Zákruty touhy 3

2.

Matka jej políbila na tvář a jakoby smutně se na něj usmála. Poslední dobou se z jejího pohledu ztratila ta jiskra, která mu dávala jistotu že jej alespoň ona miluje, když jej vlastní otec zcela ignoroval. To co se stalo ve školce nikdy nikomu neřekl, ale táhlo se to za ním jako stín. Pohledy ostatních jej bodali a on věděl... oni to vědí, všichni ví jak moc je slabí a smějí se mu za zády.
„Denis tě vyzvedne, tak neměj strach.“
Ano, viděla mu až do duše. Ale ten záchvěv, který jím otřásl při vyslovení jeho jména, si vyložila po svém.
„Pořádně se obleč ať nenachladneš, víš přeci, že...“
Dál ji neposlouchal. Miloval svoji matku stejně jako svého otce, ji sice možná o něco víc, ale věděl-ani jeden z nich ho nechápe, nemůže ho chápat. Protože nevědí nic a je to samoržejmě jeho chyba, protože si před nimi nedokáže přiznat vlastní slabost.
Opětoval její polibek na hřbet ruky. Ano, bylo to jako z nějakého románu, ale tím ji prokazoval úctu a ona to věděla. Zarděla se a přes tvář se jí mihl lehký úsměv. „Saško,“ objetí.
Klepání na dveře je vyrušilo, až se oba po sobě přistiženě podívali. Jako kdyby snad dělali něco zakázaného, nepatřičného co se nehodí pro vztah mezi matkou a synem.
Naposledy jej pohladila po tváři a vyprovodila ho úsměvem. „Poslouchej učitele a udělej si pár nových přátel, druhý stupeň je přeci jen o něco obtížnější a Denis s tebou nemůže být pořád!“
„Já vím,“ opět opětoval její úsměv a pak se k matce otočil zády, „pokusím se, ale víš jak jsem plachý. Není to se mnou jednoduchý a...“
„Ty brepto,“ objala jej jako matka, která právě našla svého ztraceného syna. „Já i otec tě milujeme a tak,...“
S rozhovoru je vyrušil otcův sluha: „Madam,“ lehce se uklonil, „mladý pane, Váš přítel čeká.“

Přesně s úderem dvanácté Alexandrovi zapípala SMS. Lehce zrudl a s omluvným pokrčením rameny a úsměvem ji přijal. Učitel výtvarné výchovy si jen povzdechl a dále se věnoval svému výkladu. Tahle hodina bylo to jediné na co se celé prázdniny těšil. Tady s ním Denis nebude.
Stálo tam jen - „Čekej na mě po škole!“ - a znamenalo to jediné, musí tam čekat tak dlouho dokud se jeho přítel neobjeví a bez něj nesmí odejít i kdyby trakaře padaly.

