Staří známí - část 14

„Nechoď nikam,“ chytla Tina Pavla za ruku. Stále se třásla, ale měla i strach z toho, co ještě Robin může udělat. „On si vymýšlí, Pájo.“
„Pohádal jsem se s Alexem,“ řekl Pavel na vysvětlenou a strčil šokované Tině svůj mobil do ruky. Víc nic neřekl. Vytrhl se jí a šel rychle ven za Robinem, aby mu někam nepláchl.
Dohnal ho právě, když vycházel na chodbu. Počkal, až budou oba za dveřmi a pro jistotu za sebou zabouchl.
„Tak kde je Alex?“ zeptal se Pavel, když vyšli ven před dům.
„Říkám, že tam netrefíš, špatně se to vysvětluje,“ Robin se ani nezastavil, když odpovídal a mířil dozadu rovnou mezi zaparkované auta.

Když už nic jiného, aspoň bude moct odjet a tohle si vyřídí jindy. Teď se jen potřebuje dostat pryč. Ať už s Pavlem nebo bez něj.

Už byl kousek od Petrova auta.
Pavel, který ho celou dobu následoval, se najednou zarazil. Tohle auto zná. Zná ho moc dobře.
Okamžitě si vzpomněl na smsky, které mu poslední dobou přicházely. Hlavně na ty, ve kterých se psalo o Alexovi. A aby jeho šok byl dokonalý, sledoval, jak se dveře auta u řidiče otvírají a vystupuje ten, na kterého chtěl jednou pro vždy zapomenout. Couvl o krok, když se Petr narovnal a otočil se k němu.
„Ahoj, Pavle,“ usmál se na něj a opřel se lokty o střechu auta. Robin jen pohlédl přes rameno a ušklíbl se. Tak to bychom měli.
Pavel nevěřícně hleděl střídavě na auto, Robina a Petra. V tu chvíli mu všechno do sebe krásně začalo zapadat.

Nádraží… smsky… mejdan… všechny ty informace, které by jeden nebo druhý neměli vědět. Ale tohle vysvětlovalo vše.

Jen stěží se držel, aby nevybuchl. Míchala se v něm spousta pocitů. Od zhnusení, strachu, nepříjemných vzpomínek až po neskutečný vztek.
„Kde je Alex,“ zeptal se znovu, když si uvědomil, že všichni tři jen stojí a hledí na sebe beze slova.
„Zavezu tě tam. Říkal jsem, že tam netrefíš,“ odpověděl Robin a otevřel dveře auta na straně spolujezdce.
„Nevěřím, ti,“ couvl Pája znovu o krok s pohledem upřeným na Petra.

Nevěří mu. Netuší, co se mu honí hlavou, když se tak na něho usmívá. Měl z toho špatný pocit a všechno mu připomínalo ten den.

„Zavolej mu. Když nechce mluvit se mnou, zvedne telefon tobě,“ otočil se na Robina.
„Jo, to kdyby tak šlo,“ pokrčil Robin rameny. „Vypl telefon, aby prý nemusel nikoho poslouchat.“
„Nevěřím ti,“ teď už se Pavel otočil a chtěl odejít.
„Nevěříš? A odkud myslíš, že mám tohle? Klidně mu to vem, aspoň se s tím pak nebude muset tahat,“ naklonil se Robin do auta, a když se narovnal, hodil k Pavlovým nohám Alexovu kabelu.
V tu chvíli se Pája zarazil. Hleděl na Alexovu tašku a jeho přesvědčení o lži bylo rázem pryč.

Alex s nimi vážně byl. Jak jinak by přišli k jeho věcem. Ale pořád tu je Petr a jeho smsky. A vzpomínky na to, co dokáže.

„Co jste Alexovi udělali?“ zatl ruce v pěst a udělal pár kroků blíž k autu.
„Co by. Nic. Kolikrát ti mám opakovat, že jsme ho náhodou potkali a on teď chlastá s klukama?“ řekl už o poznání netrpělivěji Robin.
Chce už odsud odjet. S Pavlem nebo bez. Je mu to jedno.
Petr kromě pozdravu neřekl ani slovo. Stal opřený o auto, díval se na ně a čekal, jak to skončí. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se s ním nakonec potká. A zrovna takhle.

