že jsem tam někoho zabil, vzal sis zbraň a chtěl mě zabít. Na příkaz vrchního velitele jsem všechnu vinu za zabití přítomných lidí, které zabili mimozemšťané, musel svést na tebe. Zamazal jsem tě od jejich krve a do ruky jsem ti dal pistoli, kterou jsem několikrát po těch lidech vystřelil. Proto ses dostal do vězeňské nemocnice."
„Pokračuj."
„Bylo mi to tak líto. Naštěstí bylo rozhodnuto, že tě z té nemocnice musím dostat."
„To se ti ale taky nelíbilo."
„Tak jasně, že se mi to nelíbilo, dívat se na to, jak mému bratrovi vymývají mozek."
„A co ta sušenka?"
„Jaká?"
„ta, kterou jsi mi přinesl."
„Přinesl? Já ti žádnou...aha...myslím, že to byl jeden mimozemšťan. Mimozemšťané mají různé schopnosti, jeho je přeměňování na lidi."
„Takže jsi mě unesl, znova, abys mě měl pod dohledem a abych se nezbláznil. Pokud to dobře chápu."
„Chápeš to dobře, bohužel pro nás, policie tě hledá. Mě zas budou hledat naši agenti. Dřív nebo později nás najdou, za to bych dal ruku do ohně."

Ráno mě vzbudil Mori a řekl, abych se rychle oblékl. Nechápal jsem. Vždyť říkal, že tady jsme alespoň na chvíli v bezpečí. To ta chvíle už utekla? Mori se na mě omluvně podíval. „Promiň mi to. Promiň, že jsem tě nedokázal ochránit." Vzal mě za ruku a táhl mě dozadu. Všiml jsem si, že mu teče krev po ruce.
„Jsi zraněný." Nic neříkal.
„Otevřete! Tady policie!!" zmateně jsem se ohlédl za sebe, ale pak si mě Mori zase přitáhl k sobě.
„Teď mě poslouchej, chci aby ses ukryl ve vrbě u jezera. Kdysi jsme tam hráli na schovávanou, když jsem se schoval tam, tys mě nikdy nemohl najít." No jasně na to si vzpomínám. Mori otevřel dveře, asi metr od nich byl keř.
„Tam se schováš a pak se začneš plížit do lesa. Ale musíš se plížit i rychle, pokud mají psy, bude zbytečné, když budeš moc opatrný a pomalý k tomu. Rozumíš?" Kývl jsem a utíkal za keř. Ještě jsem se podíval na svého bratra.

Utíkal jsem, matně jsem si vybavoval, kde se nachází jezero. Za mnou štěkali psi. Bál jsem se. Bál jsem se o sebe a moc jsem se bál o Moriho. Pak jsem uviděl tu vrbu. Byla velká a měla dutý kmen s velkým otvorem. Kousek od vrby bylo bláto. Lehl jsem si do něho a zašpinil se, abych alespoň trochu skryl svůj pach. Pak jsem se schoval do vrby. Slyšel jsem, jak se kolem mě něco prohnalo. Moc jsem se bál. Mori se tak snažil, aby mě ode všeho ochránil a já bych mu to tak zpackal. Pak mě někdo popadl za ruku a vytáhl mě z mého ukrytu. Začal jsem řvát.
„Zbláznil ses?!!" Zakryl mi ústa Mori. Takže se z toho dostal.
„Pojď s semnou." Vzal mě tvrdě za ruku a vedl mě pryč z lesa.
„Neměli bychom být trochu opatrní?" Mori zavrtěl hlavou a prodíral se dál hustým lesem. Najednou jsem si všiml něčeho, co bylo dobře, že jsem si všiml. Nebyl raněný. Vysmekl jsem se mu a chtěl utéct, ale on mě strhl na zem a podíval se na mě zlým pohledem.
„Půjdeš s semnou!" zavrčel.
„Tak to ani náhodou, nikam s tebou nepůjde!" vzduchem prolétla kulka a já se díval jak se paže, která mě drží, roztéká. Zase mimozemšťan.
„Pojď rychle."
„Krvácíš." Mori potřásl hlavou a běžel lesem.

Doběhli jsme ke skalám. Mori se sesunul k zemi a z ruky mu vypadla pistole. Zděšeně jsem vykřikl a pomohl mu opřít se o skálu. Mori mě objal
„Promiň, já už dál nepůjdu. Musíš sám."
„Ne! Já tě tu přece nenechám."
„Daro, poslouchej," mluvil potichu. Tiskl jsem mu ruku na jeho ránu a brečel.
„Policie tu bude za chvíli. Navíc jak jsi viděl, už jsou tu i naši muži. Musíš se někde schovat, já už tě nemůžu ochránit."
„Ale co bude s tebou?"
„Co by, přijdou sem a zastřelí mě, tím to skončí." Ne, ne, ne! Opřel jsem se o něho a vzlykal mu do košile.
„Běž!"
„Ne, neopustím tě."
„Podej mi zbraň."

Vrchní velitel oddělení se díval na posledního, k zemi se kácejícího policajta. Už konečně se všemi skoncovali a teď už konečně můžou pokračovat v hledání těch dvou. Vydali se hlouběji do lesa. Minuli jezero, u kterého stála stará vrba. Minuli husté keře. Jeho muži se zastavili až před velkou louží slizu. Podívali se na jejich velitele. Ten jenom pokrčil rameny.
„Měl to zvládnout lépe." Pak pokračovali dál. Ozval se výstřel a oni měli jasný cíl cesty. Došli ke skalám.
„To jsi mu oplatil to, že tě chtěl zabít?" Zeptal se velitel bělovláska. Ten se jenom ušklíbl, a ještě pevněji objal svého mrtvého bratra.
„Obracel bych se v hrobě, kdybych věděl, že se dostane do vašich spárů." Velitel se usmál a namířil na Moriho.
„A kdo říká, že vůbec budeš mít hrob?"

„Všechno je hotovo?" muž v černém se ani na velitele nepodíval. Seděl ve svém pohodlném křesle ve své kanceláři.
„Ano. Bohužel jsem ho musel zabít."
„Nemusel, on by to stejně nepřežil, škoda jen, že zabil svého bratra. Ten nám mohl být užitečný." Pokynul veliteli jednotky, že může opustit kancelář.
„Já ti to říkal, Mori, vždycky jsi byl hlupákem. Říkal jsem ti, že jednou zemřeš na to, že jsi naivní idiot. Byla to jen otázka času." Ano, jeho lidi to zase dokázali. V televizi nebylo nic o vraždě policajtů, ani o smrti uprchlého vězně. Ukradli svědka a zlikvidovali ho. Opět se jim to povedlo. Zametli všechny důkazy.