Vzpomínka

Před pár lety na jednom letním táboře:
Každý večer jsme drželi hlídku u ohniště, které nesmělo vyhasnout. Střídali jsme se s kluky. Vždy po dvou hodinách hlídaly buď dvě holky nebo dva kluci. Hlídka mi tolik nevadila, horší bylo jít probudit ty, kdo měli jít hlídat po nás a při tom nevzbudit ostatní v místnosti, protože byli dvě místnosti na spaní. Jedna pro holky a druhá pro kluky.
Jednou, když už nám oheň uhasínal a nechtěl se nám rozhořet, přišel Michal s kamarádem, se kterým měl hlídku a vzali to místo nás o necelou hodinku dřív. Byly jsme jim samozřejmě strašně vděčné. Mě bylo v té době asi dvanáct a o udržování ohně jsem toho opravdu moc nevěděla. Bylo to asi dva dny před odjezdem domů, on se navíc pořád bavil jen s kluky, takže už jsme si nikdy nepromluvili, ale i po těch X letech to vidím jako dnes, jak ke mě jde, svítí si na cestu baterkou a bere za mě službu u ohně.
Byl asi o dva roky starší než já, světlé vlasy a puntíkatý, červenobílý šátek okolo krku, který nikdy nesundaval. Tím šátkem byl na táboře proslulý a všechny se nad Michael rozplývaly. On byl dokonalý, ochotný, milý a hezký, byl takový ten typ, který ve dvanácti chtěla každá a já nebyla výjimkou. Chtěla bych ho ještě někdy potkat, ale po takové době není šance, že by jsme se viděli a navíc pochybuji, že by si mne pamatoval, na tož aby mne poznal.

Teď je mi dvacetpět, jsem zavřená pořád v práci, ale dobrovolně. Kdybych chtěla, mohla bych mít protisměnu, ale nechci. Co bych dělala ve volnu? Ne že bych neměla kamarádky, ale takhle mi to vyhovuje. Pracuji v jedné menší restauraci od dopoledne do noci v jednom malém turistickém městečku na jihu Čech. Lidé se sem vracejí díky výborné kuchyni a já si s nimi občas popovídám, když je chvilka.
Jednou sem přišla skupina osmi lidí asi tak v mém věku, jedna holka a sedm kluků. Máme tu jeden kulatý stůl pro osm lidí, tak se k němu poskládali a já si je šla objednat. Koukáte se po nich, ptáte se, co by si dali k pití a najednou, všimla jsem si, že si mě jeden z nich prohlíží. Přejdu to a dokončuji objednávku. Dělám tu už několik let, takže už si lidi tolik neprohlížím. Lidi jsou někdy opravdu různá stvoření.
Ten kluk, který se na mě koukal, tak seděl čelem k baru. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Je sice pravda, že mi někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout koho, navíc při mé profesi potkáte tolik lidí, je možné, že jsem ho jednou viděla tady. Když jsem jim donesla pití, zahlídla jsem u jednoho kluka puntíkatý, červenobílý šatek, který měl přivázaný na zápěstí. Seděl vedle toho kluka, co na mě pořád čuměl.
Ta partička tu seděla skoro sama, přišlo jen pár zbloudilých duší, které čekali na bus. Sice na mě koukal tamten kluk, kterej byl docela hezkej, ale já visela očima na tom druhém a srovnávala ho se vzpomínkami na Michala. Teď měl tmavé vlasy a přišlo mi, že má i trošku víc špičatý nos a jiné oči ale má vzpomínka už byla vybledlá, takže je to on, lidi se přece mění ne? Jak ho ale oslovit? Pamatuje si na mě? Navíc, nepatřím mezi lidi s velkým sebevědomím ani s plným výstřihem a ani se štíhlou postavou.
Seděli tu asi dvě hodinky, já z něj nemohla spustit oči a přemýšlela, jak a kdy ho oslovit. Nakonec mi zaplatili a odešli. Chtělo se mi brečet nad tím, jak jsem ubohá a nedokázala nic říct. Byla to jedinečná příležitost a já se na nic nezmohla. Jestli ještě někdy přijde, tak už mu se nebudu bát!!

Dny ubíhaly, nakonec uběhlo i pár měsíců a nic. No, tak co. Za blbost se platí ne? Teď se můžu akorát tak mlátit do palice. Uběhl skoro rok a ta skupina přišla znovu a nyní už to bylo jiné. Sice mé sebevědomí bylo na bodě nula stále, ale řekla jsem si, že tohle už nemůžu spackat. Když šel pak okolo baru na záchod, odchytla jsem ho a zeptala se ho, jestli před třinácti lety nejezdil na letní tábor s Kamilou. Zamyslel se a řekl že ne, že mu to jméno nic neříká.