A jestli nastoupí do auta, můžou si popovídat o starých dobrých časech. A možná něco víc…

„Já jedu. Jestli chcete, tak si tu klidně povídejte,“ ozval se konečně. Už neměl trpělivost na tohle dohadování a i on chtěl být z tama co nejdříve pryč. A možná se Pavel rozhoupe.
„Tak jo, jedeme,“ mávl rukou Robin na Pavla. „Vzkaž Zlatovlásce, že ji zase rád uvidím. A Alexovi vyřídím pozdrav,“ sklonil se, že nastoupí do auta.
„Pojedu za vámi,“ vyhrkl Pavel a zvedl tašku ze země. Už byl přesvědčen o tom, že když s nimi nepojede, nebude vědět co je s Alexem.

A co když mluví pravdu? Co když je s jejich kámošema a chlastá? A co když se stane něco víc, než si je ochoten připustit?

V tuhle chvíli byl Pavel zcela nalomený a přestal normálně uvažovat.
Začal hledat po kapsách klíče, když si vzápětí uvědomil, že je hodil v předsíni na zem.
„Počkejte, dojdu si pro klíče,“ otočil se a chtěl zaběhnout nahoru.
„Nebudu čekat. Jestli chceš, pojď hned,“ Robin pokynul Petrovi a ten nastoupil a nastartoval auto.
Pavel ještě na moment zaváhal. Ale když viděl, že oba nastupují do auta, rozhodl se.

Nemůže je nechat odjet, oni by určitě na něho nečekali.

„Dobře, jedu s vámi!“ došel k autu a hodil kabelu dovnitř. Už chtěl nastoupit, když ho Robin zastavil.
„Sednu si dozadu. Vepředu se mi dělá špatně,“ odstrčil ho od dveří a nacpal se hned dovnitř. Ani nečekal, že bude Pavel protestovat. Dobře viděl, jak je nervózní a záleží mu na tom, aby se s Alexem viděl.
Petr jen svíral volant a po očku sledoval Páju. Tohle by ho nenapadlo ani ve snu, a byl z toho tak v šoku, že jen s napětím čekal, jestli nastoupí nebo ne.
Absolutně nevěděl, co má Robin v plánu. Ale když se auto znovu zhouplo, zabouchly se dveře vedle něj i vzadu a ozvalo se: „Jedeme za Alexem,“ bylo mu jasné, kam má jet.
I přes to měl stále menší pochyby. Dobře si všiml modřiny na Robinově tváři, jeho naraženého nosu a krve na rukávu. Ale Pavel přišel ven. Přišel za Robinem dobrovolně a sám nastoupil do auta. Nevěděl, co udělá, až dojedou na místo. Ale i přes ty pochyby, jak tohle všechno dopadne, vyjel z parkoviště a zamířil rovnou k místu, kde nechali Alexe. Pokud bude Robin chtít změnit trasu, určitě mu řekne.

Tomášovi netrvalo ani pět minut, než nasedl do auta a rozjel se za Alexem. Projetí městem dalších deset minut. Minul první odbočku a blížil se k druhé. Ještě nějaké tři kilometry. Věděl, že jiná lesní cesta tam není. Musel zpomalit, když míjel dvě nabouraná auta. Jen se po nich ohlédl, ale jel dál. Nic se jim nestalo, jen pomačkané plechy. Zařadil znovu čtyřku a šlápl na plyn. Celou cestu přemýšlel, co se vlastně stalo.

Jak mohl vůbec Robin dostat Alexe do auta a odvézt ho na tak pitomé místo. On snad vůbec nepřemýšlel. Vždyť dobře ví, co je ten kluk zač.

