Svět temnoty 1.kapitola

V centru Londýna, v mrakodrapu společnosti G. & L. Group, se odehrává schůzka za zavřenými dveřmi.
„To myslíte vážně?“ ozve se hluboký mužký hlas. Dva muži v neformálním oblečení sebou trhnou.
„Jste tlupa divokých psů. Jak jste mohli dovolit aby vám utekl!“
„Pane, moc se omlouváme, ani jsme netušili, že by nás mohl někdo sledovat. Měla to být normální rutina. Ale druhá strana...“ Rázné gesto přeruší blonďáka který hovořil k prezidendovi společnosti.
„Ticho, tohle se nesmí opakovat. Okamžitě mi sežeňte toho novináře. A doporučuju vám aby byl schopný si semnou rozumně promluvit. Teď vypadněte.“ Dva muži se postaví a beze slova odejdou. Gabriel se posadí do křesla, vytáhne si cigaretu kterou si následně zapálí, zvedne telefon a vyťuká číslo, po dvou vyzváněcích tonech se ozve mužský hlas.
„Jo?“
„To jsem já, máme menší komplikaci. Okamžitě mi sežeň všechny informace o novináři jménem Frank Davis, magazín Secrete. Očekávám to do hodiny.“ Aniž by se oběžoval s rozloučením zavěsí. Další potah z cigarety zmizí v jeho plicích.

O hodinu později se ozve pevná linka na psacím stole.
„Ano?“ ozve se Gabriel.
„Je tu pan Hurst.“ Ozve se sekretářka.
„Ať vstoupí.“ rozkáže a zavěsí.
Mladý muž s rezavými vlasy, oblečen do obleku béžové barvy, vstoupí do velké kanceláře.
„Mám pro vás podklady, které jste si vyžádal.“ promluvý sytým hlasem.
„Nemusíš být tak formální, Adame.“ Pronese Gabriel a zamračí se na svého spolupracovníka a přítele v jedné osobě.
„Vím, v telefonu si zněl dost naštvaně...“ Dodá Adam a dovolí si letmý úšklebek. „a to nelepší ještě příjde, šefe.“ Dodá Adam. Gabriel povytáhne obočí v němé otázce, Adam mu podá složku s podklady.

Otevře jí a na první straně na něj hledí asi 40-ti letý muž na fotografii.
Frank Davis (43 let),
Narozen: 25.06
Zaměstnání: Novinář - měsíčmík Secret.
Stav: Rozvedený
Dcera: Yuki Kawaki - Davis (18 let), bývalá manželka: Misaki Kawaki (40 let).
Adresa: Lincon Street 24, London

„To si děláš...“ zavrči a pohledem vyhledá Adama.
„Ne, Gabrieli, je to bývalý manžel tvé nevlastní matky.“ Gabriel složku pohodí na stůl a vytáhne si cigaretu z pouzdra, zapálí si. Zhluboka se nadechne. Na několik okamžiků zavře své modré oči. Na jeho tváři se nepohne jediný sval, ale jeho přítel ho zná už dlouho.
„Měl bys zavolat Julienovi. Poradit se kroky, jak vyřešit tuto situaci“, promluví Adam a s těmito slovy se rozejde ke dveřím. Ty se otevřou a jeho společník odejde.
Gabriel se zvedne z křesla a postaví se k oknu, hledíc na odpolední nebe. Opět se vrátí ke stolu a vezme složku. Teprve teď si prohlédne fotografii, pod ní jsou další dvě - Misaki a její dcery Yuki. Zahledí se na mladou dívku a fascinovaně sleduje její oči. Ty oči už viděl, vratí se do vzpomínek.