"Byl to tábor od katechety."
"Promiň, ale já nechodil na náboženství."
"Aha, tak to promiň, asi jsem si tě s někým spletla."
"To je v poho a můžu se na něco zeptat já tebe?"
"Ovšem." Pronesla jsem s úsměvem.
"Možná, že to bude znít hnusně, sice tě neznám, ale podívej se na sebe. Neměla bys se sebou něco dělat?"
"Jo, já vím, ale diety nezabírají na každého víš." Sklopila jsem zrak a on pokračoval v cestě. Vím, že jsem tlustá, ale opravdu na mě diety nezabírají. Tlustý holky se klukům nelíbí. Asi jsem odsouzená k tomu být sama.
Skupinka mi jako rok před tím zaplatila a odešla. Jen ten kluk, který mě loni pozoroval, letos už jaksi neměl zájem. Asi jsem fakt nemožná.

Když jsem večer zavřela, schoulila jsem se za bar a brečela. Po chvíli mi ale došlo, že je zbytečné brečet nad rozlitým mlékem, takže s ubulenýma očima jsem zavřela hospodu a vydala se k domovu. Jelikož Hluboká je opravdu malé město a já bydlím na okraji, tak to mám domu opravdu kousek. Nahoře nad městem vévodí zámek. Dlouho jsem tam nebyla a byl teplý letní večer, tak jsem si udělala procházku do zámecké zahrady, která je nonstop otevřená. Výhled ze zahrady je nádherný. Sedla jsem si na jednu lavičku a zahleděla se na hvězdy. Začaly se mi zase hrnout slzy do očí. Najednou jsem za sebou uslyšela nějaké rychlé kroky. Ani jsem se neotočila a chystala se k odchodu. Slyšela jsem, jak za mnou někdo utíká a uviděla toho kluka, který se na mě loni koukal.
"Počkej!" Zastavila jsem se a počkala až ke mě doběhne. Udýchaný se opřel rukama o stehna a já počkala až popadne dech. "Chci se tě jen zeptat, jestli si nejezdila před hodně lety na jeden tábor. Vedla ho Kamila." Vytřeštila jsem na něj oči.
"To si děláš prdel! Jé promiň, to jsem nechtěla. Já jen... Chtěla jsem jen... Ano jezdila jsem tam, neříkej mi, že..."
"Počkej, můžu začít já?"
"Jo jasně."
"Víš, už loni, když jsme tu byli, tak jsem si nebyl jistej, ale dneska mi David řekl, že ses ho ptala na nějakej tábor ohledně katechety a to mi to potvrdilo. Víš, jednou jsem na táboře přebral hlídku u ohniště po jedněch holkách a ta jedna byla krásná a ty jí si strašně podobná. Bohužel už si nevzpomenu na jméno, ale i když jí bylo asi dvanáct, pořád se snažila pomáhat druhým na úkor sebe. Jsi to ty nebo ne?"
"Tak to nevím, na hlídku u táboráku si pamatuju, ale s tou krásou si nejsem moc jistá."
"Proč? Podívej se na sebe, vždyť ty jsi krásná. Už loni jsem z tebe nemohl spustit oči. Ale ty jsi se koukala jen na Davida."
"Víš, on měl jednu věc, díky které jsem si myslela, že on je ty."
"Myslíš tohle?" A z kapsy vytáhl ten puntíkatý, červenobílý šátek. Vyvalila jsem oči.
"Jo, to je on, ale jak to, že ho máš?"
"Protože je můj."
"Tak proč ho loni měl on?"
"Protože je hrozný nemehlo a poškrábal se na ruce. Půjčil jsem mu ho, aby si to ovázal, než si to pořádně vyčistí."
"Aha..." Nevěděla jsem, co mu mám říct. Samozřejmě, že jsem teď strašně šťastná, že jsem ho potkala, ale co teď? Nastala mlčenlivá pauza. Už ta trapná tichá chvilka trvala na můj vkus nějak moc dlouho. On na mě pořád koukal, já pohled zapíchnutý do země a ruce zabořené v kapsách ošoupaných džínů. Najednou si stoupl vedle mě a podíval se na osvícený zámek.
"Je nádherný viď." Koukla jsem se na něj a pak směrem, kterým koukal. Osvícený zámek byl opravdu nádherný.
"Hm..."
"Co si pamatuju, tak si byla víc upovídaná," stočil na mě pohled, "a víc si se smála."
"To už je hodně dlouho, časy se mění a divím se, že si to pamatuješ." Odvětila jsem mu a ani se na něho nepodívala.
"Pamatuju si hodně věcí."
"No nic, už je docela pozdě, musím jít spát, zítra vstávám do práce. Měj se." Otočila jsem se a chystala se zdrhnout.