Přibrzdil, když zahlédl druhou odbočku do lesa. Zabočil a skoro krokem jel dál. Doufal, že se Alex nespletl, a je to opravdu tady. Nemusel jet však až k závorám. Uviděl ho. Dupl na brzdy a zastavil skoro na místě.
Alex seděl na zemi opřený o strom. Když zaregistroval přijíždějící auto, zvedl hlavu. A když viděl, jak Tomáš vystupuje z auta, začal se zvedat.
„Pane Bože, ty vypadáš,“ zhrozil se Tom, když k Alexovi došel. Cítil, jak to v něm vře a kdyby měl Robina po ruce, nejspíš by ho zabil. „Co se vlastně stalo? Proč jsi k němu vůbec vlezl do auta?“ chytl ho pod paží a pomohl mu vstát a dojít k autu. „Jseš snad blbej?“ neodpustil si Tomáš výčitku.
„Nevěděl jsem, že se Petr zná s Robinem,“ odpověděl Alex. Vzápětí zaskučel a chytl se za žebra.
„Petr? Jaký Petr?“ nechápal Tomáš o čem je řeč. Počkal, až Alex nastoupí, zabouchl za ním dveře a taky šel nastoupit.
„No Petr…“ přemýšlel Alex, jak to má vysvětlit. Nemohl Tomovi říct, že je to kluk co znásilnil Pavla. „Poznal jsem ho na posledním mejdanu. Nabídl se, že mě sveze domů, jenže po cestě si přisedl Robin. Nevěděl jsem, že se znají… do hajzlu,“ zaklel, když se mu nedařilo zapnout pás. Každý pohyb navíc ho bolel.
„Ukaž,“ vytrhnul mu Tom z ruky sponu bezpečnostního pásu a zacvakl ho. Otevřel přihrádku v palubovce a vytáhl kapesníčky. „Máš na puse krev,“ podal je Alexovi. To, že byl špinavý jak prase, už byl jen detail, který vyřeší pračka a sprcha.
Alex se na sebe podíval do zrcátka ve stínítku. Fakt vypadl hrozně. Na rozbité puse měl rozmazanou krev a pod očima mu to začalo modrat.
Tomáš nastartoval, otočil auto a vyjel zpátky na hlavní.
„Proč vlastně nejsi s Pavlem?“
Alex složil ruce do klína a mačkal v nich špinavý kapesník.
„Jel jsem domů. Pohádali jsme se,“ povzdechl si a znovu se zadíval do zrcátka, aby setřel zbytek krve z tváře.
„Měl bych tě odvézt na pohotovost,“ konstatoval Tomáš, když viděl, jak se snaží očistit, a přitom se krčí a špatně se mu dýchá. Raději nekomentoval, to co teď slyšel. Věděl, že nemá cenu nějak poučovat či ho přesvědčovat, co se týká jeho vztahu s Pavlem.
„Pojedem nejdříve za Tinou,“ Alex zvedl stínítko a opatrně se opřel. Byl rád, že se jeho hádka s Pavlem neprobírá. Teď bylo přednější vyřešit Robina.
„Už jsem ti říkal, že u ní je Lenka. Kdyby něco bylo, už by mi zavolala,“ namítl Tomáš, ale přesto začal uvažovat o změněně cíle. Taky by raději na vlastní oči viděl, že je všechno v pořádku.
Když se blížili k místu, kde byly havarované auta, znovu zpomalil. Bylo to průjezdné, ale už to řídili policajti a světla majáků byla vidět pěkný kus daleko.
Než se znovu rozjeli, domluvili se, že teda nejdříve zajedou za Tinou a pak na pohotovost.
„Nahlásíš to na policajtech,“ ukončil Tomáš Alexův monolog. Projeli kolem první odbočky a už jim nezbývalo moc, aby dojeli do města.

Pavel seděl vepředu a podvědomě se tlačil na dveře, aby byl od Petra co nejdál. Už to, že ho viděl, mu nedělalo dobře, natož ještě sedět vedle něho. Zatím nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Projeli celé město a teď mířili někam, kde on neměl vůbec tušení, kde jedou. Mohl jen doufat, že vážně neudělal blbost a opravdu jedou za Alexem.
„Doufám, že je Alex v pořádku,“ zamračil se nakonec a nahlédl do zpětného zrcátka.
Robin se zašklebil. „Neboj se. Je v pohodě. Je to zlatíčko. Dobře jsme se bavili,“ výmluvně nadzvedl obočí a usmál se.
Po těch slovech v Pavlovi hrklo a žaludek mu udělal kotrmelec.

Dobře se bavili…

Sevřel ruce v pěst. „Jestli jste mu něco udělali…“
Vzpomněl si okamžitě na to, jak ho Milan s Petrem znásilnili. I na to, co mu Alex vyprávěl. Vybavil si i to, jak Robina našel u Tiny. Začal pochybovat, jestli vůbec měl nastoupit do auta a jet s nimi. Ale když obavy o Alexe a nevědomost, co s ním je, byla silnější, než jeho vlastní strach.
Podíval se vedle sebe. „Petře?“
Petr mlčel, jen koutky úst se mu mírně nadzvedly.
„Neruš řidiče,“ ozval se ze zadu Robin. „Chceš se nabourat?“
Pavel zatnul zuby, otočil se zpátky a díval se ven na cestu.
„Kam vlastně jedeme?“ zeptal se, ale na odpověď ho najednou nezajímala.
Zpozorněl. V protisměru jelo auto, kterého hned zaujalo. Vypadalo jako auto Tomášových rodičů. Nahnul se víc dopředu a zaměřil na něj svůj pohled. Bylo to ono. Řídil ho Tomáš a vedle něj… Vždyť to byl… Nepřemýšlel a praštil rukou do klaksonu tak rychle, že ho Petr ani nestačil odstrčit.