Více jsem se zachumlal do tlustého kabátu. Tady bývalo vždy chladněji než ve městě, kde jsme žili předtím. Když Saška oslavil své osmé narozeniny, celá rodina se přestěhovala do otcova rodného státu společně s jeho obchodním partnerem, kterým nebyl nikdo jiný než Denisův otec.
A když se stěhovala rodina, museli se stěhovat i sluhové. Jo, jejich rodina si potrpěla na přežitek z předchozích století. Většinou už v 21. století moc takových rodin neexistovalo, ale otec si na tento luxus potrpěl. A to jsem určitě i o některých jeho skutcích v té době neměl ani tušení. To se však mělo za pár let změnit, teď jsem žil ve sladké nevědomosti společně s mojí matkou anebo nad tím jen přivírala oči.
Vydechl jsem, dech se změnil v páru a já se otřásl. Vzhlédl jsem k nebi kde se kupila hromada mraků, která nevěstila nic dobrého. Ano celý den stál za velký kulový a teď mě ještě čekalo dlouhé přešlapování. Pan dokonalý a dochvilný mě zase nechal čekat, jako vždy. Přešlápl jsem z nohy na nohu a nos zachumlal do šály. Ruce jsem zabořil hlouběji do kapes a zamrkal, protože se mi na tváři objevily první kapky. Sice to zpočátku vypadalo na sníh, ale co by to bylo za smůlu kdyby se z toho nevyklubal pořádný déšť. Jo, já idiot si nevzal deštník a ani čepici.
„Saško?“ ozvalo se za ním mírně zmateně. Neotočil se protože ten hlas poznal. Anebo se snad neotočil právě proto? „Pane profesore?“ odpověděl chvějícím se hlasem. Muž který stál za ním byl jejich novým učitelem a asi se k němu ještě nedoneslo, že by na něj takhle neměl mluvit, nejlepší by bylo kdyby na něj nemluvil vůbec, pokud si to nechce rozlít s panem Denisem.
„Proč čekáš venku v tomhle nečase? Mohl by ses nachladit a...“
„To je v pořádku,“ odvětil Alexandr, ale stále se na učitele nepodíval. Věděl, že by se rozbrečel a pak.... Popotáhl, vytáhl z kapsy kabátu ruku a nos si do ní otřel. „Čekám na kamaráda, on za chvílí,....“ objetí které následovalo nečekal a tak ztuhl jako kdyby na místě zmrznul, po chvíli se však uvolnil a opřel se do teplého objetí, které v něm evokovalo hluboko zasunuté vzpomínky.
„Je ti sice už dvanáct, ale vůbec si se nezměnil, Saško.“
Otřásl se, ale nebylo to chladem. Andy Taylor, ano právě teď si vzpomněl na muže, který ho před lety zachránil od zápalu plic anebo možná i něčeho horšího. „Pořád mám vaši bundu, “ zašeptal tak tiše že ani nevěděl jestli to muž slyšel. Tichý hřejivý smích a položení brady staršího muže na jeho hlavu, to vše jej vnitřně zahřálo. „Pojď na chvíli ke mně, dáš si horký čaj a...“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a neochotně se vyvlékl z příjemného objetí, „musím tady počkat na Denise! Měl by strach, kdyby mě tady nenašel.“
Tichý povzdech a následná slova, která muž vyslovil se do něj zakousla ještě více než chlad kterým byl zcela prokřehlý. „Před deseti minutami odcházel se svojí partou a byla tam s nimi i Kyler Moss. Denis vypadal dost zaneprázdněně.“
Chlapec před ním polkl a kopl do neviditelného kamínku. Celý jako kdyby se zmenšil. Věděl, že je jeho přítel nespolehlivý a rád využívá slabosti lidí kolem sebe, ale tento ostrý střep se opět zasekl do jeho srdce. Ano, pořád věřil jeho slovům i když jej Denis tolikrát zranil.
„Zavolám tvojí matce, když mi dáš číslo a taky dám vědět mladému pánovi Sharpovi, kdyby o tebe snad měl obavy!“
„On-...já,“ zakoktal se Saška a zrudnul. „zavolám mu sám.“

Rozhlédl se kolem sebe hned jakmile vešel do malého bytečku, který nebyl větší jak jejich hala v domě. Asi tak jeden pokoj s malou kuchyňkou a rozkládací postelí.
„Shoď ze sebe to nacucaný oblečení, pak si můžeš dát sprchu a jí to zatím hodím na topení. Snad to trochu proschne a ty se budeš moci vrátit.“
Saškovi se v kapse rozvibroval telefon, bezmyšlenkovitě hovor přijal. „Ano!“ ten monolog, který se hned vyvalil ven musel slyšet i starší muž, nedal však na sobě nic znát. „Jak si to sakra představuješ! Měl si na mě čekat!“
„Já vím, byla zima a tak...“
„Nic nevíš! Víš kolik se všude kolem potuluje úchyláků? Mohlo se ti něco stát.“
„Nepřeháněj Denisi! Kdo by...“ zrudl, protože to co pak druhý nejspíš řekl docela tiše jej trochu rozhodilo, „...ne nemyslím, že bych byl takový jak jsi řekl.“
„Přijdu si pro tebe,“ nedal si starší chlapec říct. „Kde přesně jsi? A kterej z těch starejch úchýláků si tě vzal k sobě?“
„Pan Taylor není...“
Denis ho nenechal domluvit. „Tak Andy si nedá říct, co?“ uchechtl se tak, až mladšímu chlapci přejel po zádech mráz. „Možná by mu měl táta připomenout...“
„Co?“
„Zapomeň na to co jsem řekl a drž se od něj dál. Možná by ses měl podívat po fotkách...“ nedořekl Denis a po chvíli zavěsil.
Saška chvíli nevěřícně zíral na mobil a pak jej vrátil zpět do kapsy.
„Copak, jsi strašně bledý! Nachystal jsem ti vanu, tak se na chvíli nalož a pak tě hodím domů. Tvoje matka mi děkovala a říkala...“
„Pane učiteli, já bych asi měl jít. Denis by mohl....“
„Ne,“ zavrtěl muž hlavou. „nemysli na blbosti a běž se zahřát. Copak snad vypadám jako nějaký úchylák o se vrhá na náctiletý kluky? Možná jsem gay, ale... promiň děti nejsou nic co by mě přitahovalo.“
Přikývl, ale přesto o krok ucouvl. „Já doopravdy nemám strach, jen... omlouvám se, nechtěl jsem Vás nějak urazit.“
„Neurazils, neboj.“
„Jak jste poznal, že se Vám...“
„Andy,“ po chvíli pokračoval když mu Saška opětoval nechápavý pohled, „říkej mi Andy. Bráška mi tak říká a byl to přeci tvůj kamarád, takže mi tak můžeš říkat taky. Peter, pamatuješ si na něj?“
Chlapec přikývl. Toho chlapce si pamatoval až moc dobře. Nejenom ze školky, kde se ho několikrát zastal, ale i z domu, když přišel za svým otcem. Pan Michael Taylor byl už mnoho let otcovým sluhou, který byl neustále jen a jen s ním.
„Neustále otci kladu na srdce, aby odešel, ale... pořád říká něco o tom, že tvému a Denisovu otci něco dluží, a musí to za každou cenu splatit. Nikdy jsem tomu nerozumněl, ale...“
„Já vím. Neměl by ses na to už nikdy ptát, Andy.“
„Víš něco co nevím já?“
Saška znovu zavrtěl hlavou: „Myslím že ne.“ Zabolela jej hlava, jako kdyby se měla objevit myšlenka, kterou podvědomě vytěsnil, ale nic se nestalo.