"To se ani nezeptáš?" Podívala jsem se na něj přes rameno dozadu, ale on pořád koukal na zámek a ani se za mnou neotočil.
"Zeptat? A na co?"
"Já nevím. Tebe nezajímá, kdo vlastně jsem? Proč mám u sebe ten šátek i po tolika letech? Proč jsem tu, tady a teď?"
"A ty bys mi na to odpověděl? Neříkám, že mě to nezajímá, ale my jsme vlastně dva lidi, kteří se ani neznají."
"Jo, máš pravdu." A sjel pohledem ze zámku, na špičky svých bot. "Ale co když bych tě chtěl poznat?"
"A proč mě? Vždyť já jsem nikdo. Podívej se na sebe, ty jsi hezkej, mladej, předpokládám sportovní typ, který může mít každou holku, na kterou si ukáže. Co jsem vedle tebe já? Jen tlustá, brejlatá holka, kterou lidi poslouchají jen v momentě, když se jich ptá, co si objednají." Teď jsem se já dívala špičky bot, zatím co on na mě zíral.
"To ale není pravda! Ty to nevidíš?" Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem.
"A co bych měla vidět? To že za chvilku neprojdu ani dveřma? To, že mě lidi přehlížejí jak širý lány? To že..."
"Hej! Tak zadrž! To jako myslíš vážně? Takhle o sobě smýšlíš?"
"A co bych si o sobě měla myslet jiného?"
"Vždyť ty si krásná, vtipná, usměvavá, chytrá. Nikdy nezapomenu na tu noc, když jsem na tebe kukal z okna našeho pokoje na táboře a sledoval, jak se tam smějete a perete s tím ohněm, který vám pomalu uhasínal." Nad tou vzpomínkou se pousmál. "Pak jak jsme k tobě šli a ty jak si se rozzářila, když si nás viděla, jak vám jdeme na pomoc. Byla jsi kouzelná už tenkrát." Viděla jsem na něm, jak je v rozpacích.
"To ale bylo před lety a my byli děti."
"A co? Teď jsme dospělí a zase jsme se sešli. Pamatoval jsem si tě celá ta léta a nevěděl, kde tě hledat nebo jestli si mě budeš pamatovat. Proto jsem u sebe celý ty roky nosil tenhle šátek, protože jsem doufal, že si snad kvůli němu na mě vzpomeneš. Navíc před pár lety se u tebe v restauraci stavěli naši a vyprávěli mi o tobě."
"Cože?? O mě?"
"Ano o tobě. O vaší restauraci, jak výborně vaříte a o servírce, která se pořád usmívá a je vtipná. O servírce, která je věřící," přistoupil ke mě ty tři kroky, které nás od sebe dělily a lehce se dotkl mého stříbrného řetízku s křížkem. "o dívce, která je krásná a všem se snaží vyhovět nebo alespoň co nejlépe poradit."
"A díky tomu jsi poznal, že jsem to já? Tak to ti nesežeru." A udělala jsem krok dozadu, on mě ale chytil za paži a nenechal mě od něj se oddálit.
"To sice ne, ale chtěl jsem tě poznat. Chtěl jsem poznat tu dívku, které stačí pár minut k tomu, aby si získala mé upnuté rodiče a když jsem tě viděl, poznal jsem tě na první pohled."
"A proč jsi něco neřekl už loni?"
"Líbil se ti David a myslel jsem si, že já tě zajímat nebudu."
"Tak víš co, začneme od začátku, co ty na to. Jsem Františka, těší mě." A podala mu ruku.
"Michal, taky mě těší." Stiskl mou ruku, pak najednou škubl směrem k sobě, já se na něho nalepila on mě v ten moment políbil. Odstrčila jsem ho od sebe.
"Jsi normální!?" A hodila na něj vražednej pohled.
"Asi ne, ale to se mnou děláš ty." Koukal se mi do očí. Měl je světle šedé. Pak pomalu zvedl ruku, dotkl se mého zápěstí a jel pomalu po mé ruce výš, přes rameno až ke krku. Koukala jsem se do jeho popelavých očí a z jeho dotyku jsem dostávala husí kůži. Rukou se mi dostal až na zátylek a opatrně si mě k sobě přitáhl. Byl o pár čísel vyšší než já, takže se ke mě musel sklonit. V hlavně jsem v ten moment měla prázdno, ale totálně. Jeho oči mě pohlcovaly a já byla ztracená, jak v těch očích, tak i pak v jeho polibcích.
Nakonec ten večer nedopadl až tak hrozně a po romantickém večeru jsem se pak dozvěděla, že se Michal s rodiči přistěhoval na Hlubokou. No, možná, že myslet na někoho celá léta se opravdu vyplatí...