Tomáš v proti jedoucím autě zaregistroval troubení. Zpomalil a také se na ně zadíval. Během okamžiku, kdy se míjeli, dostatečně dobře zahlédl Páju. Dupl na brzdy. Podíval se na Alexe. Nemusel nic říkat. Rychle otočil auto a rozjel se za nimi.

Pavel se po nich rychle ohlédl. Ne! Nespletl se! Vedle řidiče seděl Alex.
„Zastav!“ křikl na Petra a ohlížel se po autu, od kterého se vzdalovali. „Slyšíš! Zastav!“ znovu už se natahoval Petrovi po volantu.
„Sedni si!“ zařval Robi. Chytl Páju kolem krku a strhl ho zpět do opěradla sedačky.
„Pusť mně!“ chroptěl Pája a snažil se z toho sevření vyprostit.
Za sebou slyšeli troubení. Robin se otočil a Petr se podíval do zpětného zrcátka. Tomovo auto je dohánělo. Petr šlápl na plyn. Ručička na tachometru se nebezpečně blížila k vyšším číslům.
„Zastav!“ snažil se Pavel ze sebe dostat aspoň nějaké slovo.
Tomáš znovu zatroubil a Robin se opět ohlédl. Viděl jasně, jak je Tomáš nasraný, stejně jako Alex.
Petr znovu přišlápl plyn.

Nemůže zastavit. Teď ne. Dobře věděl, že by to pro něj nedopadlo dobře. Má lepší auto. Ujede jim.

Ručička na tachometru se vyšplhala na sto třicet.
Robin svým předloktím tiskl Pájův krk, aby ho udržel v sedačce a on už sotva dýchal. Ztrácel sílu a nedostávalo se mu dechu. Jen bezmocně kopal nohama do podlahy a snažil se uvolnit sevření na krku. Ale Robin si ruku dobře zapáčil o druhou a nebylo možné s ním hnout. Vší silou držel Páju zaraženého do sedačky se zadostiučiněním, jako by mu to chtěl vrátit za ten naražený nos a nakopnutý bok.
„Robine!“ křikl Petr.
Tohle se mu už nelíbilo. Všechno je v p****i. Ale měl plné ruce práce s řízením a nehodlal zastavit a padnout přímo do náruče těm dvěma zuřivcům za nimi.
„Pusť mně…“ zkusil ještě Pája říct, ale dostal ze sebe jen zachrčení. Udělaly se mu mžitky před očima. Jeho ruce ochably stejně jako celé jeho tělo. Bezvládně spadly podél těla a hlava se mu vyvrátila na bok. Jeho tělo se naklonilo a celý se sesunul doprava a zůstal opřený o dveře spolujezdce.
„Cos mu udělal?!“ křikl Petr na Robina.
„Nic, jen je trochu mimo,“ sundal Robin ruku z Pájova krku. „Aspoň ti nebude odporovat,“ otočil se dozadu a s úsměvem sledoval, jak se auto za nimi vzdaluje. Získali velký náskok.
Oba dva si oddychli.

Teď už se jim v pohodě ztratí.

„Do pr***e!“ zaklel najednou Petr.
„Co je?“ zpozorněl Robin.
Petr jen beze slova ukázal dopředu. I na tu dálku byly jasně vidět blikající majáky a menší kolona aut, ke které se velkou rychlostí blížili.

Proč zrovna teď? Proč zrovna tady se musela stát havárka?

„ku**a! ku**a!“ začal nadávat Petr.

Takhle je doženou a jak to všechno vysvětlí? Proč se k tomu jen nechal přemluvit! Jak z toho ven?

Úkosem pohlédl na Pavla, který v bezvědomí bezvládně visel na bezpečnostním pásu.

