Arian

Blbější nápad jsem mít nemohl. Jenže z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, jsem mu chtěl udělat radost. A tak jsem to vymyslel...Vánoční trhy. Jak já jsem geniální?!

A tak tady teď stojím, uprostřed mrazivého večera, ze všech stran do mě strkají lidé a já se jen marně rozhlížím a hledám ho. Ano, ztratil jsem ho. Bude to asi tím, že nejsme ani milenci, ani manželé, ani přátelé. Ti všichni se prodírají tím davem společně. Drží se za ruce a dávají pozor, aby se náhodou neztratili tomu druhému. Ale my? Pche. Nejsme nic z toho. Mám ho jen jako hračku ke svému uspokojení. Tím méně chápu, co mě to napadlo za kravinu jít s ním na vánoční trhy. Proč? Co jsem tím chtěl dokázat? Sobě? Jemu? Blbost!
Vím, kde bydlí, takže i když se už neukáže, vím, kde ho mám hledat. Nehodlám se dnes připravit o vidinu skvělého sexu.

Snažím se prodrat davem někam. A pak, jako by se dav přede mnou začal rozestupovat, ho uvidím. Stojí pod vánočním stromem se zakloněnou hlavou. Vypadá jako v tranzu. Jako když jsem mu to poprvé udělal. Sklopí hlavu a dopadne na kolena do sněhu. Jemně sepnul dlaně k sobě. Až nyní jsem si všiml těch ze dřeva vyřezaných soch tvořících Betlém. Musí mít minimálně metr. Jsem na tom asi dost špatně, když už nevidím ani tohle. Proč se modlí?! Stejně se mu to nesplní. Nikdy se člověku jeho přání nesplní. Vím to ze všech nejlíp!

Před očima se mi zjeví vzpomínka. Vzpomínka na mne samého. Jak jsem, stejně jako on teď, den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok klečel u postele a spojoval dlaně k sobě. Promlouval v mysli k něčemu, co jsem nikdy nedokázal pojmenovat a přál si, aby se otec vrátil domů. I když jsem ho nenáviděl, i když mě bil a ojel mě už v sedmi. Protože jsem doufal, že kdyby se náhodou vrátil, mohla by mě matka mít zase alespoň trochu ráda. Jenže zázraky se nedějí. Pamatuji si na jeho pracovnu. Zápach cigaret a alkoholu.
A když se udělal, vytáhnul ze mě tu svou obří věc, pohladil mě po vlasech, políbil mne na čelo a... A když to nikomu neřekneš, jednou, jednou ti dám něco, co ti pomůže. Dobře si pamatuj, co ti teď řeknu. Řeknu ti tajemství.
Pak odešel z místnosti a druhý den, když jsem se vrátil ze školy byl pryč. Navždy. Nikdy jsem to neřekl. A pak jednou přišel domů dopis s informací, že je mrtvý. A já začal zase klidně spát. Jen jsem nikdy neporozuměl, co myslel tím tajemstvím.
Až donedávna. Zemřela i matka, ta, která mě nedlouho po otcově smrti vykopla z domu. A přesto jsem ji z toho mála, co jsem měl nechal důstojně pohřbít vedle otce. Při cestě z pohřbu se objevil muž, kterého jsem nikdy dřív neviděl. Dal mi obálku a než jsem se vzpamatoval, byl zase pryč. Prý jsem jediný dědic schránky uložené v bance. Schránky po mém otci. Otci, který nic neměl. Alespoň jsem si to vždy myslel. Jenže každé dědictví má svůj problém. Mým problémem byl bezpečnostní kód.
Pak jsem před třemi měsíci potkal v baru tohohle chudáčka. Uslzeného a opilého namol. Byl opravdu krásný a já se rozhodl, že si ho vezmu. Vzal jsem ho k němu domů a tam ho znásilnil. Tvářil se u toho stejně, jako jsem se u toho tvářil já, když mi to dělal otec. A pak jsem mu řekl stejnou větu, jakou mi řekl i on. Došlo mi to. To byl ten kód.
Nechal jsem ho napospas ve zmáčeném zmuchlaném prostěradle a bez ohledu na to, že byli čtyři ráno běžel před banku. Stál jsem tam až do rána. A kód skutečně fungoval. Spousta peněz a dopis. Doteď jsem nenašel odvahu ho otevřít a přečíst.

Nevšiml jsem si, kdy se zvedl opět na nohy, kdy si mě všiml ani kdy se objevil těsně přede mnou. Až když mi zamával rukou před očima, mlha vzpomínky se rozplynula. Jediné, co po ní zbylo, byla spousta peněz a dopis podivně tížící na srdci ve vnitřní kapse kabátu.
„Pamatuj si jednu věc. Zázraky se nedějí a ať už sis přál cokoliv, nesplní se ti to. Věř mi.“ Vyfotil jsem si ho na mobil, jak tam stál s červenými tvářemi, pootevřenými ústy a nechápavým výrazem v obličeji a šel jsem pryč.
Volal na mě, ale já se neotáčel, byl mi ukradený. Nic jsem k němu necítil. A pak se jeho horká dlaň dotkla mých zkřehlých, promrzlých prstů. Rozzlobeně jsem se na něj otočil.
„Kam jdeš? Blíží se Vánoce, nikdo by neměl být o Vánocích sám. Ani ty.“ Teď jsem to byl já, kdo zíral s nechápavým výrazem. Strčil jsem mu do ruky obálku s nápisem Arian.
„Nevím, co tam je. Přečti si to, aby jeho práce nevyšla na prázdno. Pamatuješ si ještě tu větu, co jsem ti řekl úplně poprvé? Pokud ne, dobře si to zapamatuj. Řeknu ti TAJEMSTVÍ. Jednou se ti to bude hodit. Nestaň se takovým, jakým jsem byl já.“ S největší opatrností, jakou jsem dokázal vynaložit jsem si ho přitáhnul do náruče a nejjemněji jak jsem dokázal, jsem ho políbil. A pak jsem se rozeběhl a běžel pryč tak dlouho, jak jen jsem dokázal.