„Zapomeňte na to pane Taylore! Alexandr není nic co byste si mohl dovolit!“
„Proč o něm mluvíš jako o věci, ty malej tyrane?“
„Ale, ale... trochu profesionality, pane učiteli. Copak Vás na vysoké škole neučili, že se máte ke svým žákům chovat slušně? Váš otec by se za Vás styděl slyšet toto. Poté co by si navlékl kalhoty potom co ho můj otec...“
„Mlč!“ vykřikl dřív než se mohl zastavit.
„Noahu, co na to říkáš? Pan učitel se nám vybarvuje co? Kdyby tohle někdo viděl určitě by věřil, že ti to udělal on. Ukaž mu to!“
Chlapec, který stál za Denisem jako stín se začal vysvlékat.
„Co, co děláš. Hned toho nech.“
„Ale,“ Denis se uchichtl. „snad se ti nepostavil? Víš, teď by stačilo ukázat pár fotek a vězení bys neunikl. Víš co dělají chlapům ve vězení, ktěří zneužívají děti!“
„To bys neudělal.“ odvětil pochybovačně, i když se mu hlas lehce zachvěl.
„Chcete to vyzkoušet?“
„Co tedy chceš?“
„Odejdete z města a zpřetrháte všechny vazby k Alexandrovi Martenovi. Musíte to udělat tak aby Vás už nikdy nechtěl vyhledat. Musí Vás nenávidět!“
„Ale,...“
„Dostal tě, co? Kdyby jen věděl jakou moc má proti slabým jedincům jako jste vy a vám podobní! Dokázal jsem ho před nimi ochránit, ale vy jste jiná liga. Nechápu to, ale... hodně mu na vás záleží.“
„Bolí to, co!“
„Co myslíte!“
„Možná to jednou pochopíš, ale může být pro tebe moc pozdě. Poraněné srdce totiž bolí tak moc že bys ho nejraději vyrval z hrudi, ale ono to bohužel nejde. Co se stalo už nikdy nevrátíš,“ povzdechl si a ze stolku si vybral všechny doklady a peníze. „Dostaneš co chceš. Nezapomeň jej utěšit, prosím.“ s těmi posledními slovy za sebou zavřel dveře a zmizel prozatím z jejich života.

„Saško, přišel ti dopis!“ probudila jej matka půl roku na to, co se spřátelil s Andym.
To co si přečetl jej na několik dní vyřadilo. Byl zcela apatycký a ani nechodil do školy, nemluvil a pořád jen plakal. Matka nevěděla co s ním a tak zavolala Denisovi.
Co se stalo pak nikdo nevěděl, ale Alexandr se stal úplně jiným člověkem. Jeho srdce se zatvrdilo a občas z něj šel i strach. Uvnitř však byl stále tím malým vystrašeným kotětem.