Z toho se nemá jak vymluvit, když ho tady takhle najdou…

„Tady je odbočka,“ ukázal mu Robi přes rameno. „Tama to v pohodě projedem.“
Petr, aniž by už nad čímkoli přemýšlel, bezmyšlenkovitě strhl řízení doprava.
„Zpomal!“ zařval Robin. „Je tam štěrk!“
Pozdě.
Dostali na tom nepevném povrchu smyk a oba už jen pouhých pár vteřin mohli sledovat, jak s celým autem letí mezi stromy.

Na cestě se ozvalo dvojí skřípění brzd.
Tomášovo auto prudce zastavilo a hned vedle nich protijedoucí.
Alex okamžitě vyskočil a rozběhl se ke stromům. Nečekal na nic. Zapomněl na všechny ty naražené žebra, které ho bolely. Strach o Pavla ho hnal rovnou k převrácenému autu.
„Alexi!“ běžel za ním Tomáš.
Ale on neposlouchal. Prostě běžel. Ale v momentě, když zahlédl tělo přimáčknuté pod autem, zůstal stát jak přimražený. Udělalo se mu špatně a klesl na kolena. Začal sípat a nemohl popadnout dech.
Šok ho naprosto paralyzoval. Pohled upíral jen na to jedno místo…

„Je už dost hodin,“ podívala se Lenka na hodinky. „Měli bychom jít, nebo bude Tina nadávat. Dost už, že tam přitáhnu tebe,“ ukončila Metův monolog o tom, jak ji sluší to, co právě měla na sobě. I kdyby se oblékla do jutového pytle, stejně by si to neodpustil.
Met si povzdechl.

Idylka končí. I když pojedou za Tinou společně, beztak ho brzy vypakuje domů.

„Já si ještě skočím na záchod a pojedeme,“ byla Lenka nekompromisní.
Dobře zaregistrovala Metovo zklamání. Ale slíbila Tině, že za ní přijde a ona hodlá slib dodržet. Zvedla se a odešla na toaletu. Celou dobu, než se vrátila, přemýšlela, jak to udělat, aby se mohla s Metem znovu vidět. Jen tajně doufala, že ji to navrhne sám. Bylo ji hloupé, aby to ona sama navrhla.
Ještě se naposledy na sebe podívala do zrcadla, poupravila si make-up a vyšla ven. Met už stál u stolu s kytkou v ruce a čekal. Byl to pro Lenku krásný pohled a ona se neubránila úsměvu.
Prošla dveřmi, které ji Met galantně přidržel, a zamířili k autu.
„Co budeš dělat celé prázdniny?“ zeptala se nakonec, když nastartovala a rozjela se směrem k Tině.
„Nejspíš budu doma. Potřebuji prachy na školu, tak nemůžu nějak utrácet,“ povzdechl si upřímně Met. „Asi vyjedu s našima jen na hory, až budou mít chvíli čas.“
Lenka se zarazila. Pohlédla na kytku na Metově klíně. Určitě nebyla levná. Najednou se cítila špatně i za to, že si za sebe nechala zaplatit. Došla ji řeč. I když se Met celou dobu usmíval, měla najednou výčitky.

Vždyť ona pracuje, tak to mohla klidně zaplatit. Ale Met by se určitě necítil dobře, kdyby mu to navrhla.

Nechala ho celou dobu mluvit a jen přikyvovala. Snažila se usmívat, ale moc ji to nešlo. Nějak ji uvnitř sžíral ten špatný pocit. Málem si ani nevšimla, že auta před ní začaly brzdit a zajíždět ke krajnici. Na poslední chvíli vyhodila blinkr a najela na bok. Počkala, až projede sanitka a hasiči a pak se pomalu znovu zařadila do provozu.
„Asi nějaká velká havárka,“ naklonil se Met dopředu a díval se na vrtulník, který právě odlétal od nemocnice. Ale když se nedočkal žádné Lenčiny reakce, zmlkl. Nechápal tu náhlou změnu její nálady. Celou dobu, než zaparkovali, přemýšlel, co udělal špatně.
„Tak jsme tady,“ Lenka vystoupila z auta a konečně se usmála.
Met si oddychl. Asi se mu to jen zdálo a je to v pohodě. Zamkli auto a vešli do baráku.
„Hele, jestli ti Tina jednu vrazí, tak se nediv. Myslím, že tě za ten rok má víc než dost,“ ozvala se Lenka, když stoupali po schodech do druhého patra.
„Tina mě miluje,“ zašklebil se Met a následoval ji nahoru. Celou dobu pozoroval její krásné nohy a už skoro natahoval ruku, aby se jich dotkl aspoň konečky prstů, když náhle zastavila.
„Už jsme doma?“ zeptal se s úsměvem a rychle stáhl ruku zpátky.
„Jo,“ strčila klíč do zámku a odemkla. „Tino, jsem tu!“ otevřela dveře.
Ale nikdo se neozval.
„Je tu?“ zeptal se Met těsně vedle jejího ucha.
„Tino?“ zavolala Lenka a vešla do bytu.