Právě dorazil do města. Byl unavený podrážděný z nevyspání a starostí na starém kontinentě. Situace se v Londýně uklidnila a on mohl slavit svadbu svého otce. I když začátek promeškal, díky zpožděnému letu. Vstoupil do hotelové haly. „Raději pozdě než nikdy.“ Promluví sám na sebe a s pousmáním se rozejde do salonu. Hlasitá hudba. Smích a veselé povídání, oznamuje, že jsou všichni hosté ve veselé náladě. Opět se na krátký okamžik pousměje. Strčí dlaní do dvěří a vstoupí. Pohledem přejíždí velkou místnost, díky jeho skoro 190 centimetrům výšky má dobrý výhled. Konečně v dáli zahlédne mohutnou postavu svého otce. Chce se k němu rozejít a ucítí náraz něčího těla. Překvapeně pohlédne k zemi. Před ním stojí mladá dívka podle šatů usuzuje, že je to družička. Zamračí se dívce do tváře. Co jej upoutá jsou její oči. Hluboké oči plné inteligence v barvě smaragdu. Ten její pohled jej fascinuje, otavře ústa ale dívka jej předběhne.
„Omlouvám se, nevšimla jsem si vás.“ pronese s dokonalou angličtinou a lehce se usměje, dívka jej obejde a zmizí v hotelové hale.
Ze vzpomínání jej vytrhne zvonící mobil, natáhne se k němu a pohlédne na display.

„Máte ho?“ vyštěkne do mluvítka.
„Dobře, aspoň něco zvládnete, jeďte do skladiště u řeky. Skončí to tam kde to začalo.“ zaklapne telefon a rozejde se ke dveřím.

V temném skladišti sedí muž s pytlem přes hlavu, spoutaný želízky. Když jej přepadli dva muži u něj doma nevydal ani hlásku. Poznal jejich tváře, jsou to tři dny co je viděl. Zaslechne kroky rozlehající se prázdným prostorem. Zavrtí se na židli, jeho srdce bije jako zplašené. Věděl to, nakonec byl svědkem neuvěřitelného. Nečekal, že by se z toho mohl vykroutit živý.

Toho osudného dne dostal na pracovní e-mail podivný anonym
Dnes v devět večer ve skladišti číslo 24. u řeky Temže si ověříte, že jsou mezi námi upíři.
Nechtěl mu věnovat pozornost. Ovšem když rozklik přílohu jeho mysl se rozhodla, že tohle bude muset prozkoumat. V příloze byla fotografie jeho bávalé manželky a jejího nového manžela. Jako novinář pracují pro magazín zaobírající se nadpřirozenem si to musel ověřit. A hlavně chtěl zjistit proč mu poslal fotografili jeho bývalé týden po její svadbě.

„Franku,“ ozve se hluboký mužský hlas. Trhne sebou.
„A-ano.“ zmůže se na jediné vyděšené slovo. Ví, že je to jeho poslední rozhovor. Zoufale si přeje aby nikdy nedostal ten anonym a nikdy nevkročil na to prokleté místo.
„Jak jsi věděl, kam máš jít?“ Zeptá se jej onen mužský hlas co jej oslovil jménem.
„Dostal jsem e-mail. Nevím od koho, adresu neznám. Jsem novinář, musel jsem...“ další slova nejsou potřeba. Je připraven zemřít. „Viděl jsem všechno, přál bych si abych ty jatka nevyděl. Abych tam nikdy nešel. Nevěřil jsem, že existují...“ zhluboka se nadechne.
„Je to neštastná situace pro nás oba. Ovšem nemohu tě nechat jen tak jít.“ opět se ozve onen hlas. Je chladný a plně bez emoci. Gabriel pokyne k jednomu ze svých společníků, který jej doprovodil, ten vytáhne z pouzdra pistoli a ozve se rána.
„Maškaráda musí být dodržena, ať to stojí cokoliv...“ Pronese Damien a jeho ledové oči hledí na dva muže stojící za ostatky Franka Davise.
„Pro ty co jí poruší je jen jediný trest...“ Bolestivé skřeky se ozývají temným skladištěm. Gabriel sleduje krvavou scénu před sebou, dva jeho muži si hrají s provinilci. Jejich smrt nebude tak rychlá jako smrt Franka.
//Odpust, máti.// pomyslí si mladý muž a naposledy pohlédne na mrtvolu. Jakmile poslední výkřik utichne rozejde se k východu.

Yuki Kawaki hleděla na rubriku „spolčenost“ na internetovém portále. Na tváři lehký úsměv, když hledí na fotografii páru.