Tina seděla delší dobu na posteli ve svém pokoji a nebyla schopná cokoli udělat. Když se trochu uklidnila, chtěla zavolat na policii, ale v tu chvíli telefon začal zvonit. Jakmile uslyšela mámin hlas, rozbrečela se. Oběma rukama držela telefonu ucha a přes pláč nebyla schopná pořádně vysvětlit, co se stalo. Když na ni Lenka zavolala, strašně se lekla. Telefon ji vypadl z ruky a ona se celá rozklepala.

„Tino!“ slyšela v telefonu volat mámu.
„Tino!“ promluvila v tu samou chvíli Lenka, když vešla do pokoje.
Jeden pohled na ni a bylo ji jasné, že se něco stalo. Okamžitě se jí vrátil stejný pocit, jako tehdy, když našli Páju skoro mrtvého. Přeběhla k posteli a dřepla si před ní.
„Co se stalo?“ vyhrkla, když viděla, v jakém stavu je.
Tvář měla celou červenou a napuchlou.
Tina na ní jen pohlédla a pak se naplno rozbrečela. Vzlykala a nemohla se pořádně nadechnout. Veškeré to napětí v ní povolilo a ona se vrhla Lence kolem krku. Met v šoku stál u dveří a nechápavě se na ně díval.
„Mamka… chtěla abych…“ nebyla Tina schopná pořádně mluvit.
„Tino!“ ozval se znovu z telefonu Janin hlas.
„To jsem já Lenka, co se stalo?“ zvedla telefon k uchu a druhou rukou hladila Tinu po vlasech.
„To je dobře, že tam jsi,“ slyšela Janin roztřesený hlas. „Jdeme domů. Budeme tam za chvilku. Zkus ji prosím tě nějak uklidnit.“
„Co se stalo, teto?“ zeptala se znovu Lenka a pohlédla na Meta, který se zatím nehnul a neřekl doposud ani slovo.
„Nevím,“ ozvala se Jana. „Chtěli jsme mluvit s Pavlem, ale zvedla to Tina a není schopná nic říct. Jen že někdo přišel. Chtěla jsem, aby zavolala policii, ale nedomluvila jsem se s ní. Leni, jsme tam do deseti minut. Postarej se o ni, prosím tě,“ Jana měla na krajíčku, jak moc se o Tinu bála.
„Dobře, jsem tu s Metem, neboj se,“ Lenka ukončila hovor a teprve teď, když vypínala telefon, si uvědomila, že je Pájův.
Met se otočil a šel zavřít hlavní dveře. Našel kuchyň, nalil do sklenice vodu a vrátil se za holkama do pokoje.
„Posaď se, Tinuš,“ opatrně ji naznačila Lenka, aby se zvedla a sedla si na postel. Posadila se vedle ní a objala ji. „V kabelce mám kapesníky,“ pohlédla na Meta a převzala od něj sklenku s vodou.
Nepříjemný pocit kolem žaludku se stupňoval, ale snažila se držet v klidu. Met podal Tině kapesník a posadil se vedle ní z druhé strany.
„Tinuš, co se stalo? Proč máš Pavlův telefon?“ zeptala se Lenka po chvilce, když se Tina vysmrkala a trochu se napila. Ruce se jí pořád třásly a měla co dělat, aby jí sklenička nevypadla z ruky.
„Byl tu Robin,“ vzlykla a otřela si oči.
„To máš od něho?“ dotkla se Lenka její tváře. Dobře věděla o kom je řeč. I když se s ním nikdy nesetkala, nejednou to spolu probíraly.
Tina jen přikývla. „Pavel… Pavel odešel s ním…“ teď už začala plakat nanovo.
„Cože?!“ vyskočila Lenka na nohy. „Proč s ním jel?!“
„Řekl, že ví, kde je Alex,“ vzala si Tina další kapesník a otřela si oči. „Já… bojím se o něj…“
„A nevíš, kam jeli?“
Tina jen zavrtěla hlavou.

Tohle už je hodně vážné. Lenka ztěžka dosedla na postel. Teď už měla opravdový strach i ona.

„Neboj, bude to v pohodě,“ položil Petr Janě ruku na koleno, ale vzápětí ji vrátil na páku, aby mohl přeřadit. Musel trochu zpomalit, když se blížil k místu, kde se tvořila menší kolona. Projeli místem havárie, a pokračovali dál. V tuhle chvíli je ani nezajímalo, co se tam stalo. Běžnou lidskou zvědavost teď zastínily obavy o Pavla.

Snažil se Janu uklidnit, sám však v pohodě moc nebyl. Od té doby, co mu Martin zavolal, byl nervózní, jestli je Pavel opravdu v pohodě. Zkoušel mu volat, ale nedovolal se. Kdo ví, jestli zas neměl vypnuté zvonění. Nakonec se rozhodli, že ho zajedou domů zkontrolovat. S tím, co zjistil, když náhodou narazil na tu Petrovu smsku, nechtěl nechat nic náhodě.
Nechtěl, znovu zažít ten strach, že si Pája něco udělá. Vždyť ho tenkrát zachránili na poslední chvíli.
A ač se snažil udržet, v klidu sebevíc, tahle vzpomínka ho nutila vrátit se a Páju zkontrolovat.
Kašlal teď na nějaké hory. Chtěl si promluvit s Pavlem dřív, než by bylo pozdě.
Dohodli se s Janou, že raději zajedou domů. Dobře viděla, jak je Petr nervózní a chápala to. Dobře si pamatovala, jak byl tenkrát na dně.
A když Pája nebral telefon, bylo rozhodnuto. Ještě po cestě mu zkoušeli volat. Byli v polovině cesty, když konečně telefon zvedl. Avšak první úlevu, že se konečně dovolali, vystřídal nový strach. Telefon zvedla Tina. Plakala a nebyla jim schopna vysvětlit, co se stalo. Jen to, že Pavel odešel. Okamžitě otáčeli auto a jeli za ní. Naštěstí to nebylo daleko.

Teď oba dva mlčeli a jen sledovali cestu. Nervózní a pohroužení ve svých myšlenkách.
„Zpomal,“ promluvila najednou Jana, když z dálky viděla blikat další majáky.
Zadívali se před sebe. Cesta byla zablokovaná, protože křižovatku zabíral vrtulník.
„Co se to dneska děje? Fakt je divný den,“ Petr podřadil a pomalu dojížděl ke krátké koloně aut.
Zastavil a pohlédl na hodinky.
„Zavolej Lence, že se zdržíme, ať nemají strach,“ poprosil Janu. Zapnul blikačky a sledoval pohyb na silnici. Nabourané auto nebylo vidět. Ale u kraje silnice stáli hasiči a z vedlejší právě vyjížděla sanitka. Se zapnutými majáky a houkačkou se rychle rozjela pryč.
Jana už vytáčela číslo, když náhle Petr zpozorněl.
„To je Alex!“ vykřikl do ticha. Jana sebou trhla, ale zadívala se před sebe. Opravdu. Jeden z policistů právě Alexovi pomáhal usednout na zem do trávy, hned vedle cesty. Kousek dál k nim přicházel Tomáš.
Petr i Jana, aniž by se předem domluvili, najednou vyběhli z auta.
„Alexi!“ běželi přímo k němu.
Dveře vrtulníku se zavřely. Vrtule se roztočila a vznesl se nahoru k nebi.
Špatný, hodně špatný pocit jim náhle sevřel žaludek.
Tomáš se zastavil a zděšeně se díval, jak Pavlův táta s Janou běží k nim. Alex seděl dál s hlavou skloněnu a nevnímal nic, co se kolem něho děje.
Byli skoro na úrovni křižovatky, když se jim naskytl otřesný pohled. Auto s rozstříhanými plechy a napasované mezi stromy je teď však nezajímalo nejméně.
„Je to Pavel?!“ zakřičel Petr. Alex jen zvedl hlavu, ale neodpověděl. „Kde je Pavel!“ hlas Petrovi selhával.
Policisté ho zastavili. Chtěl je odstrčit, ale oni ho nepustili dál. Mohl se jen o ně zapřít rukama a dívat se na tu modrou plachtu na zemi.