V hotelu Nikko Tokyo se odehrála svadba. Významný podnikatel Julian Luna (46) si bral Misaki Kawaki (40). Obřad skončil a všichni hosté se přesunuli do salonu. Hotelový personál byl jako vždy velmi vstřícný. Atmosféra byla skvělá. Něvěsta i ženich, ač oba měli svůj věk, zářili štěstím. Julies Luna zakladatel společnosti G&L Group. Společnost se zabývala hlavně financemi, ale v poslední dobou rozšířila své pole působnosti do odvětví moderních technologií a zdravotnictví...

„Opravdu jim to sluší.“ vydechne a zvedne se od stolu. Jsou to již dva týdny od svadby. Dnes začíná nový život. Po rozhovoru s matkou a Julienem se nakonec dohodli, že dokončí univerzitu v Tokyu, na kterou se dostala o rok před tím. Máma jí chtěla přepsat do Evropy, ale nakonec povolila. Nechtěla být odloučená od mámy, se kterou vyrůstala. Rozdíl mezi nastěhováním na kolej a odstěhováním její milované mámy do Evropy je velký. Ale Yuki chápala, že pro Juliena by bylo více nepraktické kdyby zůstal v Tokyu. I když si Yuki přála aby máma neodjela, nakonec logika vyhrála nad srdcem.

„Mami neboj, budu v pořádku. Nejsem už malá, za pár měsícu mi bude 19...“ Pronesla k mámě asi mesíc před svadbou. Misaki pohlédla na svou dceru hnědýma očima. Smutně se usmála.
„Já vím, zlatíčko, ale pořád jsi dítě.“ pohladila svou jedinou dceru po tváři. Julien se usmál právě vešel do místnosti a musel se lehce sklonit aby prošel dvěřmi, málo kdy se na jeho tváři objevil úsměv. Více byl vážný a od pohledu se zdál nepřístupný. Ovšem když jste se dostali pod jeho masku, zjistili jste, jak úžasný člověk to vlastně je. Yuki si Juliena oblíbila, byl inteligenní, svým způsobem laskavý a hlavně, miloval Misaki.
Ze začátku byl vztah Yuki a Julena jen povrchní. Ale po těch 3 letech se prohloubil. Sice ho neviděla jako tátu ale získal si její důvěru. Když Yuki oznámily, že má staršího bratra, který kvuli pracovnímu vytížení nemohl přijet na oficiální seznámení, byla překvapena. Ovšem Julien byl velice aktraktivní. Ale i tak si moc dobře nedokázala představit, že tento vážený muž někdy choval malé miminko.
„Julien má hlavní sídlo v Itáli, je logické, že jako prezident tak velké společnosti, musí být v kanceláři. Já to chápu, budu jezdit za tebou o prázdninách...“, pronese Yuki směrem k mámě.
„Misaki, kdykoliv budeš chtít svou dceru uvidiš.“ Ozval se Julien.
„Byl bych rád...“ pohlédl Julien na Yuki. „...kdyby ses přestěhovala. Vím, že chceš na kolej ale to se mi nelíbí. Byl bych rád, kdyby si využila byt v budově kterou vlastním. Je to obytný věžák s nepřetržittou recepcí.“ Jeho pohled byl velice vážný, došel až k Misaki a posadil se vedle ní na pohovku.
„Chete mě mít pod dohledem co?“ Pronesla Yuki po chvilce zamyšlení. Misaki i Julien se usmáli a Yuki věděla, že toto je podmínka aby mohla zůstat v Tokyu.

Takže nakonec se přestěhovala do centra města. Byt byl prostorný. Kuchyň, obývák, ložnice, pracovna v patře a obří koupelna. Pro jednoho člověka až moc prostoru. Ovšem zařízení bylo vkusné... a taky pěkně drahé. Julien nikdy nešetřil - ani na Misaki, ani na Yuki. To Yuki přivádělo do rozpaků. Z vybalování jí vyruší mobilní telefon.
„Slečna Kawaki – Davis?“ ozve se ze sluchátka angličtina.
„Ano,“ odpoví stejným jazykem.
„Omlouvám se ale bohužel Vám musim říct špatnou zprávu. Váš otec byl včera v nočních hodinách nalezen mrtvý. Na okraji Londýna...“ V tom okamžiku se Yuki zhroutí na židli, zbytek rozhovoru proběhne aniž by si pamatovala co říkala. Jakmile sluchátko ohluchne mobil jí vypadne z roztřesených prstů.